Rozhovor s Galinou Miklínovou

Miklinova

Lichožrouti  mají svůj prv­ní film, kte­ré­mu před­chá­ze­ly tři dnes už kul­tov­ní kni­hy plné licho­žrou­tích dob­ro­druž­ství od Pavla Šruta s vaši­mi ilu­stra­ce­mi. Co ale před­chá­ze­lo kni­hám? Kde se vza­li a kdo vymys­lel posta­vu ple­te­né­ho zlo­dě­je lichých pono­žek?

Lichožrout jako lite­rár­ní posta­va se obje­vil ve sbír­ce bás­ni­ček Příšerky a pří­še­ři, kte­rou jsme s Pavlem Šrutem v roce 2005 vyda­li v Pasece. Hledali jsme mate­ri­ál pro vše­mož­né pří­šer­ky, a pro­to­že nemám moc ráda nesmy­sl­ně vymyš­le­né pohád­ko­vé posta­vič­ky bez logi­ky, tak jsem se poo­hléd­la kolem sebe doma. Baví mě, když se poezie dotý­ká reál­ných věcí, kte­ré navíc člo­věk, či dítě zná a může se lépe s jejich poe­ti­kou zto­tož­nit. S Pavlem jsme vzpo­mí­na­li na to, co nás v našich domo­vech jako děti stra­ši­lo a stra­ší jako už dospě­lé.  No, a mezi pra­šou­ny a flaš­kou­ny, mucho­lap­kou, kdy­by­chem a jiný­mi pří­šer­ka­mi se obje­vi­lo i něco, co nám lidem bere fusekle. Oba jsme zajá­sa­li a Pavel s poe­ti­kou sobě vlast­ní „tomu něče­mu“ dal jmé­no... a zro­dil se Lichožrout. Lichožrout se poz­dě­ji uká­zal jako nesmír­ně zábav­ný tvor a hlav­ně téměř jako maz­lí­ček do kaž­dé rodi­ny. Protože ponož­ky se pře­ce ztrá­cí napříč svě­tem.

Vás mize­jí­cí ponož­ky neroz­či­lu­jí, nikdy jste se nesna­ži­la, jako vět­ši­na z nás, najít způ­sob, jak je donu­tit zůstat v páru?

Vůbec ne. Naopak, sna­žím se po domě nechá­vat jen tak poho­ze­né chut­né páry pono­žek, aby Lichožrouti, kte­ří u nás pře­bý­va­jí, moc nehla­do­vě­li. A když se něja­ká ztra­tí, je to pře­ce báječ­ná pří­le­ži­tost obsta­rat si nové. Ponožky mě totiž dost baví.

Kdy se zro­dil nápad pře­vést Lichožrouty do fil­mo­vé podo­by?

Nápad vze­šel od naše­ho kama­rá­da, nakla­da­te­le Ládi Horáčka, kte­rý Lichožrouty vydal. Kniha byla záhy veli­ce úspěš­ná, tak­že se o té mož­nos­ti uva­žo­va­lo prak­tic­ky od prv­ní­ho dílu. Už jsme s Pavlem o „roza­ni­mo­vá­ní Licháčů“ mlu­vi­li, ale až Láďa dal ten impuls. Jednou jsme jeli spo­leč­ně s ním a Pavlem do Litomyšle a on poví­dá, proč z toho vlast­ně neu­dě­lá­me film, když ani­mo­va­né fil­my sama vytvá­řím. A s ener­gií sobě vlast­ní, hned zavo­lal pro­du­cen­ta, kte­ré­ho znal a se kte­rým občas spo­lu­pra­co­val. Za pár dní nás už vedl za pro­du­cen­tem Ondřejem Trojanem a bylo to. Tedy... až za sedm let.

Postavičky Lichožroutů pro­šly vel­kou pro­mě­nou. Nebyl pro­blém se po třech kníž­kách odpou­tat od původ­ních čer­no­bí­lých ilu­stra­cí a vytvo­řit v pod­sta­tě nové hrdi­ny?

Ani moc ne. To bylo nao­pak vel­mi zábav­né. Největší změ­nou jsou prá­vě bar­vy. Barevná podo­ba mých hrdi­nů se opí­rá o jejich cha­rak­te­ry.  V kni­ze to má důvod, proč jsou barev­né jen ponož­ky a Lichožrouti niko­liv. Ale film je podí­va­ná. Takže bylo tře­ba najít vhod­né ponož­ko­vé deko­ry pro ple­te­né hrdi­ny. Prošla jsem veš­ke­ré dostup­né e-shopy s ponož­ka­mi a je to nád­he­ra, kolik bláz­ni­vých desig­nů mají fusekle po celém svě­tě! Nejvíc jsem si to uži­la u par­ty divo­kých Lichožroutů - Kojotů. Jsou to tako­ví pan­ká­či – fus­ká­či.

Jste výtvar­ni­cí a reži­sér­kou fil­mu, ale s Pavlem Šrutem i spo­lu­au­tor­kou scé­ná­ře. Je u ani­mo­va­né­ho fil­mu tako­vá kumu­la­ce pro­fe­sí běž­ná?

Občas ano, ale u nás je to běž­něj­ší spíš u krát­ko­me­tráž­ních sním­ků. Objem prá­ce na celo­ve­čer­ním fil­mu je neko­neč­ný a je sko­ro nemož­né ho při tako­vé kumu­la­ci zvlá­dat s odstu­pem, kte­rý je nezbyt­ný. Na dru­hou stra­nu v něčem to výho­da byla. Kupříkladu jsem se nemu­se­la ke všem ostat­ním dis­ku­zím doha­do­vat ješ­tě s výtvar­ní­kem. Nebo se scé­náris­tou... tedy někdy s Pavlem, ale to se nepo­čí­tá, prá­ce s ním byla a je vždyc­ky vel­mi zábav­ná.

Animovaný film se nena­to­čí za tři­cet čty­ři­cet dní. Kolik let trva­ly pří­pra­vy a jak dlou­ho samot­né natá­če­ní.

Námět vzni­kl před sed­mi lety. První ver­ze scé­ná­ře asi za půl roku. Poté jsme jej dva a půl roku pře­pi­so­va­li, až jsme se dobra­li k desá­té. Rok se chys­ta­la výtvar­ná pří­pra­va a pro­bí­hal deve­lo­p­ment. Samotná ost­rá výro­ba včet­ně ani­ma­ti­ku, což je roz­po­hy­bo­va­ný lite­rár­ní scé­nář, trva­la něco málo přes tři a půl roku.

Kolik lidí se podí­lí na vzni­ku tak vel­ké­ho a dlou­hé­ho pro­jek­tu?

Třeba v Pixaru něko­lik set. Lichožrouti měli ovšem dale­ko sub­til­něj­ší tým, cca 25 lidí, což mě z počát­ku zatí­ži­lo pořád­nou noč­ní můrou, ale k mému pře­kva­pe­ní a nad­še­ní musím kon­sta­to­vat, že par­ta kolem Petra Horáka ze stu­dia Alkay Animation Prague doká­za­la nemož­né. Třeba tex­tu­rá­ři, kte­ří ruč­ně pokres­li­li celý film, byli jen tři. Modeláři také. Animátorů bylo deset a takhle bych moh­la pokra­čo­vat napříč vše­mi pro­fe­se­mi. Tady zafun­go­va­lo to, že spous­ta z nich umí víc pro­fe­sí najed­nou, nebo se je dou­či­la a tým se „pře­lí­val“, jak bylo potře­ba.

Co bylo během těch sed­mi let vzni­ku Lichožroutů nej­těž­ší, a kte­rá fáze nao­pak nej­ra­dost­něj­ší?

Nejradostnější fáze byla vždy ta, kte­rá se uza­vře­la. Alespoň pro mne. A také prv­ní hoto­vé tes­ty, kte­ré se poved­ly. A nej­těž­ší? Krom spous­ty díl­čích pro­blé­mů bylo nej­těž­ší udr­žet pro­jekt pořád nad sta­no­ve­nou lať­kou kva­li­ty. Neustále se vra­cet, opra­vo­vat, čekat, vypiplá­vat, moti­vo­vat, při­jí­mat kri­ti­ku, roz­dá­vat ji, padat, zve­dat se a jít dal. Zní to tro­chu pate­tic­ky, ale bylo to tak. Člověk není stroj, ved­le prá­ce, byť sebe­mi­lo­va­něj­ší, žije život se svý­mi blíz­ký­mi, kte­rých se to všech­no chtě nechtě dotý­ká.

Skloubit rodi­nu a natá­če­ní je obtíž­né a vám ke star­ší dce­ři při­byl během pra­cí na fil­mu ješ­tě syn.  Jak jste to zvlá­da­la vy i zby­tek rodi­ny?

Vlastě se v jed­nu chví­li jen sta­lo všech­no to, co si člo­věk hod­ně přál. Takže teo­re­tic­ky to byla pará­da. No a prak­tic­ky? Prostě jsme to všich­ni pře­ži­li a už se těší­me do kina.... Ale teď váž­ně. Pomáhalo mi hod­ně přá­tel a nej­sta­teč­něj­ší byli samo­zřej­mě ti nej­bliž­ší. Ale to je tak vlast­ně vždyc­ky, když to fun­gu­je.

Film je rodin­ný a dob­ro­druž­ný.  Takže se v kině poba­ví i dospě­lí a děti se budou o své hrdi­ny troš­ku bát?

Děti se budou smát i bát urči­tě. Ale děti se bojí rády. Obzvláště, když to dob­ře dopad­ne. Věřím, že si na své při­jde kaž­dý divák. Poetika licho­žrout­ské­ho svě­ta se z fil­mu nevy­tra­ti­la. Navíc to, že je to akč­ní vel­ko­le­pá podí­va­ná, vyply­nu­lo při­ro­ze­ně už při tvor­bě scé­ná­ře. Chtěli jsme se odli­šit od čes­kých povíd­ko­vých celo­ve­čer­ních ani­má­ků a vytvo­řit kom­pakt­ní, napí­na­vý, ale svým způ­so­bem dojem­ně komic­ký pří­běh malé­ho Lichožrouta ve vel­kém svě­tě.

Testujete film v prů­bě­hu natá­če­ní na dětech i dospě­lých? Nebo si musí i vaši blíz­cí počkat na hoto­vé Lichožrouty až do kina?

Moje děti Licháče milu­jí. Ale ony nemě­ly moc na výběr. Film jsem si čas­to v růz­ných fázích pouš­tě­la i doma, a děti při­ro­ze­ně byly při tom. Kupodivu, pořád je to baví. Ale tře­ba můj muž film viděl v roz­dě­la­né fázi pou­ze jed­nou a pak už si chtěl počkat do kina. Producent fil­mu čas od času dělal tes­to­va­cí pro­jek­ce s lid­mi, kte­ré jsem nezna­la, což pro mne byla nová a nezvyk­lá zku­še­nost.

Co bylo roz­ho­du­jí­cí při výbě­ru her­ců, kte­ří zlo­dě­je pono­žek namlu­vi­li?

Některé posta­vy byly jas­né už od počát­ku, jiné jsme slo­ži­tě hle­da­li. Proběhly dva veli­ké cas­tingy, vyti­po­vat správ­né typy bylo oprav­du těž­ké.  Důležitá je smo­zřej­mě barva hla­su, sply­nu­tí s cha­rak­te­rem posta­vy, ale navíc ješ­tě něja­ký zvlášt­ní druh che­mie, kte­rý způ­so­bí, že se herec začne při prá­ci posta­vič­ce podo­bat, i když tomu tak při výbě­ru neby­lo. Kupříkladu Marek Taclík Kudlovi Dederonovi. Jsem s vybra­ný­mi her­ci vel­mi spo­ko­je­ná, věřím, že divá­ci se potě­ší stej­ně.

Ve fil­mu zazní i něko­lik pís­ni­ček. Svěřili jste je pro­fe­si­o­nál­ním zpě­vá­kům, nebo jste vsa­di­li na herec­ký zpěv?

Je to malin­ko mix, ale pře­va­žu­jí spíš her­ci, z nichž někte­ří zpí­va­jí vel­mi dob­ře. Nemám moc ráda, když posta­vu, kte­rou mlu­ví někdo kon­krét­ní, nazpí­vá jiný člo­věk - zpě­vák, byť skvě­lý. Raději jsem vsa­di­la na jem­né režij­ní týrá­ní her­ců v hudeb­ním stu­diu.

 Jaký máte po toli­ka letech „spo­leč­né­ho“ živo­ta k jed­not­li­vým Lichožroutům vztah? Kdo je váš oblí­be­nec nebo nao­pak, kdo vás štve tak, že ho v pří­pa­dě dal­ší­ho fil­mu už urči­tě „neob­sa­dí­te“?

Už ve scé­ná­ři nám hez­ky ožil pod ruka­ma Padre, ten by mohl být, na roz­díl od knih, kde v prv­ním díle ode­jde „podél řeky za slun­cem“ a už se nevrá­tí, veli­ký adept na hyba­te­le děje do pří­pad­né­ho dru­hé­ho dílu. A neštve mě nikdo. To je na Lichačích báječ­né. Jsou jako děti. Mohou člo­vě­ka pozlo­bit, ale ne štvát.

Knižní pokra­čo­vá­ní Lichožroutů prý není v plá­nu. Uvažujete o pokra­čo­vá­ní fil­mo­vém, nebo se chys­tá­te vypus­tit Lichožrouty do svě­ta a na chví­li změ­nit téma?

U kní­žek jsme si s Pavlem Šrutem řek­li, 3x a dost, či v nej­lep­ším pře­stat. Když jsme psa­li scé­nář, už jsme v té době pra­co­va­li na dru­hém díle kni­hy a o mož­nos­ti pokra­čo­va­ní ve fil­mu jsme uva­žo­va­li. Teď si ale potře­bu­ji chví­li odpo­či­nout, ukli­dit si po těch letech tro­chu v sobě a hod­ně na sto­le a tře­ba si nakres­lit kníž­ku, kte­rá bude hoto­vá už za rok. Nebo upéct koláč, kte­rý bude hoto­vý hned. Pak si sed­nu a budu pozo­ro­vat, jak se mým chrá­něn­cům ve svě­tě daří.


Ohodnoťte článek



Tiskové materiály

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Související příspěvky:

  • Galina Miklínová31. října 2016 Galina Miklínová Spoluautorka scénáře, autorka výtvarné podoby a režisérka Lichožroutů. Režisérka, výtvarnice animovaných filmů a ilustrátorka Galina Miklínová vystudovala Vysokou uměleckoprůmyslovou […]
  • Lichožrouti – 70%26. října 2016 Lichožrouti – 70% Punkoví vs. mafiánští ponožkožrouti Lichožrouti byli odhaleni, popsání a zachyceni na filmové plátno! A o koho že jde? Kdo četl trilogii Pavla Šruta, už ví, že se jedná o malé tvorečky, […]
  • Jakub Šmíd - rozhovor30. května 2018 Jakub Šmíd - rozhovor Váš celovečerní debut Laputa byl víceméně výpovědí o jedné, vám věkově blízké, generaci, zatímco hrdinové vašeho nového filmu jsou generačně rozvrstveni: kluk na prahu puberty, teenagerka, […]
  • Matěj Podzimek: Metanol je o alibismu v nás, který vede ke smrtící bezohlednosti19. dubna 2018 Matěj Podzimek: Metanol je o alibismu v nás, který vede ke smrtící bezohlednosti Vedle Metanolu jste se, téměř souběžně, podílel i na scénáři Dukly 61. Jak se zvýší odpovědnost scenáristy za svěřenou látku, jednáli se o zpracování skutečných událostí? Odpovědnost je […]
  • Matěj Podzimek - Otrlost havířů není nic ve srovnání s tvrdostí žen, které na ně doma čekají27. května 2018 Matěj Podzimek - Otrlost havířů není nic ve srovnání s tvrdostí žen, které na ně doma čekají Stojíte za scénáři Dukly 61, ale i Metanolu. Jak se zvýší odpovědnost scenáristy za svěřenou látku, jedná-li se o zpracování skutečných událostí? Odpovědnost je základním východiskem obou […]
  • JAKUB KOHÁK4. dubna 2016 JAKUB KOHÁK Pochází z Prahy. Vystudoval pražskou FAMU (obor produkce). Je známý nejen jako herec, komik, ale i jako režisér reklam a videoklipů. Jako herec se představil ve filmech, např.: v pohádce […]
  • Hastrman - Rozhovor s režisérem Ondřejem Havelkou20. dubna 2018 Hastrman - Rozhovor s režisérem Ondřejem Havelkou Přestože působíte jako režisér dokumentů, divadelních her a věnujete se operní režii, Hastrman je váš filmový debut. Byl to proces postupného zrání, nebo spontánní odhodlání? Kdysi dávno […]
  • Andrea Hoffmannová: Nesním o konkrétní roli25. září 2018 Andrea Hoffmannová: Nesním o konkrétní roli Andrea Hoffmannová vystudovala hudebně-dramatický obor na brněnské konzervatoři a osm let působila v angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Zahrála si například ve filmech […]
  • Alena Antalová o filmu Léto s gentlemanem13. února 2019 Alena Antalová o filmu Léto s gentlemanem Ve filmu hrajete babičku, přitom jste taková mladice! Jak jste se do takové role vžívala? Musela jste pro roli změnit svůj zevnějšek? Zaprvé nejsem žádná mladice, ale děkuji za lichotku! […]
  • Rozhovor s Andreou Sedláčkovou, režisérkou filmu BACKSTAGE6. června 2018 Rozhovor s Andreou Sedláčkovou, režisérkou filmu BACKSTAGE 1. Co Vás přesvědčilo, abyste si řekla, že do tohoto projektu půjdete? Líbil se mi scénář a témata, které v něm byly zpracovány. Tedy to, že je to film o lásce, tanci, přátelství, […]