Kritiky.cz > Filmové recenze > Pinocchio – Recenze – 50%

Pinocchio – Recenze – 50%

Recenze2BPinocchio 1

Italský režisér a scenárista Matteo Garrone (Gomora, Dogman) si od svých realisticky syrových a krutých dramat odskočil do světa fantasy příběhů již v roce 2015, když natočil Pohádku pohádek (která ale byla také realisticky syrová a krutá). V podobném duchu se nyní rozhodl zpracovat i adaptaci Pinocchiových dobrodružství, italské dětské literární klasiky, která byla zfilmována již mnohokrát, přičemž nejznámější verzí je doposud ta animovaná od Disneyho z roku 1940. Matteo Garrone se však rozhodl být slavné knižní předloze podstatně věrnější. 

Pinocchio – Recenze
Zdroj fotek: bohemiamp.cz

Titulní dřevěný hrdina, jenž se touží stát normálním chlapcem, byl tentokrát oživen pomocí kombinace loutky a počítačové animace, přičemž postavu jeho tatínka, řezbáře Geppetta, ztvárnil herec a režisér Roberto Benigni (který hrál Pinocchia ve vlastní a dost katastrofální stejnojmenné filmové verzi z roku 2002). Matteo Garrone pak snímek obdařil svou již tradiční a jednoznačně rozpoznatelnou osobitou vizuální stylizací, přesto však jeho Pinocchiovischází nápaditost a hutnost Pohádky pohádek i emocionalita Disneyho pojetí. Ve výsledku pak není jasné, komu by film měl být určen, protože na dospělé zjevně příliš necílí (což dosvědčuje i to, že Pinocchio je u nás promítán jen s českým dabingem), ale na to, aby oslovil dětské publikum, je zas až příliš temný a rozvláčný. 

Pokus o návrat ke kořenům literární předlohy z roku 1883 získal v Garroneho pojetí podobu jakési směsi moderní fantasy pohádky a uměleckého realismu, stojícího především na poetickém vykreslení chudého italského venkova a na ponurých obrazech, v nichž je třeba Pinocchio v jednu chvíli věšen za oprátku na větev stromu nebo později v podobě oslíka topen v moři se závažím na krku. Děj pochopitelně odpovídá původnímu románu a spočívá tudíž v trmácení hlavního hrdiny, který je neposlušný, roztěkaný a příliš důvěřivý, od jednoho alegorického výjevu k druhému, přičemž většina z nich mu způsobí nějaké dočasné trauma a následně i uštědří morální lekci. Tyto mnohdy až hororové příhody jsou však stejnou měrou vyváženy několika vyloženě infantilními postavami (viz třeba nesnesitelně úmorný mluvící tuňák nebo zpomalená slimáčí žena, která za sebou nechává slizovou stopu, po níž každou chvíli někdo uklouzne). 

Tyto rozporuplné a svou atmosférou nejednotně působící pasáže jsou přitom jen málokdy dostatečně provázané a některá jejich ponaučení si vzájemně protiřečí (např. dlouhý nos Pinocchiovi kvůli lhaní naroste pouze v jedné scéně, přestože i poté zalže ještě několikrát – včetně absurdního výjevu ze soudní síně, kde je Pinocchio dokonce nucen lhát, protože tamní soudce odsuzuje pouze pravdomluvné a čestné, zatímco darebáky pouští na svobodu). Postavy hodné kouzelné víly a cvrčka (v tomto pojetí dost děsivého), které se v původním příběhu zásadně přičiní v postupném utváření Pinocchiova morálního kompasu, se ve filmu objevují jen sporadicky a namísto jejich rad tak mají na osobnost a uvažování hlavního hrdiny mnohem větší vliv jeho negativní zkušenosti s dvojicí podvodníků, kteří jej nejednou napálí a oberou o peníze i o iluze. 

Pinocchio – Recenze

Zásadní problém je nicméně především ve ztvárnění titulního Pinocchia, k němuž si za celý film prakticky nelze vybudovat sympatie. Jako by Garrone až příliš sázel na technickou dokonalost jeho fyzického vzezření a už se nesnažil diváky okouzlit též jeho osobností, chováním a pocity. Pinocchio nikdy nepůsobí roztomile, ani není jako hlavní hrdina příliš zajímavý a nikdy nevzbuzuje soucit, obavy nebo dojetí – jediné emocionálně působivé scény z celého filmu jsou ty, v nichž vystupuje Roberto Benigni, díky jehož výkonu v roli ubohého ustaraného otce lze cítit empatii alespoň k někomu. Takových scén však není mnoho, neb postava Pinocchiova tatínka se v příběhu samozřejmě vyskytuje jen na začátku a pak na konci.

Technická dokonalost filmové scénografie, výpravy, kamery a masek ovšem naráží krom nedostatku emocí a několika škobrtnutí v ději i na velmi pozvolné vyprávěcí tempo, které snímek obírá o jakoukoli dynamiku. Některé pasáže jsou přímo opakem svižnosti, přičemž přestřelená dvouhodinová stopáž se pravidelně připomíná s každým dalším výstupem nějaké malátně a rozvláčně mluvící postavy nebo se zdlouhavým budováním těch epizodek, jejichž pointa je v podstatě jasná předem. Přesný herecký casting, filmařská realizace a vizuální provedení Garroneho osobité vize jsou tahouny filmu, jenž díky řadě neotřelých momentů obstojí spíš pro svou pozoruhodnou bizarnost než pro své obecné kvality.





Ohodnoťte článek


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Další naše články...