Princ Mamánek – Recenze – 30 %

Česká pohád­ka Princ Mamánek je vysně­ným pro­jek­tem her­ce Jana Budaře, kte­rý ji reží­ro­val, napsal a pro­du­ko­val coby svůj celo­ve­čer­ní debut. Kromě toho ji nato­čil pod­le vlast­ní stej­no­jmen­né kniž­ní před­lo­hy z roku 2017, ztvár­nil v ní titul­ní hlav­ní roli a slo­žil do ní hud­bu a také něko­lik pís­ni­ček, jež dokon­ce osob­ně nazpí­val spo­lu s Veronikou Khek Kubařovou, kte­rá ve fil­mu též hra­je. Jde tedy o jeho vlast­ní oso­bi­té autor­ské dílo, kte­ré mělo poten­ci­ál vnést tro­chu svě­ží­ho vět­ru do žán­ru čes­ké fil­mo­vé pohád­ky, not­ně zatuchlé­ho done­ko­neč­na se opa­ku­jí­cí­mi téma­ty, moti­vy a šab­lo­no­vi­tý­mi záplet­ka­mi. Tyto nadě­je sice zůsta­ly spí­še nena­pl­ně­ny, nicmé­ně z kon­ven­cí kla­sic­kých pohá­dek Princ Mamánek i tak čás­teč­ně vybo­ču­je.

Photo © Bontonfilm

Hlavním hrdi­nou je princ Ludvík (Jan Budař), kte­ré­mu je už 39 let, leč přes­to je stá­le den­no­den­ně hýč­ka­ný a roz­maz­lo­va­ný svou krá­lov­skou mamin­kou, jako kdy­by byl dítě. Vždy dostal všech­no, co si kdy přál, ale záro­veň nikdy nevy­tá­hl paty ze zám­ku, všech­ny život­ní zku­še­nos­ti dopo­sud čer­pal pou­ze z knih, ze vše­ho má strach a nikdy se nedo­stal do kon­tak­tu s pros­tým lidem, jemuž by jed­nou měl začít vlád­nout. (Královnu mimo­cho­dem hra­je slo­ven­ská hereč­ka Jana Nagyová, pro­sla­ve­ná posta­vou Arabely, pro níž je toto prv­ní fil­mo­vá role od roz­pa­du Československa. Jde tedy o její vel­ký návrat po téměř tři­ce­ti­le­té pau­ze.)

Královi (Martin Huba) ale jed­no­ho dne rup­nou ner­vy, nechá Ludvíka omá­mit uspá­va­cím pro­střed­kem a bez vědo­mí krá­lov­ny jej nechá v noci odvézt dale­ko od zám­ku do lesů, aby si syná­ček vyzkou­šel život v nor­mál­ním svě­tě a zís­kal cen­né prak­tic­ké zku­še­nos­ti. Když se princ ráno pro­bu­dí upro­střed lesa, zma­te­ný, vydě­še­ný, bez paru­ky a s nuz­ným oble­če­ním, tak záro­veň zjiš­ťu­je, že není sám. Jako ochrán­ce mu byl při­dě­len rytíř-alkoholik Hudroval (Ondřej Vetchý), jenž mu má záro­veň dělat prů­vod­ce – při­čemž ale sám zjev­ně pořád­ně neví, kudy se smě­rem k hra­du vydat a jak dlou­ho by jim ces­ta měla trvat.

Navzdory vtip­ně zně­jí­cí­mu námě­tu ale po celý zby­tek fil­mu nedo­jde prak­tic­ky k niče­mu, co by doká­za­lo vyvo­lat coko­li inten­ziv­něj­ší­ho než let­mé pou­smá­ní. Mohlo by se zdát, že Princ Mamánek vyu­ži­je slib­nou výcho­zí situ­a­ci k erup­ci humo­ru vyplý­va­jí­cí­ho z kon­fron­ta­ce roz­maz­le­né­ho a ustra­še­né­ho prin­ce se sku­teč­ným svě­tem, s běž­ný­mi lid­mi a s před­mě­ty a nástro­ji, kte­ré v živo­tě nedr­žel v ruce a neu­mí s nimi zachá­zet. Že během návra­tu do zám­ku bude muset pře­ko­nat řadu těž­kos­tí, nau­čit se sta­rat sám o sebe, a tře­ba i poro­zu­mět své­mu krá­lov­ství a lidem v něm a nau­čit se vlád­nout. Nic z toho se ale v pod­sta­tě nesta­ne – pří­běh totiž kla­de Ludvíkovi do ces­ty jen mini­mum pře­ká­žek.

Každou sví­zel­nou situ­a­ci za prin­ce vyře­ší buď rytíř Hudroval nebo ves­nic­ká šen­kýř­ka Běta (Veronika Khek Kubařová), kte­rá s Ludvíkem začne oka­tě flir­to­vat hned od jejich prv­ní spo­leč­né scé­ny (z čehož vzejde vel­mi jalo­vá a před­ví­da­tel­ná roman­tic­ká linie). Během své­ho puto­vá­ní se princ potká pou­ze se zhru­ba půl­tuc­tem oby­čej­ných lidí a se čtyř­mi nad­při­ro­ze­ný­mi bytost­mi, což za repre­zen­ta­tiv­ní vzo­rek popu­la­ce celé­ho krá­lov­ství tak úpl­ně pova­žo­vat nelze. Během celé­ho fil­mu se mu do rukou dosta­ne nanej­výš dře­vě­ný kla­cek, kte­rý bez­tak ani nepo­u­ži­je. Pokud se měl Ludvík ve scé­ná­ři v prů­bě­hu děje pře­mě­nit ze samo­li­bé­ho, bojác­né­ho a roz­maz­le­né­ho mamin­či­na mazán­ka v empa­tic­ké­ho, samo­stat­né­ho a vyspě­lé­ho vla­da­ře, tak na plát­ně nejen­že tuto pro­mě­nu nevi­dí­me, ale nevi­dí­me ani ty situ­a­ce, kte­ré by ji měly zapří­či­nit.

Příběh Prince Mamánka tudíž posky­tu­je jen mini­mál­ní zámin­ku pro vývoj hlav­ní­ho hrdi­ny a je i na pohád­ko­vé stan­dar­dy vylo­že­ně sla­bý. Namísto toho se pri­o­ri­tou uka­zu­je být něco jiné­ho. Jan Budař totiž ke sním­ku při­stu­pu­je jako k bez­má­la psy­cho­a­na­ly­tic­ké roz­pra­vě o dušev­ním sta­vu pleša­tí­cí­ho dospě­lé­ho muže s Oidipovským kom­plexem, kte­rý po živo­tě strá­ve­ném ve slo­no­vi­no­vé věži trpí samo­tou, stra­chem ze tmy, níz­kou soci­ál­ní inte­li­gen­cí a řadou dal­ších neu­róz. Proti Ludvíkovi nesto­jí žád­ná zápor­ná posta­va, neb hlav­ním nepří­te­lem mu jsou jeho čet­né dušev­ní nedu­hy, kvů­li nimž se na své pou­ti musí vypo­řá­dat hlav­ně sám se sebou.

Velmi výraz­ným moti­vem je smrt, kte­rá je ve sním­ku mno­ho­krát sklo­ňo­vá­na při kaž­dé vhod­né pří­le­ži­tos­ti, a k níž si princ musí během fil­mu nalézt ces­tu. Nejprve se Ludvík na počát­ku fil­mu nevhod­ně a leh­ko­váž­ně zmí­ní o smr­ti před svým otcem, pak se ale dozví­dá o její pra­vé pod­sta­tě pro­střed­nic­tvím ved­lej­ších postav, a to včet­ně hrob­ní­ka (Boleslav Polívka) nebo ducha obě­šen­ce (Vladimír Javorský), kte­rý se před smr­tí scho­vá­vá. Ve finá­le se pak princ stře­tá­vá i se Smrtí samot­nou, u níž má slo­žit dle dří­ve vyřče­né věšt­by něco na způ­sob závě­reč­né zkouš­ky. Celý film je i uvo­zen citátem/hádankou o smr­ti a vůbec je s tím­to moti­vem pro­vá­zán mno­hem sil­ně­ji, než je u pohá­dek obvyk­lé.

Bylo by dost odváž­né, kdy­by se Princ Mamánek doo­prav­dy stal pohád­ko­vě ladě­ným pono­rem do dušev­ních pocho­dů a úzkos­tí muže střed­ní­ho věku. Ve sku­teč­nos­ti však film s tou­to ten­den­cí spíš jen laš­ku­je, a kro­mě toho na sebe vrší obsah, kte­rý nao­pak smě­řu­je ke zjed­no­du­šo­vá­ní a infan­ti­li­tě. Ambiciózní zámě­ry a řeše­ní dospě­lác­kých témat tak nepo­cho­pi­tel­ně roz­měl­ňu­je a zleh­ču­je s neslu­či­tel­nou kře­čo­vi­tou dětin­skostí evo­ku­jí­cí to nej­hor­ší z pohá­dek Zdeňka Trošky. Hlavním zdro­jem humo­ru se pro něj stá­va­jí posta­vy dvou ošk­li­vých a špi­na­vých čarodějnic-hospodských (Kateřina Antošová a Veronika Daušová), kte­ré obě šišla­jí, šilha­jí, vypla­zu­jí jazy­ky a mlu­ví piskla­vý­mi hla­sy. Primitivnějších způ­sobů, jak se zavdě­čit men­ším dětem, již mno­ho nee­xis­tu­je. Všechno to pitvo­ře­ní je navíc roz­ta­že­no asi na půl­ho­di­nu (tak­že zabí­rá cca tře­ti­nu fil­mu), což je sko­ro k nepře­ži­tí.

Kromě toho je Princ Mamánek znač­ně nevy­rov­na­ný i z hle­dis­ka tónu, jenž neu­stá­le pře­pí­ná mezi odleh­če­nou zába­vou a hut­ně tem­nou váž­nos­tí, a také po strán­ce fil­mař­ské­ho sty­lu, kte­rý půso­bí znač­ně nesou­ro­dě. Závěrečný záběr fil­mu vyzní­vá podiv­ně a budí roz­pa­ky, stej­ně jako dosti zma­te­né pasá­že ode­hrá­va­jí­cí se až v psy­che­de­lic­ky poja­té říši Smrti. Jedna kon­krét­ní scé­na, v níž se hrdi­no­vé scho­vá­va­jí pod pře­vi­sem před pro­rad­ný­mi čaro­děj­ni­ce­mi, je zce­la zřej­mě odka­zem na podob­nou pasáž z Pána prs­te­nů: Společenstva prs­te­nu – při­čemž jde ale v celém fil­mu o jedi­nou scé­nu, kte­rá citu­je něja­ký fil­mo­vý vzor. Chvílemi jsou nejas­né i moti­va­ce postav nebo důvod exis­ten­ce někte­rých rekvi­zit a více­mé­ně nad­by­teč­ně se jeví také pří­tom­nost opa­ku­jí­cí­ho se vypra­vě­če. Dramaturgicky zvlášt­ní je též záměr objas­nit divá­kům minu­lost dvou ved­lej­ších postav, kte­ré ale ihned poté z děje zmi­zí a už se do něj nevrá­tí, tak­že jaká­ko­li sna­ha dodat jim na posled­ní chví­li vět­ší hloub­ku při­jde vni­več.

Je evi­dent­ní, že Jan Budař strá­vil mno­ho let usi­lov­nou pra­cí na pří­pra­vách a rea­li­za­ci pří­bě­hu, kte­rý sám vytvo­řil úpl­ně od zákla­dů a jenž byl blíz­ký jeho srd­ci. Navíc měl odva­hu se s ním odli­šo­vat a zabrou­sit i do témat, na kte­rá u fil­mo­vých pohá­dek nejsme zvyklí. O to víc ale zamr­zí, že jeho Princ Mamánek tolik doplá­cí na vzá­jem­ně nekom­pa­ti­bil­ní střet mezi dět­skou a dospě­lou opti­kou a na mno­ho dal­ších nedo­stat­ků, kte­ré budou pře­káž­kou pro oba divác­ké tábo­ry. Leckoho sice mož­ná oslo­ví svou jina­kos­tí a dob­ře míně­ným a netra­dič­ním poku­sem o psy­cho­lo­gic­kou či dospě­lej­ší nad­stav­bu, ale už tolik neza­ujme pří­bě­hem, herec­ký­mi výko­ny, ani čím­ko­li dal­ším.