Poklad na Stříbrném jezeře - Režie, scénář, kostýmy

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Na post reži­sé­ra fil­mu byl dosa­zen Rakušan Harald Reinl (1908-1986), jeden z nej­u­zná­va­něj­ších reži­sé­rů pová­leč­né­ho Německa, kte­rý měl na svém kon­tě celou řadu oblí­be­ných ves­nic­kých dra­mat, vese­lo­her a kri­mi­ná­lek. Už od mlá­dí byl váš­ni­vým čte­ná­řem may­o­vek, občas se k nim vra­cel i v dospě­los­ti, ale do natá­če­ní Pokladu na Stříbrném jeze­ře se přes­to nijak nehr­nul. Obával se, že s pohád­ko­vý­mi posta­va­mi z may­o­vek nelze nato­čit mezi­ná­rod­ně úspěš­ný wes­tern. Jednou dokon­ce pro­hlá­sil, že v zahra­ni­čí na to nikdo kou­kat nebu­de. O tom, jak hlu­bo­ce se mýlil, svěd­čí pro­dej fil­mu do více než šede­sá­ti zemí.

Scénář k Pokladu na Stříbrném jeze­ře napsal zku­še­ný sce­náris­ta Harald G. Petersson (1914-1977), jinak spe­ci­a­li­ta na dra­ma­tic­ké pří­běhy ze špi­o­náž­ní­ho a vojen­ské­ho pro­stře­dí. Stejně jako Harald Reinl i on hltal v dět­ství pří­běhy Karla Maye. Nejtěžším úko­lem pro něho bylo zre­du­ko­vat děj něko­li­ka set strán­ko­vé­ho romá­nu tak, aby se vešel do při­bliž­ně sto­mi­nu­to­vé­ho fil­mu. Musel vyškr­tat spous­tu oblí­be­ných postav, Hobble-Frankem počí­na­je, Old Firehandem kon­če. Z kni­hy pak vybral něko­lik jed­no­du­chých záple­tek, kte­ré nově posklá­dal a oko­ře­nil smyš­le­ný­mi moti­vy. Jeho odbor­ným a tech­nic­kým porad­cem byl Gerhard F. Hummel (1921-2008), zná­mý také pod pseu­do­ny­mem Piet ter Ulen. Jako jedi­ný oprav­do­vý zna­lec živo­ta a díla Karla Maye ve fil­mo­vém štá­bu důraz­ně trval na tom, aby se film co mož­ná nej­věr­ně­ji držel lite­rár­ní před­lo­hy. Jeho kni­hov­nu zdo­bi­ly bam­ber­ské svaz­ky i sta­ré Ročenky Karla Maye. Při psa­ní scé­ná­ře byl neu­stá­le v kon­tak­tu s odbor­ní­ky z nakla­da­tel­ství Karl-May-Verlag a kon­zul­to­val s nimi své nápa­dy. I přes veš­ke­ré změ­ny se mu poda­ři­lo zacho­vat ducha lite­rár­ní před­lo­hy a naser­ví­ro­vat divá­kům pořád­nou por­ci may­ov­ské roman­ti­ky.

K úspě­chu Pokladu na Stříbrném jeze­ře i dal­ších may­o­vek při­spě­la zejmé­na talen­to­va­ná kos­tým­ní výtvar­ni­ce Irms Pauli (1926-1988). Během své kari­é­ry navrh­la kos­týmy pro dvě stov­ky fil­mů a seri­á­lů. Byla expert­kou na vojen­ské kos­týmy, nej­ra­dě­ji však navr­ho­va­la dám­ské večer­ní šaty. Když kon­cem květ­na 1962 pode­psa­la s pro­du­cen­tem Horstem Wendlandtem smlou­vu, zbý­va­lo do začát­ku natá­če­ní pou­hých deset týd­nů. Spojila se s růz­ný­mi indi­án­ský­mi a kov­boj­ský­mi spol­ky a pře­čet­la spous­tu ame­ric­kých odbor­ných knih, z nichž čer­pa­la námě­ty pro výzdo­bu kos­tý­mů. Jakmile měla hoto­vé náčrt­ky, pus­ti­la se do objed­náv­ky mate­ri­á­lu a rekvi­zit. Košile a legí­ny s třás­ně­mi pro Vinnetoua a Old Shatterhanda, čelen­ku z chřes­tý­ší kůže a dal­ší doplň­ky objed­na­la za nece­lých 2.000 marek od ber­lín­ské fir­my Neue Theaterkunst, kte­rá se v násle­du­jí­cích letech sta­la dvor­ním doda­va­te­lem kos­tý­mů pro may­ov­ky. Zbraně, legí­ny, moka­sí­ny a dal­ší doplň­ky pro bojov­ní­ky z řad Utahů a Osagů nakou­pi­la v díl­ně, zabý­va­jí­cí se výro­bou kos­tý­mů pro let­ní diva­del­ní fes­ti­va­ly v Bad Segebergu. Koncem červ­na 1962 kon­tak­to­va­la spe­ci­a­lis­tu na výro­bu indi­án­ské­ho oble­če­ní Herberta Scholze a požá­da­la ho o pomoc s per­lič­ko­vou výšiv­kou na Vinnetouově kos­tý­mu. Zajímavé při­tom je, že také Old Shatterhandova koši­le měla být původ­ně zdo­be­na per­lič­ka­mi; část pru­hu s výšiv­kou byla dokon­ce vyro­be­na. Scholze mno­ho­krát pou­ka­zo­val na fakt, že se nejed­ná o výzdo­bu apač­skou, nýbrž siou­xskou, ale Irms Pauli trva­la na svém. Dnes už si nikdo nedo­ká­že před­sta­vit, že by kos­týmy vypa­da­ly jinak.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře