Juraj Herz

Herz

Juraj Herz (4. září 1934 Kežmarok – 8. dub­na 2018) byl čes­ký reži­sér, sce­náris­ta a herec židov­ské­ho půvo­du, naro­ze­ný na Slovensku. Pocházel ze židov­ské rodi­ny, byl pokřtěn, pak byl ate­is­tou.

Studoval foto­gra­fii na Umělecko-průmyslové ško­le v Bratislavě a poz­dě­ji režii a lout­ko­he­rec­tví na DAMU v Praze. V letech 1960–1961 půso­bil jako herec a reži­sér v praž­ském diva­dle Semafor. Od roku 1961 půso­bil jako asi­s­tent režie a poz­dě­ji i jako reži­sér v Praze na Barrandově. V roce 1987 ode­šel do Německa, kde točil zejmé­na pro tele­vi­zi. V poz­děj­ších letech žil opět pře­váž­ně v Česku a točil fil­my. Byl čle­nem Evropské fil­mo­vé aka­de­mie.

Na fil­mech spo­lu­pra­co­val s kame­ra­ma­ny jako Stanislav Milota, Jozef Šimončič nebo Jiří Macháně. Dobře se znal a spo­lu­pra­co­val také s výtvar­ní­kem a reži­sé­rem Janem Švankmajerem.

Jeho dílo bylo ovliv­ně­no pře­de­vším de Sicovým fil­mem Zloději kol a Felliniho 8 a půl. Dílo se řadí k čes­ké nové vlně a vyzna­ču­je se prv­ky horo­ru, spe­ci­fic­ké­ho humo­ru a ero­ti­ky. Mezi jeho nej­zná­měj­ší fil­my pat­ří na Oscaranavržená horo­ro­vá kome­die Spalovač mrt­vol, tele­viz­ní film Sladké hry minu­lé­ho léta, za kte­rý zís­kal Zlatou nym­fu a Grand Prix na MTF Monte Carlo, dra­ma Petrolejové lam­py, kte­ré bylo uve­de­né na FF v Cannes, pohád­ka Panna a netvor nebo prv­ní čes­ký horor Upír z Feratu. Za své celo­ži­vot­ní dílo také obdr­žel v roce 2009 Českého lva. V roce 2010 obdr­žel na fes­ti­va­lu v Karlových Varech Křišťálový gló­bus za dlou­ho­le­tý umě­lec­ký pří­nos svě­to­vé kine­ma­to­gra­fii.[1]

Život a dílo

Dětství na Slovensku a koncentrační tábor

Jeho rodi­če byli židov­ské­ho půvo­du, ale v roce 1943 se necha­li ze stra­chu před trans­por­tem pokřtít. Rodina se před trans­por­tem skrý­va­la v němec­ké ves­ni­ci Eisdorf, necha­li je u sebe nezišt­ně němeč­tí sed­lá­ci. Pak se k Herzovým dosta­la zprá­va, že už se nema­jí čeho obá­vat, a tak se vrá­ti­li domů, do Kežmarku. Tam je oka­mži­tě zatkli Hlinkovi gar­dis­té a násle­do­val trans­port do kon­cen­t­rač­ní­ho tábo­ra. Původně byla celá rodi­na v Ravensbrücku, poz­dě­ji je roz­dě­li­li. Celá rodi­na pře­ži­la, mat­ku osvo­bo­di­li Britové, otce Američani a Juraje, kte­rý byl mezi­tím pře­su­nut do Sachsenhausenu, Rusové. Když se Herzovi po vál­ce vrá­ti­li, z gar­dis­tů se sta­li par­ty­zá­ni, Eisdorf už nee­xis­to­val a všich­ni Němci byli odsu­nu­ti.

Prožitky z kon­cen­t­rač­ní­ho tábo­ra pro něj zna­me­na­ly jaký­si pře­děl, kte­rý pře­hlu­šil všech­ny jeho vzpo­mín­ky z dět­ství. On sám říká, že pak už nebyl dítě. „V Kežmarku bylo jedi­né kino a mě do něj pouš­tě­li klid­ně na mlá­de­ži nepří­stup­né fil­my. Jako jedi­né­ho. Před vcho­dem stál poli­cajt a když se ho ostat­ní děti pta­li, jak to, že ho pus­tí a je ne, on řekl: Herz může, ten už všech­no pro­žil.“ Rozčarování z pová­leč­né­ho vývo­je na Slovensku a sou­čas­ný obdiv někte­rých Slováků k Tisovu reži­mu u něho vyvo­lal jis­tou aver­zi k jeho rodiš­ti.

Vzdělání

Vystudoval umě­lec­ko­prů­mys­lo­vou ško­lu v Bratislavě v obo­ru foto­gra­fie. Úspěšně slo­žil v roce 1954 zkouš­ky na herec­tví na VŠMU, ale rek­tor Janko Borodáč mu ozná­mil, že ho nemo­hou při­jmout kvů­li jeho zevnějš­ku, kvů­li němuž by v teh­dej­ším herec­kém reper­toá­ru­ne­měl co hrát. Poté se při­hlá­sil do Prahy na DAMU na obo­ru režie a lout­ko­he­rec­tví, kde ho při­ja­li do roč­ní­ku s Janem Švankmajerem, se kte­rým po voj­ně krát­ce dělal expe­ri­men­tál­ní diva­dlo v Semaforu. Herecky debu­to­val ve fil­mu Zbyňka Brynycha Každá koru­na dob­rá, reži­sér si při natá­če­ní vši­ml jeho zájmu a nabí­dl mu mís­to asi­s­ten­ta režie, kde Herz strá­vil dva roky pra­cí na fil­mech Transport z ráje a Neschovávejte se, když prší. Další dva roky pra­co­val jako pomoc­ný reži­sér pro Jána Kadára na fil­mech Obžalovaný a Obchod na kor­ze. Také Kadárova přímlu­va na Barrandově mu pomoh­la nato­čit jeho prv­ní film Sběrné suro­vos­ti.

60. léta

První nabíd­ku na samo­stat­nou režii dostal v polo­vi­ně 60. let od Jaromila Jireše, kte­rý ho při­zval k natá­če­ní povíd­ko­vé­ho fil­mu Perličky na dně pod­le poví­dek pro film nově obje­ve­né­ho Bohumila Hrabala, na kte­rém se měli podí­let jed­not­li­vý­mi krát­ký­mi fil­my reži­sé­ři tzv. čes­ká nová vlna, vesměs absol­ven­ti FAMU. Již od počát­ku se potý­kal s pro­blémy, krom Jireše a Schorma ho všich­ni absol­ven­ti pres­tiž­ní FAMU pře­hlí­že­li, Kadár se za něho musel zaru­čit a Herz si musel sehnat své­ho kame­ra­ma­na, než mohl začít natá­čet vlast­ní povíd­ku, kte­rou nazval Sběrné suro­vos­ti. Vzhledem k tomu, že spo­lu­prá­ce s ním i s Bohumilem Hrabalem byla spo­lu­prá­ce shle­dá­na pří­nos­nou, začal jed­nat o nato­če­ní fil­mu pod­le nove­ly Ostře sle­do­va­né vla­ky, ale z toho nako­nec sešlo.

Sběrné suro­vos­ti pře­kro­či­ly sto­páž 30 minut, pro­to byly, podob­ně jako povíd­ka Ivana Passera, pro­mí­tá­ny samo­stat­ně (před němec­kou detek­tiv­kou). Paradoxně jí tak vidě­lo zřej­mě víc divá­ků, pro­to­že Perličky na dně nemě­ly vyso­kou návštěv­nost.

Svůj prv­ní celo­ve­čer­ní film Znamení raka nato­čil a moti­vy kni­hy Poslední veče­ře (1966) Hany Bělohradské, což byla zdra­vot­ní sest­ra a spi­so­va­tel­ka. Kniha z pro­stře­dí nemoc­ni­ce vyprá­ví mimo jiné o léka­řích alko­ho­li­cích, pro­tekč­ně dosa­ze­ných komu­nis­ty v nad­ří­ze­ných funk­cích a senil­ních pro­fe­so­rech, kte­ří urču­jí poli­ti­ku kli­ni­ky. Natáčení fil­mu téměř skon­či­lo kata­stro­fou. Představitel hlav­ní role skon­čil před post­pro­duk­cí na pro­ti­al­ko­hol­ní léčeb­ně a post­syn­chron­ní dabing dělal Jiří Sovák. Lékaři byli roz­hoř­če­ní posta­vou nekva­li­fi­ko­va­né­ho léka­ře komu­nis­ty (v podá­ní Ilji Prachaře) a pro­ti fil­mu pro­tes­to­va­li. Zákazu fil­mu zabrá­nil dr. Charvát, vliv­ný ředi­tel zaří­ze­ní, kde se natá­če­lo, kte­rý i přes své výhra­dy, že film uka­zu­je věci, kte­ré by paci­en­ti nemě­li vědět, film pod­po­řil jako poda­ře­né umě­lec­ké dílo.

Na výsled­ném sestři­hu fil­mu se také nepří­z­ni­vě pode­psa­la schva­lo­va­cí komi­se, kte­rá vyža­do­va­la vystřih­nout vět­ši­nu scén se sexu­ál­ním pod­tex­tem. V roce 1968 nato­čil v Itálii vystři­že­né scé­ny zno­va za pení­ze ital­ské­ho pro­du­cen­ta, ale nedo­stal pří­le­ži­tost koneč­ný střih dokon­čit. Finální ver­zi fil­mu nikdy nevi­děl.

Na Znamení raka navá­zal hudeb­ní kome­dií Kulhavý ďábel o rok poz­dě­ji, kde si napsal titul­ní roli ďáb­la Asmodeje, ale opět film pozna­me­na­la schva­lo­va­cí komi­se. Scénář byl tak moc pozmě­něn, že je nechtěl nato­čit, ale pro­duk­ce ho k tomu při­nu­ti­la.

Spalovač mrtvol

Svůj asi nej­zná­měj­ší film, Spalovač mrt­vol, nato­čil pod­le stej­no­jmen­né nove­ly Ladislava Fukse, u kte­ré ho zau­jal hlav­ně název, méně potom obsah. Proto dva roky s Fuksem pra­co­val na pozmě­ně­ném scé­ná­ři. Během pří­prav, natá­če­ní i dokon­čo­vá­ní fil­mu měl popr­vé za svou kari­é­ru úpl­ně vol­né ruce a film nato­čil zce­la pod­le svých před­stav a chu­ti, jako horo­ro­vou kome­dii.

„Jediný film, kte­rý je tako­vý, jaký jsem ho chtěl, je Spalovač mrt­vol, s výjim­kou jed­né scé­ny. Film původ­ně kon­čí vizí zábě­rem na hlav­ní posta­vu, kte­rá se stá­vá spa­lo­va­čem pro Stranu - nikdy jsem nezmí­nil, že jde o nacis­tic­kou stra­nu, vždyc­ky to byla pros­tě jen Strana. Pak při­šla rus­ká oku­pa­ce a my udě­la­li del­ší konec: dva zaměst­nan­ci kre­ma­to­ria sedí v kavár­ně v Reprezentačním domě a za oknem pro­jíž­dě­jí rus­ké oku­pač­ní tan­ky. Zaměstnanci mlu­ví o panu Kopfrkinglovi, byl to tak milý pán, co se s ním sta­lo? Další záběr uka­zu­je Muzeum v tros­kách. Velké okno odrá­ží smut­né tvá­ře lidí po zni­če­ní Muzea a mezi nimi je zpát­ky pan Kopfrkingl a usmí­vá se. Natočili jsme to a pro­mít­li ředi­te­li Barandova v roce 1969, kte­rý byl pro­ti a naří­dil vystři­že­ní. Netuším, kam se sek­ven­ce podě­la; mož­ná ji ředi­tel spá­lil, pro­to­že se bál násled­ků.“

Film puto­val pár týd­nů po svém uve­de­ní do tre­zo­ru. „A najed­nou zís­kal na straš­li­vé aktu­ál­nos­ti, pro­to­že byl o kon­for­mis­to­vi. Po srpnu se nej­žá­da­něj­ší­mi typy sta­li prá­vě kon­for­mis­té. Najednou byl zou­fa­le aktu­ál­ní: o lidech, kte­ří otá­če­li. Proto ho zaká­za­li.“

S Fuksem při­pra­vi­li dal­ší dva scé­ná­ře pod­le knih, Příběh kri­mi­nál­ní­ho rady, pro kte­rý plá­no­val obsa­dit do rolí otce a syna opět Rudolfa Hrušínského a jeho syna Jana. Další scé­nář byl zalo­žen na nove­le Myši Natálie Mooshabrové. Komunisti ale dal­ší spo­lu­prá­ci Herze se spi­so­va­te­lem zaká­za­li.

Normalizace

Po Spalovači, v době nastu­pu­jí­cí nor­ma­li­za­ce, byl ve špat­né situ­a­ci. Dostal nabíd­ku natá­čet na Slovensku tele­viz­ní film Sladké hry minu­lé­ho léta. Opět při­šly pro­blémy. Při natá­če­ní se potý­kal s fak­tem, že vět­ši­na obsa­ze­ných her­ců byli alko­ho­li­ci. Potom film vyhrál v Monte Carlu cenu Grand Prix pro nej­lep­ší­ho reži­sé­ra a kame­ra­ma­na Doda Šimončiče, což pří­mo pro něj osob­ně zna­me­na­lo odmě­nu 10 000 švý­car­ských fran­ků. Jenže Československá tele­vi­ze na něm tuto peněž­ní odmě­nu vysou­di­la.

Poté mu bylo na Barrandově umož­ně­no nato­čit apo­li­tic­ký film Petrolejové lam­py pod­le stej­no­jmen­né­ho romá­nu Jaroslava Havlíčka. I přes­to cen­zu­ra při schva­lo­vá­ní hoto­vé­ho fil­mu vystřih­la scé­nu, kde Štěpa táh­ne na zádech své­ho těž­ce nemoc­né­ho man­že­la poté, co nedo­ká­zal spáchat sebe­vraž­du. Ústřednímu dra­ma­tur­gu Ludvíku Tomanovi totiž při­pa­da­lo, že posta­vy spo­lu sou­lo­ží. Do titul­ní role obsa­dil Ivu Janžurovou, kte­rou pova­žo­val za nej­lep­ší čes­kou hereč­ku a znal ji ze Znamení raka.

Po Petrolejových lam­pách se roz­ho­dl nato­čit film na moti­vy romá­nu Jessie a Morgiana Alexandra Grina. Grinův pří­běh pojed­ná­vá o dvou sestrách, jed­né hod­né a dru­hé zlé, ale on sám roz­ší­řil děj tak, že se jed­na ze sester upro­střed fil­mu pro­bu­dí a zjis­tí, že žád­nou sest­ru nemá a nikdy nemě­la. Schvalovací komi­se pro­ti této ver­zi jed­né schi­zofren­ní oso­by zakro­či­la a scé­nář k fil­mu Morgiana musel dějo­vě odpo­ví­dat před­lo­ze.

Natáčení bylo obtíž­né a jemu se výsled­ný film nelí­bil. Využil ho hlav­ně jako pří­le­ži­tost zkou­šet fil­mo­vé tri­ky ve scé­nách, kde se setká­va­jí obě sest­ry. Za film byl nicmé­ně odmě­něn cenou Zlatý Hugo v Chicagu a od reži­mu neu­mož­ně­ním dal­ší­ho natá­če­ní fil­mů, pro­to­že se kri­ti­kům film zdál pří­liš sado­ma­so­chis­tic­ký, mor­bid­ní a stra­ši­del­ný. Dva roky pra­co­val v Československé tele­vi­zi a zno­vu mohl začít točit film tepr­ve poté, co rus­ká dele­ga­ce v Praze zhléd­la Morgianu a pochval­ně se o ni vyjá­d­ři­la.

Zrušení záka­zu fil­mo­vá­ní pro něj zna­me­na­lo pod­mín­ku – může jako reži­sér pra­co­vat, pokud nato­čí film z pro­stře­dí děl­nic­ké tří­dy. V roce 1974 ten­to pro­blém vyře­šil zfil­mo­vá­ním kni­hy Inventura u Světlušek autor­ky Jaromíry Kolárové pod názvem Holky z por­ce­lá­nu.

Ani ten­to film nebyl bez pro­blé­mů. Při schva­lo­va­cím pro­ce­su mu komi­se vytkla, že z pří­sluš­nic děl­nic­ké tří­dy udě­lal pro­sti­tut­ky, a dal­ší spo­lu­prá­ci s Kolárovou mu komu­nis­té zaká­za­li, ale návštěv­nost Holek z por­ce­lá­nu byla výbor­ná, a tak byl vzat na milost, směl opět točit fil­my bez­kon­flikt­ní: pohád­ky, kome­die.

Předchozím fil­mem obje­vil mla­dou hereč­ku Dagmar Veškrnovou. Oblíbil si ji a obsa­dil ji do své nové kri­mi­nál­ní kome­die Holka na zabi­tí. Jejich dal­ší spo­lu­prá­ce, při­pra­vo­va­ný pro­jekt „Automatická hol­ka“, už ale nevy­šla, pro­to­že při­šel dal­ší zákaz fil­mo­vat.

K dal­ší prá­ci se dostal, když v roce 1976 při­jal nabíd­nu­tý scé­nář pro Den pro mou lás­ku, kte­rý už šest reži­sé­rů odmít­lo, pro­to­že byl špat­ný.

Aby se vyhnul toče­ní poli­tic­ky moti­vo­va­ných fil­mů, nato­čil dvě pohád­ky. Nabídli mu scé­nář k nové ver­zi fil­mu Kráska a zví­ře, kte­rý chtěl dělat kvů­li pří­le­ži­tos­ti vyu­žít horo­ro­vé scé­ny. Film si pře­jme­no­val na Panna a netvor, aby tím zdů­raz­nil odklon od nevin­né pohád­ko­vé před­lo­hy. Rozpočet byl vyso­ký, pro­to dal­ší pohád­ku Deváté srd­ce nato­čil ve stej­ných kuli­sách. Oba fil­my se toči­ly na přeskáč­ku a natá­če­ní obou trva­lo 90 dní mezi roky 1978 a 1979.

Komedii Buldoci a třeš­ně nato­čil z exis­tenč­ních důvo­dů, plat řado­vé­ho reži­sé­ra tře­tí kate­go­rie na Barrandově totiž nepo­sta­čo­val k obži­vě jeho rodi­ny. Měl sice pra­vi­del­ný plat i když neto­čil, ale pro rodi­nu to nesta­či­lo. O nato­če­ní ho požá­dal býva­lý minis­tr vni­t­ra. Ten umož­nil natá­čet v Nizozemsku, Rakousku a Itálii. Hrála v něm řada čes­kých kome­di­ál­ních her­ců, jako byl Dvořák, Šimek, Sobota, Veškrnová nebo Bohdalová. Při natá­če­ní tra­gic­ky zemřel herec Jiří Hrzán. Na vyzně­ní fil­mu se pode­psal špat­ný scé­nář.

Spisovatel Josef Nesvadba mu nabí­dl k nato­če­ní svou povíd­ku „Upír LTD“, pod­le kte­ré v roce 1981 vzni­kl prv­ní horo­ro­vý film Upír z Feratu. Název odka­zo­val k slav­né­mu expre­si­o­nis­tic­ké­mu fil­mu Upír Nosferatu. Na výsled­ku se opět pode­psa­lo vystři­že­ní řady dras­tic­kých scén komu­nis­tic­kou cen­zu­rou.

V roce 1984 nato­čil film Straka v hrs­ti. Původně scé­nář napsal teh­dy zaká­za­ný autor Antonín Přidal. Schválení scé­ná­ře i násled­né fil­mo­vá­ní šlo hlad­ce, dokon­ce mohl reži­sér ope­ro­vat s roz­poč­tem kolem 20 mili­ó­nů, při­čemž potře­bo­val 4. Poté, co vyšlo naje­vo, že se nejed­ná o dal­ší stře­do­vě­kou pohád­ku, ale o vel­mi těž­ko stra­vi­tel­nou sty­li­zo­va­nou stře­do­vě­kou sati­ru, měl film pro­blémy již při post­pro­duk­cí. Poté byl oka­mži­té umís­těn na 13 let do tre­zo­ru.

Zákaz fil­mu byl pro Herze posled­ní kap­kou. Rozhodl se, že ode­jde ze země. Opět ho posti­hl zákaz natá­čet fil­my, ale mezi­tím dostal ze Slovenska nabíd­ku nato­čit kome­dii Sladké sta­ros­ti. Ta se násled­ně sta­la vůbec nej­zná­měj­ší slo­ven­skou kome­dií.

Zastihla mě noc

Narazil na scé­nář Jaromíry Kolárové, se kte­rou měl zaká­zá­no spo­lu­pra­co­vat. Zaujalo ho jed­no slo­vo – Ravensbrück. Tam byl nacis­tic­ký kon­cen­t­rač­ní tábor, ve kte­rém byl on sám v dět­ském věku inter­no­ván, pro­to začal vyví­jet sna­hu o nato­če­ní fil­mu prá­vě o tom­to téma­tu. Musel pře­svěd­čit ředi­te­le Barrandova a reži­sé­ry, kte­ří již byli pro film vybrá­ní – Jireše a Balíka. Scénář popi­so­val osud komu­nist­ky Jožky Jabůrkové, ale on sám scé­nář pře­psal tak, že spí­še než osud Jabůrkové při­po­mí­nal osud Mileny Jesenské a pod­le toho­to scé­ná­ře film Zastihla mě noc také nato­čil.

Zastihla mě noc si dobyl znač­ný úspěch dokon­ce i na Západě. Také z něho o deset let poz­dě­ji oko­pí­ro­val Steven Spielberg scé­nu do své­ho Schindlerova sezna­mu s žena­mi jdou­cí­mi do sprch a obá­va­jí­cí­mi se, že se jed­ná o ply­no­vou komo­ru.

V této době se již začal při­pra­vo­vat na emi­gra­ci do Západního Německa. Musel ješ­tě nato­čit kopro­dukč­ní pohád­ku Galoše šťas­tia. Při natá­če­ní se sezná­mil se svou dru­hou ženou Terezou Pokornou. Řekl jí, že chce emi­gro­vat. Natočil pro pení­ze tele­viz­ní seri­ál Gagman, pro­to­že nevě­děl, jaké to bude v Německu.

Kariéra v Německu

S Němci už před emi­gra­cí spo­lu­pra­co­val. Začali dělat se Slováky pohád­ky a na něj se obrá­ti­li, aby nato­čil Andersenovy Galoše štěs­tí. Emigroval v roce 1987. Jeho půso­be­ní na Západě, na roz­díl od jeho čes­ko­slo­ven­ských děl, už nijak vody neroz­ví­ři­lo. Natočil zde např. dvě epi­zo­dy ze seri­á­lu o Maigretovi (Maigret a hla­va muže – 1994, Maigret sta­ví past – 1995), něko­lik dal­ších tele­viz­ních fil­mů, pohád­ky Hloupá AugustinaŽabí král (na kte­ré spo­lu­pra­co­val s Janem Švankmajerem) a kopro­dukč­ní pohád­ku s ČR Císařovy nové šaty.

Návrat do Česka

Po Císařových nových šatech mu v Německu nabí­dl čes­ký pro­du­cent Karel Dirka adap­ta­ci kni­hy Pasáž auto­ra Karla Pecky. Problém byl najít dob­rý scé­nář, nejdřív se pří­běh pokou­šel adap­to­vat němec­ký sce­náris­ta, ale výsle­dek se mu neza­mlou­val, tak se scé­nář poku­sil napsat Lubor Dohnal, ale ani tomu se neda­ři­lo. Celý ten­to pro­ces trval dva roky a pro­du­cent to vzdal.

Potom potkal fran­couz­ské­ho pro­du­cen­ta, pro kte­ré­ho reží­ro­val epi­zo­dy ze seri­á­lu Maigret. A ten mu nabí­dl tutéž kni­hu k zfil­mo­vá­ní. Zprvu ji odmí­tl, ale nako­nec se nechal pře­svěd­čit. Pokoušel se pra­co­vat s fran­couz­ským sce­náris­tou a pojmout film jako pří­běh v kaf­kov­ském sty­lu bez poli­tic­ké­ho vyzně­ní kni­hy. Nakonec se roz­ho­dl napsat scé­nář sám, což byl jeho prv­ní vlast­ní scé­nář. Sám ozna­ču­je Pasáž a Spalovače mrt­vol jako jedi­né dva fil­my v kari­é­ře, při kte­rých mu do natá­če­ní a post­pro­duk­ce nikdo neza­sa­ho­val.

V Čechách byl ohlas nega­tiv­ní, film byl uvá­děn, navíc kvů­li špat­né­mu dis­tri­bu­to­ro­vi, v kinech pou­ze týden. Jinde ve svě­tě zazna­me­na­la Pasáž pozi­tiv­ní ohla­sy. Proto dostá­val nabíd­ky na dal­ší pro­jek­ty ve Francii a Litvě. Premiéra Pasáže ved­la k uspo­řá­dá­ní retrospek­tiv jeho tvor­by. Zpětný zájem o jeho star­ší fil­my vedl k nárůstu mezi­ná­rod­ní obli­by Spalovače mrt­vol, kte­rý se stal ve Francii dokon­ce dru­hým nej­na­vště­vo­va­něj­ším fil­mem roku.

I přes­to se odml­čel a dal­ší nabíd­ku na film při­jal v roce 2008. Šlo o horor pod­le scé­ná­ře Martina Němce původ­ně nazva­ný Tma, ale během natá­če­ní pře­jme­no­va­ný na T. M. A.. Tento horor se zamě­řu­je na dvo­ji­ci, kte­rá se pře­stě­ho­va­la do opuš­tě­né­ho domu, a hra­je v něm důle­ži­tou roli vypo­řá­dá­ní se se zlo­či­ny spácha­ný­mi Němci během dru­hé svě­to­vé vál­ky. Po jeho dokon­če­ní ply­nu­le pře­šel k natá­če­ní fil­mu Habermannův mlýn, kte­rý zachy­cu­je osud čes­ké­ho Němce před, během a po dru­hé svě­to­vé vál­ce.

Zemřel ve věku 83 let.[2]

Reference

  1. http://www.novinky.cz/mff-kv-2010/cvrkot-ve-varech/205544-reziser-juraj-herz-dostal-kristalovy-globus.html
  2.  ČTK; iDNES.cz. Zemřel reži­sér Juraj Herz, autor Spalovače mrt­vol či Petrolejových lamp. iDNES.cz [onli­ne]. 2018-04-09 [cit. 2018-04-08]. Dostupné onli­ne.
  3.  Kiska roz­dal stát­ní vyzna­me­ná­ní, oce­nil Michaela Kocába a Juraje Herze

Detaily o článku Juraj Herz


Foto


Ohodnoťte článek


Wikipedie

Články převzaté z české Wikipedie.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Související příspěvky: