Piano (1993)

Piano je slav­ný sní­mek reži­sér­ky Campion, od níž jsem nic jiné­ho nevi­děl a konec­kon­ců i ono slav­né Piano jsem shlé­dl až vče­ra.
Některé fil­my se mi snad vyhý­ba­jí (ze stra­chu? :-)).
Potěšen zprá­vou, že prá­vě Piano bylo prav­dě­po­dob­ně posled­ním fil­mem, kte­rý na tom­to svě­tě shlé­dl Cobain, jsem se těšil na arto­vý záži­tek se skvě­lý­mi her­ci, zají­ma­vou hud­bou a pozo­ru­hod­nou kame­rou. Vše to jsem dostal v míře dosta­teč­né a s výsled­kem, kte­rý mi pro­mí­tl pro­jek­tor na (obvykle) bílou zeď jsem byl tedy spo­ko­jen. Piano se ode­hrá­vá zhru­ba v dru­hé polo­vi­ně 19. sto­le­tí (přes­něj­ší data­ci nejsem sto dodat), kdy němá žena Ada s mlu­ví­cí dce­rou Florou (Anna Paquin) při­jíž­dě­jí za mužem, kte­rý se sta­ne Adiným man­že­lem. Takhle jed­no­du­ché to není a Ada (Holly Hunter) brzy pozná, že krom man­že­la (Sam Neill) tu žijí i jiní lidé (např. Harvey Keitel). Nechci zby­teč­ně spo­i­le­ro­vat (i když mám dojem, že Piano už viděl sko­ro kaž­dý krom mě), ale dát před Samem Neillem před­nost Keitelovi, to je i na mě - jakož­to na hete­ro­se­xu­á­la - doce­la sil­ná káva.
Krásná (a při­tom dost ponu­rá) pří­ro­da, kon­trast dvou svě­tů, scé­ny s pia­nem (a že jich tu je, zejmé­na ta na plá­ži...) a vel­mi dob­ře nato­če­né milost­né scé­ny činí z Piana film, na kte­rý se jen tak neza­po­mí­ná.
Určitě neli­tu­ji kou­pě toho­to dvd, nota­be­ne když stá­lo 10 kč a krči­lo se po boku všech těch mni­chů ze „šao­li­nu“ a malých, zrůd­ných kres­le­ných postav, jimž zákeř­ná roz­to­mi­lost pří­mo kou­ka­la z neú­měr­ně vel­kých očí.