Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog| Rick a Morty | Rozčarování
Kritiky.cz > Recenze > Pokání -

Pokání -

Vložil anke­rek, 2. Duben 2008 - 15:53

Režie: 

Joe Wright

Hrají: 

Keira Knightley, James McAvoy, Romola Garai, Brenda Blethyn, Vanessa Redgrave, Harriet Walter, Juno Temple, Saoirse Ronan, Anthony Minghella, Gina McKee, Jérémie Renier, Peter Wight

Žánr: 

Válečný / Drama / Romantický

Premiéra v ČR: 

31.01.2008

Velká Británie / Francie, 2007, 130 min

Naše hod­no­ce­ní: 

5

Recenze

Trailery

Galerie

Mentorovat v mla­dist­vém věku o živo­tě a jeho nástra­hách, je povět­ši­nou nejen poše­ti­lé a napros­to hloupé, ale i neu­přím­né. Většina dět­ských očí, si vyklá­dá věci jinak, než by sku­teč­ně mělo, avšak prak­tic­ky vždy jde pou­ze o mini­mál­ní chy­bu vyvo­la­nou prá­vě špat­ným pocho­pe­ním.
 
Následky, mohou být zře­tel­né pou­ze na té jed­né – dět­ské – stra­ně. Ale co chví­le, jež mohou ovliv­nit celý život pou­ze jed­nou lží, stvo­ře­nou z nepo­cho­pe­ní a žár­li­vos­ti?
Asi tak, jak balan­cu­je prv­ní odsta­vec na hra­ni­ci „srač­ky“ a „kva­lit­ní­ho začát­ku“, kolísá „Pokání“ na pra­hu s krá­sou a nechut­ným kýčem, chví­le­mi pod­bar­ve­né­ho vojen­ským pato­sem. Přesto se drží pev­ně, vyhý­bá se vět­ši­ně nechut­ných klišé o zhr­ze­ných lás­kách a vzá­jem­né­ho nepo­cho­pe­ní na stra­ně obou milen­cům a vol­ně pře­lé­tá­vá do jaké­ho­si dal­ší­ho stá­dia roman­tic­kých dra­mat, kte­ré sto­jí v opo­zi­ci vět­ši­ně nablyš­tě­ným, naiv­ním love-stories, jejichž konec nám je zná­my po prv­ních pěti minu­tách. Vybrat si totiž urči­té frag­men­ty z jiných dra­mat, smí­chat je se svý­mi postře­hy, nápa­dy a všech­no uzavřít do jed­no­ho for­mo­va­né­ho cel­ku, je svým způ­so­bem taky výji­meč­ná eru­di­ce, jakou vlast­ní jen hrst­ka nada­ných reži­sé­rů.

Režisérská zruč­nost Joe Wrighta sku­teč­ně mění celé dílo a smě­řu­je ho ke kom­plex­něj­ším metám, ozá­ře­né svět­lem reži­sér­ské­ho Olympu. Sice půjde ve vět­ši­ně pří­pa­dů mož­ná jen o štěs­tí a ne o geni­a­li­tu, to ale nic nemě­ní na stě­žej­ním fak­tu že reži­sér koor­di­nu­je val­nou část herec­ké­ho ansám­blu zdat­ně a pomo­cí vhod­ně zvo­le­ných sce­né­rií vytvá­ří scé­ná­řem poža­do­va­nou atmo­sfé­ru spe­ci­fic­kou pře­de­vším fak­tem, že se stá­vá pro mno­ho divá­ků „roz­cest­ní­kem“. Její zob­ra­ze­ní roz­svě­cu­je mír­ně diva­del­ní jis­kru, kte­rá před­sta­vu­je vše v nezvykle umě­lých bar­vách, není pro­to zaru­če­né že na kaž­dé­ho divá­ka zapů­so­bí a neza­ne­chá na něm pou­ze chlad­ný opar napros­té­ho nevta­že­ní do děje.
I sebe­víc objek­tiv­ní a sna­ži­vý recen­zent se v tom­to bodě stá­vá bez­rad­ným pisál­kem, kte­rý buď vyví­jí tu zby­teč­nou sna­hu vystih­nout slo­vy to, co jde veli­ce špat­ně, ba co víc, mož­ná to ani nejde, či atmo­sfé­ru pochvá­lí jako výteč­nou, nebo ji odmít­ne jako pří­liš nepří­stup­nou a „nao­ko hra­jí­cí“. Záleží na vás, vaší psy­chi­ce a nála­dě v jaké se v daný oka­mžik nachá­zí­te – „Pokání“ je tedy fil­mo­vým cha­me­le­ó­nem. Přizpůsobuje se, nebo se nao­pak uza­ví­rá a vy může­te být bez­rad­ní stej­ně jako recen­zent.

Můžeme ale ten­to pří­běh defi­no­vat také jako vel­ko­le­pé dra­ma intim­ní­ho pří­bě­hu dvou uvě­ři­tel­ných figur/herců? Můžeme a nemu­sí­me. Kamera nás nenu­tí se při­dat ani na tu, či onu stra­nu a zase nám dává mož­nost svo­bod­né vol­by – není kla­sic­ky rádo­by vel­ko­le­pá, jako vět­ši­na fil­mů, jdou­cích si vyšla­pa­nou ces­tu pro Oscara, není ani pře­hna­ně sevře­ná, nýbrž se mění ade­kvát­ně (leč mír­ně kře­čo­vi­tě) spo­lu s téma­tem. Demonstrujme tyto věty na pří­kla­du : Keira sedí napro­ti zrca­dlu, hra­je hud­ba a sle­du­je­me roze­chvě­lou kame­ru zabí­ra­jí­cí pře­de­vším samot­nou tvář a kouř z ciga­re­ty. Rozechvělost pohle­du a kou­ří­cí Keira v nás budí pocit urči­té nedo­čka­vos­ti, ner­vo­zi­ty až spe­ci­ál­ní­ho sou­stře­dě­ní před veče­ří.
Ve fil­mu zabí­rá ten­to záběr sotva šest vte­řin, mě ale utkvěl v hla­vě na nesmy­sl­ně dlou­ho. Nevím proč. Na pří­mém pro­ti­pó­lu sto­jí pěti minu­to­vý insce­nač­ně nároč­ný záběr z eva­ku­a­ce Dunkirque , jehož pro­pra­co­va­nost při­dá­vá na uvě­ři­tel­nos­ti a v urči­tých aspek­tech sku­teč­ně půso­bí per­fekt­ně (stří­le­ní koní), ale nao­pak v někte­rých hro­zi­vě Americky (zpí­va­jí­cí vojá­ci se sklo­pe­ný­mi hel­ma­mi, Bóóóže, to si nech­te pro Baye…). O téhle scé­ně bude mlu­vit asi kaž­dý, kdo se chce jevit jako oprav­do­vý pro­fe­si­o­nál­ní recen­zent (heh) a její kva­li­ty bude vyzdvi­ho­vat s ruka­ma vzty­če­ný­ma, aby to viděl napros­to kaž­dý.

Když bych měl říct já, svůj názor, řekl bych že scé­na je to peč­li­vě při­pra­ve­ná, tech­nic­ky vytří­be­ně zvlád­nu­tá, s něko­li­ka výteč­ný­mi nápa­dy o kte­rých už jsem ostat­ně mlu­vil, ale půso­bí­cí tak emo­ci­o­nál­ně chlad­ně, až si člo­věk popo­su­ne zip na bun­dě aby ho ten chlad pře­šel. Znova ale musím upo­zor­nit že jde pou­ze o můj vlast­ní dojem a věřím (ba já to prak­tic­ky vím) že nepo­či­ta­tel­ně mno­ho dal­ších recen­zen­tů z ní bude mít dojem vel­mi klad­ný až str­hu­jí­cí a mě ozna­čí za „debi­la, co nero­zu­mí fil­mu“. Těmto reak­cím pře­dem mé upřím­né díky.

Říkám to z pros­tě nani­co­va­tých důvo­dů : film obsa­hu­je jiné, upřím­ně krás­né scé­ny, kte­ré pro­jdou divá­ko­vým vní­má­ním bez zna­tel­něj­ší­ho povšim­nu­tí, či záře­zu do vzpo­mí­nek. Jmenujme napří­klad záběr na kra­ji­nu, kte­rou McAvoy se svý­mi vojen­ský­mi dru­hy pro­chá­zí. Řeka ústí do jiné, McAvoy s dru­hy pře­chá­ze­jí po opuš­tě­ném mos­tě, v dáli je vidět dout­na­jí­cí mís­to, kte­ré nejde hlou­bě­ji roz­po­znat a zachá­ze­jí­cí slun­ce na nebi vytvá­ří hra­vé bar­vy. Pětivteřinový záběr bez hnu­tí vítě­zí nad pěti­mi­nu­to­vým, kte­rý pro­chá­zí celou plá­ží a ješ­tě kou­sek dál – v mých očích tedy urči­tě. Samozřejmě, urči­tě je na mís­tě otáz­ka, jest­li je vůbec k něče­mu srov­ná­vat dvě obsa­ho­vě napros­to roz­díl­né scé­ny, já se chtěl pou­ze poza­sta­vit nad samot­ným fak­tem, jak je pěti­mi­nu­to­vý „opus“ v popře­dí všech scén, i když může zaujmout „pou­ze“ (chá­pu že něko­mu to může sta­čit) tou oči­vid­nou vel­ko­le­postí a roz­sáh­los­tí, vyvo­la­nou jedi­ným zábě­rem.

Doposud jsme se věno­va­li pře­de­vším té tech­nic­ké strán­ce a urči­tě je nača­se pou­ká­zat na onen fak­tor, bez kte­ré­ho by Pokání nefun­go­va­lo ve své pod­sta­tě – vztah dvou zami­lo­va­ných lidí. Už na počát­ku recen­ze jsem se mír­ně opřel o pří­běh (prv­ní odsta­vec) a pře­mýš­lel, jak moc může dušev­ní nevy­spě­lost pod­klá­dá­na přís­nou Anglickou výcho­vou uško­dit jinak jis­tě roman­tic­ké­mu vzta­hu. Příběh začí­na­jí­cí před důle­ži­tou – nejen – rodin­nou veče­ří sle­du­je­me z pohle­du něko­li­ka účast­ní­ku.
A již v prv­ních oka­mži­cích pozná­me sym­pa­tic­kou a hra­vou režii Wrighta – nesou­stře­dí se jen na všed­ní a oka­té vyprá­vě­ní pří­bě­hu jako jaké­ho­ko­liv jiné­ho dra­ma­tu (jak je nám zná­mo u jiných fil­mů), ale míchá dějo­vou lin­ku prak­tic­ky vše­mož­ný­mi časo­vý­mi smyč­ka­mi, kte­ré roz­hod­ně nepů­so­bí str­nu­le, ale plyn­ně dodá­va­jí ději jis­kru i potřeb­né pro­plé­tá­ní a divák je tedy mnoh­dy pře­kva­pen stej­ně, jako dějo­vý aktér. V tom všem pomá­há i nemé­ně hra­vá hud­ba, tvo­ře­ná prak­tic­ky stá­le se opa­ku­jí­cí­mi moti­vy v jiném podá­ní, či stří­da­jí „industri­ál­ní“ (ber­me s rezer­vou, mys­lím tím napří­klad kle­pá­ní do stro­je) hud­bu s mile poda­ný­mi, vel­ko­le­pý­mi lin­ka­mi.

Hudba je vel­kým pří­no­sem pro celý film a lec­kdy dopl­ňu­je, nebo aspoň splý­vá se samot­ným dějem. O samot­ném pří­bě­hu, pod­le McEwanovi kni­hy by pod­le mne neby­lo dob­ré se nějak šířit, nejen­že již snad kaž­dý už ví, o čem Pokání vlast­ně je, mys­lím že bude i pří­jem­něj­ší, když o pří­bě­hu nebu­de­me vést něja­ké zdlou­ha­vé dis­ku­ze, pro­to­že for­ma pře­kva­pe­ní je pře­ci jen vrt­ka­vá a Pokání se tyto esa budou před zra­ky divá­ků jis­tě hodit. A ne, že by jich bez toho mělo Pokání málo : herec­ká dvoj­ce (Knightley x McAwoy) sto­jí v zákla­du samot­né teze o upřím­ném roman­tic­kém vzta­hu dvou lidí na plát­ně, při jehož sle­do­vá­ní může­me (cit­li­věj­ší z nás jis­tě) uvě­řit samot­né magii lás­ky a chtí­či po někom dru­hém (ne pou­ze té fyzic­ké strán­ky), jaká mezi tou­to herec­kou dvo­ji­cí zajis­té fun­gu­je.
Veškerý cynis­mus či hni­do­piš­ství by mělo ustou­pit v poza­dí a nechat leh­ký prů­běh všem emo­cím, jaká se budou v pra­vi­del­ných dáv­kách mezi obě­ma ode­hrá­vat. Nemluvíme pou­ze o něja­kém tom roz­pa­či­tém úsmě­vu nebo zami­lo­va­né gri­ma­se, ale o veš­ke­rém půso­be­ní těch­to dvou her­ců před kame­rou, kte­ré půso­bí dosta­teč­ně upřím­ně. Je to ale všech­no co se dá od sním­ku poža­do­vat?

Odpověď na tuto otáz­ku nemu­sí být jed­no­du­chá. Stačilo by pou­hé „Ano,“ na stra­ně jed­né a „Ne,“ na stra­ně dru­hé. Pokusme se podí­vat na film jako na vše­mi opě­vo­va­ný celek urči­tých klad­ných kva­lit, při­čemž se nám ale stej­ně kla­dou otáz­ky jest­li to sta­čí. Nevím jak vět­ši­na ostat­ních diváků/kritiků, já ale stá­le vidím v skry­tých sou­vis­los­tech tu až chví­le­mi nechut­nou chuť zís­kat zla­tou soš­ku Oscara. Jistě – může­me při­mhou­řit oko a odmí­tat tyto nedu­hy sle­do­vat, aniž bychom nějak zna­tel­ně potí­ra­li sku­teč­né kva­li­ty sním­ku. Můžeme ale také nechat obě oči ote­vře­né a v urči­tých chvil­kách tuto sna­hu stát se „vel­kým epic­kým dra­ma­tem s Oscarem na kon­tě“ zře­tel­ně uvi­dí­me.

McAvoy a postří­le­ní lidé s dra­ma­tic­kou hud­bou, již zmí­ně­ní zpí­va­jí­cí vojá­ci a mno­hé dal­ší. Nemůžeme také vekslác­ky trh­nout hla­vou při pohle­du na pří­běh jako celek – stá­le je vidět něco kla­sic­ky americky-dramatického, co obe­plou­vá prak­tic­ky kaž­dé políč­ko fil­mu bez toho, aniž by jsme tyto věci doká­za­li slov­ně iden­ti­fi­ko­vat.
Zda-li je to dal­ší plus, nebo dal­ší mínus mohou posou­dit pou­ze samot­ní divá­ci při návštěvě pro­mí­tá­ní Pokání. Co ovšem potě­ší vel­mi, je zlo­me­ní křeh­ké­ho roman­tic­ké­ho pří­bě­hu, pře­kle­nu­té­ho v lid­sky upřím­nou dez­i­lu­zi, jež na kon­ci dodá­vá fil­mu nový, znač­ně kva­lit­ní roz­měr a dostá­vá tak Pokání z bře­hů „veskr­ze všed­ní­ho, leč krás­ně nato­če­né­ho dra­ma­tu“ do sfé­ry „něče­ho, co doká­že v hla­vě na chvil­ku zahlo­dat.“
PS: Jako recen­zent za pět hvězd, jako člo­věk – já – zane­chá­vám bez hod­no­ce­ní. V koneč­ném roz­hod­nu­tí zvo­lím tako­vý ten nad­prů­měr­ný střed, se kte­rým jsem schop­ný se s při­mhou­ře­ním obou očí a utrh­nu­tým rame­nem zto­tož­nit.
Verdikt: Ač zma­ten a obmo­tán slo­ži­tým úko­lem spra­ved­li­vé kri­ti­ky, stá­le se nemo­hu roz­hod­nout, zda jsem viděl něco výji­meč­né­ho nebo „pou­ze“ kva­lit­ní­ho. Já jsem ovšem jen nepod­stat­ná část úspěš­né­ho mecha­nis­mu. Vsadím se, že val­né vět­ši­ně se to líbit bude a s uspo­ko­je­ním si zařa­dí Pokání mezi své nej­ob­lí­be­něj­ší fil­my. Já asi stá­le budu váhat, okouz­len mír­nou fri­vol­nos­tí jed­né váš­ni­vé scé­ny, jaké to vlast­ně bylo. Přesvědčte se…

Průměr:

5

Průměr: 5 (1 vote)

213 x pře­čte­no

Tento článek napsal redaktor již zaniklého webu PlayAll.cz
Na Kritiky.cz umístěno se svolením majitele webu v době uveřejnění článku.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 2,32441 s | počet dotazů: 219 | paměť: 53586 KB. | 21.01.2022 - 09:17:19