Promlčeno – Recenze – 60 %

Photo © Bontonfilm

Hodnocení článku

(zatím nehod­no­ce­no)

Loading...

Promlčeno je novým fil­mem reži­sé­ra a sce­náris­ty Roberta Sedláčka (Rodina je základ stá­tu, Jan Palach). Ten sní­mek podě­dil po režij­ním debu­tan­to­vi Mirkovi Veselém, jenž coby autor námě­tu a spo­lu­au­tor scé­ná­ře film dokon­ce začal natá­čet, leč nedo­kon­čil jej. Projektu se pak cho­pi­la jiná pro­dukč­ní spo­leč­nost a nabíd­la ho prá­vě Sedláčkovi, kte­rý násled­ně scé­nář pře­psal a kom­plet­ně pře­ob­sa­dil (až na pár výji­mek, v hlav­ní muž­ské roli např. zůstal Karel Roden). Zachováno bylo rov­něž kon­tro­verz­ní téma dva­ce­ti­le­té pro­ml­če­cí lhů­ty pro nevy­ře­še­né trest­né činy, kolem nějž byl vysta­věn děj (při­čemž během obdo­bí od rea­li­za­ce fil­mu po jeho odklá­da­né uve­de­ní do kin byla tato lhů­ta v České repub­li­ce legisla­tiv­ně změ­ně­na na vari­a­bil­ní roz­me­zí 15-30 let).

Photo © Bontonfilm

Hlavní žen­ská role zas při­padla Barboře Bočkové, kte­rá ve fil­mu ztvár­ni­la Evu, roz­hla­so­vou mode­rá­tor­ku večer­ní­ho rádi­o­vé­ho pořa­du, v němž s vola­jí­cí­mi poslu­cha­či roze­bí­rá jejich pro­ble­ma­tic­ké mezi­lid­ské vzta­hy. Právě kvů­li tomu se Evě ozve tajem­ný Radek (Karel Roden), kte­rý posled­ních dva­cet let strá­vil v zahra­ni­čí a nyní jí nabí­zí exklu­ziv­ní zpo­věď v pří­mém pře­no­su, o níž jí ale pře­dem neřek­ne žád­né podrob­nos­ti. Pouze zaří­dí, aby pořad v ten večer poslou­cha­li i zástup­ci poli­cie (Vladimír Kratina a Karel Jirák) a také jaký­si boha­tý a vliv­ný práv­ník (Igor Bareš), do jehož počí­ta­če se Radek coby pro­gra­má­tor a I.T. spe­ci­a­lis­ta krát­ce před­tím úspěš­ně nabou­rá. Zároveň si od Evy vymů­že, aby se živých vstu­pů účast­ni­la i mla­dá pro­da­vač­ka Eliška (Denisa Barešová) a její mat­ka (Vilma Cibulková), kte­ré však Radka vůbec nezna­jí.

Od začát­ku při­tom divák pocho­pi­tel­ně tuší, že Radkovo vyprá­vě­ní bude urči­tým způ­so­bem sou­vi­set s něja­kým nedáv­no pro­ml­če­ným pří­pa­dem. Společně s jeho odkrý­vá­ním záro­veň začnou postu­pem času vyplou­vat na povrch i netu­še­né oprav­do­vé důvo­dy toho, proč Radek oslo­vil zrov­na Evu a proč trval na zapo­je­ní dal­ších kon­krét­ních lidí. O neče­ka­né zvra­ty tudíž není nou­ze, z divác­ké­ho hle­dis­ka je však nut­né při­stou­pit na pra­vi­dla hry, zkous­nout něko­lik sce­náris­tic­kých ber­li­ček a pří­liš se nerý­pat v absurd­nos­ti Radkova zdán­li­vě detail­ně pro­myš­le­né­ho plá­nu, kte­rý ve sku­teč­nos­ti spo­lé­há na celou řadu nejis­tých náhod a také na to, že se všich­ni jeho nevě­do­mí účast­ní­ci budou cho­vat přes­ně pod­le Radkových před­stav.

Film Promlčeno se vyme­zu­je vůči insti­tu­tu pro­ml­če­ní, kvů­li němuž nelze ani za vraž­du potrestat viní­ka, jehož iden­ti­ta by se vypá­t­ra­la až po uply­nu­tí jis­té pře­dem dané něko­li­ka­le­té lhů­ty – byť by se tře­ba k vraž­dě i sám při­znal. Kromě toho však Robert Sedláček, jak má ostat­ně ve zvy­ku, pou­ží­vá sní­mek i k vyřče­ní mno­ha dal­ších aspek­tů tvo­ří­cích kom­plex­ní spo­le­čen­ský komen­tář. Ve sna­ze vyjá­d­řit počet­né sla­bi­ny spo­leč­nos­ti se tak jeho scé­nář roz­pro­stí­rá hned do něko­li­ka smě­rů, což na úkor soudrž­nos­ti cel­ko­vé­ho tva­ru činí poně­kud nesou­stře­dě­ně.

Prim tu hra­je Radkovo takřka mono­lo­gic­ké roz­hla­so­vé vyprá­vě­ní, ve kte­rém oží­va­jí trau­ma­ta z nárůstu kri­mi­na­li­ty v divo­kých pod­ni­ka­tel­ských deva­de­sá­tých letech, z nichž vyvěrá tou­ha vykou­pit se z poci­tu viny. To je násled­ně roz­měl­ňo­vá­no pří­su­nem dal­ších témat, jako jsou mezi­ge­ne­rač­ní roz­míš­ky nad tra­gic­kou rodin­nou his­to­rií, zne­u­ží­vá­ní médií k vlast­ním osob­ním cílům, vliv 90. let na sou­čas­nou politicko-podnikatelskou sfé­ru či zře­tel­ný povzdech nad kom­pli­ko­va­nos­tí byro­kra­tic­kých naří­ze­ní, kte­rá poli­cii ztě­žu­jí prá­ci. Jako nej­pod­nět­něj­ší se v tom všem nako­nec jeví motiv odci­ze­nos­ti jed­not­li­vých postav, kte­ré jsou znač­ně růz­no­ro­dé a nic moc spo­lu nesdí­lí – ani pro­stor, neb všech­ny obý­va­jí jinou loka­ci a komu­ni­ku­jí spo­lu pou­ze pro­střed­nic­tvím tele­fo­nů, rádia a inter­ne­tu. Do znač­né míry se to jako meta­fo­ra dá vztáh­nout na celou spo­leč­nost, tvo­ře­nou jedin­ci uza­vře­ný­mi ve vlast­ním svě­tě a vzá­jem­ně pro­po­je­ný­mi pře­de­vším vir­tu­ál­ně skr­ze soci­ál­ní sítě a jiné tech­no­lo­gie.

Promlčeno je čas­to popi­so­va­né jako thriller, kte­rý se ode­hrá­vá v reál­ném čase, což není zce­la přes­né. V reál­ném čase se totiž ode­hrá­vá pou­ze část fil­mu (důsled­něj­ší je v tom­to ohle­du tře­ba dán­ské Tísňové volá­ní z roku 2018) a z hle­dis­ka žán­ru jde zas spíš o spo­le­čen­sky kri­tic­ké dra­ma s kri­mi­nál­ní­mi prv­ky, kte­ré sice vyu­ží­vá někte­ré kon­ven­ce thrille­rů, leč s jejich napl­ňo­vá­ním pra­cu­je záměr­ně pod­vrat­ně a neu­spo­ko­ji­vě. Střet obou těch­to poloh vyzní­vá klo­potně. Napětí nicmé­ně sním­ku neschá­zí, je totiž zpro­střed­ko­vá­no pře­de­vším oče­ká­vá­ním toho, jakým smě­rem se Radkovo vyprá­vě­ní bude dál ubí­rat a co všech­no při něm bude odha­le­no a jakou roli budou poslé­ze v jeho plá­nu hrát růz­né rekvi­zi­ty (včet­ně pis­to­le), kte­ré si v úvo­du sním­ku nachys­tal.

V sou­la­du se skrom­ným a komor­ním záze­mím jinak vypra­věč­sky cel­kem ambi­ci­óz­ní­ho a mno­ho­vrs­tev­na­té­ho pří­bě­hu je i Sedláčkova for­mál­ně úspor­ná režie, sna­ží­cí se vyva­ro­vat jaké­ko­li prvo­plá­no­vé efekt­nos­ti a kla­dou­cí důraz zejmé­na na herec­ké výko­ny a dia­lo­gy. Herci jsou obec­ně uvě­ři­tel­ní navzdo­ry odliš­nos­ti svých poloh – zatím­co Karlu Rodenovi nebo Igoru Barešovi scé­nář pře­de­pi­su­je jis­tou výra­zo­vou str­nu­lost, tak žen­ským posta­vám naři­zu­je nao­pak výraz­né emoč­ní reak­ce na cit­li­vé infor­ma­ce týka­jí­cí se jejich sou­kro­mí. Hlavní devi­za fil­mu ale spo­čí­vá hlav­ně v tom, že i přes kolí­sa­vý ryt­mus vyprá­vě­ní a mini­ma­lis­tic­kou for­mu (včet­ně toho, že po vět­ši­nu děje Karel Roden sedí v autě, říká něco do rádia a ostat­ní jej na jiných mís­tech poslou­cha­jí) doká­že v dosta­teč­né míře udr­žet divá­ko­vu pozor­nost a zvě­da­vost.