Pražské orgie

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Ksenia Rappoport: Olga se pohy­bu­je na hra­ně pro­vo­ko­vá­ní

Proč jste při­ja­la nabíd­ku na roli ve fil­mu Pražské orgie?

S potě­še­ním jsem nabíd­ku Ireny hrát v jejím fil­mu při­ja­la. Jde o vyni­ka­jí­cí lite­ra­tu­ru a vel­mi dob­rý scé­nář, kte­rý Irena napsa­la. A role Olgy je napros­to úžas­ná. Takže jsem po pře­čte­ní scé­ná­ře nemě­la žád­né pochyb­nos­ti. Mám ráda, když jsou věci slo­ži­té, když dělám něco, co jsem dopo­sud nedě­la­la, když se musím něco nové­ho nau­čit, když musím vyna­lo­žit úsi­lí – to je vždyc­ky to nej­za­jí­ma­věj­ší.

Znaly jste se i Irenou z dří­vějš­ka?

S Irenou se zná­me dlou­ho, víc než 16 let, kdy měla točit v Rusku film o dru­hé man­žel­ce Stalina a kde si mě obsa­di­la do jed­né z rolí. Měly jsme spo­leč­ně jen jeden natá­če­cí den, bohu­žel z toho fil­mu z finanč­ních důvo­dů sešlo, ale mezi námi s Irenou se vytvo­ři­lo vzá­jem­né poro­zu­mě­ní. Jsem šťast­ná, že si mě Irena z té doby zapa­ma­to­va­la. Když mi Irena po létech nabíd­la roli v jejím fil­mu, cíti­la jsem s ní vnitř­ní spo­je­ní a souzně­ní. Pustila jsem se do toho­to dob­ro­druž­ství, kde jsem měla hrát čes­kou ženu v ang­lič­ti­ně a tro­chu i čes­ky, pro­to­že jsem měla k Ireně plnou důvě­ru.

Jak bys­te tu kom­pli­ko­va­nou posta­vu Olgy popsa­la?

Moje role Olgy je slo­ži­tá, nejed­no­znač­ná, neby­ly v ní žád­né jed­no­duš­ší momen­ty. Olga exis­tu­je a pohy­bu­je se na hra­ně pro­vo­ko­vá­ní, šílen­ství, zou­fal­ství. Je to osob­nost, kte­rá má nestej­no­měr­né emo­ce, moti­vy její­ho cho­vá­ní nejsou vždy ucho­pi­tel­né Je opi­lá, kon­flikt­ní, agre­siv­ní a také sla­bá a zra­ně­ná, v růz­né momen­ty vyvo­lá­vá růz­né poci­ty. Někdy sou­cit, někdy pohor­še­ní, neu­stá­le pro­vo­ku­je své oko­lí, dělá to upřím­ně a ze zou­fal­ství. Prožívá hlu­bo­ce, co se děje v zemi. Její pro­test - to není povrch­ní, bláz­ni­vá idea: „pojď­me se oddá­vat neřes­tem“, je to z pře­svěd­če­ní, je to zou­fa­lý pro­test a hle­dá­ní aspoň něja­ké­ho úze­mí, kde by byli lidi svo­bod­ní.

To, jaká Olga je, je do vel­ké míry dáno i dobou, v níž žila…

Olga pro­ží­va­la tu dobu v té podo­bě, kte­rá byla vlast­ní její extra­va­gant­ní pova­ze, její žen­ské pod­sta­tě. Organizovala divo­ké večír­ky v domě své­ho vliv­né­ho milen­ce, kde si vytvo­ři­la malé úze­mí svo­bo­dy ale­spoň v oblas­ti vol­ných vzta­hů, což ji udr­žo­va­lo nad hla­di­nou… V dru­hém plá­nu tuší­me, že ji nej­spíš nabí­ze­li spo­lu­prá­ci s StB, ale tuto oblast jsme s Irenou nepro­hlu­bo­va­ly. Když Olga říká větu, že „svo­bo­da v sexu je jedi­ná svo­bo­da, kte­rou nám nese­bra­li,“ – to nejsou slo­va něja­ké zhý­ra­lé či pří­liš odvá­za­né ženy, ale slo­va plná boles­ti.

Co vás zají­ma­lo na Olze víc – poli­tic­ká nebo osob­ní linie?

To nejde u mé posta­vy oddě­lo­vat, pro­to­že v tom­to člo­vě­ku je to těs­ně pro­ple­te­né. Společenské kli­ma je sou­čás­tí pří­bě­hu, lidé byli zastra­še­ní, ve vzdu­chu líta­la pode­zí­ra­vost a nedů­vě­ra a není divu, že se z toho člo­věk chtě­la aspoň na chví­li vyma­nit. Ona má také osob­ní trau­ma, kte­ré v sobě nezpra­co­va­la, že ji opus­til man­žel. Ona se s tím nemů­že vyrov­nat – a cítí to tak, že ji poní­žil. To je ten důvod, proč ty povíd­ky nechce Zuckermanovi dát a sou­čas­ně důvod, že mu je nako­nec pře­dá. Je to neu­kon­če­ný vztah, kte­rý ona muči­vě pro­ží­vá v osa­mo­ce­ní dál. Protože on je s jinou ženou. A Olga s ním pokra­ču­je sama uvnitř sebe vést dia­log. V tomhle smě­ru se Zuckerman tre­fu­je do toho její­ho nej­bo­la­věj­ší­ho mís­ta.

Jak se vám spo­lu­pra­co­va­lo s herec­kým part­ne­rem Jonasem Chernickem?

Jonas je výteč­ný herec, fil­mo­vý a diva­del­ní, je také sce­náris­ta, člo­věk s vel­kou zku­še­nos­tí, neu­vě­ři­tel­ně takt­ní, skrom­ný, nároč­ný sám k sobě. Mám tako­vé part­ne­ry jako je Jonas moc ráda. Takové, se kte­rý­mi můžeš nad rolí hlou­bat, pole­mi­zo­vat, nachá­zet něco…Jeho poje­tí posta­vy Zuckermana je vel­mi pře­svěd­či­vé, on je vel­mi niter­ný a přes­ný herec.

Jak se vám v Praze natá­če­lo?

Skvěle. Štáb byl výbor­ný, prá­ce na pla­ce bez­vad­ná, a když to porov­nám se svý­mi jiný­mi zahra­nič­ní­mi zku­še­nost­mi, tak na vyso­ké pro­fe­si­o­nál­ní evrop­ské úrov­ni. Všichni se o mě krás­ně sta­ra­li, hýč­ka­li si mě tam. Všichni jsme pra­co­va­li upřím­ně, od srd­ce a napl­no. Nikdo během natá­če­ní v žád­né z pro­fe­sí nebyl lhos­tej­ný… Musím oce­nit, že jsme natá­če­li scé­ny pod­le jejich chro­no­lo­gie, což je dnes vel­ká vzác­nost. Obyčejně se točí tak, aby to bylo výhod­né pro pro­du­cen­ty, tady to bylo jinak a všem to dává mož­nost lépe vysta­vět scé­ny, posbí­rat emo­ce a sou­vis­los­ti z pře­de­šlých obra­zů. My jsme ke kon­ci natá­če­ní měli tudíž s Jonasem tu mož­nost znát his­to­rii vzá­jem­ných vzta­hů našich postav ve fil­mu, dosta­li jsme se jim při­ro­ze­ně pod kůži, pro­to­že jsme moh­li vychá­zet z pře­de­šlých scén.

Jak se vám pra­co­va­lo s Irenou Pavláskovou?

My si s Irenou vzá­jem­ně vel­mi dob­ře rozu­mí­me, cítí­me věci stej­ně. Já jsem tako­vá hereč­ka, že se pořád hlá­sím se svý­mi návrhy. Některé Irena při­ja­la hned a byla za ně ráda, jiné nepři­ja­la. Je to nor­mál­ní a správ­ný pro­ces, když může­me o věci dis­ku­to­vat a my jsme měly vel­mi plod­nou a tvůr­čí spo­lu­prá­ci. V tom nasa­ze­ní jsme si s Irenou podob­né. Byly momen­ty, kdy už i Irena byla spo­ko­je­ná, a já požá­da­la ješ­tě o jed­nu klap­ku. Ten per­fek­ci­o­na­lis­mus je část naší pro­fe­se, bez kte­ré se nelze hnout. Naopak mě děsí to, když se po nato­če­ném zábě­ru hned řek­ne: „per­fekt­ní, jde­me dál!“ Mně se líbí, když reži­sér něco chce, usi­lu­je o to, boju­je, chce to říct přes­ně­ji. Vidí, kde to jde udě­lat ješ­tě lépe, to je skvě­lé. Jestli mě Irena ješ­tě po této bouř­li­vé spo­lu­prá­ci pozve k dal­ší­mu fil­mu, budu šťast­ná.

V roz­ho­vo­ru pro Rádio svo­bod­ná Evropa – Svoboda jste dosta­la i tuto otáz­ku: Rok 1976, do kte­ré­ho jste se na dva měsí­ce pono­ři­la, je to obdo­bí po sovět­ské inva­zi, kte­rou Češi nazý­va­jí nor­ma­li­za­cí. Podobá se to nyněj­ší situ­a­ci v Rusku v tom smys­lu, že jde o dobu tem­na, když se po spo­le­čen­ském vzed­mu­tím bylo všech­no zaká­za­né a země ztra­ti­la budouc­nost. Vidíte podob­nost mezi sou­čas­ným Ruskem a dobou nor­ma­li­za­ce v Československu?

To je slo­ži­tá otáz­ka, pro­to­že nejsem zna­lec té doby v Československu. Ale u nás v Rusku cítím, že se budouc­nost nějak scvrk­la. Na roz­díl od deva­de­sá­tých let, když jsme dýcha­li napl­no, hlta­li jsme vzduch plný­mi douš­ky. Měli jsme pocit, že při­chá­zí něco nové­ho a pře­krás­né­ho, že se nám všech­no poda­ří, nehle­dě na to, že je všech­no slo­ži­té a těž­ké. Teď pro­bí­há pro­ces her­me­tic­ké­ho uza­vře­ní. Postupně vyrůs­ta­jí růz­né zdi, nej­pr­ve níz­ké plo­ty a když se oto­číš, tak už ti zeď sahá k pasu a najed­nou přes tu zeď už nevi­díš vůbec nic.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře