Kamila Moučková: Ani vteřinu jsem neváhala, zda vysílat 21. srpna

Mouckova

Jak jste vní­ma­la dobu před 21. srp­nem 1968?

Myslíte jaro 68? No, to bylo neu­vě­ři­tel­né, pro­to­že už na pře­lo­mu let 67 a 68 se zača­ly ty věci nesku­teč­ně uvol­ňo­vat. Já najed­nou do stu­dia na roz­ho­vor dosta­la zají­ma­vé osob­nos­ti, kte­ré do té doby na obra­zov­ku moc nemoh­ly. Také pře­sta­li cho­dit „háes­té­ďá­ci“, nazva­ní pod­le Hlavní sprá­vy tis­ko­vé­ho dozo­ru. To byl cen­zor, kte­rý měl razít­ko a ješ­tě ve stu­diu, těs­ně před zněl­kou Televizních novin, oštemplo­val kaž­dou zprá­vu. Proškrtal, něco vyho­dil. Bez toho razít­ka HSTD jsme nemoh­li vysí­lat. Nicméně během toho jara se děly sku­teč­ně str­hu­jí­cí věci, my jsme najed­nou byli celí nad­še­ní a cho­di­li do prá­ce s rados­tí! Bylo to báječ­né.

Proč jste vlast­ně v pade­sá­tých letech do toho­to obo­ru šla? Jste veli­ce demo­kra­tic­ky smýš­le­jí­cí oso­ba a tele­vi­ze teh­dy pře­ce jen byla nástro­jem pro­pa­gan­dy.

Zakládám si na tom, že ve svých deva­de­sá­ti letech, když se za sebe podí­vám, mám za sebou čis­to. A tohle je tako­vá skvr­na v mém živo­tě. Nerada se k tomu při­zná­vám, ale je to tak. Já jsem spíš šla po té pro­fe­si zpra­vo­daj­ce. Chtěla jsem něco sdě­lit lidem co nej­sro­zu­mi­tel­ně­ji a co nej­lé­pe. Navíc jsem si mys­le­la, že už se celá ta situ­a­ce uvol­ňu­je a bude to lep­ší. To mě na tom drže­lo.

Jak si vlast­ně pama­tu­je­te onen 21. srpen? V půl čtvr­té ráno mi volal úpl­ně roz­ho­ze­ný Jirka Dienstbier z roz­hla­su a říká: „Kamilo, vstá­vej, jsme obsa­ze­ní. Na Ruzyni jsou tan­ky, obr­ně­né vozy a pros­tě jsme obsa­ze­ní.“ Vyděsila jsem se a prv­ní, na co jsem mys­le­la, byly hol­ky. Kateřina a Bára neby­ly naštěs­tí doma, tak jsem popadla syna Ondřeje a odvez­la ho k otci, abych měla vol­né ruce, s tím, že mě bude potře­ba. A vědě­la jsem, že jsem na to sama, pro­to­že můj kole­ga Richard Honzovič jel na dovo­le­nou. Přesto jsem ani minu­tu nevá­ha­la. To je v téhle pro­fe­si povin­nost.

Co se tedy dělo po tom, co jste odvez­la syna? Když jsem se vra­ce­la ze Střešovic, kam jsem odvez­la Ondru, začal mi bli­kat ben­zín, tak jsem tan­ko­va­la. A najed­nou kou­kám, takhle pár met­rů ode mě, na rohu ÚV KSČ, čer­ve­né bare­ty a obrov­ská auta. Nevím, jest­li tank nebo obr­něn­ci či co. Tak jsem popo­je­la od té pum­py kou­sek dál a šla se podí­vat, co se tam děje. A tam jsem vidě­la prv­ní­ho mrt­vé­ho klu­ka ve věku mé nej­star­ší dce­ry. Byla jsem napros­to otře­se­ná. Pamatuji si, že se mi chtě­lo zvra­cet.

A pak už jste jela pří­mo do tele­vi­ze?

Ano, doje­la jsem do tele­vi­ze a sed­la si na vrát­ni­ci, to bylo asi kolem půl páté. Kolem teh­dy šel eko­no­mic­ký ředi­tel Kohout a říká: „To je dob­ře, že jsi tady, jakmi­le nahře­je­me Cukrák, tak vysí­lá­me.“ Tehdy se totiž mělo začít vysí­lat až v pod­ve­čer. Od prv­ní chví­le, kdy jsme zača­li vysí­lat, to už neby­ly žád­né Televizní novi­ny, to byla pomoc obča­nům, de fac­to tele­viz­ní infor­mač­ní služ­ba. Kluci ze zpra­vo­daj­ství mi do stu­dia na stůl nosi­li zprá­vy, kde se co děje, kde se stří­lí, aby lidi zacho­va­li klid a aby nevy­chá­ze­li pokud mož­no z domu. Pak mě vola­li do režie, ale já říka­la, že se od toho sto­lu nehnu. Říkali: „Volá tě Jirka Pelikán z ředi­tel­ství tele­vi­ze.“

Šla jste?

Šla a Jirka mi do tele­fo­nu říká: „Kamilo, musíš pře­stat oka­mži­tě vysí­lat.“ A já říkám: „Tebe drží pod krkem, že ano?“ A on odpo­ví­dá: „Ano.“ Tak jsem mu odvě­ti­la, že já na to kaš­lu a vysí­lám dál. „Dokud pros­tě nepři­jdou sem, jas­ný?“ A on mi poví­dá: „Jasný.“ Poté jsem se vrá­ti­la do stu­dia a Jirka Průcha, kame­ra­man, zaš­ven­ko­val kame­rou a já se najed­nou dívám přes ten moni­tor a za mnou sto­jí dva sovět­ští vojá­ci a míří mi na záda samo­pa­ly.

Co jste udě­la­la potom?

Všimla jsem si, že při­sko­čil ješ­tě někdo, ale moc jsem ho nevní­ma­la. Asi to byl něja­ký vyso­ký důstoj­ník. Byl maza­ný, když zhas­la kame­ra, tak se na mě zeza­du naklo­nil a říká: „Ukončite rabo­tu sičas.“ Já jsem si říka­la „ty si taky trh­ni nohou“ a vysí­la­la jsem samo­zřej­mě dál i s těmi samo­pa­ly, kte­ré mi míři­ly na záda. Ani nemám před­sta­vu, jak dlou­ho nato jsem ješ­tě vysí­la­la.

Vysílali jste ješ­tě asi týden…

Ano, týden. My jsme po tom 21. srpnu vlast­ně stě­ho­va­li vysí­lá­ní do Tesly, do Hloubětína. Tam jsme skon­či­li ve skle­pě. Odtud jsme impro­vi­zo­va­ně vysí­la­li až do pří­jez­du naše­ho vede­ní z Moskvy.

To vysí­lá­ní muse­lo být dob­ře zor­ga­ni­zo­va­né… Já ani nevím, jak to zaři­zo­va­li. Musím ale říct jed­nu věc, tady se pode­psa­la fan­tas­tic­kým způ­so­bem veš­ke­rá tele­viz­ní tech­ni­ka. Zvukaři, kame­ra­ma­ni, pro­duk­ce. Všichni děla­li napros­to neu­vě­ři­tel­né věci v té době. Když teh­dy Sověti vypnu­li Cukrák, při­šel za mnou šéf­re­dak­tor tele­viz­ních novin Viktor Růžička a řekl mi, že se bude­me stě­ho­vat do ile­gál­ní­ho vysí­lá­ní a že musím potom říct, jest­li jdu do toho, nebo ne. Nechtěl odpo­věď hned, chtěl, ať se roz­mys­lím, pro­to­že věděl, že to není žád­ná sran­da a navíc že mám tři děti. Já jsem však hned sou­hla­si­la a už se samo­zřej­mě neroz­mys­le­la.

Jak to tedy pro­bí­ha­lo?

Ráno 22. srp­na pro mě při­je­lo něja­ké náklad­ní auto. Viktor mi ješ­tě volal a říkal, ať si vez­mu něja­ký šátek na hla­vu a vel­ké brý­le, že mě někam pře­ve­zou. No a takhle mne pře­vez­li do té Tesly. Tam jsme vysí­la­li ve vlast­ním potu, to bylo straš­né. Nebyl tam žád­ný vzduch. A my jsme tam vysí­la­li až do chví­le, než se naše vede­ní z Moskvy vrá­ti­lo. Tehdy Dubček se Svobodou oka­mži­tě zaká­za­li toto vysí­lá­ní. A byl konec. Všichni jsme to sko­ro obre­če­li. Byl to hroz­ný pocit.

Jaký byl poté Váš osud?

Začátkem září se zača­ly vysí­lat nor­mál­ní Televizní novi­ny, zno­vu zača­li cho­dit „háes­té­ďá­ci“. Nechtěla jsem to dělat, ale výpo­věď mi nechtě­li při­jmout. Postupně se lidi odvo­lá­va­li a vra­ce­li, až to u mě došlo tak dale­ko, že byl v roce 1969 vydán vlád­ní dekret (Okamžitá opat­ře­ní v Čs. tele­vi­zi, Čs. roz­hla­se a v tis­ku ze dne 24. 1. 1969), kde stá­lo, že se s oka­mži­tou plat­nos­tí odvo­lá­vá Kamila Moučková. Dostala jsem hodi­no­vou výpo­věď. Moc se mi ule­vi­lo, ale pak nasta­lo straš­ných 21 let. Ani o tom nechci mlu­vit…

Litovala jste teh­dy svých roz­hod­nu­tí z osma­še­de­sá­té­ho?

Nelitovala jsem. Za čas jsem se pro­po­ji­la s disi­den­ty a děla­la jsem, co bylo potře­ba. Co mě mrzí, je, že mi komu­nis­ti a bol­še­vi­ci ukrad­li 21 let živo­ta. Narodila jsem se v roce 1928, když k nám při­šel Hitler, bylo mně 11 let, a to už jsem zača­la vní­mat. Narodila jsem se do tota­li­ty a zaži­la fašis­tic­kou tota­li­tu, komu­nis­tic­kou tota­li­tu a ve svo­bod­né demo­kra­tic­ké zemi jsem zača­la žít až v 61 letech. Představte si to. Jinak jsem pořád žila v něja­ké tota­li­tě. Takže já jsem, i když se kvů­li spous­tě věcí zlo­bím, šťast­ná, že od těch 61 let žiju v demo­kra­cii. Ve svo­bod­né zemi. Zaplať Pán Bůh.

Ohodnoťte článek


|

Tiskové materiály

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Související příspěvky:

  • Projekty České televize k srpnu 1968 – část první14. srpna 2018 Projekty České televize k srpnu 1968 – část první Ve úterý 14.srpna představila Česká televize své projekty k 50. výročí událostí srpna 1968. Tisková konference s novináři proběhla v prostorách Filosofické fakulty UK, na náměstí Jana […]
  • Projekty České televize k srpnu 1968 – část druhá16. srpna 2018 Projekty České televize k srpnu 1968 – část druhá Rok 1968 je rokem společenských, politických a kulturních proměn. V cyklu nazvaném 1968 milimetrů budou moci diváci shlédnout, jaké změny byly i ve světě v roce 1968. První díl má název […]
  • Rozhovor s Arnoštem Goldflamem13. dubna 2017 Rozhovor s Arnoštem Goldflamem Jak se vám spolupracovalo s Jiřím Chlumským? Už jste se někdy pracovně potkali? Ó ano! Před lety mě režíroval v pohádce Zmrazený Vasil! Myslím, že to bylo jeho první dílo. A teď teda zas […]
  • JANA PLODKOVÁ (Zelenková)14. března 2018 JANA PLODKOVÁ (Zelenková) „Aby to bylo ještě lepší“   Jak herečka přijímá, když je jí nabídnuta role žárlivé, a ne právě příjemné ženské? Také v takových situacích režisér herečce říká: Mám pro tebe roli na […]
  • ROZHOVOR S REŽISÉREM OLMEM OMERZU29. února 2012 ROZHOVOR S REŽISÉREM OLMEM OMERZU Vystudoval jste pražskou FAMU, ale narodil jste se ve Slovinsku. Jaká byla vaše cesta do Čech? Do České republiky jsem přišel studovat. Český film měl velký vliv jak na […]
  • BARBORA HRZÁNOVÁ – Geržová14. února 2012 BARBORA HRZÁNOVÁ – Geržová Za svou retardovanou Johanku v Renčově Requiem pro panenku získala ocenění na filmovém festivalu v Torontu, dvakrát (1995 a 1997) byla nominovaná na Českého lva za nejlepší ženský herecký […]
  • Zdeněk Troška - rozhovor k filmu Babovřesky 321. ledna 2015 Zdeněk Troška - rozhovor k filmu Babovřesky 3 Zdeněk Troška je v Česku nejpopulárnější, ale také kritiky asi nejsledovanější režisér. On si však z kritiků nic nedělá a vždy říká, že ještě než vůbec začne točit, kritici mají své […]
  • Rozhovor se Zuzanou Mauréry, představitelkou učitelky4. července 2016 Rozhovor se Zuzanou Mauréry, představitelkou učitelky O tom, že se bude točit film Učitelka, jste se dozvěděla ještě před jeho výrobou. Jak vlastně k vaší spolupráci s Janem Hřebejkem došlo? Že pan Hřebejk bude točit tento film, jsem se […]
  • Jindřich Skokan (rozhovor)30. května 2018 Jindřich Skokan (rozhovor) Jaké pro tebe bylo samotné natáčení? Film Na krátko je mým prvním filmem. Do té doby jsem s kamerou a filmováním zkušenosti vůbec neměl. Pan režisér Jakub Šmíd si mě vybral při […]
  • ZUZANA BYDŽOVSKÁ – rozhovor k filmu Andělé všedního dne30. září 2014 ZUZANA BYDŽOVSKÁ – rozhovor k filmu Andělé všedního dne Proč jste se rozhodla vzít roli ve filmu Andělé všedního dne, co Vás na postavě Marie lákalo? Já se zásadně u Alice Nellis nerozhoduji. Dostala se Vám do rukou předloha Michala […]

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *