Rozhovor s režisérem Jiřím Sádkem

  •  
JiriSad

Film Polednice je moder­ním horo­rem ode­hrá­va­jí­cím se ve dne. Název sice evo­ku­je vari­a­ci známé bala­dy Karla Jaromíra Erbena, ale inspi­ra­ce tou­to básní je vel­mi vol­ná. Co vás tedy na tom­to tématu tak fas­ci­no­va­lo, jak jste na něj při­šel a co bylo impul­sem pro jeho fil­mové zpra­co­vá­ní?

„Trochu zeši­ro­ka: Miluju původ­ní tvor­bu, ale co mi v českém fil­movém pro­stře­dí schází, je něco, o co se jako divák můžu opřít. Když jdu na Titanic, tak vím, že se ta loď poto­pí, a záro­veň zaži­ju nečekané zpra­co­vá­ní. Ale pla­kát s nezná­mou tvá­ří, nezná­mých autorů – a u nás je málo­kdo pova­žo­ván za „hvězdu, s nic neří­ka­jí­cím názvem, mě jako divá­ka nahlo­dá, jest­li chci utra­tit dvě stov­ky za kino. A tady přichází na řadu české mýty, o které se můžu jako divák opřít. Přistupujeme k tomu asi tro­chu neor­to­dox­ním způ­so­bem, kte­rý ne každému sed­ne, ale pro mě je Kytice tako­vý Harry Potter z 19. sto­le­tí. Všichni to mají v polič­ce. České mýty jsou náš malý fil­mo­vě nezpra­co­va­ný pan­te­on figu­rek.

Polednice má v každé zemi své vari­an­ty. V Polsku mají mys­lím malou holčič­ku, jin­de (v Hradci) zase krás­nou ženu kou­pa­jí­cí se v jezeře. Erben použil Polednici pro ilu­stra­ci pro­blému nekom­plet­ní rodi­ny a vzrůs­ta­jí­cí­ho napě­tí mezi mat­kou a dítě­tem. A to je pará­da. Není to jen stra­šák jako atrak­ce, ten stra­šák zastu­pu­je exis­tu­jí­cí pro­blém. Teplota stou­pá nejen oko­lo hrdi­nek, ale i mezi nimi. Prostředí, ve kterém jsou, není jen kuli­sa. To pro­stře­dí JE jejich pří­běh. A to se mi hroz­ně líbí: Naše hrdin­ky pro­ží­va­jí peklo zevnitř i zven­čí. A tro­chu se u toho bát je fajn. Pak je tu samo­zřej­mě úpl­ně osob­ní, sobecká rovi­na: Jsem svět­lo­pla­chý. Kdybych mohl žít celý život v říj­nu, budu nej­spo­ko­je­něj­ší. V létě trá­vím život za role­ta­mi a ve sklep­ních kavár­nách. Bohužel ani zima není fajn, pro­tože sníh je jed­ná vel­ká odraz­ka. To je taky peklo. V tomhle jsem si na sebe s natá­če­ním tro­chu uple­tl bič.“

Váš film Polednice má tís­ni­vou nála­du, záro­veň ale nenu­ce­ně ply­ne a nevy­hý­bá se ani lehce sar­kas­tic­kým momentům podob­ně jako tře­ba skan­di­náv­ské fil­my. Jaký typ kine­ma­to­gra­fie je vám osob­ně nej­bliž­ší?

„Mám rád fil­my, u kte­rých nedo­ká­žu předvídat, co se sta­ne; ale když se to sta­ne, vím, že logic­ky neby­la jiná mož­nost. To mě pak mile pře­kva­pí, že mě autor dostal. Taková „pře­kva­pu­jí­cí nevy­hnu­tel­nost. Jako divák si to uží­vám, a jako fil­mař chci odha­lit, jak to autor udě­lal. Je to jako pozo­ro­vat kou­zel­nic­ký trik. A to pak nezá­le­ží na žán­ru, ani odkud film je. Rozčiluje mě, když u fil­mu cítím, že tam byly jiné mož­nos­ti vývo­je pří­bě­hu. To zavá­ní lenos­tí a laj­dác­tvím.“

Situace ve fil­mu Polednice jsou vel­mi auten­tické.  Jak jste této atmosféry docílil?

„Jedna věc je atmosféra a dru­há situ­a­ce. Za atmosféru může hlav­ně spo­lu­prá­ce s kame­ra­ma­nem Sašou Šurkalou a archi­tek­tem Honzou Novotným. Od začát­ku jsme chtě­li umís­tit pří­běh do bez­pro­sto­ru a bez­ča­sí. Náš pří­běh se mohl ode­hrát před dva­ce­ti lety stej­ně jako za pět let. Příběh se tak, mys­lím, uza­vřel do samo­statného uni­ver­za, které pomoh­lo vykres­lit tís­ni­vou, izo­lo­va­nou a sva­zu­jí­cí atmosféru. Za lec­cos může i natá­če­ní na 35mm film. A taky bylo vedro. Velký vedro. Největší od dob, co se vedro měří, prý. To taky sva­zu­jí­cí atmo­sfé­ře pomů­že. Nejen v pří­běhu!

No a situ­a­ce je hod­ně na nás tři. Slýchal jsem během pro­duk­ce a i teď něko­li­krát otáz­ku, co zrov­na my tři – „dva­cát­ní­ci“ – na Polednici vidíme. A těch důvo­dů je při­tom tolik, o tom bych mohl dis­ku­to­vat hodi­ny. Třeba v mojí gene­ra­ci stá­le aktu­ál­ní téma: Mít nebo nemít dneska dítě? Stát se rodi­čem je sou­boj ega a stra­chu s odva­hou a uzná­ním, že na svě­tě nejsme v hlav­ní, ale ved­lej­ší roli. To je pro mě velké téma. A kdo se pus­tí do toho být rodičem, ten má můj obdiv. Spousta lidí z mého oko­lí by si do kolon­ky „Dětidala namísto „Bezdětný“ radě­ji „Svobodný“. Tenhle vnitř­ní sou­boj pokra­ču­je i po naro­ze­ní dítě­te. Dalším důvo­dem je pro mě pozi­ce rodi­če jako fil­tru a zpro­střed­ko­va­te­le okol­ní­ho svě­ta. Co rodič neřek­ne, to dítě neví. A nao­pak. Já tře­ba do puber­ty říkal dálkovému ovla­da­či k tele­vi­zi „for­besa mys­lel si, že se tomu tak říká. A on tomu tak táta říkal jen pro­to, že to je jako auto­mat v baru – ať děláš, co děláš, stej­ně z té tele­vi­ze nic nevy­pad­ne. Pro mě to bude vždyc­ky for­bes. V Polednici se ale to udr­žo­vá­ní ide­ál­ní domác­nos­ti hrou­tí – a to je pro fil­mař­ské voye­u­ry úžas­ná podívaná. My se čer­s­tvě dosta­li z věku, kdy nám rodi­če zpro­střed­ko­vá­va­li svět, a poma­lu se dostá­vá­me do momen­tu, kdy bychom ho měli dál vyprá­vět my. A co když nad tím vším ztra­tí­me kon­t­ro­lu? A ješ­tě hůř – co když na to bude­me sami? V téhle niter­ní při a pani­ce bych řekl, že se skrý­vá spous­ta oné auten­ti­ci­ty a tísně, kte­rou jsme do scénáře s Michalem pro­mít­li.“

Jaká je to zku­še­nost reží­ro­vat svůj prv­ní celo­ve­čer­ní film a hned s herec­ký­mi stá­li­ce­mi napří­klad Danielou Kolářovou, Annou Geislerovou, či Jiřím Štréblem a navíc s malým dítětem?

”Hvězdo­ku­pa to neby­la jen u her­ců. Štáb plný Českých lvů. Lepší sou­sta­vu kopro­du­cen­tů než RWE, Falcon, Fond kine­ma­to­gra­fie a HBO si jde asi taky těž­ko před­sta­vit. A zku­še­nost je to vrcho­lo­vá. Aňa je jako západ­ní herečky - kame­ra je milu­je, aniž by muse­ly coko­li udě­lat. Natož když něco dělá. Několikrát jsem si na pla­ce řekl „Proč tohle Aňa udě­la­la? To nechá­pu.a pak, až když jsem ji viděl na plát­ně, jsem pocho­pil proč. Ví, co dělá, a jak poma­lu, nená­sil­ně vyví­jet svou posta­vu tak, aby to divák cítil a pro­žíval, ne vědo­mě vnímal. Paní Kolářová je zase brit­ská meto­dická dáma, kte­rá se ale nebo­jí s meto­dou expe­ri­men­to­vat a obje­vo­vat něco nového. Dlouho jsme tře­ba dis­ku­to­va­li, které zví­ře jí může být inspi­ra­cí a to se odra­zi­lo v její chůzi a ges­tech. A Jirka Štrébl – já ho předtím neznal, a po tomhle si říkám: Znát by ho měl kaž­dý! Největším dospě­lým obje­vem naše­ho fil­mu je ale jis­tě Zdeněk Mucha, kte­rý jako by vypa­dl z fil­mu Sergia Leoneho. Dejte mu kame­ru pět cen­ti­me­trů od obli­če­je a udě­lá­te nej­líp. Když jsem mys­lel na posta­vu Mráze, neu­stá­le jsem říkal, že bych rád našel českého Boba Hoskinse. To jsem neče­kal, že přijde Zdeněk a tu před­sta­vu nejen spl­ní, ale ješ­tě pře­sko­čí. Ve chví­li, kdy je na pla­ce tako­vý ansám­bl her­ců, se pak režisér na pla­ce poprvé a napo­sle­dy dostá­vá do pozi­ce divá­ka. To se roze­hra­je kon­cert, kte­rý jde posu­nout a upra­vit, ale ne změ­nit. A je tu spous­ta lidí, kte­ří vás drží na sil­ni­ci.

Kája, naše hlav­ní dět­ská hvězda (!), byla her­cům regulérním sou­pe­řem. Dokonce se dosta­la do sta­vu, kdy dospě­lým kole­gům napo­ví­da­la text. To bylo úsměv­ný pro všech­ny. Uměla všech­no. A všech­no chá­pa­la. Na týden za námi přijel herec­ký kouč z Londýna, James Kemp, aby s naši­mi her­ci pra­co­val na jejich rolích. James vyu­čo­val tře­ba Michaela Fassbendera nebo Toma Hardyho, kte­ří jsou letos oba nomi­no­va­ní na Oscara. Měli jsme na to při­pra­veného pře­kla­da­te­le pro Káju. A nebyl tře­ba. Kája umí plyn­ně ang­lic­ky. Polednice byla vel­ká fyzic­ká zátěž, ale Kája to zvlád­la, pro­to­že má vrcho­lo­vou prů­pra­vu v gym­nasti­ce. Má trénin­ky snad čtyřikrát týdně. Je nejen těles­ně zdat­ná, aby ustá­la natá­če­ní, ale je nau­če­ná „to pros­tě zmák­nout, tak­že když jí něco nešlo, hned se zakous­la, že to zvlád­ne. Žádný brek, žádné slzy. Disciplína. Trochu zima, tro­chu vedro, tro­chu úna­va, ale nic, co by ji zasta­vi­lo. A ješ­tě s úsmě­vem. Na chví­li si dokon­ce vza­la do ruky vysí­lač­ku a zastou­pi­la pomocného režiséra. A i v tom by byla bez­vad­ná!

Pokusili jste se o žánr, kte­rý v českém pro­stře­dí pře­ci jen nemá pří­liš vel­kou tra­di­ci. Proč jste si zvo­li­li ten­to žánr a koho pova­žu­je­te v České repub­li­ce a zahra­ni­čí za kla­si­ka horo­rového žánru?

Já jsem s tím „nemá vel­kou tra­di­citro­chu opa­tr­ný. Třebaže nedě­láme komik­sové fil­my. A máme tu „Kdo chce zabít Jessie?“. Juraj Herz horor dotáhl, kam až to u nás šlo, všemi smě­ry. Od mini­ma­lis­tického Hrušínského, přes krve­žíz­nivé pedá­ly auta po parád­ní ztvár­ně­ní krás­ky a zvířete. Větší­ho mis­tra žán­ru u nás nena­jde­te. Je mu přes osm­de­sát a kaž­dý z těch filmů měl své diváky. To už je pře­ce tra­di­ce, ne? Kytice je bás­nic­ká - horo­ro­vá - sbírka. To je pře­ci taky tra­di­ce. Že nemá vel­kou tra­di­ci, vidím spíš v tom, že horor nevi­dí­me jako „enter­ta­in­ment“, horor u nás je tem­ná lyri­ka bez nad­sáz­ky nebo ztřeš­tě­ná horo­ro­vá kome­die. Nic mezi. V tomhle při­pi­su­ju záslu­hu Michalovi, že do scénáře leh­kou rukou napsal spous­tu odleh­ču­jí­cích momen­tů. O to líp v kon­tras­tu fun­gu­jí ty, které jsou snad děsivé.

A to se dotý­ká i zahra­nič­ních vzo­rů. Hitchcock nevy­tvářel primárně horor. On vzal horo­ro­vou lát­ku a zaba­lil ji do toho, co se dnes ozna­ču­je za „psy­cho thriller“, při­tom to byl horor, ne? Ptáci jsou mon­ster movie. Stejně tak Panna a netvor je pohád­ka /nebo fantasy/ a Upír z Feratu mon­ster movie. Spalovač mrt­vol je zase psy­cho thriller. Přesto jsou oba páni reži­sé­ři mistři horo­ru, nebo spíš mistři napě­tí.“

Horory jsou různé – leka­cí, psy­cho­lo­gické, dras­tické… Existuje zahra­nič­ní horor, se kte­rým cítí­te „sounále­ži­tost, např. Ti dru­zí?

„Pro mě ultimátním horo­rem je The Shining. Jako malého mě to vydě­si­lo, pro­to­že se tam děje tolik nad­při­ro­ze­ných podiv­nos­tí! Podíval jsem se na to po letech, a ono je to všech­no raci­o­nál­ně vysvět­lené. No počkat, nebo vlast­ně není? A v tom je to kouz­lo. Balancování mezi tím, co jsou vaši vnitř­ní démoni, co jsou sku­teč­ní démoni, co jsou sku­teč­ní vnitř­ní démoni a ti nesku­teč­ní démoni. V tom pro­sto­ru nutí Kubrick diváka neus­tále přehod­no­co­vat, až se mu to všech­no sli­je do jed­no­duché myš­len­ky – že o fun­go­vá­ní démonů neví­me vůbec nic a nikdy to nepo­cho­píme.”

Na čem nyní aktu­ál­ně pra­cu­je­te, co vás momentálně zaměst­ná­vá a jaké te další plá­ny?

„Nejhorší je se ohlédnout za fil­mem, se kte­rým jsem spo­ko­je­ný, a dou­fej­me, že budou i divá­ci, a pak začít u prázdné strán­ky s tím, že „to musí být lepší“ než posled­ně. Fond kine­ma­to­gra­fie odstar­to­val výzvou pro debu­tan­ty neu­vě­ři­tel­nou sérii udá­los­tí, kdy se při­da­li - jak už jsem říkal - ti nej­lep­ší pro­du­cen­ti v zemi, objek­tiv­ně nej­lep­ší her­ci v zemi, a natá­če­lo se na 35mm fil­mo­vou suro­vi­nu, tedy nej­lep­ší u nás dostup­nou tech­no­lo­gii. Jsem debu­tant, a Matěj pro náš pří­běh kou­pil čtyři hek­ta­ry úro­dy, pro­to­že přišly dřív žně a bylo by pose­ká­no. Prostě jsme „jen takkou­pi­li údo­lí!

Tyhle věci se co do veli­kos­ti pro­jek­tu neda­jí úpl­ně pře­ko­nat. Jasně, vždyc­ky to bude víc her­ců, víc natá­če­cích dní, víc tech­ni­ky, víc čle­nů štá­bu… ale fond odstar­to­val pro­jekt, o kterém jsme si mys­le­li, že bude tako­vý čes­ký haun­ted hou­se, a mně se dosta­lo toho nej­lep­ší­ho, co u nás lze mít. Potřeba pře­ko­ná­vat sebe sama tu tedy není v tom udělat lepší pro­jekt, než je Polednice, ale udě­lat jiný pro­jekt, ve kterém se necí­tím úpl­ně bez­peč­ně, a pro­zkou­mat ho snad stej­ně dob­ře nebo líp. Jeden tako­vý mám, a prá­vě teď pro­bí­ha­jí malé, ale důle­žité krůč­ky.“


Ohodnoťte článek



Tiskové materiály

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Související příspěvky:

  • Moderní podoba klasického hororu - Anna Geislerová a Daniela Kolářová v neobvyklých rolích a nečekaném žánru…18. února 2016 Moderní podoba klasického hororu - Anna Geislerová a Daniela Kolářová v neobvyklých rolích a nečekaném žánru… Přestože titul filmu odkazuje k slavné básni Karla Jaromíra Erbena, inspirace pro filmový příběh, zasazený do současnosti, je velmi volná. V centru příběhu odehrávajícího se v uprostřed […]
  • Polednice vystrašila novináře13. února 2016 Polednice vystrašila novináře Tvůrci nového českého filmu představili novinářům film, jehož scénář vychází ze známé tragické básně K.J.Erbena. Lehce hororový filmový příběh se odehrává v malé vesničce, kde čas plyne […]
  • Polednice - 55 %26. února 2016 Polednice - 55 % Polednice dvéře zlehka odmyká a strach proběhne celým domem až k matce, která si neví rady se svým dítětem, ani sama se sebou. Postava z Erbenovy balady má v sobě stále dost tajemna, které […]
  • Robert Mikluš - Dukla 61 je film o dolech v nás27. května 2018 Robert Mikluš - Dukla 61 je film o dolech v nás Kdo je Eda Slonka? Je to synek mlady, ale šikovny. Je během příběhu převelen ke skupince havířů na osmé sloji, aby jim šéfoval. Kumpán, který nezkazí žádnou srandu, ale na konci mu do […]
  • Rozhovor s Jiřím Štréblem pro Kritiky.cz19. února 2016 Rozhovor s Jiřím Štréblem pro Kritiky.cz K.CZ: Můžete přiblížit své herecké začátky? Co Vás na herectví chytlo? JŠ: Mě to vůbec nechytlo. To se stalo náhodou. Já jsem měl narozeniny a šel jsem za kamarádem, který hrál amatérské […]
  • Samuel Budiman KARLÍK26. dubna 2017 Samuel Budiman KARLÍK Koho v Zahradnictví hraješ? Chlapečka, který se jmenuje Karlík. Toho nejmladšího. Karlík hraje výborně na klavír. Umíš na něj taky hrát? Umím. Hraju na něj. Jak ses k roli malého […]
  • Jirka Mádl, herec31. května 2019 Jirka Mádl, herec Jaká byla tvoje první reakce když si četl scénář Rafťáků? Dostal jsem ho den před natáčením a úplně jsem ho dočetl až asi čtrnáctej natáčecí den, takže moje reakce byla, že to holt nějak […]
  • Matouš Ruml (Ondřej Kalenda (26–44 let) – přítel, později manžel Olgy) - Zoufalé ženy dělají zoufalé věci21. ledna 2018 Matouš Ruml (Ondřej Kalenda (26–44 let) – přítel, později manžel Olgy) - Zoufalé ženy dělají zoufalé věci Při seznámení s vaší filmovou manželkou ve snímku Zoufalé ženy dělají zoufalé věci figuruje vlak a krev. Měl jste z natáčení této scény obavy?  Ani ne, naopak. Těšil jsem se, jak se  to […]
  • Oskar Hes - Petr je lehkomyslný klučina s velkým srdcem27. května 2018 Oskar Hes - Petr je lehkomyslný klučina s velkým srdcem Kdo je Petr Šlachta, kterého v Dukle 61 hrajete? Za mě trochu lehkomyslný klučina s velkým srdcem, ale malými zkušenostmi. Inspirují ho velcí horníci a nejvíc jeho otec, ke kterému […]
  • Rozhovor s Jiřím Langmajerem13. dubna 2017 Rozhovor s Jiřím Langmajerem Liší se nějak natáčení rodinné komedie například od natáčení dramatu? Je na place uvolněnější atmosféra nebo se vyskytnou dramata i při filmování lehčích žánrů? Já jsem žádné velké drama […]