Příchozí - OBSAH/O FILMU

            OBSAH

             Snímek Příchozí je pro­vo­ka­tiv­ním vědec­ko­fan­tas­tic­kým thrille­rem od slav­né­ho reži­sé­ra Denise Villeneuvea (Sicario: Nájemný vrah, Zmizení). Když po celém svě­tě při­sta­nou tajem­né vesmír­né lodě, dojde k sesta­ve­ní elit­ní­ho týmu – v čele s odbor­ni­cí na lin­gvis­ti­ku Louise Banksovou (Amy Adams) – s cílem zjis­tit, jaké mají mimo­zemš­ťa­né úmys­ly. Zatímco celé lid­stvo balan­cu­je na pokra­ji glo­bál­ní vál­ky, Banksová se spo­leč­ně se svým týmem pokou­ší ve vel­mi ome­ze­ném čase najít odpo­vě­di – a aby je byla schop­na najít, bude muset při­stou­pit k činům, kte­ré mohou ohro­zit nejen její vlast­ní život, ale dost mož­ná osud celé­ho lid­stva.

            Ve fil­mu dále hra­jí Jeremy Renner a Forest Whitaker.        

            O FILMU

            „O nato­če­ní sci­fi sním­ku jsem snil od svých dese­ti let,“ vysvět­lu­je reži­sér Denis Villeneuve, kte­ré­ho vel­mi sil­ně oslo­vi­la povíd­ka, jež se sta­la sním­ku Příchozí před­lo­hou – povíd­ka Příběh tvé­ho živo­ta spi­so­va­te­le Teda Chianga. „Jedná se o žán­ry, kte­rý má dle mého názo­ru vel­ký dopad a umož­ňu­je nám také obje­vo­vat naši rea­li­tu veli­ce dyna­mic­kým způ­so­bem.“

            „Poté, co mě Dan Levine a Dan Cohen popr­vé stran mož­nos­ti nato­čit pod­le mé povíd­ky film kon­tak­to­va­li,“ popi­su­je Chiang, „posla­li mi DVD Denisova fil­mu Požáry, abych si mohl udě­lat před­sta­vu, jaký film chtě­jí nato­čit. To sehrá­lo pod­stat­nou roli v mém roz­ho­do­vá­ní. Kdyby mi posla­li něja­ký stan­dard­ní holly­wo­od­ský sci­fi film, prav­dě­po­dob­ně bych je igno­ro­val. Teprve o něko­lik let poz­dě­ji Denis sku­teč­ně nabíd­ku na reží­ro­vá­ní toho­to fil­mu při­jal, ale od samé­ho počát­ku chtě­li prá­vě jeho.“

            Villeneuve k fil­mu Příchozí při­stu­po­val z celé řady důvo­dů odliš­ně. Ačkoliv se domní­val, že povíd­ka Příběh tvé­ho živo­ta je „skvě­lým mate­ri­á­lem“, neměl zkrát­ka na psa­ní scé­ná­ře čas, pro­to­že prá­vě natá­čel sní­mek Zmizení. „Neměl jsem čas psát scé­nář,“ popi­su­je Villeneuve, „a abych se při­znal, netu­šil jsem, jak si s adap­ta­cí té povíd­ky pora­dit, pro­to­že je veli­ce inte­lek­tu­ál­ní, půso­bi­vým a krás­ným způ­so­bem, ale z dra­ma­ti­zač­ní­ho pohle­du je poně­kud neob­vyk­lá, pro­to­že popi­su­je jis­tý pro­ces.“

            Villeneuve pro­to vznik scé­ná­ře pone­chal na pro­du­cen­tech, vedou­cím výro­by a také na sce­náris­to­vi Ericovi Heissererovi, kte­rý na adap­ta­ci této povíd­ky pra­co­val již od raných fází pří­prav fil­mu. „O něko­lik měsí­ců poz­dě­ji za mnou při­šli se scé­ná­řem Erica Heisserera, kte­rý byl pře­kva­pi­vě kva­lit­ní,“ vzpo­mí­ná Villeneuve. „A říkám pře­kva­pi­vě, pro­to­že Ericovi se poda­ři­lo celý oří­šek roz­lousk­nout a vytvo­řit v rám­ci ono­ho pře­kla­da­tel­ské­ho pro­ce­su atmo­sfé­ru napě­tí a dra­ma­tu.“

            Ačkoliv byl Villeneuve od samé­ho počát­ku reži­sé­rem, po kte­rém pro­du­cen­ti fil­mu tou­ži­li, začal se sní­mek Příchozí rodit ve chví­li, kdy Heisserer spo­leč­ně s pro­du­cen­tem Danem Levinem a vedou­cím výro­by Danem Cohenem – oba posled­ně jme­no­va­ní pra­cu­jí ve spo­leč­nos­ti 21 Laps, pro­dukč­ní fir­mě jejich kole­gy Shawna Levyho, zod­po­věd­né za aktu­ál­ní seri­á­lo­vý hit Stranger Things – hle­da­li něja­ký pro­jekt, na kte­rém by se moh­li spo­leč­ně podí­let. Ani po dvou hodi­nách dis­ku­sí nena­šli ten pra­vý. Když se Levine Heisserera zeptal, co ho v posled­ní době nej­ví­ce zau­ja­lo, podal mu Heisserer sbír­ku poví­dek Teda Chianga s názvem Příběhy vašich živo­tů.

            „Půjčil jsem si ji, pře­če­tl si ji, nara­zil v ní na povíd­ku Příběh tvé­ho živo­ta a když jsem dospěl k hlav­ní­mu zvra­tu, nemohl jsem tomu uvě­řit,“ vysvět­lu­je Levine. „Nechtělo se mi uvě­řit, jak skvě­lá ta povíd­ka je. V duchu jsem si pořád opa­ko­val, že je to ta nej­ú­žas­něj­ší povíd­ka, jakou jsem kdy četl, a mod­lil jsem se, aby byla k dis­po­zi­ci fil­mo­vá prá­va. S napětím jsem ji doče­tl a pak se oka­mži­tě vydal shá­nět Teda Chianga.

            Na Heisserera udě­lal Chiangův pří­běh obdob­ný dojem. „Tedova povíd­ka mě uchvá­ti­la způ­so­bem, jakým se to poda­ří jen vel­mi malé­mu množ­ství pří­bě­hů,“ hod­no­tí Heisserer. „Nešlo o to, že bych se domní­val, že se jed­ná o pří­běh, kte­rý je před­ur­če­ný pro fil­mo­vé zpra­co­vá­ní, ale nabí­dl mi něco, co jsem už dlou­ho neza­žil. Zaujal můj mozek i mé srd­ce. Přiměl mě se zamys­let a vyvo­lal ve mně emo­ce, a jed­nal se mnou s respek­tem jako s inte­li­gent­ním čte­ná­řem. Ve finá­le jsem měl pocit, že je jeho posel­ství o pova­ze lid­stva a potaž­mo tedy i o té mé opti­mis­tic­ké.“

            „Když scé­nář vzni­kal, tak jsme se o něm s Ericem neba­vi­li,“ vysvět­lu­je Chiang. „Svou před­sta­vu scé­ná­ře mi popsal veli­ce záhy, abych mu dal k vytvo­ře­ní fil­mo­vé adap­ta­ce svo­le­ní. Měl bych asi pozna­me­nat, že když jsem tu povíd­ku psal, roz­hod­ně jsem si nepřed­sta­vo­val, že by někdy moh­la být zfil­mo­vá­na a jen stě­ží jsem si pro­to doká­zal před­sta­vit, jak by se toho někdo mohl cho­pit. Když jsem sly­šel Ericův popis toho, jak by film měl vypa­dat, doká­zal jsem si tako­vý film před­sta­vit a ta před­sta­va se mi líbi­la, tak­že jsem svo­lil k tomu, aby se pus­til do psa­ní scé­ná­ře. Když ho dokon­čil, pře­če­tl jsem si ho a dal jsem mu k němu pár komen­tá­řů. V prů­bě­hu let pro­šel scé­nář jis­tý­mi změ­na­mi, ale ve vět­ši­ně ohle­dů se stá­le jed­ná o ten­týž pří­běh, kte­rý mi teh­dy Eric popsal.“

            „Do mých rukou a do rukou naší spo­leč­nos­ti FilmNation Entertainment se ten­to film dostal díky lidem ze spo­leč­nos­ti 21 Laps,“ říká pro­du­cent Aaron Ryder, kte­rý pro­hla­šu­je, že se FilmNation zamě­řu­je na tvor­bu fil­mů pro dospě­lé­ho divá­ka, napří­klad Pod kůží, Kód Enigmy, Králova řeč či Nebraska. „Jedná se o neob­vyk­lý film, pro­to­že Eric Heisserer ho napsal bez jis­to­ty, že někdy dojde k jeho rea­li­za­ci, a lidé z 21 Laps, Shawn Levy, Dan Levine a Dan Cohen ho spo­leč­ně s Ericem dotáh­li k doko­na­los­ti. Ten scé­nář má v sobě cosi, co mu dodá­vá na rea­lis­tič­nos­ti, a když tako­vou rea­lis­tič­nost uplat­ní­te ve sci­fi žán­ru, je výsle­dek poměr­ně fas­ci­nu­jí­cí.“

            „Na původ­ní povíd­ce se mi líbí to, že má spous­tu úrov­ní,“ popi­su­je Villeneuve. „Jednou z nich, kte­rá mě vel­mi sil­ně oslo­vi­la, je před­sta­va toho, že je někdo v kon­tak­tu se smr­tí. Co by se sta­lo, kdy­bys­te vědě­li, jak zemře­te a kdy? Jaký by byl váš vztah k živo­tu, lás­ce, rodi­ně a přá­te­lům a ke spo­leč­nos­ti? Pokud bychom měli se smr­tí bliž­ší vztah a měli tak intim­něj­ší vztah k tomu, jaký život je a jaké jsou jeho spe­ci­fi­ka, byli bychom patr­ně pokor­něj­ší. Lidstvo by se prá­vě nyní mělo cho­vat pokor­ně­ji. Žijeme v době, kte­rá je pro­stou­pe­na vel­kým množ­stvím nar­ci­sis­mu. Nacházíme se v bodě, kdy se začí­ná­me nebez­peč­ně odpou­tá­vat od pří­ro­dy. A prá­vě tím pro mě tahle pře­krás­ná povíd­ka byla – způ­so­bem, jak zno­vu navá­zat vztah se smr­tí a pří­ro­dou a s tajem­ství­mi živo­ta.“

            „Na samém počát­ku jsem neměl k dis­po­zi­ci kame­ra­ma­na, pro­to­že Roger Deakins zrov­na pra­co­val na jiném fil­mu,“ říká Villeneuve, kte­rý musel při­jít s nápa­dem, koho jiné­ho za úče­lem rea­li­za­ce své vize oslo­vit. „Potřeboval jsem něko­ho, kdo má dob­ré oko, kdo bude scho­pen fil­mu dodat na smy­sl­nos­ti, kdo by doká­zal zachy­tit život. Film má dvě čás­ti: prv­ní z nich je Louisein vztah k její dce­ři, kte­rý tvo­ří pod­sta­tu celé­ho fil­mu, a pak tu máme onu vědec­ko­fan­tas­tic­kou část. Potřeboval jsem kame­ra­ma­na, kte­rý bude scho­pen cit­li­vě a jem­ně pojmout vztah mezi mat­kou a jejím dítě­tem tím způ­so­bem, jakým jsem k němu chtěl při­stu­po­vat, a sou­čas­ně by doká­zal sci­fi prv­kům fil­mu vdech­nout pat­řič­nou svě­žest. Bradford Young byl pro mě ohrom­ným obje­vem. Jakožto reži­sér jsem při spo­lu­prá­ci s ním měl pocit, že jsem pří­to­men zro­du génia.“

            „Byl jsem vel­kým fanouš­kem Denisova díla už od sním­ku Polytechnika z roku 2009,“ vysvět­lu­je Young. „Před pár měsí­ci se mě kdo­si ptal, s kým bych chtěl v budouc­nu spo­lu­pra­co­vat – Denis se nachá­zel na samém vrchol­ku mého pomy­sl­né­ho žeb­říč­ku. Máme pár spo­leč­ných zná­mých a ti mi říka­li, že bychom si veli­ce dob­ře rozu­mě­li. Když mi zavo­lal, bylo to pro mě vel­ké pře­kva­pe­ní, ale půso­bi­lo to jako osud. Přečetl jsem si scé­nář, film se mi líbil a pus­til jsem se do prá­ce.“

            „Je sku­teč­ně hyper­sen­zi­tiv­ní,“ říká o Youngovi Villeneuve. „Vytvořili jsme pří­stup, kte­ré­mu říká­me „drs­né sci­fi“ – což zna­me­ná, že se sna­ží­me navo­dit pocit, že se to, co sle­du­je­me, ode­hrá­vá ve čtvr­tek ráno za ošk­li­vé­ho dne. Chtěli jsme vytvo­řit sci­fi film, u kte­ré­ho bys­te si při­pa­da­li jako ško­lák, co jede ráno v deš­ti auto­bu­sem do ško­ly, dívá se oknem na mra­ky a sní u toho – prá­vě o tako­vou atmo­sfé­ru jsme usi­lo­va­li, o atmo­sfé­ru, kte­rá se nepo­do­bá výprav­ným fil­mům. Snažili jsme se vyhý­bat vel­ko­le­posti. Pokoušíme se tu nato­čit film, kte­rý je veli­ce jem­ný a svět­lý. Bradford fil­mu dodal vel­kou míru lid­skosti a krá­sy.“

            „Denisovy fil­my půso­bí veli­ce umír­ně­ně,“ míní Young. „Vždycky půso­bí veli­ce věc­ně, ale fil­mo­vě. Ačkoliv se jed­ná o inten­ziv­ní lid­ské dra­ma, vždy vzbu­zu­jí jis­tý dojem vel­ko­le­posti. To mě na jeho díle vždy při­ta­ho­va­lo. Snažil jsem se nachá­zet pří­le­ži­tos­ti, jak se zamě­řit na lid­ská dile­ma­ta, ale sou­čas­ně vždy pra­cu­ji s pře­svěd­če­ním, že fil­my by měly být do jis­té míry vel­ko­le­pé. Měly by obsa­ho­vat měřít­ko a per­spek­ti­vu. Jak se jako kame­ra­man roz­ví­jím, vyhle­dá­vám pří­le­ži­tos­ti k natá­če­ní fil­mů, kte­ré v sobě mají jis­tou eti­ku.“

            „Když jsme se s Denisem o fil­mu popr­vé zača­li bavit,“ vzpo­mí­ná kame­ra­man, „jed­nou z věcí, na kte­rých nám oprav­du veli­ce zále­že­lo bylo, že jakož­to fil­mo­ví tvůr­ci do svých pra­cov­ních postu­pů čas­to nevě­dom­ky zaná­ší­me své vlast­ní ste­re­o­typ­ní před­sta­vy o tom, jak by měl film dané­ho žán­ru vypa­dat. V tom­to pří­pa­dě se jed­na­lo o sci­fi, ale chtě­li jsme, abychom ve chví­li, kdy se mimo­zemš­ťa­né obje­ví, byli pře­kva­pe­ni úpl­ně stej­ně jako budou divá­ci či jako by byly posta­vy fil­mu. Chtěli jsme k pro­blé­mu inter­ak­ce s mimo­zem­skou civi­li­za­cí při­stu­po­vat se stej­nou nai­vi­tou, s jakou k ní při­stu­pu­jí naše posta­vy. To nám s Denisem umož­ni­lo od pro­ce­su vzni­ku fil­mu poně­kud ustou­pit a roz­hod­nout se, že musí­me nato­čit veli­ce syro­vý sní­mek. Muselo se jed­nat o upřím­ný film. Když se obje­ví mimo­zemš­ťa­né a jejich lodě, všich­ni jsme pře­kva­pe­ní a jsme tak vydě­še­ní a hná­ni prá­vě tako­vou tou­hou s nimi komu­ni­ko­vat, jako je tomu v pří­pa­dě postav fil­mu.“

            Zachovat atmo­sfé­ru tajem­na, co se mimo­zemš­ťa­nů týče, a udr­žet jejich nepo­zem­skost, bylo pro film klí­čo­vé. „Ve vědec­ko­fan­tas­tic­kých fil­mech mají lidé veli­ce čas­to obrov­ský vliv na to, jak bychom pod­le nich měli mimo­zemš­ťa­ny chá­pat,“ vysvět­lu­je Young jejich sna­hu posu­nout se za hra­ni­ce běž­ných oče­ká­vá­ní. „My se tu něče­mu tako­vé­mu sna­ží­me vyhnout. Co když lid­stvo s mimo­zemš­ťa­ny nikdy nepři­šli do sty­ku? Měli by k dis­po­zi­ci sli­ti­ny kovů? Kovy jako tako­vé? Byli by vyba­ve­ni vším tím, čím se domní­vá­me, že by vyba­ve­ni byli, pro­to­že k daným věcem máme sami pří­stup? Jedná se o svě­ží pohled na to, jak pros­tý a syro­vý může život lidí na Zemi být a jak pros­tý a syro­vý může být pro mimo­zem­skou rasu. Chtěli jsme se vyhnout vel­ko­le­posti a pohy­bo­vat se ve vel­mi osob­ní rovi­ně – o to nám šlo od samé­ho počát­ku, abychom nato­či­li veli­ce nevin­ný a osob­ní film, ovšem o veli­ce zásad­ních udá­los­tech.“

            Při návr­hu a rea­li­za­ci vizu­ál­ní strán­ky fil­mu Villeneuve se svým kame­ra­ma­nem úzce spo­lu­pra­co­val během pří­prav­né fáze a během natá­če­ní a se stři­ha­čem Joem Walkerem během post­pro­duk­ce. Stejně inten­ziv­ně ale spo­lu­pra­co­val také s výtvar­ní­kem Patrice Vermettem, kte­rý pomohl navrh­nout kos­mic­kou loď mimo­zemš­ťa­nů, s odbor­ní­kem na vizu­ál­ní efek­ty Louisem Morinem, kte­rý návrhy lodí a mimo­zemš­ťa­nů zpra­co­val, s výtvar­ní­ky Carlosem Huantem, jenž pomá­hal navrh­nout mimo­zemš­ťa­ny samot­né, a Martine Bertrand, kte­rá vypra­co­va­la psa­nou podo­bu mimo­zem­ské­ho jazy­ka, se zvu­ko­vým desig­né­rem Dave Whiteheadem, jenž pomá­hal vytvo­řit cva­ká­ní a vrče­ní, repre­zen­tu­jí­cí „řeč“ mimo­zemš­ťa­nů, se zvu­ko­vým inže­ný­rem Sylvainem Bellemarem, jenž vytvo­řil zvuk, kte­rý mimo­zem­ské lodě za pohy­bu vydá­va­jí, a se skla­da­te­lem Jóhannem Jóhannsonem, auto­rem soun­d­trac­ku k fil­mu.

            „Na začát­ku vše­ho sto­jí Patrice Vermette, můj výtvar­ník a dra­hý pří­tel,“ říká Villeneuve. „Natočili jsme spo­lu hod­ně fil­mů a Patrice byl jed­no­znač­ně mou prv­ní vol­bou, pro­to­že je skvě­lý. Je vzdě­la­ný, váš­ni­vý a ješ­tě nikdy nepra­co­val na sci­fi fil­mu. Splňoval všech­ny moje poža­dav­ky a domní­val jsem se, že fil­mu vdech­ne svě­žest. Lodě mimo­zemš­ťa­nů měly být původ­ně kulo­vi­té, ale mně při­šlo, že to už jsme vidě­li. Nepůsobilo to na mě dosta­teč­ně stra­ši­del­ně ani neob­vykle. Přišel jsem s nápa­dem, že by kos­mic­ká loď mimo­zemš­ťa­nů měla mít tvar obláz­ku, vej­či­tý tvar. Při své před­sta­vě jsem vychá­zel z tva­ru aste­ro­i­du Eunomia, kte­rý obí­há ve Sluneční sou­sta­vě. Má podiv­ný tvar, vypa­dá jako zvlášt­ní vej­ce.“ Villeneuve se až do chví­le, než se dosle­chl o Eunomii domní­val, že všech­na vesmír­ná těle­sa, ať už jde o aste­ro­id, pla­ne­tu či měsíc, mají kulo­vi­tý tvar. „Ten zvlášt­ní a doko­na­lý tvar na mě půso­bil hro­zi­vě, tajem­ně a stra­ši­del­ně.“

            Morin, kte­rý s Villeneuvem spo­lu­pra­co­val na jeho před­cho­zím sním­ku Siccario: Nájemný vrah, říká, že se na vzni­ku výtvar­ných návrhů podí­lel mini­mál­ně. „Mým úko­lem je pře­de­vším zábě­ry vylep­šit a zkrášlit,“ říká Morin. „Denis k fil­mu při­stu­pu­je tak, aby vše půso­bi­lo tajem­ně. Mimozemšťané se vám nebu­dou pro­me­ná­do­vat před kame­ra­mi. Bude to trvat veli­ce dlou­ho – divá­ci uvi­dí část mimo­zemš­ťa­nů a v duchu si budou muset vytvo­řit vlast­ní ver­zi toho, jak by asi moh­li vypa­dat – a na samém kon­ci půjde o vel­ké pře­kva­pe­ní.“

            „Spielberg a Blízká setká­ní tře­tí­ho dru­hu jsou prav­dě­po­dob­ně odpo­ví­da­jí­cí inspi­ra­cí toho, co se tu pokou­ší­me vytvo­řit,“ vysvět­lu­je Ryder, z čeho při prá­ci na fil­mu vychá­ze­li. „V prv­ní řadě se jed­ná o sci­fi film s názvem Příchozí, nejde o výpra­vu, kte­rá by se někam za mimo­zemš­ťa­ny vydá­va­la, oni při­šli k nám. Pak jde o to, že jsme měli šan­ci vytvo­řit něco, co popr­vé spat­ří­me až oči­ma postav, tak­že na nás ces­ta do nit­ra mimo­zem­ské lodi udě­lá také vel­ký dojem. Patrice a Denis při­šli s nápa­dem, kte­rý byl veli­ce neob­vyk­lý.“

            Kosmická loď, kte­ré se ve scé­ná­ři říká „lastu­ra“, měla být také sym­bo­lem. „Máme tu vztah k živo­tu a naro­ze­ní, kte­rý se pro pod­sta­tu lodi veli­ce dob­ře hodil,“ vysvět­lu­je Villeneuve. „S Patricem jsme si říka­li, že by ta loď měla být vytvo­ře­na z mate­ri­á­lu, kte­rý se na Zemi nevy­sky­tu­je. Nejedná se o malou loď. Není bílá či vytvo­ře­na z kovu nebo plas­tu, je ze zvlášt­ní­ho kame­ne. Nevíme přes­ně, z čeho je. Nejsme schop­ni to ani odhad­nout.“

            „Snažíme se k tomu­to žán­ru při­stu­po­vat s nai­vi­tou, kte­rou odrá­ží i styl sní­má­ní fil­mu,“ vysvět­lu­je Young. „Způsob, jakým jsme film nasní­ma­li, se dost při­bli­žu­je tomu, jak by byly nasní­má­ny někte­ré sci­fi fil­my. Hovořili jsme o tom, že by se mělo jed­nat o veli­ce syro­vý film, ale v pod­sta­tě je hlav­ně ohrom­ně natu­ra­lis­tic­ký a sna­ží se být co nej­při­ro­ze­něj­ší, a sou­čas­ně pro­zkou­má­vat kon­cept tem­no­ty. Nikoliv tem­no­ty jako něče­ho stra­ši­del­né­ho, ale tem­no­ty jako repre­zen­ta­ce nezná­ma. Když se vydá­me do nit­ra kos­mic­ké lodě, kte­rá je ve své pod­sta­tě chrá­mem, jed­ná se o mís­to, kde jsou lid­stvu odha­le­ny jis­té prav­dy. Nebojíme se do té lodi vstou­pit. Cítíme se obo­ha­ce­ni. V prů­bě­hu fil­mu pra­cu­je­me s tem­no­tou ve všech pro­sto­rách, kte­ré obý­va­jí lidé, ale když se vydá­me do míst obý­va­ných mimo­zemš­ťa­ny, pra­cu­je­me se svět­lem.“

            „Pokaždé, když posta­vy fil­mu do lodi vstou­pí,“ vysvět­lu­je Young, „se tam jako divá­ci chce­te vrá­tit, pro­to­že se jed­ná o jedi­né mís­to v celém fil­mu, kde může­te něco sku­teč­ně vidět, kde chá­pe­te, jaké to je sle­do­vat lid­skou evo­lu­ci. To dru­hé mís­to je poně­kud tem­něj­ší – poně­kud syro­věj­ší, jak bychom s Denisem řek­li. Ocitáme se na vizu­ál­ní pou­ti, kte­rá začí­ná v tem­no­tě, před­sta­vu­jí­cí nezná­mo, a kon­čí­cí na mís­tě, kte­ré je poně­kud povzne­se­něj­ší, kde pod­stu­pu­je­me osví­ce­ní a uvě­do­mu­je­me si, kým jako lidé jsme.“

            „Příběh fil­mu Příchozí se zamě­řu­je na dok­tor­ku Louise Banksovou, lin­gvist­ku, kte­rá pra­cu­je na uni­ver­zi­tě na seve­ro­vý­cho­du Spojených stá­tů,“ popi­su­je Villeneuve. „Americká vlá­da ji pově­ři­la úko­lem navští­vit jed­nu z oněch kos­mic­kých lodí, aby navá­za­la kon­takt s mimo­zemš­ťa­ny a poku­si­la se poro­zu­mět jejich řeči a zámě­rům. Jde tu o vztah s jinou civi­li­za­cí.“

            „Postavu Louise pozná­vá­me pro­střed­nic­tvím pří­bě­ho­vé linie o její dce­ři, kte­rá je jed­nou z mých nej­ob­lí­be­něj­ších sou­čás­tí fil­mu,“ říká Villeneuve. „Amy Adams své posta­vě dala vel­kou dáv­ku lid­skosti, hloub­ky a krás­né zra­ni­tel­nos­ti, melan­cho­lii, po kte­ré jsem tou­žil. Vidíme tu ženu, kte­rá truch­lí nad ztrá­tou své dce­ry. Vnímáte, že se jed­ná o člo­vě­ka, kte­rý nemá co ztra­tit. Je veli­ce krás­né to sle­do­vat, smut­né a sou­čas­ně krás­né. Nemá co ztra­tit, tak­že je při­pra­ve­na na celé tohle dob­ro­druž­ství.“

            Ztráta Hannah, Louiseiny dce­ry, je klí­čem k pocho­pe­ní toho, kým Louise je, a je také zásad­ní slož­kou pří­bě­hu – celý pří­běh je nám vlast­ně před­klá­dán tak, jako by Louise Hannah popi­so­va­la své život­ní osu­dy. „Hannah je Louiseinou dce­rou a je pro Louise veli­ce výji­meč­ná,“ vysvět­lu­je Adams. „Když se divá­ci s Louise popr­vé setká­va­jí, vyrov­ná­vá se se ztrá­tou své dce­ry, tak­že prá­vě o to tu jde, když ji prv­ně spat­ří­me – o vztah k lás­ce a ztrá­tě a co pro nás zna­me­na­jí.“

            „Je to inte­lek­tu­ál­ka, kte­rá žije na uni­ver­zi­tě, nemá vůbec nic a není při­pra­ve­na na kon­takt s bytost­mi z jiné pla­ne­ty,“ vysvět­lu­je Villeneuve. „Nemá nejmen­ší tuše­ní, co ji čeká a jak se k tomu posta­vit, ale pouš­tí se do toho s vel­kou dáv­kou odva­hy. Je to veli­ce odváž­ná posta­va, kte­rá je při­pra­ve­na ris­ko­vat svůj život, pro­to­že se domní­vá, že exis­tu­je něco krás­něj­ší­ho a hlub­ší­ho, s čím by moh­la navá­zat vztah.“

            „Příběh se zabý­vá nej­růz­něj­ší­mi věc­mi, ale jed­nou z nich je cosi, co zná­me pod názvem Sapir-Whorfova hypo­té­za, tedy myš­len­ka, že jazyk, kte­rým hovo­ří­me, ovliv­ňu­je to, jak vní­má­me svět kolem sebe a dokon­ce i o čem pře­mýš­lí­me,“ vysvět­lu­je Chiang. „Hrdinka pří­bě­hu je lin­gvist­kou, kte­rá se zvol­na učí mimo­zem­skou řeč a to mění způ­sob, jakým vní­má svůj život.“

            „Právě ten­to pro­ces byl na původ­ní povíd­ce, na scé­ná­ři i na fil­mu tím nej­za­jí­ma­věj­ším,“ vysvět­lu­je Levine. „Doufáme, že se nám poda­ří v divá­ko­vi navo­dit poci­ty toho, jak se jí postup­ně daří onen jazyk vstře­bá­vat. Sapir-Whorfova teo­rie říká, že pokud se začne­te učit něja­ký jazyk, začnou se vám v něm zdát sny a začne­te v něm uva­žo­vat. Zhruba v polo­vi­ně fil­mu zjiš­ťu­je­me, že mimo­zemš­ťa­né píší věty sou­čas­ně obě­ma ruka­ma. Už když píší začá­tek věty, zna­jí její konec. Když se Louise začne pokou­šet tímto způ­so­bem psát, začí­ná se tomu­to pro­ce­su její mozek při­způ­so­bo­vat a mění se způ­sob, jakým uva­žu­je. Čím lépe jazy­ku mimo­zemš­ťa­nů rozu­mí, tím zma­te­něj­ší jsou její vlast­ní myš­len­ky. Začíná pro­ží­vat něco, co nejsou ani tak záchva­ty, jako spí­še vel­mi inten­ziv­ní vzpo­mín­ky na vlast­ní minu­lost. Proč jí tenhle jazyk zno­vu evo­ku­je vzpo­mín­ky na dítě, o kte­ré při­šla?“

            Aby se Amy Adams na svou roli při­pra­vi­la a pocho­pi­la, co sku­teč­ně obná­ší prá­ce lin­gvis­tů, roz­hod­la se s jed­ním setkat. „Sešla jsem se s lin­gvis­tou a uvě­do­mi­la si, že je nemož­né nau­čit se vše, co zná lin­gvis­ta,“ říká Adams a dodá­vá, že sku­teč­nost, proč je lin­gvis­ti­ku tře­ba peč­li­vě a dlou­ho stu­do­vat, má své jed­no­znač­né důvo­dy. Zjistila, že prá­ce lin­gvis­ty se veli­ce zásad­ně liší od prá­ce pře­kla­da­te­le. „Pomohlo mi a osvo­bo­di­lo mě zjiš­tě­ní, že exis­tu­jí odliš­né dru­hy lin­gvis­tů. Ten, se kte­rým jsem mlu­vi­la, hovo­ří pou­ze dvě­ma jazy­ky, což mi dal jis­tou svo­bo­du.“

            „Ačkoliv moje posta­va hovo­ří jazy­ky něko­li­ka,“ pokra­ču­je Adams, „stu­du­je antro­po­lo­gic­ký význam jazy­ka a kul­tu­ry, to, jak spo­lu lidé hovo­ří a jaké jsou půvo­dy vzni­ku jazy­ků. Přečetla jsem vel­kou spous­tu lite­ra­tu­ry a zjis­ti­la, že by ze mě neby­la dob­rá lin­gvist­ka, ale oprav­du mě to fas­ci­no­va­lo a tahle strán­ka věci mě veli­ce bavi­la. Ze soci­o­lo­gic­ké­ho pohle­du jsem pří­liš nechá­pa­la, co vlast­ně lin­gvis­té děla­jí a co je lin­gvis­ti­ka zač, tak­že bylo zají­ma­vé se o tom něco dozvě­dět. Teď už chá­pu mno­hem lépe, jak se jí moh­lo poda­řit onen jazyk dešif­ro­vat.“

            Dekódování mimo­zem­ské­ho jazy­ka je ovšem mno­hem nároč­něj­ší než v pří­pa­dě kte­ré­ho­ko­liv jazy­ka lid­ské­ho. Bez ohle­du na to, jak odliš­né je uva­žo­vá­ní a vyja­d­řo­vá­ní lid­ských kme­nů, stá­le se nejed­ná ani zda­le­ka o tak zásad­ní roz­dí­ly, jaké by do hry vstu­po­va­ly v pří­pa­dě sna­hy poro­zu­mět komu­ni­ka­ci zce­la odliš­né­ho dru­hu z jiné pla­ne­ty. Nebo co se týče odliš­nos­tí, jaké by mezi sebou moh­la mít mlu­ve­ná a psa­ná for­ma komu­ni­ka­ce tako­vé­ho cizí­ho dru­hu.

            „Louise chá­pe, že mezi tím, jak mimo­zemš­ťa­né hovo­ří a jak píší, nee­xis­tu­je žád­ný pří­mý vztah,“ vysvět­lu­je Villeneuve. „Po něko­li­ka poku­sech jí dochá­zí, že spo­lu ty dvě věci nijak nesou­vi­sí. Soustředí se na jejich psa­ný pro­jev, pro­to­že ten mlu­ve­ný je pro ni napros­to neu­cho­pi­tel­ný.“

            Villeneuve se domní­vá, že spo­lu mimo­zemš­ťa­né a Louise komu­ni­ku­jí ješ­tě i jiným způ­so­bem. „Mimozemšťané jí pomá­ha­jí tele­pa­tic­ky poro­zu­mět jejich řeči,“ vysvět­lu­je reži­sér, „pro­to­že si ji vybra­li. Lingvisté, kte­ří navští­vi­li lodě mimo­zemš­ťa­nů, s nimi navá­za­li jis­tý vztah, a ty, kte­ří se tomu pod­vě­do­mě nebrá­ní, mimo­zemš­ťa­né ovliv­ňu­jí a pomá­ha­jí jim s jejich prv­ní­mi krůč­ky na ces­tě k poro­zu­mě­ní a dešif­ro­vá­ní jejich řeči. V jejich pís­mu se obje­vu­jí jis­té vzor­ce a jako v pří­pa­dě kte­ré­ho­ko­liv jiné­ho jazy­ka se lin­gvis­té sna­ží tyto vzor­ce odha­lit a čas­to se samo­zřej­mě mýlí. Vlastně i část dra­ma­tic­ké­ho vývo­je toho­to fil­mu se od jed­no­ho tako­vé­ho omy­lu odví­jí.“

            Adams zjiš­ťu­je, že jí tato zku­še­nost pomoh­la lépe chá­pat svět kolem sebe a změ­ni­la způ­sob, jakým na komu­ni­ka­ci nahlí­ží. Říká, že se také pou­či­la při sle­do­vá­ní své dce­ry. „Přemýšlím o jazy­ce a o tom, jak spo­leč­nos­ti slou­ží,“ říká Adams. „Když sle­du­ji svou dce­ru s dal­ší­mi dět­mi – během prá­ce jsem s ní zaví­ta­la do něko­li­ka růz­ných zemí – kte­ří si navzá­jem nero­zu­mě­jí, ale přes­to jsou schop­ni komu­ni­ko­vat a zjis­tit, kte­rá slo­va mají spo­leč­ná, začí­nám si uvě­do­mo­vat, že komu­ni­ka­ce a jazyk vychá­ze­jí z mno­hem více věcí než z pou­hých slov, kte­rá říká­me. Začala jsem to tímto pohle­dem vní­mat a je to skvě­lé.“

            „Jedná se o veli­ce osob­ní pří­běh, vyprá­vě­ný z pohle­du posta­vy Amy Adams, lin­gvist­ky, kte­rá je povo­lá­na, aby se poku­si­la navá­zat komu­ni­ka­ci s mimo­zemš­ťa­ny,“ míní Jeremy Renner, kte­rý před­sta­vu­je Iana Donnellyho. „Já do hry vstu­pu­ji jako dal­ší z čle­nů toho­to týmu jakož­to fyzik, kte­rý se sna­ží s komu­ni­ka­cí vypo­řá­dat pro­střed­nic­tvím mate­ma­ti­ky. Ta posta­va mě zčás­ti zau­ja­la tím, že je vel­mi vzdá­le­ná všem ostat­ním posta­vám, kte­ré jsem ve fil­mech kdy ztvár­nil. Jedná se o veli­ce inte­lek­tu­ál­ní posta­vu, kte­rá uva­žu­je veli­ce mate­ma­tic­ky a vědec­ky.“

            Renner pro­hla­šu­je, že mu při sna­ze ztvár­nit pře­svěd­či­vě posta­vu věd­ce pomá­ha­li odbor­ní­ci, ale že jeho pově­do­mí o pro­gra­mo­vá­ní, počí­ta­čo­vých jazy­cích a dvoj­ko­vé sou­sta­vě mu pomoh­ly v tom se s pro­ble­ma­ti­kou fyzi­ky vypo­řá­dat o něco lépe. Říká, že se Villeneuve tak­též sna­žil o to, aby vědec­ké infor­ma­ce ve fil­mu byly pří­stup­né širo­ké veřej­nos­ti a neby­ly pří­liš obskur­ní či pedant­ské.

            Společně s Villeneuvem o roli dis­ku­to­va­li. „Řekl mi, o co mu roz­hod­ně nejde,“ popi­su­je Renner. „Nechtěl, aby se jed­na­lo o nud­né­ho počí­ta­čo­vé­ho exper­ta, co trá­ví veš­ke­rý čas někde v kan­ce­lá­ři nad sto­hy papí­rů. Chtěl, aby půso­bil živě a odhod­la­ně a byl oso­bi­tý. Právě tak jsem tu posta­vu vní­mal i já. Okamžitě se mi v duchu vyba­vil Richard Dreyfuss z Čelistí.“

            „Vnesl do fil­mu spous­tu humo­ru, v tom pozi­tiv­ním smys­lu, a také úžas­nou ener­gii. Právě to náš film potře­bo­val,“ míní Villeneuve, „pro­to­že Amy je spí­še melan­cho­lic­ká, jed­ná se o posta­vu, kte­rá pro­chá­zí pro­ce­sem, jež ji ovliv­ňu­je poně­kud nega­tiv­ně. Začíná se cho­vat zvlášt­ně, její kon­takt s mimo­zemš­ťa­ny mění způ­sob, jakým vní­má svět kolem sebe, a cítí se zma­te­ná a ztra­ce­ná. Potřeboval jsem něko­ho, kdo si bude udr­žo­vat pev­ný kon­takt s rea­li­tou a bude fil­mu dodá­vat dyna­mi­ku a humor. Jeremy odve­dl skvě­lou prá­ci.“

            Vztah mezi Louise a Ianem se v prů­bě­hu fil­mu vyví­jí. „Jejich pří­stup k pro­blé­mům se veli­ce liší,“ říká Renner, „ale postu­pem času se nau­čí jeden dru­hé­ho oce­ňo­vat, zejmé­na když jdou hovo­řit s Abbotem a Costellem (mimo­zemš­ťa­ny). Oba obje­vu­jí veli­ce krás­né věci.“

            „Náš vztah půso­bí veli­ce při­ro­ze­ně, pro­to­že jsme dob­rý­mi přá­te­li. Důvěřujeme si a máme se rádi,“ říká Renner o spo­lu­prá­ci s Adams. „Dokonce se klid­ně i pohá­dá­me, pokud si potře­bu­je­me něco vyjas­nit. Obvykle to je ku pro­spě­chu věci a vět­ši­nou se sna­ží­me při­jít na to, jak bychom vše moh­li co nej­vě­ro­hod­ně­ji vyře­šit. Když spo­lu­pra­cu­je­te s někým, kdo je ve své prá­ci sku­teč­ně dob­rý, je to vše mno­hem snaz­ší.“

            Mezi Rennerovy nej­ob­lí­be­něj­ší scé­ny fil­mu pat­ří prá­vě ty komor­něj­ší s Amy Adams. „Charakterní scé­ny, tře­ba jako ta s Amy v autě, to byla veli­ce krás­ná a intim­ní scé­na,“ říká Renner. „Jde tu spí­še o ně samot­né než o zma­tek kolem. Jedná se o klid před bou­ří.“

            Jejich vzá­jem­né pou­to je posí­le­no také tím, že spo­lu sdí­le­jí veli­ce netra­dič­ní záži­tek komu­ni­ka­ce s mimo­zemš­ťa­ny a své oje­di­ně­le osob­ní reak­ce na něco tak zvlášt­ní­ho. „Roli tu hra­je všech­no to vzru­še­ní a úžas a obrov­ská sti­mu­la­ce,“ popi­su­je Renner. „On se z toho nako­nec poz­vra­cí. Nedokáže zpra­co­vat to, co se před ním ode­hrá­vá. Těžko se to popi­su­je slo­vy.“

            „V prů­bě­hu pří­bě­hu sle­du­je­te, jak se jejich přá­tel­ské pou­to utu­žu­je a začí­na­jí si navzá­jem cenit pří­stu­pu toho dru­hé­ho,“ dodá­vá Levine. „Současně si uvě­do­mu­jí, že jsou v tom neu­vě­ři­tel­ném dob­ro­druž­ství spo­leč­ně. Jak se stup­ňu­je napě­tí po celém svě­tě, začí­na­jí se na sebe stá­le více spo­lé­hat, aby doká­za­li vyře­šit pro­blém, kte­rý sdí­le­jí.“

            „S Jeremym se spo­lu­pra­cu­je skvě­le,“ sou­dí Forest Whitaker. „Vyjadřuje se veli­ce jas­ně a je sebe­vě­do­mý. Jedná se o veli­ce zají­ma­vou posta­vu, pro­to­že ho dění kolem něj veli­ce vzru­šu­je a cho­vá se napros­to potrhle. Jeremy je něco tako­vé­ho scho­pen pojmout veli­ce umě­ře­ně. Nevím, jest­li by to doká­zal někdo jiný. Je scho­pen před­vést něco oprav­du veli­ce kom­pli­ko­va­né­ho – zahrát posta­vu plnou až dět­ské­ho nad­še­ní, ale sou­čas­ně tako­vou, kte­rá půso­bí jako dospě­lý člo­věk a pro­fe­si­o­nál. Přesto z něj jeho radost jas­ně cítí­te.“

            „Plukovník Weber je čle­nem vojen­ské roz­věd­ky a když se s ním popr­vé setká­vá­me, sna­ží se najít náhra­du za původ­ní­ho lin­gvis­tu, kte­rý se nedo­ká­zal vyrov­nat s tla­kem úko­lu, jímž byl pově­řen,“ vysvět­lu­je Forest Whitaker. „Zajde si pro­mlu­vit s Louise, aby zjis­til, zda by se s tako­vým úko­lem doká­za­la vypo­řá­dat. Takové je naše prv­ní setká­ní s ním. Dává dohro­ma­dy tým, sklá­da­jí­cí se z lin­gvis­ty, kte­rý by měl pro­lo­mit jazy­ko­vou bari­é­ru, a z fyzi­ka, kte­rý by měl zjis­tit, zda je mož­né komu­ni­ko­vat pro­střed­nic­tvím čísel, tak­že má k dis­po­zi­ci odpo­ví­da­jí­cí pro­střed­ky, jak mimo­zemš­ťa­nům poro­zu­mět.“

            Renner už s Whitakerem v minu­los­ti spo­lu­pra­co­val. „Známe se už del­ší dobu a měl jsem šan­ci s ním spo­lu­pra­co­vat v roce 2005,“ říká Renner. „Je to veli­ce tichý a jem­ný člo­věk. Jako herec je veli­ce štěd­rý. Vnesl lid­skost a inte­li­gen­ci do role, kte­rá moh­la veli­ce snad­no půso­bit vel­mi jed­no­stran­ně. Má na tohle sku­teč­ně vel­ký dar.“

            „Všichni víme, že se jed­ná o jed­no­ho z nej­lep­ších sou­čas­ných her­ců,“ chvá­lí ho Villeneuve. „Forest Whitaker je mis­trem a já se o tom mohl pře­svěd­čit, pro­to­že se ujal té nej­těž­ší role v celém fil­mu. Plukovník Weber je posta­va, kte­rou bylo veli­ce těž­ké napsat, pro­to­že ve svých scé­nách půso­bí jako anta­go­nis­ta, jako někdo, kdo je nám nepří­jem­ný. Ve scé­ná­ři nemě­la jeho posta­va pří­liš vel­kou hloub­ku a Forest jí doká­zal dodat půso­bi­vost, moud­rost a roz­mě­ry způ­so­bem, kte­rý na mne udě­lal veli­ce vel­ký dojem. Pro Foresta se nejed­na­lo o pří­liš snad­ný pro­ces, musel pra­co­vat veli­ce inten­ziv­ně a já jsem mu za to oprav­du vděč­ný. Byl veli­ce štěd­rý.“

            Villeneuve a Whitaker spo­lu o této roli dis­ku­to­va­li. „Když Denis o posta­vě plu­kov­ní­ka Webera mlu­vil, veli­ce čas­to zdů­raz­ňo­val sku­teč­nost, že se v jis­tých ohle­dech jed­ná o něko­ho, koho dru­zí vní­ma­jí jako pomy­sl­né­ho otce,“ říká Whitaker. „Stará se o ně, dohlí­ží na ně a pobí­zí je, a pomá­há jim pře­ko­nat jejich strach a pocho­pit vlast­ní poten­ci­ál.“

            Whitakerovi při­šlo poměr­ně nároč­né ztvár­nit posta­vu, kte­rá pod­le jeho slov ztě­les­ňu­je „tichou auto­ri­ta­tiv­nost a sebe­jis­to­tu“. Jak dále roz­vá­dí, bylo pro něj „obtíž­né zahrát otcov­skou roli a muset dru­hé kri­ti­zo­vat a trestat, ale činit tak s nevy­slo­ve­nou auto­ri­tou.“

            „Michael Stuhlbarg je herec, kte­rý se mi moc líbil ve fil­mu brat­ří Coenových Seriozní muž,“ vysvět­lu­je Villeneuve. „Byl jsem ohrom­ně nad­še­ný z toho, že roli v našem fil­mu při­jal. Halpern, agent CIA, byl ve scé­ná­ři poně­kud jed­no­stran­ný – měl jen jed­nu podo­bu. Michael tuhle posta­vu obo­ha­til o více vrs­tev a o inte­li­gen­ci, o vtip a o auru nepro­stup­nos­ti, kte­ré ve scé­ná­ři vůbec neby­ly.“

            „Součástí téhle role pro mě bylo také při­jít na to, kým tenhle poně­kud záhad­ný člo­věk je,“ říká Stuhlbarg. „Držel jsem se Denisova vede­ní. Přicházel jsem s nápa­dy – po fyzic­ké strán­ce, jak by mohl vypa­dat, kým bychom se moh­li inspi­ro­vat – ale ve finá­le jsme jeho posta­vu obje­vo­va­li scé­nu po scé­ně. Zajímalo by mě, jak to bude na divá­ky půso­bit, pro­to­že někdy v pří­pa­dě tako­vých rolí máte od začát­ku jas­nou před­sta­vu, jak bys­te ji chtě­li pojmout. Tohle byla pří­le­ži­tost, při kte­ré jsem chtěl s reži­sé­rem spo­lu­pra­co­vat a poku­sit se napl­nit jeho vizi toho, o čem by měl celý film být. A byla to ohrom­ná zába­va.“

            Na svou roli se také při­pra­vo­val. „Setkal jsem se s býva­lým pra­cov­ní­kem CIA a zeptal jsem se ho na řadu věcí stran toho, za co by moje posta­va byla zod­po­věd­ná,“ vysvět­lu­je Stuhlbarg. „Doporučil mi kni­hu Jamese Olsona Fair Play, kte­rá se zabý­vá morál­ní­mi dopa­dy špi­o­ná­že, což je zají­ma­vé po strán­ce toho, jak by se asi tako­vý člo­věk ve svém nit­ru cítil. Podařilo se jí vyvrá­tit někte­ré moje před­sta­vy o tom, jací lidé pro CIA pra­cu­jí. Jsou to napros­to růz­no­ro­dí lidé, nee­xis­tu­je žád­ný spe­ci­fic­ký typ pra­cov­ní­ka CIA. To mi při­pa­da­lo zají­ma­vé, sna­ha vyvrá­tit mýty a obje­vit lid­skost v někom, kdo poklá­dá spous­tu otá­zek a pře­de­vším se zají­má o vyře­še­ní toho, o co tu vlast­ně jde.“

            „Představuje vlá­du, tak­že je oči­ma a uši­ma pre­zi­den­ta a minis­ter­stva obra­ny,“ vysvět­lu­je Stuhlbarg. „Po strán­ce vní­má­ní dru­hých postav se pro ně stá­vá jakousi pře­káž­kou. Přišlo mi, že by tako­vá role moh­la být zábav­ná. Stejně jako všich­ni ostat­ní je zce­la zma­te­ný a netu­ší, co bude násle­do­vat, ale sou­čas­ně je jeho úko­lem shro­maž­ďo­vat infor­ma­ce a sna­žit se je zhod­no­tit. V tom­to pří­pa­dě se jed­ná o návštěv­ní­ky z vesmí­ru. Je zvyk­lý na prá­ci s vyso­kou mírou stre­su. Bez ohle­du na to, čemu je nucen čelit, si doká­že vše pře­fil­tro­vat a pod tla­kem dojít k veli­ce logic­kým roz­hod­nutím. Něco tako­vé­ho je pro něj den­ním chle­bem.“

            „Já před­sta­vu­ji kapi­tá­na Markse,“ říká Mark O’Brien. „Poprvé se s ním setká­vá­me ve chví­li, kdy se sezna­mu­je s posta­va­mi Jeremyho a Amy. Musí je pro­vést spe­ci­fic­kým pro­ce­sem a dovést je k mimo­zemš­ťa­nům. Bere je s sebou do svě­ta, jaký dosud nepo­zna­li. Netuší, kam se vydá­va­jí, nikdy nic tako­vé­ho ješ­tě nevi­dě­li, a nepat­ří k armá­dě. Neznají ani jeden dru­hé­ho a muse­jí spo­leč­ně čelit této neob­vyk­lé situ­a­ci. Je to pro ně veli­ce matou­cí a všech­no je pro ně nové.“

            „Vždycky jsem hrál výraz­né posta­vy s vyhra­ně­ný­mi názo­ry,“ říká O’Brien. „Tahle posta­va je veli­ce jed­no­znač­ná, je to uza­vře­ný, ale veli­ce sil­ný člo­věk a to je pro mě něco doce­la nové­ho, je to zají­ma­vá výzva. V tomhle fil­mu najde­me spous­ty veli­ce sta­tic­kých oka­mži­ků, u kte­rých je pod­stat­né jen to, že jsem v dané chví­li pří­to­men, veli­ce čas­to posky­tu­ji ostat­ním posta­vám jakousi tichou pod­po­ru. Někdy ani nemu­sí­te nic říkat, sta­čí tam pros­tě být a pro­ží­vat vše s nimi.“

            O’Brien pro­hla­šu­je, že Villeneuve při­rov­ná­val kapi­tá­na Markse ke žra­lo­ko­vi v akvá­riu. „Obvykle rea­gu­je s odta­ži­tým kli­dem, ale ve svém nit­ru je při­pra­ven prak­tic­ky na coko­liv,“ sou­dí O’Brien. „Nevíme, co se tu vlast­ně ode­hra­je. Snažit se ten pocit udr­žet v sobě je mno­hem zají­ma­věj­ší než ho ote­vře­ně dávat naje­vo.“

            V mno­ha ohle­dech kapi­tán Marks před­sta­vu­je strach, ačko­liv jeho posta­va zůstá­vá nave­nek veli­ce klid­ná. „Přirozenou reak­cí řady lidí po celém svě­tě včet­ně oby­čej­né veřej­nos­ti a médií je, že jsou pro nás mimo­zemš­ťa­né hroz­bou. Všichni se vždyc­ky bojí nezná­mých nových věcí,“ vysvět­lu­je O’Brien obec­nou reak­ci na to, když se na Zemi obje­ví mimo­zem­ské lodě. „Představa něče­ho z jiné­ho svě­ta a toho, co je to schop­no způ­so­bit, nás upo­zor­ňu­je na nedů­vě­ru, kte­rá ovlá­dá celý náš svět. Vidíte, jak se s tou situ­a­cí růz­né čás­ti svě­ta pokou­še­jí vyrov­nat, a pokud se s ní jed­na část vypo­řá­dá­vá jinak než dru­há, může je to od sebe odci­zit. Poukazuje to na všech­ny ty nej­růz­něj­ší kon­flik­ty, kte­ré jsou neu­vě­ři­tel­ně směš­né, když se nad tím doo­prav­dy zamys­lí­te.“

            Komunikace a mimo­zem­ský jazyk jsou klí­čo­vé jak pro pří­běh fil­mu, tak i jeho struk­tu­ru, a obo­jí pomá­há pod­po­řit i odha­lit struk­tu­ru jeho vyprá­vě­ní. „Krása původ­ní povíd­ky tkvě­la v tom, že šlo o jazyk,“ vysvět­lu­je Villeneuve. „Zamiloval jsem se do ní, pro­to­že pro­zkou­má­va­la jazyk, a čini­la tak veli­ce krás­ným, poe­tic­kým a sil­ným způ­so­bem. Problémem je, že inte­lek­tu­ál­ní pro­zkou­má­ní jazy­ka může být sice okouz­lu­jí­cí v kon­tex­tu krát­ké povíd­ky, romá­nu, pros­tě na papí­ře, ale ve fil­mu jsem potře­bo­val něco, co mi pomů­že vytvo­řit napě­tí. Přítomnost a dopad mimo­zemš­ťa­nů ve fil­mu hra­jí vět­ší roli než v povíd­ce. Přál bych si, abych měl ve fil­mu více pro­sto­ru ke zkou­má­ní jazy­ka, ale film něco tako­vé­ho neu­mož­ňu­je. Toho jedi­né­ho litu­ji, pře­ji si, abych se býval mohl před­lo­hy v tom­to ohle­du držet více.“

            Jak psa­ná, tak i „mlu­ve­ná“ podo­ba mimo­zem­ské­ho jazy­ka v sobě skrý­va­la spe­ci­fic­ké výzvy, stej­ně jako vytvo­ře­ní zvu­ku mimo­zem­ských lodí. „Výtvarník byl v pří­pa­dě toho­to fil­mu pově­řen obrov­sky nároč­ným úko­lem vytvo­řit inte­ri­é­ry kos­mic­ké lodě, ale pře­de­vším musel vypra­co­vat mimo­zem­ský jazyk samot­ný,“ vysvět­lu­je Villeneuve. „Patrice napadlo oslo­vit výtvar­ni­ci Martine Bertrand, kte­rou oba zbož­ňu­je­me. Ta při­šla s nápa­dem abs­trakt­ní­ho pří­stu­pu. Chtěl jsem, aby šlo o jazyk, kte­rý půso­bí téměř stra­ši­del­ně a je veli­ce půso­bi­vý – netou­žil jsem po ničem, co by se moh­lo vzta­ho­vat k jaké­mu­ko­liv lid­ské­mu jazy­ku – tou­žil jsem po jazy­ku, kte­rý vzni­kl na zce­la odliš­ných zákla­dech a vychá­zí ze zce­la odliš­né­ho způ­so­bu uva­žo­vá­ní. Martine při­šla s nápa­dem abs­trakt­ních kru­hů, kte­ré půso­bi­ly téměř dojmem skvrn, jaké vzni­ka­jí, když někam posta­ví­te mok­rý hrnek. Možná se jimi dokon­ce sku­teč­ně inspi­ro­va­la… Způsob vzni­ku naše­ho mimo­zem­ské­ho jazy­ka je jed­nou z mých nej­ob­lí­be­něj­ších věcí na celém fil­mu.“

            K tomu, aby vzni­kl uvě­ři­tel­ný jazyk, bylo tře­ba vel­ké množ­ství úsi­lí. „Patrice vytvo­řil slov­ník,“ vysvět­lu­je Villeneuve. „Navrhl struk­tu­ru, způ­sob, jakým vypra­co­vá­vat slo­va, jak jsou tato slo­va tvo­ře­na. Měl jsem k dis­po­zi­ci sto­hy papí­rů, plných pozná­mek a vysvět­le­ní o tom, jak ten jazyk fun­gu­je. Bylo neu­vě­ři­tel­ně krás­né sle­do­vat úro­veň detai­lů a váš­ně, se kte­rou Patrice ke své prá­ci při­stu­po­val, bylo to nepřed­sta­vi­tel­né.“

            Vytvoření mlu­ve­né řeči mimo­zemš­ťa­nů byla výzva, kte­rou musel Villeneuve vyře­šit až během post­pro­duk­ce. „Když jsem se věno­val post­pro­duk­ci, měl jsem před sebou dal­ší ohrom­ný úkol, a tím bylo vytvo­řit způ­sob, jakým mimo­zemš­ťa­né hovo­ří,“ popi­su­je Villeneuve. „Museli jsme vyvi­nout jejich písmo, ale pak tu byl ješ­tě zvuk. Joe Walker, náš stři­hač, se mi zmí­nil o muži jmé­nem Dave Whitehead, kte­rý žije na Novém Zélandu a je veli­ce zná­mý svou pra­cí na fil­mech Neila Blomkampa či na sérii Pán prs­te­nů. Je to zvu­ko­vý mis­tr, jeden z těch lidí, co se vyzna­jí ve zvu­ko­vých vlnách a kte­ří jsou schop­ni pro­zkou­mat a navrh­nout zvlášt­ní jazy­ky. Úkol, před kte­rý jsme ho posta­vi­li, ho zau­jal, pova­žo­val ho za úžas­nou výzvu, a začal spo­leč­ně s Joem Walkerem na zvu­ko­vé podo­bě mimo­zem­ské­ho jazy­ka pra­co­vat. Jednalo se o veli­ce dlou­hý pro­ces a byl k nám vel­mi štěd­rý. Jsem veli­ce hrdý na to, jak naši mimo­zemš­ťa­né ve fil­mu hovo­ří. Vlastně se ani nejed­ná o řeč, jde o vyja­d­řo­vá­ní emo­cí pro­střed­nic­tvím zvu­ku. Na Davidovi se mi líbi­lo, že to vše obsa­hu­je hlu­bo­kou logi­ku, kte­rá vychá­zí z toho, jak mimo­zemš­ťa­né vypa­da­li, z podo­by jejich těl.“

            „Jde tu o to, že nej­moc­něj­ším zvu­kem ze všech je napros­té ticho,“ vysvět­lu­je zvu­ko­vou strán­ku fil­mu Villeneuve. „Snažil jsem se, aby film půso­bil vzduš­ně. Přistupuji k němu poměr­ně mini­ma­lis­tic­ky. Sylvain Bellemare, zvu­ko­vý inže­nýr fil­mu, při­šel s někte­rý­mi veli­ce pozo­ru­hod­ný­mi zvu­ky. Mimozemšťané jsou takřka úpl­ně tiší, ale když se napří­klad pohy­bu­jí nebo děla­jí něco jiné­ho, je to dopro­vá­ze­no veli­ce půso­bi­vým zvu­kem.“

            „Potřeboval jsem něko­ho, kdo by k celé věci při­stu­po­val šíle­ným způ­so­bem, a poda­ři­lo se mi najít šíle­né­ho zvu­ko­vé­ho inže­ný­ra,“ vysvět­lu­je Villeneuve. „Jeden z mých přá­tel, Sylvain Bellemare, byl doko­na­lou vol­bou pro vytvo­ře­ní zvu­ko­vé strán­ky naše­ho fil­mu. Sylvain při­šel s šíle­ným nápa­dem, že by kos­mic­ké lodě během pohy­bu moh­ly vydá­vat zvuk podob­ný duně­ní zemětře­se­ní, a jed­ná se o jeden z nej­pů­so­bi­věj­ších zvu­ků, jaké jsem kdy ve fil­mu sly­šel.“

---