Ray - recenze

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Je ško­da, že byl Ray Charles sle­pý. Kdyby sle­pý nebyl, je mož­né, že by se nene­chal během své­ho živo­ta ničit hero­i­nem, dožil by se del­ší­ho věku a uvi­děl by per­fekt­ně zpra­co­va­nou bio­gra­fii jed­no­ho čer­noš­ské­ho sou­lo­vé­ho zpě­vá­ka, naro­ze­né­ho 23. září 1930 v ame­ric­ké Georgii.

Recenze naše­ho part­ne­ra:

Na dru­hou stra­nu, by pak mož­ná nikdy nic neza­hrál na své oblí­be­né pia­no, pro­to­že by v mlá­dí pod­lehl tře­ba jiné zába­vě a Jamie Foxx by neměl za co dostat Oscara.
Takže toho, s pro­mi­nu­tím a sobec­ky, zas tak lito­vat nebu­de­me a rad­ši se na Raye mrk­ně­me pořád­ně od pupeč­ní šňů­ry po jeho pohřeb, kde se s ním roz­lou­či­li napří­klad Stevie Wonder, Bill Clinton či Bill Cosby. I to něco vypo­ví­dá o hudeb­ním pří­no­su, kte­ré­ho Ray Charles během své­ho živo­ta (a jak je vid­no, i po něm) zane­chá­val po svě­tě, že by to vyda­lo za deset tisíc kon­cer­tů (ano, přes­ně toli­ka se jich ten­to kla­ví­ris­ta s magic­kým hudeb­ním hla­sem zúčast­nil) Karla Gotta v Madison Square Garden, kdež by všech­ny jeho divá­ky tvo­ři­li dal­ší Karlové Gottové. Mno, jen si to před­stav­te ;).
Jak jsem již zmí­nil, Ray Charles se naro­dil v Georgii, v chudé, plně čer­noš­ské ves­ni­ci a vyrůs­tal se svou mat­kou a mlad­ším bra­t­rem. Ten však ješ­tě jako malý nešťast­ně umí­rá pří­mo před Rayovýma, v té době ješ­tě ote­vře­ný­ma a pět let sta­rý­ma, oči­ma a Ray se této hrů­zostraš­né vzpo­mín­ky a poci­tu viny už do kon­ce živo­ta nezba­ví a pomoc roz­hod­ně nena­lez­ne ani u hero­i­nu, ke kte­ré­mu se poz­dě­ji dostá­vá.
Po dvou letech od smr­ti bra­t­ra dostá­vá Ray Charles zele­ný zákal a oslep­ne. Díky výcho­vě své ráz­né mat­ky (jež poz­dě­ji umí­rá v brz­kém věku na násled­ky pře­pra­co­va­nos­ti), se však nau­čí vyso­ké soběstač­nos­ti a svůj han­di­cap tak s mohut­ný­mi nápřa­hy trva­le zako­pá­vá za toho posled­ní­ho posmě­váč­ka a nedů­vě­řiv­ce, s nimiž se po celý život setká­vá.

Roku 1948 se Ray vydá­vá hle­dat štěs­tí do Seattlu, kde se ihned zabydlu­je v jed­nom míst­ním klu­bu a po veče­rech tu vyhrá­vá na kla­vír s při­sta­vě­ným mik­ro­fo­nem ryt­mic­ké pís­nič­ky, jež zve­da­jí návštěv­nost pod­ni­ku pří­mo úměr­ně s tím, jak je zde Ray okrá­dán o zaslou­že­nou mzdu. Při jeho kva­li­tách pro něj však není pro­blém změ­nit mís­to, a tak za pomo­cí schop­ných lidí dopi­lu­je svůj hudeb­ní styl a vydá­vá prv­ní des­ku, násle­du­jí dal­ší, při tom samo­zřej­mě spous­ta kon­cer­tů, mile­nek, hero­in, jenž si při dalekých cestách za vystou­pe­ní­mi nalez­ne ces­tu do jeho žil, aby tam kolo­val ješ­tě po dal­ších cir­ca 15 let, pak při­jde na řadu man­žel­ka, změ­na vyda­va­tel­ství, dítě… Mno a pro­to­že toho začí­ná být doce­la dost a začí­ná se nám tu vytvá­řet kom­bi­na­ce slu­či­tel­ná asi jako pivo s ovoc­ný­mi kned­lí­ky, musí záko­ni­tě při­jít na řadu koli­ze. Ray Charles však přes všech­ny své pro­blémy zane­chal svě­tu mimo­řád­né dědic­tví, ať už jako výrazná posta­va ve vývo­ji něko­li­ka hudeb­ních smě­rů (jazz, r&b, rock-and-roll, gospel, coun­t­ry & wes­tern... - dosti se také podí­lel na změ­nách vní­má­ní těch­to čas­to „hříš­ných“ žánrů širo­kou veřej­nos­tí) a byl zapsán do mno­ha síní slá­vy. I díky své­mu až nová­tor­sky cha­risma­tic­ké­mu pro­je­vu na mě, jako hudeb­ní­ho lai­ka, půso­bil Ray Charles za kla­ví­rem vel­mi podob­ně jako Jimi Hendrix s kyta­rou. Náš hrdi­na také při­spěl k odstra­ně­ní tvr­dé raso­vé segre­ga­ce, s níž se USA za prv­ní půl­ku jeho živo­ta potý­ka­ly. Poté, co odmí­tal hrát ve své rod­né Georgii před pub­li­kem roz­dě­le­ném pod­le v té době popu­lár­ních raso­vých před­sud­ků, byl mu do toho­to stá­tu na něko­lik let zaká­zán vstup, aby to celé skon­či­lo omluvou k jeho oso­bě a jeho pís­nič­kou Georgia on My Mind jako taměj­ší hym­nou.
Ve fil­mu usly­ší­te logic­ky hod­ně Rayových pís­ni­ček a Bontonfilm se je poku­sí mimo­řád­ně, a s na fil­mo­vý soun­d­track u nás i mimo­řád­nou rekla­mou, pro­dat i na DVD s ori­gi­nál­ní­mi kon­cert­ní­mi zábě­ry pra­vé­ho Raye. Náš hlav­ní hrdi­na však nebyl vždy jen klad­ným hrdi­nou a svým život­ním sty­lem buja­rým jak Casanovův milost­ný život potrá­pil spous­tu lidí.
I když se jed­ná o bio­gra­fic­ký sní­mek a tudíž bych se neměl bát spo­i­lo­vá­ní a pro­zra­zo­vá­ní zásad­ních momen­tů a život­ních obra­tů, Ray Charles Robinson u nás zas tak moc vel­ké pro­cen­to mozko­vé kůry prů­měr­né­ho fil­mo­vé­ho divá­ka neza­bí­rá, tak­že nechám zby­tek na obráz­ko­vém vyprá­vě­ní Taylora Hackforda. Snad jen bychom si měli při­po­me­nout, že Ray Charles zemřel 10. červ­na 2004, což se z fil­mu nedo­zví­me, pro­to­že se zao­bí­rá jen tím, co se sta­lo do roku 1965 – to je dob­ře, jinak by nepů­so­bil tak kom­pakt­ně a stal by se moc povrch­ním.
Co vás na Rayi asi nej­víc upou­tá, je výji­meč­ný herec­ký výkon Jamieho Foxxe, jenž by se dal pouš­tět na herec­kých fakul­tách jako stu­dij­ní mate­ri­ál, a to bez pře­há­ně­ní. Jemu pros­tě a jed­no­du­še toho Raye uvě­ří­te a taky vám po shléd­nu­tí fil­mu bude abso­lut­ně jas­né, proč se ve všech sáz­ko­vých kan­ce­lá­řích těší jeho nomi­na­ce na Oscara tak níz­ké­mu kur­su. Věřím, že Foxx si dal s pří­pra­vou na Raye oprav­du vel­kou prá­ci, což je však i potvr­zo­vá­no růz­ný­mi kle­py o jeho pre­cis­nos­ti ze všech stran, ať už se jed­ná tře­ba o hra­ní se clo­na­mi před oči­ma apod. Jedná se dost mož­ná i o Foxxovu život­ní roli, pro­to­že (já vím, lítá to sem taky ode­všad, tak­že nic nové­ho) je sku­teč­né­mu Rayi zatra­ce­ně podob­ný a sám také na kla­vír hrál a stu­do­val ho.
Režisér Taylor Hackford se zbyt­kem štá­bu už však tak výji­meč­nou prá­ci nepřed­vá­dí (až tedy na kame­ru, ta půso­bí také dost solid­ním dojmem, když vyu­ží­vá mimo jiné jem­né „doku­men­tár­ní“ roz­tře­se­nos­ti obra­zu navo­zu­jí­cí vět­ší pocit rea­lis­tič­nos­ti).
Ray je vyprá­věn veletra­dič­ním (ale ne špat­ným) způ­so­bem, když sle­du­je Rayovu hudeb­ní kari­é­ru, jeho osob­ní život a dohro­ma­dy tak Hackford smě­ru­je svůj reži­sér­ský vypra­věč­ský peri­skop, kte­rým divák na film nahlí­ží mezi tyto dva seg­men­ty na „důsled­ky Rayova osob­ní­ho živo­ta na jeho hudeb­ní kari­é­ru“. Protože samot­ný sní­mek sle­du­je jen ome­ze­ný úsek Rayova živo­ta, zážit­ky z dět­ství, kte­ré se hlav­ní­mu hrdi­no­vu neu­stá­le a živě vra­cí, vidí­me v krát­kých fashba­cích pro­klá­da­jí­cích hlav­ní osu fil­mu. Mnoha inven­ce se nedo­čká­me ani ze scé­ná­ře, kte­rý ply­ne asi tak divo­ce jako voda v hasič­ské nádr­ži (pokud tedy někde neho­ří ...ehm).
Pokud jste vel­ká fanyn­ka či vel­ký fanou­šek Raye Charlese, věřím, že na film nedá­te dopus­tit a až si ho kou­pí­te na DVD, vysta­ví­te si ho hned ved­le mé fot­ky s pod­pi­sem a pla­ká­tu Jamieho Foxxe.
Pokud jí či jím nao­pak nejste, zkouk­ne­te pěk­ný fil­mek s exce­lent­ním výko­nem her­ce v hlav­ní roli, pěk­ný­mi ryt­mic­ký­mi pís­nič­ka­mi v poza­dí, ale jinak s ori­gi­na­li­tou pří­liš níz­kou na to, abys­te za deva­de­sát pět let na Cinemagu v anke­tě film sto­le­tí hla­so­va­li pro Raye. Ale i tak se jed­ná stá­le o vyso­ce nad­prů­měr­ný film, kte­rý urči­tě sto­jí za to vidět, ješ­tě než nám ute­če z kin.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře