Ray Bradbury - Marťanská kronika

Kronika

Je to mož­ná tro­chu ostuda, ale Marťanskou kro­ni­ku jsem četl až teď. Tedy celou, abych byl zce­la přes­ný, pro­to­že někte­ré „povíd­ky“ z ní jsem četl už kdy­si na základ­ní ško­le.

Tenkrát bylo krát­ce po revo­lu­ci a nám se do tří­dy dosta­ly nové čítan­ky. Byly doce­la zají­ma­vé, a to zejmé­na z toho důvo­du, že v nich při­by­la dosud tro­chu opo­mí­je­ná slož­ka sci-fi. Zkrácené spo­je­ní slov science ficti­on pro mě teh­dy zna­me­na­lo doslo­va zaklí­nadlo a nemi­nul pořad v tele­vi­zi, časo­pis, apod. tak­to inspi­ro­ván, aniž bych jej nevi­děl, respek­ti­ve neče­tl. Ještě dnes si pama­tu­ji, že teh­dy jsme v oné čítan­ce nara­zi­li na zvlášt­ní povíd­ku (kte­rá byla pro úče­ly učeb­ni­ce tro­chu upra­ve­na) od jaké­ho­si „Bredbéryho“ s názve „Přijdou vla­hé deš­tě“ (to je ta o domu po jader­né kata­stro­fě) a já si ji doslo­va zami­lo­val (a snad dokon­ce celou ruč­ně pře­psal kam­si do notýsku :)).

Už teh­dy jsem si řekl, že si od toho pána musím něco pře­číst.

A vzal jsem to poté od „Fahrenheita“ po povíd­ky v cyk­lu „Kaleidoskop“, ale na „Kroniku“ se jak­si nikdy nedo­sta­lo. Kniha zís­ka­ná někde v antikva­ri­á­tu (či snad vyho­ze­na na něja­kém sid­liš­ti u popel­nic) na mě až do nedáv­na mar­ně čeka­la v kni­hov­nič­ce.

Ale dost už sen­ti­men­tál­ní­ho úvo­du.

Marťanská kro­ni­ka je něco mezi romá­nem a sbír­kou poví­dek. Povídky na sebe tro­chu nava­zu­jí, ale v pod­sta­tě se dají bez pro­blé­mů číst i samo­stat­ně. Někdy se tu vyskyt­nou i stej­né posta­vy, ale to je tak asi vše. Důležité však je, že na sebe nava­zu­jí chro­no­lo­gic­ky a sku­teč­ně tak tvo­ří jakousi fik­tiv­ní kro­ni­ku osidlo­vá­ní pla­ne­ty Mars. Žánrově to je čís­té sci-fi akcen­tu­jí­cí soci­ál­ní roz­měr dispro­por­cí mezi tech­nic­kým pokro­kem a morál­ní stag­na­cí (což v pade­sá­tých letech neby­lo v lite­ra­tu­ře zce­la samo­zřej­mé).

Knihu zase netře­ba ale brát jako něja­kou „hard sci-fi“, to „science“ se tam někdy libo­vol­ně ohý­bá, šťou­ral nara­zí na drob­né nelo­gič­nos­ti, nicmé­ně Bradburyho kni­ha není ani tak o fas­ci­nu­jí­cích obje­vech na Marsu, ale zejmé­na o nás - lidech - a o naší neschop­nos­ti žít pospo­lu v kli­du, míru a vzá­jem­ném respek­tu.

I po těch letech, kte­ré uply­nu­ly od její­ho vydá­ní, je „Kronika“ stá­le fas­ci­nu­jí­cím a napí­na­vým čte­ním, jež při­nu­tí k zamyš­le­ní. Některé povíd­ky jsou poně­kud stro­hé, jiné koša­té ve svém jazy­ku, u někte­rých jsou znám­ky humo­ru, kte­rý se nicmé­ně za něko­lik strá­nek může změ­nit v děsu­pl­ný konec. „Kronika“ je mož­ná tak tro­chu jako lidé sami, nevy­zpy­ta­tel­ná a více­roz­měr­ná.


Foto: 1959, Mladá fron­ta



Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 2,13546 s | počet dotazů: 201 | paměť: 43023 KB. | 03.12.2020 - 20:25:22