Ukulele jam aneb zlatá devadesátá jinak

Ohlédnutí do výraz­né čás­ti evrop­ské his­to­rie. Válka v býva­lé Jugoslávii mne obe­šla v době, kdy jsem sama dospí­va­la, o to více pak chtě nechtě dávám na pomy­sl­né váhy svůj život a život Mikiho. A nějak z toho vychá­zí lépe ten Miki, kte­ré­ho snad prá­vě ta bez­na­děj kolem zoce­li­la nato­lik, že pro­pa­dl NADĚJI. Největší podíl však na tom­to pří­stu­pu měl urči­tě fakt, že byl mla­dý a dospí­va­jí­cí a ta trys­ka­jí­cí mla­dist­vá tou­ha žít je všu­dypří­tom­ná.Všudypřítomná i v samot­né kni­ze.

Naproti tomu sto­jí rodi­če, vál­ka a nejis­to­ty

I samot­né­ho Mikiho se samo­zřej­mě vál­ka dotý­ká v běž­ných zále­ži­tos­tech, napří­klad je těž­ší sehnat ško­lu, neu­stá­le se potý­ká také se svým půvo­dem, ale v ost­rém kon­tras­tu k jeho „bez­sta­rost­nos­ti a občas až puber­tál­ní nai­vi­tě“ tu sto­jí jeho rodi­če se svou ztra­ce­nou půdou pod noha­ma, se kte­rou se vyrov­ná­va­jí vše­li­jak. Matka obec­ně lépe, otec uni­ká k neu­stá­lé­mu inten­ziv­ní­mu sbě­ru infor­ma­cí o vál­ce jakož­to asi jedi­né­mu mož­né­mu útě­ku pro duši – a mož­ná i pro nadě­ji. Jak moc by Miki chtěl jinam, tře­ba do Švédska, kam se vel­mi brzy začnou vytrá­cet jeho přá­te­lé a spo­lubyd­lí­cí z uprch­lic­ké­ho kom­ple­xu. Ale rodi­če nemo­hou – pro­to­že je stá­le pou­tá pou­to domo­va a infor­ma­ce o stá­le ješ­tě nezvěst­ném bra­t­ro­vi. A mož­ná nechtě­jí, pro­to­že jsou už pří­liš una­ve­ní, sta­ří, bez živo­ta.

S kaž­dou dal­ší strán­kou a s pře­de­vším s kaž­dým dal­ším rokem, kte­rý s Mikim pro­ži­je­te, musí­te oce­nit auto­ro­vu doved­nost podí­vat se až do hlou­bi chla­pec­ké duše, kte­rá začí­ná tu a tam cítit jako muž. Dítěte, kte­ré je nuce­no dospět mož­ná mno­hem dřív, než by bylo zvy­kem. Nebo – a to je dob­ré si neu­stá­le při­po­mí­nat – než tomu bylo u naší tři­cát­nic­ké, čty­ři­cát­nic­ké gene­ra­ci, kte­rá prá­vě v tuto dobu zaži­la ta deva­de­sá­tá léta. Není těž­ké si to nepři­po­mí­nat, pro­to­že jako pod­lé trny či třeš­nič­ky na dor­tu vměst­nal autor do kni­hy oblí­be­né a sto­pro­cent­ní časo­vé dato­vá­ní romá­nu – tu a tam tam zahra­je v rádiu pís­nič­ka, kte­rou důvěr­ně zná­te. Nothing Else Matters nebo „roxe­ťá­ci“… tu a tam jsou dlou­hé vla­sy a upnu­té čer­né dži­ny, kte­ré čím jsou odr­ba­něj­ší, tím jsou lep­ší. Lhostejno, že jsou z Červeného kří­že a mož­ná jejich původ­ní­mi maji­te­ly byla HOLKA! To nao­pak vzbu­zu­je růz­no­ro­dé před­sta­vy!

Ukázka:

Kalhoty jsem měl ze skla­du Červeného kří­že, ale nemě­ly chy­bu. Byly úzké, tma­vo­mod­ré a do kapes se vešlo hod­ně. Představil jsem si jejich býva­lé­ho maji­te­le, cool meta­lis­tu, bube­ní­ka, kte­rý z nich vyros­tl. Pak totál­ně sexy koč­ku, kte­rá pros­tě jen potře­bo­va­la nové.

Druhou vari­an­tu jsem měl pocho­pi­tel­ně rad­ši. Pomyšlení, že ta hol­ka měla roz­krok přes­ně tam, co ho mám teď já, byla tře­šin­ka na dor­tu. Spekuloval jsem, jak asi tak moh­la vypa­dat. Spekuloval jsem, jak vel­ká byla prav­dě­po­dob­nost, že se večer potká­me. Že uká­že na můj směst­na­ný nadu­pa­ný roz­krok a pro­hlá­sí: „To jsou pře­ce moje sta­rý kalho­ty!“

Bylo by to vůbec vost­rý? Zesměšnila by mě před celou par­tou, nebo by se nad­še­ně smá­la tomu, jak malý a úžas­ný je svět?

„Můžu ti je vrá­tit, jest­li ti jde o tohle,“ sly­šel jsem se říkat.

„Ne, není tře­ba,“ zně­la její odpo­věď „Ale ráda bych si je vyzkou­še­la. Jen jed­nou. Jen abych vědě­la, jest­li mi pořád ješ­tě jsou.“

„No dob­ře! Tady?“

„Ne! Hihi! Znám mno­hem lep­ší mís­to.“

A teč­ka, teč­ka, teč­ka… A tak dále… A tak podob­ně.

Ukulele jam: Kniha jako čti­vé svě­dec­tví té doby

Já vím, že pohled jed­no­ho bosen­ské­ho chlap­ce na celou vál­ku a ten okraj v pobřež­ním uprch­lic­kém kom­ple­xu nevr­há nijak zásad­ní svět­lo na celou teh­dej­ší poli­tic­kou situ­a­ci, ale tuto kni­hu lze vní­mat jako lid­ské svě­dec­tví té doby. Jako o to cen­něj­ší zále­ži­tost, že byla vidě­na oči­ma chlap­ce, kte­rý v tu dobu dospí­val v muže. S mis­tr­ným a nená­pad­ným vstu­po­vá­ní svě­ta dospě­lých, svě­ta poli­ti­ky, z čehož vše­ho, nemůžu si pomoct, jen vystu­pu­je nesmy­sl­nost celé­ho kon­flik­tu. A tím více potom mož­ná pocho­pí­te, k čemu se Miki na kon­ci roz­ho­dl. A dob­rá zprá­va – na ces­tě je i dru­hý díl, autor měl k němu parád­ně našlápnu­to!

O auto­ro­vi:

Alen Meškovic se naro­dil v roce 1977 a od roku 1994 žije v Dánsku. Na lite­rár­ní scé­ně debu­to­val v roce 2009 sbír­kou poezie Forste gang tilbage (Poprvé zpát­ky), kte­rá se dočka­la pří­z­ni­vých kri­tic­kých ohla­sů. Jeho prv­ní román Ukulele jam (Ukulele jam) z roku 2011 byl nomi­no­ván na lite­rár­ní cenu týde­ní­ku Weekendavisen a vyšel v deví­ti dal­ších zemích včet­ně Německa a Velké Británie. V Německu byla také zin­sce­no­vá­na jako diva­del­ní adap­ta­ce. V roce 2012 zís­kal Alen Meškovic tří­le­tý tvůr­čí grant od Dánského umě­lec­ké­ho fon­du a výsled­kem je jeho román Enmandstelt (Stan pro jed­no­ho), kte­rý vyšel v květ­nu 2016, a přes­to­že se nejed­ná o pokra­čo­vá­ní v pra­vém slo­va smys­lu, setká­me se v něm opět s hlav­ním hrdi­nou prvo­ti­ny Ukulele jam.

Vydalo nakla­da­tel­ství Argo, 2017, www.argo.cz

Související příspěvky:

Renata Petříčková

Knižní milovnice, která knihy ráda čte, upravuje k dokonalosti, ba i píše. Redaktorka časopisová, webová i knižní, copywriterka i spisovatelka. Vše pěkné ve svém životě předávám dál....

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *