Pražské orgie

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Klára Issová: Eva je posta­va na roz­hra­ní

Jak bys­te nám před­sta­vi­la hrdin­ku, kte­rou ve Pražských orgi­ích hra­je­te?

Moje posta­va, Eva Kalinová, je býva­lá hereč­ka a ve fil­mu je emi­grant­ka žijí­cí v New Yorku. Nachází se v tako­vé pře­cho­do­vé fázi v živo­tě, kdy nemů­že dělat svo­je povo­lá­ní, záro­veň v Americe začí­ná nový život, ale ješ­tě se nevy­rov­na­la s minu­los­tí. A dal­ší věc - je v kom­pli­ko­va­ném osob­ním vzta­hu. Jako pro hereč­ku pro mě bylo láka­vé si zahrát hereč­ku, a navíc je to hereč­ka, kte­rá se vyrov­ná­vá s tím, že o všech­no při­šla - o slá­vu, o svo­je posta­ve­ní, o to kdy byla zvyk­lá, že ji lidé obdi­vo­va­li, chvá­li­li, tles­ka­li jí. Samo o sobě je těž­ké, když člo­věk tohle ztra­tí, a i když si tře­ba může tisíc­krát říkat, že bude v poho­dě, jde dál … tak to s ním zamá­vá. Eva se sna­ží jít dál, je v ní odva­ha a odhod­lá­ní, ale pořád ji něco sta­hu­je zpát­ky. Protože vztah, ve kte­rém je, je nezdra­vý. Myslím, že ta posta­va se nachá­zí na roz­hra­ní, kdy dělá nová roz­hod­nu­tí v živo­tě a mně se líbi­lo, že má v sobě to odhod­lá­ní, i když ji str­há­vá vel­ký smu­tek.

Film vzni­kl pod­le romá­nu Philipa Rotha, zna­la jste jeho kníž­ky?

Musím se při­znat, že nezna­la, a vůbec jsem nezna­la román Pražské orgie. Příjemně mě pře­kva­pi­lo, že se mi ta kníž­ka čet­la hroz­ně hez­ky, vtáh­la mě, a pře­de­vším se mi líbi­lo, že Roth doká­že popsat cha­rak­te­ry veli­ce lid­sky, se vše­mi pro­ti­kla­dy, kte­ré lidi mají… Že i hod­ný člo­věk má svo­je stin­né cha­rak­te­ro­vé strán­ky, nebo tak­zva­né kost­liv­ce. Jeho posta­vy jsou dob­ře okou­ka­né ze živo­ta, věro­hod­né. Ta kni­ha není vel­ká epic­ká věc, ale veli­ce mě to vtáh­lo. Díky tomu, že jsem ji vní­ma­la přes svo­ji posta­vu, líbil se mi pohled, kdy v kni­ze jsou uká­za­né obě stra­ny - lidi, co emi­gro­va­li a i ti, co tady zůsta­li. A na obou bari­ká­dách to měli těž­ké a záro­veň se obě ty bari­ká­dy vzá­jem­ně kri­ti­zo­va­ly, že jed­na to má hor­ší nebo leh­čí. Philip Roth mi při­jde nestran­ný, což se mi vlast­ně hroz­ně líbí. On oprav­du doká­že lidi popi­so­vat a ztvár­nit bez hod­no­ce­ní a nechá­vá pro­stor čte­ná­ři, aby se zto­tož­nil nebo měl pocho­pe­ní pro kaž­dé­ho a pro jeho jed­ná­ní. Vlastně uka­zu­je, že kaž­dý člo­věk má něja­kou svo­ji prav­du v uvo­zov­kách a za tu boju­je a té věří. A samo­zřej­mě čas­to v růz­ných obdo­bích a za růz­ných reži­mů se to stře­tá­vá, lidé si nero­zu­mí, navzá­jem se kri­ti­zu­jí, a to pak tvo­ří to dra­ma a ten život tady na Zemi.

Jak se vám spo­lu­pra­co­va­lo s muž­ský­mi part­ne­ry – Jonasem Chernickem a Jiřím Havelkou?

S Jirkou Havelkou i Jonasem Chernickem jsem se potka­la popr­vé a jenom na pár dní… Moje role není roz­sa­ho­vě veli­ká, měla jsem ji za pár natá­če­cích dní hoto­vou, ale my jsme si sed­li, jako kdy­bychom spo­lu strá­vi­li půl roku. Okamžitě to bylo nabi­té jis­kře­ním a humo­rem, až jsem byla pře­kva­pe­ná, že doká­že­me vystou­pit z role hned po tom, co skon­čí záběr a kon­ver­zo­vat a dělat vtíp­ky, a pak zase nasko­čit do rolí, kdy se pře­váž­ně hádá­me a je to váž­né. Takže pro mě to bylo osvo­bo­zu­jí­cí a bla­že­né. A byla to vel­ká radost s obě­ma pra­co­vat a moc jsem si to uži­la. Je fajn se hádat s někým, s kým jinak máte kama­rád­ské vzta­hy a rádi se vidí­te.

Jak vní­má­te dobu, kdy se film ode­hrá­vá?

Jsem roč­ník 1979, a v mých dese­ti letech už byla revo­lu­ce. Vyrůstala jsem kou­sek za Prahou, tak­že jsem byla hol­ka z ves­ni­ce, kde jsem si uží­va­la vel­ké svo­bo­dy v pří­ro­dě a tyhle věci řešit nemu­se­la. Navíc můj tatí­nek byl jiné národ­nos­ti, tak­že jsme moh­li ces­to­vat, jez­di­li jsme do Sýrie a necí­ti­la jsem se úpl­ně odříz­nu­tá. Ale tu dobu já hod­no­tit nemůžu. Je pro­to fajn, že tenhle film vzni­ká a vlast­ně ji mapu­je z růz­ných úhlů. A že tam je ten cizí člá­nek, ame­ric­ký spi­so­va­tel, kte­rý to z ven­ku sle­du­je a popi­su­je. Jsou v něm lidi, kte­ří emi­gro­va­li a je to pro ně těž­ké, i když jsou na svo­bo­dě, a lidi, co tu zůsta­li a sna­ži­li se s tím poprat. Stejně jako spous­ta lidí, co se smí­ři­li a žili oby­čej­ným živo­tem. Pro mě je fajn se na ten film podí­vat, vidět dobu a mít z ní něja­ký pro­ži­tek, že si můžu vyzkou­šet, nací­tit a pro­žít spous­tu věcí, kte­ré člo­věk za jeden život nestih­ne. V tom je to kouz­lo, film doká­že pře­nést do jiné doby a lidé si skr­ze něj můžou leda­cos uvě­do­mit.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře