Promlčeno - 60 %

Photo © Bontonfilm

Hodnocení článku

(1 hla­sů, prů­měr: 5,00 z 5)

Loading...

Radek (Karel Roden) se po téměř dva­ce­ti letech neče­ka­ně vra­cí do Čech, aby zde kon­tak­to­val jis­tou Elišku (Denisa Barešová) a jed­nou pro­vždy se vyrov­nal se svou minu­los­tí. V tom mu pomá­há Eva (Barbora Bočková), ambi­ci­óz­ní roz­hla­so­vá mode­rá­tor­ka, kte­rá jeho pří­běh dosta­ne do své živě vysí­la­né noč­ní show. Chtěla mít ve vysí­lá­ní sen­zač­ní udá­lost, ale k její­mu zdě­še­ní a ke zdě­še­ní všech poslu­cha­čů začne na povrch vyplou­vat něco, s čím nikdo nepo­čí­tal. Svůj plán při­pra­vo­val Radek něko­lik let a během jeho vyprá­vě­ní je do pochmur­né­ho pří­bě­hu vta­že­na nejen ona sama, ale i praž­ská kri­mi­nál­ka a dal­ší akté­ři dlou­ho zapo­me­nu­tých udá­los­tí. Začíná napí­na­vý boj o čas a o spra­ve­dl­nost...

Film Promlčeno mohl původ­ně vypa­dat zce­la jinak. Film totiž nejdří­ve chys­tal reži­sér Mirek Veselý, kro­mě Karla Rodena si ve fil­mu měli zahrát také Tereza Voříšková, Norbert Lichý, Zuzana Bydžovská či Sabina Rojková. Kvůli pro­blé­mům s roz­poč­tem ovšem musel být film pro­dán, lát­ky se až násled­ně cho­pil reži­sér Robert Sedláček. Ten film s výjim­kou Rodena kom­plet­ně pře­ob­sa­dil, upra­vil scé­nář a rea­li­zo­val film, kte­rý se po 2 letech odkla­dů spo­je­ný s pan­de­mií COVID-19 koneč­ně dočkal své pre­mi­é­ry. A ambi­ce­mi roz­hod­ně nešet­ří.

Promlčeno kon­krét­ně pra­cu­je s téma­ti­kou pro­ml­če­ní pří­pa­dů vražd. V době natá­če­ní fil­mu se lhů­ta pro­ml­če­ní sta­ho­va­la na 20 let od data vraž­dy, v samot­ném fil­mu se poté hra­je o čas. Film se ode­hrá­vá prak­tic­ky v reál­ném čase, sto­jí poté pře­de­vším na herec­kých výko­nech. Ovšem vel­mi pove­de­ných herec­kých výko­nech. Karel Roden, Igor Bareš, Denisa Barešová, Vilma Cibulková či Barbora Bočková jsou ve svých rolích vel­mi dob­ří. Igor Bareš napří­klad doka­zu­je, že se na zápor­né úlo­hy vel­mi hodí, Denisa Barešová nao­pak doká­že, že se o ní jako o jed­né z nej­lep­ších lokál­ních here­ček své gene­ra­ce nemlu­ví nadar­mo. I díky těm­to herec­kým výko­nům o pozná­ní více fun­gu­je atmo­sfé­ra. V Promlčeno při­tom fun­gu­je i napě­tí a to i přes­to, že se val­ná část fil­mu v pod­sta­tě sklá­dá z vyprá­vě­ní (bez fla­shbac­ků)  a dia­lo­go­vých kon­fron­ta­cí. Ambicemi při­tom Promlčeno sku­teč­ně nešet­ří, přes­to jde dost mož­ná o ukous­nu­tí pří­liš vel­ké­ho sous­ta.

Je roz­hod­ně zají­ma­vé sle­do­vat u nás vznik­nout tako­vou neob­vyklou žánrov­ku, kte­rá sice není vylo­že­ně vylo­že­ným psy­cho­lo­gic­kým thrille­rem, svět korup­ce a zka­že­ných lidí s obří moci ovšem doká­že pro­dat o pozná­ní pře­svěd­či­vě­ji, než se u nás pár let nazpá­tek poku­si­li napří­klad Hranaři či Příběh Kmotra. Klíč totiž není ve vel­ko­le­posti, ale prá­vě v tom, že scé­nář ze začát­ku doká­že schop­ně načrt­nout moti­vy ústřed­ních postav. Hlavní hrdi­na, kte­rý se sna­ží vypo­řá­dat s minu­los­tí, ambi­ci­óz­ní mode­rá­tor­ka, kte­rá před sebou vidí pro­za­tím­ní  nej­vět­ší pří­pad své kari­é­ry, mla­dá mat­ka, kte­rá skr­ze finanč­ní při­lep­še­ní při­jí­má nabíd­ku na pro­mlu­ve­ní si v rádiu, moc­ný člo­věk, kte­ré­mu se rázem začí­ná drtit led po noha­ma. Dojem násled­ně mohou kazit jen jed­not­li­vos­ti. Očividně gran­di­óz­ně del­ší roky spřá­da­ný plán pře­ci jen půso­bí tak tro­chu zvlášt­ně, posta­vy jed­not­li­vých postav za pocho­du může půso­bit tak tro­chu zvlášt­ně (a jen v jis­tých pří­pa­dech sku­teč­ně rea­lis­tic­ky). I přes funkč­ně budo­va­né napě­tí a obstoj­né dějo­vé kotr­mel­ce ovšem nej­ví­ce může zamr­zet vyvr­cho­le­ní, kte­ré vlast­ně ovšem celé­mu Promlčeno tak tro­chu chy­bí. Je více­mé­ně bez katar­ze a to co má před­sta­vo­vat vyvr­cho­le­ní více­mé­ně neko­re­spon­du­je s tím, co se v rám­ci Promlčeno dělo před­tím.

Zamrzí to, pře­de­vším i pro­to, že po strán­ce řemes­la je Promlčeno vel­mi pove­de­né. Kamera Jana Šustera v jis­tých momen­tech doká­že napří­klad sluš­ně pra­co­vat s osvět­le­ním, Matouš Outrata poté nepod­ce­nil střih a pro­stři­há­vá­ní z rádi­o­vé­ho stu­dia do jiných loka­lit půso­bí sviž­ně, Promlčeno pře­de­vším nikdy nepů­so­bí tele­viz­ním dojmem. Jde o komor­ní zále­ži­tost, přes­to svým vyprá­vě­ním sku­teč­ně doká­že půso­bit v rám­ci mož­nos­tí vel­ko­le­pě. Je to až prá­vě závěr, kte­rý výsled­né dojmy z celé­ho fil­mu sha­zu­je.

Celý film v pod­sta­tě sta­ví na tajem­né minu­los­ti ústřed­ní posta­vy, kte­rou nám ústřed­ní posta­va v prů­bě­hu sdě­lu­je. Hříchy/stíny minu­los­ti, svo­je moti­va­ce, názna­ky svých dal­ších kro­ků. Dojde při­tom na něko­lik dějo­vých kotr­mel­ců, ty ovšem vždy nejsou vylo­že­ně k pro­spě­chu věci.  Podzápletka o poli­cis­tech, kte­ří živě poslou­cha­jí líče­ní hlav­ní posta­vy vlast­ně vyzní­vá do ztra­ce­na, o to více ovšem zamr­zí vyvr­cho­le­ní celé­ho pří­bě­hu. K samot­né­mu závě­ru se lze vlast­ně sta­vit zce­la dvě­ma odliš­ný­mi pohle­dy na věc, oba vlast­ně ovšem popí­ra­jí prak­tic­ky vše, co jsme před­tím sle­do­va­li. Působí to celé jako přes­ně ten typ zvra­tu, kte­rý se sna­ží za kaž­dou cenu šoko­vat, aby v závě­ru vlast­ně nedá­val tak úpl­ně smy­sl.

Nutno dodat, že onen šoku­jí­cí závěr má nej­spíš dodat tak defi­nič­ní pohled na to, že je nespra­ve­dl­nost všu­de a že vždyc­ky není tak, jak se to celé zdá, přes­to ovšem nadá­le pla­tí, že Promlčeno díky tomu nedo­ká­že fun­go­vat přes­ně tak, jak by nej­spíš samo chtě­lo. Chování jed­not­li­vých postav totiž v prů­bě­hu začne tak tro­chu popí­rat samo sebe, o pozná­ní podiv­ně­ji poté v souč­tu vyzní­vá prá­vě ona ústřed­ní záplet­ka o tom, že je nut­né vše sdě­lit v živém rádi­o­vém vysí­lá­ní.  I to vybí­zí k oče­ká­vá­ní jis­té­ho vyvr­cho­le­ní a poin­ty navíc, v tom­to pří­pa­dě se ovšem vypla­tí oče­ká­vá­ní zchla­dit. Je to při­tom sku­teč­ně ško­da, pro­to­že tu bylo sluš­ně našlápnu­to k vel­mi pove­de­né­mu kri­mi­nál­ní­mu thrille­ru. A těch nejen u nás vzni­ká pra­má­lo.

Ambiciózní, v mno­ha ohle­dech zají­ma­vá, v souč­tu nedo­pe­če­ná podí­va­ná, kte­rá sto­jí pře­de­vším na sil­ných herec­kých výko­nech a funkč­ní atmo­sfé­ře. Škoda scé­ná­ře, kte­rý v prů­bě­hu začí­ná tak tro­chu podrá­žet nohy sám sobě a v jis­tých ohle­dech pří­bě­ho­vé roz­tě­ka­nos­ti...