Leïla Slimani: Něžná píseň. Ta, která vám zůstane temně otištěna v duši na celý život

nezna

Růžovoučká kníž­ka, pří­běh dětí, chůvy a její rodi­ny, pusin­ky na oba­lu a bum bác! Hned prv­ní kapi­to­la, což­pak o to, hned prv­ní věta je jak ze sever­ské­ho kri­mi. No, nebu­du ji tady psát, ale můj prv­ní čte­nář­ský dojem byl: „Proboha, proč autor­ka pro­zra­di­la konec pří­bě­hu hned v prv­ní větě?“ S dal­ší­mi a dal­ší­mi strán­ka­mi jsem pocho­pi­la. Protože prá­vě tak moh­la vznik­nou ta sub­til­ní psy­cho­lo­gie,  drob­no­kres­ba duší dvou žen, občas oko­ře­ně­ná pohle­dem muže. Ale ty dvě ženy. Myriam a Louisa. Matka a chů­va. Jak se pro­lí­na­ly jejich živo­ty, tak soci­ál­ně odliš­né, že kde­si ke kon­ci kni­hy se dozví­te to, co jen mat­ně tuší­te. Myriam vůbec netu­ši­la, jak jejich chů­va žije. Teprve potom ji došlo, že i ona má něja­ký svůj sou­kro­mý život, o kte­rém pra­nic nikdo nevě­děl. Který si – ani neu­mě­li před­sta­vit, že má.

Užijete si nej­čer­něj­ších, ale také nej­při­ro­ze­něj­ších myš­le­nek!

Za všech­ny sem dám asi ukáz­ku. Ne, o tomhle se běž­ně mezi mat­ka­mi nemlu­ví: „Nedokázala odhad­nout roz­sah toho, co mělo při­jít. Se dvě­ma dět­mi bylo všech­no slo­ži­těj­ší: náku­py, kou­pá­ní, návště­va u léka­ře, úklid. Nahromadily se účty. Myriam teď býva­la zachmu­ře­ná. Začala nená­vi­dět vycház­ky do par­ku. Zimní dny se jí zdá­ly neko­neč­né. Miliny vrto­chy ji dová­dě­ly k nepří­čet­nos­ti, Adamovo žvatlá­ní jí bylo lhos­tej­né. Každým dnem stá­le sil­ně­ji poci­ťo­va­la potře­bu jít se pro­jít úpl­ně sama a dostá­va­la chuť roz­kři­čet se na uli­ci jako šíle­ná. „Sežerou mě zaži­va,“ říka­la si někdy… Žárlila na man­že­la. Po veče­rech na něj napja­tě čeká­va­la u dve­ří. Celou hodi­nu si stě­žo­va­la na kři­čí­cí děti, malý byt, nedo­sta­tek vol­né­ho času.

A o tomhle už vůbec ne: Kolem vymrz­lé skluzav­ky se shu­ku­jí chůvy a jejich dět­ská armá­da. Ve svých nadu­ca­ných bun­dách, kte­ré jim brá­ní v pohy­bu, pobí­ha­jí děti jako tlus­té japon­ské panen­ky, s fia­lo­vý­mi prs­ty a nudí u nosu. Vydechují bílou páru a roz­plý­va­jí se nad tím. Miminka v plné pol­ní pozo­ru­jí z kočár­ků své star­ší sou­ro­zen­ce. Možná poci­ťu­jí stesk a netr­pě­li­vost. Jistě se nemo­hou dočkat, až budou moci špl­hat po dře­vě­ném žeb­ří­ku a tro­chu se zahřát…

… Jsou tu i mat­ky s roz­tě­ka­ný­mi pohle­dy. Ženy, kte­ré nedáv­ný porod odsu­nul na okraj svě­ta a jež tady na lavič­ce cítí tíhu své­ho ješ­tě stá­le povis­lé­ho bři­cha.  Nesou své tělo plné boles­ti a výměš­ků, tělo pách­nou­cí zkys­lým mlé­kem a krví. Vláčí ho za sebou, tohle tělo, kte­ré­mu nedo­pře­ji odpo­či­nek ani péči…

… Nějací muži tu jsou také, ale mezi nimi a lavič­ka­mi, pís­ko­viš­těm a dět­mi tvo­ří ženy nepro­nik­nu­tel­ný obran­ný obal. Potulující se muži, muži, kte­ří se zají­ma­jí o svět ženu­šek, vzbu­zu­jí nedů­vě­ru. Ti, kte­ří se usmí­va­jí na děti a poku­ku­jí po jejich buc­la­tých tvá­řič­kách a nohou, jsou ode­hná­ní. Babičky nad tím vzdycha­jí: „Všichni tihle pedo­fi­lo­vé, co jich dneska je. To za nás neby­lo.“

Stále máte pod kůží div­né pnu­tí!

Je zvlášt­ní, jak prá­vě tím, že od začát­ku víme, k čemu celý pří­běh smě­řu­je, půso­bí čte­ná­ři div­né pnu­tí pod kůží. Sleduje mezi řád­ky i věci, kte­ré by jinak nesle­do­val. Nejenže je to bra­vur­ně napsa­ný pří­běh, kte­rý je pou­ta­vý sám o sobě i díky tomu, co jsem tu vypsa­la jako ukáz­ky, ale pře­de­vším je cen­ný tím, jaký emoč­ní otisk ve mně zane­chal – a ten pochá­zí prá­vě z toho, co vycí­tí­te mezi řád­ky.  Vůbec se nedi­vím tomu, že autor­ka za tuto kni­hu byla lite­rár­ně oce­ně­na, pro­to­že spl­ňu­je přes­ně to, co tako­vý román má mít. Zanechává neza­po­me­nu­tel­ný otisk. A doži­vot­ní schí­zu. Ne, neod­ra­zu­ju vás od poří­ze­ní chůvy pro své děti, ale pře­ce jen, než dojem z této kni­hy zapad­ne pra­chem, na něco tako­vé­ho bych jako mat­ka dětí ani nepo­mys­le­la…

To troš­ku pře­há­ním, ale přes­to něco syro­vé­ho tato kni­ha ve čte­ná­ři zane­chá. Pocit, že nikdy neví­me o tom dru­hém nic úpl­ně přes­ně. Že sta­rá trau­ma­ta žijí svým živo­tem, že i to, co nave­nek vypa­dá doko­na­le, může být vykou­pe­no zou­fal­stvím v duši. Že být mat­kou, neřknu-li, být chů­vou, s sebou při­ná­ší podiv­né sta­vy mys­li a ne kaž­dý je schop­ný je unést.

Příliš dob­ré­ho i pří­liš zlé­ho

Dalo by se říci, že Něžná píseň je pří­bě­hem o vel­kém množ­ství las­ka­vos­ti a dob­rých věcí v živo­tě… a o o vel­kém tla­ku a frustra­ci na stra­ně dru­hé. A že celý ten pří­běh by se dal ohod­no­tit jako obrazná a do extré­mu zave­de­ná koláž mateř­ství a duše kaž­dé una­ve­né ženy. A pak roz­běh­ně­te svou fan­ta­zii a pro­žij­te život s mla­dou rodi­nou v Paříži, kte­rá si prá­vě poří­di­la rodi­nu a mat­ka se šla rea­li­zo­vat do prá­ce – vždyť jejich chů­va zaří­dí všech­no od péče o děti po dobrou veče­ři a úklid.

Jak jen se moh­lo stát, že to takhle dopadlo?

To je otáz­ka, kte­rá vám bude znít v hla­vě celou dobu jako Sherlocku Holmesovi… A jsem si jis­tá, že kaž­dý čte­nář­ka uvi­dí ty pra­vé důvo­dy někde jin­de, dle svých vlast­ních zku­še­nos­tí. Ono tu totiž není nic tak úpl­ně jas­né, mno­ho toho nechá­vá autor­ka na vlast­ním úsud­ku.
Není nad to si takhle nezá­vis­le a ve smyš­le­ném svě­tě spřá­dat kon­spi­rač­ní teo­rie, že?

O autor­ce:

Leïla Slimani (1981) se naro­di­la a vyrůs­ta­la v maroc­kém Rabatu v zámož­né rodi­ně, otec pra­co­val jako ban­kéř a mat­ka byla jed­nou z prv­ních žen-lékařek v Maroku. Leila po matu­ri­tě na Francouzském lyceu v Rabatu odje­la stu­do­vat do Francie. Vystudovala Institut poli­to­lo­gic­kých stu­dií v Paříži, chví­li se pokou­še­la pro­sa­dit i jako hereč­ka. Roku 2008 zača­la pra­co­vat pro redak­ci týde­ní­ku Jeuna Afrique, kde svý­mi člán­ky pokrý­va­la oblast sever­ní Afriky. Od roku 2012 pokra­ču­je v prá­ci pro časo­pis jen exter­ně, napl­no se věnu­je psa­ní. Její prv­ní román V lido­žrou­to­vě zahra­dě (vyjde v Argu), vzbu­dil vel­kou ode­zvu u lite­rár­ních kri­ti­ků, kte­ří o něm psa­li jako o šoku­jí­cí ver­zi Paní Bovaryové naší doby. Za dru­hou kni­hu Něžná píseň, zís­ka­la Goncourtovu cenu za nej­lep­ší román.

Vydalo nakla­da­tel­ství Argo, 2017, www.argo.cz


Ohodnoťte článek


Renata Petříčková

Knižní milovnice, která knihy ráda čte, upravuje k dokonalosti, ba i píše. Redaktorka časopisová, webová i knižní, copywriterka i spisovatelka. Vše pěkné ve svém životě předávám dál....
Redaktorka webu Tvojechvilka.cz

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Související příspěvky:

  • Papír s duší vintage - kniha plná inspirace20. května 2017 Papír s duší vintage - kniha plná inspirace Nůžky, lepidlo, papír, staré pohledy a fotografie, staré knihy, látky, kartón, krajky... Zkrátka věci, které se nacházejí v každé domácnosti. Věděli jste, že se z nich dají vyrobit […]
  • VTIPY PRO DĚTI23. května 2017 VTIPY PRO DĚTI Všichni dobře víme, že smích léčí. Snad právě proto se smějeme tak rádi a vyprávění vtipů zpestří každou oslavu. Udělejme tedy něco pro zdraví a začtěme se do nového souboru plného anekdot […]
  • Kouzelný atlas - Putování časem - Královna Marie Terezie - kniha19. května 2017 Kouzelný atlas - Putování časem - Královna Marie Terezie - kniha Dvanáctiletá holka jménem Bára se s rodiči z Prahy přestěhovala na venkov a tak trochu jí to vadí. Ovšem na druhé straně s koupí rodinného domu získala i kočku Barču. Navíc vlastní […]
  • Celý život18. května 2017 Celý život Útlá knížka, která však ve svém textu dokáže obsáhnout, jak již sám název napovídá, celý život jednoho muže. Muže, který by pro spoustu lidí asi nebyl ničím výjimečný, avšak doba, kterou […]
  • Tajemství bohyní na Žítkové: Cenné svědectví té doby6. března 2018 Tajemství bohyní na Žítkové: Cenné svědectví té doby Knihu Žítkovské bohyně jsem nedočetla. Skončila jsem u těch lesbických a sadistických scén a pak jen lehce sem tam dočetla ze zvědavosti ke konci knihy a no, řekněme budiž. Spisovatelka […]
  • Panicové23. května 2017 Panicové Ve Francii se píše rok 1740 a mladý Jamie Fraser se s kamarádem Ianem připojuje ke skupině žoldáků. Navzdory všem vhodným příležitostem ještě ani jeden z mladých mužů nepřišel o panictví a […]
  • Ukulele jam aneb zlatá devadesátá jinak4. března 2017 Ukulele jam aneb zlatá devadesátá jinak Ohlédnutí do výrazné části evropské historie. Válka v bývalé Jugoslávii mne obešla v době, kdy jsem sama dospívala, o to více pak chtě nechtě dávám na pomyslné váhy svůj život a život […]
  • Nechte se znovu nakopnout do života s knihou "DESATERO pro holky v nejlepších letech".5. července 2018 Nechte se znovu nakopnout do života s knihou "DESATERO pro holky v nejlepších letech". Je vám padesát? Šedesát? Sedmdesát? Víc? Chcete se oběsit? Utopit? Spolykat prášky? Zkuste si předtím přečíst tuhle knížku. Zase na startu.... asi tak nějak se cítí spousta žen: tj. […]
  • Veronika Válková: Královna Marie Terezie21. května 2017 Veronika Válková: Královna Marie Terezie Při příležitosti třistého výročí narození královny Marie Terezie vydalo nakladatelství Grada oba příběhy Veroniky Válkové odehrávající se za vlády téhle panovnice v jednom speciálním […]
  • Na mou duši do psích uší - kniha - recenze - 100 %17. dubna 2017 Na mou duši do psích uší - kniha - recenze - 100 % Vlastimil Brodský byl hvězda jednak filmového plátna, ale taktéž i rozhlasového éteru, kde vyprávěl pohádky. Posléze si je začal vymýšlet a vyprávět svému jezevčíkovi Hugovi. Všechny byly […]