Recenze: Caesar musí zemřít – 60%

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Na mezi­ná­rod­ním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Berlíně zpra­vi­dla tri­um­fu­jí fil­my vyja­dřu­jí­cí se k růz­ným poli­tic­kým téma­tům (při­po­me­nul bych ale­spoň vítě­ze z roku 2002, sní­mek Paula Greengrasse Krvavá nedě­le, nebo 2008, kdy byla hlav­ní cena udě­le­na bra­zil­ské­mu thrille­ru Elitní jed­not­ka). Je tedy mož­ná tro­chu pře­kva­pe­ním, že letos nezís­kal Zlatého med­vě­da film Bence Fliegaufa Je to jen vítr, kte­rý má co říct k otáz­ce rasis­mu, nýbrž sty­lo­vě mno­hem mdlej­ší dra­ma bra­trů Tavianiových Caesar musí zemřít (Cesare deve mori­re), v němž ital­ští věz­ňo­vé odsou­ze­ní za vraž­dy nebo ile­gál­ní obchod s dro­ga­mi při­chá­ze­jí do sty­ku s vyso­kým umě­ním.

Film, kte­rý divá­ka sezna­mu­je s dějem his­to­ric­ké­ho dra­ma­tu Williama Shakespeara Julius Caesar, vyrůs­tá na doku­men­tár­ních zákla­dech. Účinkují v něm sku­teč­ní věz­ňo­vé, kte­ří za zdmi a ost­na­tý­mi drá­ty řím­ské věz­ni­ce Rebibbia, na celách nebo vycház­ko­vých dvo­rech inten­ziv­ně nacvi­ču­jí, aby závě­rem moh­li Shakespearův kus sehrát před pub­li­kem, kte­ré je odmě­ní bouř­li­vý­mi ova­ce­mi. Vězňové se pus­tí do zkou­še­ní s oprav­do­vou ver­vou, tak­že vět­ši­nu času sle­du­je­me takřka nepře­ru­šo­va­nou a vol­ně ply­nou­cí zkrá­ce­nou ver­zi Julia Caesara insce­no­va­nou v růz­ných pro­sto­rách vězeň­ské­ho are­á­lu. Zatím ješ­tě pub­li­kum tvo­ří nanej­výš dvo­ji­ce dozor­ců, kte­ří si z nacvi­ču­jí­cích věz­ňů s obli­bou uta­hu­jí.

Musím uznat, že dvě věci se bra­t­rům Paolu a Vittoriu Tavianiovým oprav­du poved­ly: zapr­vé veli­ce inte­li­gent­ní a funkč­ní spo­je­ní fil­mo­vé a diva­del­ní mizanscé­ny, a zadru­hé obsa­ze­ní, uvědomíme-li si, že cas­tingu se účast­ni­li lidé bez herec­kých zku­še­nos­tí a že pro­bí­hal v pro­stře­dí věz­ni­ce s nej­vyš­ší ost­ra­hou. Zvláště soma­to­ty­py hra­jí­cích věz­ňů přes­ně sedí k posta­vám z Julia Caesara: řím­ské­ho císa­ře ztvár­ňu­je Giovanni Arcuri, za něhož čás­teč­ně hovo­ří už jeho mohut­ná posta­va a majestát­ný obli­čej; role jeho riva­la Bruta se ujal vnitř­ně roz­pol­ce­ný Salvatore Striano, kte­rý udi­vu­je divo­kým pohle­dem svých očí zrca­dlí­cí u jeho hrdi­ny odhod­lá­ní a neu­ha­si­tel­nou odda­nost řím­ské repub­li­ce. Líbilo se mně i obsa­ze­ní holo­hla­vé­ho mafi­án­ské­ho adjunk­ta do úlo­hy Caesarova ado­p­tiv­ní­ho syna Octaviana.

Vedle těch­to před­nos­tí a nespor­ně pre­ciz­ní­ho nastu­do­vá­ní Shakespearova díla (téma odhod­la­nos­ti lid­ské­ho ducha v boji pro­ti tyra­nii má samo­zřej­mě jako řada myš­le­nek ve hrách ang­lic­ké­ho kla­si­ka nad­ča­so­vou plat­nost) je ale také bohu­žel na mno­ha mís­tech fil­mu mož­né cítit jis­tou faleš. Jestliže si před­sta­vi­tel Bruta během nacvi­čo­vá­ní pro­ži­je jakési osob­ní trau­ma v oka­mži­ku, kdy si vzpo­me­ne, jak jeden z jeho přá­tel kdy­si pro­ne­sl stej­nou větu, jakou má říkat jed­na z postav dra­ma­tu, lze to ješ­tě poklá­dat za pozo­ru­hod­ný moment, kdy jej spon­tán­ně ovlád­ne pocit lítos­ti za svou dří­věj­ší trest­nou čin­nost a díky němuž si uvě­do­mí pře­sah umě­ní. Tavianiové si ovšem nejsou jis­ti, jest­li je tato osob­ní dra­ma­ta tak doce­la zají­ma­jí a jest­li by neby­lo lep­ší se bez něja­kých odbo­ček věno­vat před­sta­vě, jak jsou vra­zi a delik­ven­ti zušlech­ťo­vá­ní krá­sou vyso­ké­ho umě­ní. A jeli­kož film po čase pře­ru­šu­je kon­takt mezi osu­dy postav z Julia Caesara a život­ní­mi pří­běhy věz­ňů, je hned jas­né, na jakou z mož­nos­tí Tavianiové rezig­nu­jí. Vězňové pak dokon­ce zůstá­va­jí v herec­kých polo­hách i mimo dobu nacvi­čo­vá­ní a sní­mek se nepřed­ví­da­tel­ně začí­ná nořit do vod lart­pour­lar­tis­mu. Monology typu „chá­pu, co tím Shakespeare mys­lel, ale jak to dostat k pub­li­ku?“ půso­bí, jako by je mohl snad vyřknout spíš sám reži­sér než herec-amatér, a šepot věz­ňů na celách před usnu­tím a jejich bás­ně­ní na téma „všich­ni měli dneska prů­jem“ vypa­da­jí už sko­ro jako nechtě­ná paro­die.

Příběh fil­mu Caesar musí zemřít má akce­le­ro­vat v oka­mži­ku, kdy čer­no­bí­lou kame­ru sní­ma­jí­cí věz­ně na růz­ných mís­tech vězeň­ské­ho zaří­ze­ní stří­dá barev­ný obraz zachy­cu­jí­cí posled­ních něko­lik scén z diva­del­ní insce­na­ce sehra­né věz­ni na jeviš­ti před divá­ky. Ačkoli věřím, že se urči­tě jed­na­lo o výji­meč­ný záži­tek jak pro pub­li­kum, tak pro věz­ně na scé­ně, pře­svěd­čil jsem se, že para­do­ku­ment o zušlech­ťo­vá­ní umě­ním nemu­sí mít nezbyt­ně stej­ně zušlech­ťu­jí­cí efekt na jeho divá­ka. Jinak řeče­no, nejsem pře­svěd­čen, zda se onen efekt pro­je­vil aspoň při­bliž­ně ve stej­né míře jako napří­klad u Karamazových Petra Zelenky, jenž hra­jí na podob­nou stru­nu.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře