Pražské orgie

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Jonas Chernick: Prahu jsem si zami­lo­val

Můžete, pro­sím, zavzpo­mí­nat, jak došlo k vaší spo­lu­prá­ci na fil­mu Pražské orgie?

Scénář k fil­mu Pražské orgie jsem dostal na jaře roku 2018 a myš­len­ka na adap­ta­ci fil­mu pod­le kni­hy Philipa Rotha mě nadchla, pro­to­že Roth je jeden z mých nej­ob­lí­be­něj­ších spi­so­va­te­lů. Četl jsem před­tím mno­ho jeho knih, včet­ně pří­bě­hů Nathana Zuckermana, ale Pražské orgie ne. Zjistil jsem, že to je fas­ci­nu­jí­cí pří­běh, s hrdi­nou, jehož chá­pu a rozu­mím mu. Je z mého vesmí­ru. Takže jsem se doce­la při­ro­ze­ně na ten cha­rak­ter napo­jil a po pře­čte­ní prv­ních dese­ti stran scé­ná­ře jsem se roz­ho­dl roli vzít. Pustil jsem si Ireniny fil­my, viděl jsem čty­ři a řekl si, že tenhle film chci dělat. Kombinace cha­rak­te­ru posta­vy, Ireny a poby­tu v Praze na dva měsí­ce… Byl jsem tu před dese­ti lety a Prahu si zami­lo­val. Možnost se sem vrá­tit a pra­co­vat v jed­nom ze svých nej­ob­lí­be­něj­ších měst na skvě­lém pro­jek­tu, pod­le výji­meč­né kni­hy, to je jako když se vám spl­ní sny!

V čem vám byla posta­va Nathana Zuckermana nej­bliž­ší a v čem jsou roz­dí­ly?

Rozumím mys­li spi­so­va­te­le, pro­to­že sám píšu. Ale tím všech­ny podob­nos­ti kon­čí. I přes to, že mám doce­la úspěch, nejsem tak slav­ný jako Nathan Zuckerman. On je ve svém psa­ní vel­mi kon­tro­verz­ní, sexu­ál­ní a poli­tic­ký. Je to ale také vel­mi kon­zer­va­tiv­ní muž, na to že se naro­dil v New Yorku a žil v době, kdy půso­bi­la vlna hip­pie. Navíc je veli­ce upřím­ný. Musel jsem najít ces­tu, jak s ním vyjít. Já nejsem zda­le­ka tak dis­tingo­va­ný a občas říkám i nevhod­né věci. Musel jsem pros­tě najít ces­tu, jak to nezka­zit Zuckerman je opa­tr­ný v tom, co říká, nejdřív pře­mýš­lí, a pak mlu­ví a koná. Než něco řek­ne, vše zana­ly­zu­je. A já jsem impul­siv­něj­ší.

Jaká byla vaše spo­lu­prá­ce s reži­sér­kou?

Zábavná a fas­ci­nu­jí­cí. Poprvé jsem spo­lu­pra­co­val s někým, jehož rod­ná řeč není stej­ná jako má, ale s Irenou jsme si dob­ře rozu­mě­li. Našli jsme jako herec a reži­sér tako­vý vzá­jem­ný komu­ni­kač­ní kód. Je to vel­mi úspor­ná ces­ta, jak sdě­lit to, co chce­te. Než jsme zača­li natá­čet, ved­li jsme dlou­hé roz­ho­vo­ry o roli, jak bude­me zkou­šet a o naší před­sta­vě, jak by měl film vypa­dat. Irena je neu­vě­ři­tel­ný spo­lu­pra­cov­ník. Je ote­vře­ná nápa­dům, ale záro­veň ví, co chce. Tato kom­bi­na­ce je nej­lep­ší vlast­nos­tí reži­sé­ra. To bylo oprav­du úžas­né!

V Čechách jste asi také natá­čel popr­vé?

Ano. Nikdy před tím jsem nena­tá­čel v Evropě. Pracoval jsem v Maroku s pře­váž­ně ame­ric­kým týmem, ale popr­vé jsem točil s evrop­ským štá­bem. Takže jsem byl tro­chu ner­vóz­ní, jak to bude pro­bí­hat. A při prá­ci jsem zjis­til, že sety jsou vlast­ně všu­de na svě­tě stej­né. Stejně říze­né, stej­ně orga­ni­zo­va­né. Jasně, jsou tře­ba roz­dí­ly v počtu kame­ra­ma­nů na pla­ce v Torontu a v Praze, ale to jsou sku­teč­ně drob­nos­ti. Byl jsem úpl­ně nad­še­ný z toho, jak byli všich­ni pro­fe­si­o­nál­ní, a to jsem pra­co­val s mno­ha štá­by v Severní Americe. Tenhle štáb bych zařa­dil mezi top. Každý byl pro­fe­si­o­nál, měl respekt k prá­ci ostat­ních, záro­veň byli všich­ni neu­vě­ři­tel­ně kre­a­tiv­ní. Byl to mož­ná ten nej­lep­ší štáb, se kte­rým jsem kdy pra­co­val... Byla to neu­vě­ři­tel­ná zku­še­nost a já za ni moc děku­ji.

Věděl jste něco o době, v níž se film ode­hrá­vá?

Neřekl bych, že jsem věděl dost o komu­nis­mu, nebo sovět­ské oku­pa­ci v Československu. Ale pus­til jsem se do téhle his­to­rie díky čes­kým fil­mům a lite­ra­tu­ře. Pokoušel jsem se poro­zu­mět tomu, co se tu sta­lo a poro­zu­mět i refle­xi Nathana Zuckermana a jeho zku­še­nos­tem. Jedna věc je vědět a rozu­mět na inte­lek­tu­ál­ní bázi a jiná věc je být tu, vidět to a cítit. A tím jsem chtěl pro­jít. Chtěl jsem vědět, jak se lidé cíti­li, znát jejich poci­ty, chu­tě a pachy. A tak jsem vlast­ně já, Jonas, herec, kte­rý při­jel do Česka, pro­chá­zel ve fil­mu tím stej­ným jako Nathan Zuckerman. Co si musel asi Philip Roth před­sta­vo­vat, když při­jel v sedm­de­sá­tých letech do Československa. Pro mě bylo úžas­né bavit se s lid­mi, kte­ří to zaži­li. A ve štá­bu jich bylo oprav­du hod­ně. Provedli mě oku­pa­cí a poz­děj­ší­mi osm­de­sá­tý­mi a deva­de­sá­tý­mi lety. Dozvěděl jsem se, jaké to tady bylo, jaké bylo natá­čet v tota­li­tě fil­my a uvá­dět je do kin. Samozřejmě jed­ním z nich byla Irena, kte­rá na to vše má vel­mi spe­ci­fic­ký a moc zají­ma­vý pohled. Bylo to neu­vě­ři­tel­ně pouč­né.

Film zob­ra­zu­je dobu vel­mi důsled­ně…

Irena se štá­bem vytvo­ři­li napros­to přes­nou kopii téhle doby, celá výpra­va byla vel­mi odpo­věd­ná. Když jsem ráno při­šel na plac, cítil jsem se najed­nou jako na úpl­ně jiném mís­tě, na uli­cích byla dobo­vá auta, vybra­li komu­nis­tic­kou archi­tek­tu­ru, na jejímž poza­dí se to ode­hrá­vá, a her­ci, kte­ří hrá­li taj­nou poli­cii, měli všich­ni děsi­vý výraz a účes ve sty­lu té doby. A já jsem do toho­hle pro­stře­dí spa­dl rov­ný­ma noha­ma a cítil jsem to stej­ně jako herec může cítit pro­stře­dí, kte­ré je vytvo­ře­no pro něj. Nevěděl jsem nic o živo­tě v tota­lit­ním reži­mu. Nevím nic o živo­tě v zemi, kde se musíš otá­čet, kdo jde za tebou, musíš být pří­z­niv­cem urči­té kon­krét­ní poli­tic­ké stra­ny, abys uni­kl kon­t­ro­lám, pro­ná­sle­do­vá­ní a výslechům. Díky natá­če­ní toho­hle fil­mu jsem do toho ale­spoň zběž­ně nahlé­dl.

V čem byla nej­vět­ší výzva vaší role?

Vždycky je pro her­ce výzva, v jaké­ko­liv roli, zabyd­let se ve scé­ná­ři a najít emoč­ní spo­je­ní. A byla to výzva, pro­to­že jsem nikdy nežil v komu­nis­tic­ké zemi, kde bych byl sle­do­ván na kaž­dém kro­ku. Jako herec se musím ptát sám sebe: Jonasi, co ty víš o tom, jaké to je být sle­do­ván? Co ty víš o tajem­ství? Co víš o stra­chu? A věř­te mi, já vím spous­tu o těch­to věcech, pro­to­že už nejsem mla­dík. Takže vím, co je to mít strach. Vím, co zna­me­ná strach z auto­ri­ty. Vím, co zna­me­ná zjis­tit, že to, co jsem si mys­lel, bylo ve sku­teč­nos­ti úpl­ně něco jiné­ho. A tyto zku­še­nos­ti doká­žu apli­ko­vat na scé­nář, najít si v něm ces­tu a zhmot­nit svo­ji posta­vu.

Čím vás okouz­li­la Praha?

Byl jsem tu před dese­ti lety na pět dní, a pak jsem kaž­dé­mu vyprá­věl, jak je Praha úžas­ná. Před tím jsem hod­ně ces­to­val. Byl jsem v Evropě i v Africe. Byl jsem na Blízkém Východě, pro­ces­to­val celou Severní Ameriku. Nejradši jsem měl Jižní Ameriku, ale pak se tím mís­tem sta­la Praha. Takže jet do Prahy a vyprá­vět tenhle vel­ký pří­běh ve měs­tě, kte­ré milu­je­te, to je pře­ci skvě­lé. A žít tady dva měsí­ce, je pros­tě sen! Je roz­díl, když navští­ví­te Prahu jako turis­ta, a když tu žije­te a zaži­je­te tu sku­teč­nou Prahu. To je nepo­psa­tel­ně krás­né. Mám straš­ně rád čes­ké jíd­lo, kul­tu­ru i lidi. Je tu neu­vě­ři­tel­ná archi­tek­tu­ra a já cítím pro­po­je­ní s tímhle mís­tem. A víte co, já se urči­tě vrá­tím.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře