Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Recenze: Bojovnice – 65%

Recenze: Bojovnice – 65%

cg 06

Na pří­běh celo­ve­čer­ní­ho debu­tu reži­sé­ra Davida Wnendta Bojovnice (Die Kriegerin), jed­no­ho ze sním­ků letoš­ní­ho Das Filmfestu, se dá nahlí­žet ze dvou úhlů pohle­du. Jeden z nich při­ta­ká­vá pozor­nos­ti, kte­rou na sebe str­há­vá dva­ce­ti­le­tá neo­na­cist­ka Marisa, co se nako­nec obrá­tí pro­ti ide­o­lo­gii, jež ji „vycho­va­la“. Její morál­ní dospí­vá­ní fas­ci­nu­je pou­ze čás­teč­ně, neboť si divák-chladný inte­lek­tu­ál po chvil­ce řek­ne, že moh­la dostat rozum už mno­hem dřív, a v tom, že jej nedo­sta­la včas, konec­kon­ců spo­čí­vá její tragé­die. Druhá, pod­le mě zají­ma­věj­ší linie vyprá­vě­ní, spo­čí­vá v zob­ra­ze­ní živo­ta dneš­ních „nác­ků“, kte­ří si nacis­tic­kou dok­trí­nu aktu­a­li­zu­jí v sou­čas­ných pod­mín­kách mul­ti­kul­tu­ra­lis­mu.

Bojovnice je pří­bě­hem dva­ce­ti­le­té Marisy, kte­rá má na prsou vyte­to­va­ný okříd­le­ný háko­vý kříž a vypa­dá, že nená­vi­dí všech­no, co se hýbe (jedi­ným člo­vě­kem, kte­ré­ho oprav­du milu­je, je totiž její umí­ra­jí­cí děde­ček). Pracuje u mat­ky v obcho­dě, ale není tam spo­ko­je­ná, pro­to­že jí do krá­mu cho­dí sně­dí při­stě­ho­val­ci. S averz­ním posto­jem ke svě­tu a neschop­ná nor­mál­ně fun­go­vat v mul­ti­kul­tur­ní němec­ké spo­leč­nos­ti se zařa­zu­je do kolek­ti­vu nác­kov­ských pova­le­čů, kte­ří mají rádi rych­lá auta, meta­lo­vou hud­bu a divo­ké večír­ky, kde si pouš­tě­jí pro­pa­gan­dis­tic­ké fil­my ze 30. let, pak se ože­rou a eufo­ric­ky zde­mo­lu­jí zaří­ze­ní bytu.

Hlavní hrdin­ka, zahra­ná talen­to­va­nou Alinou Levshin, nepů­so­bí jako vylo­že­ně zpro­fa­no­va­ná bytost, ale spí­še jako hol­ka, kte­rá jed­ná rych­le­ji, než mys­lí. Prolog upo­mí­ná na její dět­ství, kdy se pro záli­bu své­ho dědeč­ka nej­spíš hod­ně nadře­la. Je posta­vou ze stej­né­ho těs­ta jako tře­ba Mia z fil­mu Fish Tank: naštva­ná a aktiv­ní, její jed­ná­ní může být jak svě­tu pro­spěš­né, tak i napros­tá kata­stro­fa. Marisinu minu­lost odha­lu­je­me též pro­střed­nic­tvím její mlad­ší ver­ze, stře­do­ško­lač­ky Svenji – dív­ky s napros­to chlad­ným vzta­hem k per­fek­ci­o­nis­tic­kým rodi­čům, kte­rá je asi mezi spo­lu­žá­ky pova­žo­vá­na za šprt­ku a mož­ná pro­to chce vynik­nout mimo main­stre­am. Zatímco Marisa je od dět­ství tré­no­vá­na k zarpu­ti­los­ti a vzdo­ru, Svenja se sna­ží všech­no dohnat doda­teč­ným stu­di­em doku­men­tů DNVP (Deutschnationale Volkspartei, před­chůd­ky­ně NSDAP), čili abych pou­žil poli­tic­kou zkrat­ku, „stu­du­je na Hitlera“.

Zápletka se odví­jí od situ­a­ce, kdy Marisa nased­ne do auta a plna vzte­ku vytla­čí ze sil­ni­ce dvo­ji­ci afghán­ských imi­gran­tů na motor­ce. Jelikož pak musí čelit násled­kům své­ho činu, oto­čí Marisa o sto osm­de­sát stup­ňů a začne ved­le pou­hé­ho nená­vi­dě­ní i pomá­hat. Je Bojovnice psy­cho­lo­gic­kým pro­fi­lem býva­lé neo­na­cist­ky nebo vylí­če­ním sou­čas­né fáze vývo­je hnu­tí blyš­ti­vých lebek? Řekl bych, že kvů­li jakési nedo­ta­že­nos­ti obo­jí­ho vlast­ně obo­jí. S neo­na­cis­ty se pojí­cí rekvi­zi­ty (teto­vá­ní na růz­ných čás­tech těla, vyřvá­va­jí­cí metal), kte­ré David Wnendt pou­ží­vá, sku­teč­ně před­zna­me­ná­va­jí soci­ál­ní stu­dii, kte­rá s divá­kem obda­ře­ným sel­ským rozu­mem nebu­de mít sli­to­vá­ní. Zatímco tře­ba popu­lár­ní němec­ký thriller Náš vůd­ce (Die Welle, 2008) odha­lu­je sku­teč­nost, že v kaž­dém z nás dří­má fašis­ta, Bojovnice zase uka­zu­je, jak se sym­pa­ti­zan­ti sou­čas­ných neo­na­cis­tic­kých hnu­tí nezmo­hou na víc než na mani­festa­ci nená­vist­ných posto­jů. Za jejich jed­ná­ním už nesto­jí vypra­co­va­ná ide­o­lo­gie, ale jen a pou­ze nekon­t­ro­lo­va­né pudy. Příběh Marisy a Svenji zase může pou­čit o tom, jak nepří­tom­nost rodi­čov­ské lás­ky nebo nao­pak abso­lut­ní odda­nost jedi­né blíz­ké bytos­ti nahá­ní člo­vě­ka do pro­stře­dí, v němž je jedi­ným auten­tic­kým citem nená­vist. Že kama­rád­ství s pra­vi­co­vý­mi radi­ká­ly nezna­me­ná vyhnout se všu­dypří­tom­ným lžím, si ovšem indi­vi­du­a­list­ka Marisa uvě­do­mí pří­liš poz­dě.

Linii fil­mů o pra­vi­co­vém extre­mis­mu v sou­čas­né spo­leč­nos­ti ale Bojovnice zavr­šu­je poně­kud ško­lo­met­ně. Nebo jinak: jaký jiný výstup asi může násle­do­vat po sérii deka­dent­ních anti­de­mo­kra­tic­kých jevů než kon­sta­to­vá­ní, že demo­kra­cie je to nej­lep­ší, co kdy Německo potka­lo…?

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,69366 s | počet dotazů: 228 | paměť: 53038 KB. | 16.06.2021 - 09:45:05