Petr a Lucie

„A pro­to­že byl v onom tvár­ném věku, kdy se duše – s povr­chem ješ­tě pří­liš heb­kým – pokrý­vá vrás­ka­mi při sebe­men­ších záva­nech zven­čí a roze­chvě­ně se utvá­ří pod jejich let­mý­mi doty­ky, cítil se také on sám již napřed smu­ten a zahanben.“ (stra­na 10)

Romain Rolland
96 stran

Pár slov o auto­ro­vi: Romain Rolland byl fran­couz­ský pro­za­ik, dra­ma­tik, ese­jis­ta, hudeb­ní his­to­rik, lite­rár­ní kri­tik a nosi­tel Nobelovy ceny.
V dět­ství se pře­stě­ho­val s rodi­nou do Paříže, aby mohl mít co nej­lep­ší vzdě­lá­ní. Po zís­ká­ní Nobelovy ceny věno­val finanč­ní část­ku na zmír­ně­ní útrap lidí zasa­že­né 1. svě­to­vou vál­kou. Ovlivňoval veřej­né míně­ní a vel­mi rych­le se stal jed­ním z nej­sil­něj­ších duchů kul­tur­ní Evropy své doby.

Obsah: Petr je zne­chu­cen vál­kou a ztrá­cí zájem o oko­lí, jeli­kož pou­ze čeká na odvod na fron­tu. Při bom­bar­do­vá­ní Paříže se scho­vá v met­ru, kde nara­zí na krás­nou dív­ku. Bez jedi­né­ho slo­va či pohle­du se zase roz­je­dou, ale osud jim pře­je a oni se zno­vu pot­ka­jí.

První dojmy: Po začát­ku kni­hy jsem se abso­lut­ně nemoh­la začíst. Kniha mě nudi­la a na ner­vy mi lez­ly i hlav­ní posta­vy. Chvilku jsem dokon­ce zva­žo­va­la, jest­li kni­hu neod­lo­žím.

Popis hlav­ních postav: Petr – Mladý 18-ti letý stu­dent z dob­ré rodi­ny, kte­rý nechá­pe smy­sl vál­ky a tak zastá­vá pro­ti­vá­leč­né názo­ry. Má sklon si svět ide­a­li­zo­vat. Je také zasa­žen vli­vem jeho nábo­žen­ské mat­ky.
Lucie – Mladá dív­ka, kte­rá žije jenom s mat­kou, kte­rá pra­cu­je v továr­ně na výbuš­ni­ny. Studovala malíř­ství, kte­ré však nedo­kon­či­la. Je něž­ná, cit­li­vá a má odliš­ný pohled na svět. Jako malá se muse­la sama živit. V lás­ce vidí smy­sl živo­ta.

Cílová sku­pi­na: Řekla bych, že kni­ha je zejmé­na pro lidi 15+. Když se podí­vám po svých spo­lu­žá­cích, kte­ří Petra a Lucii čet­li, vět­ši­ně se moc líbi­la. Nejde o žád­nou nároč­nou čet­bu. V kni­ze je také roman­tic­ký pří­běh, tak­že tenhle žánr oce­ní spí­še sleč­ny.

„Znal již dočas­né úle­vy, jež skrý­vá umě­ní. Vnikne-li nám do očí bož­ská pro­por­ce linií a barev a nebo zazní-li nám v rozkoš­nic­ky vní­ma­vé a zvuč­né uli­tě ucha krás­né měni­vé hry akor­dů roz­ví­je­jí­cích se a splý­va­jí­cích jeden s dru­hým pod­le záko­nů har­mo­nie, poci­ťu­je­me v nit­ru mír a jsme zapla­ve­ni rados­tí. (stra­na 14)

Proč jsem kni­hu zača­la číst? Primárně jsem kni­hu zača­la číst, pro­to­že jsem ji měla v sezna­mu knih k matu­ri­tě. Druhotně taky pro­to, že ji spous­tu lidí v mém oko­lí vychva­lo­va­lo.

Doporučila bych ji k matu­ri­tě? Proč? Na jed­nu stra­nu musím říct, že kni­ha je oprav­du vel­mi krát­ká a pokud nemá­te už moc času, není to špat­ná vol­ba. Na dru­hou stra­nu musím říct, že já jsem si kni­hu k matu­ri­tě nevza­la. Děj mi při­šel více­mé­ně nud­ný a nedo­ká­žu si před­sta­vit, že bych o kni­ze měla mlu­vit u matu­ri­ty. Bylo to nud­né a tako­vé kni­hy se špat­ně pama­tu­jí.

Je snad­né o kni­ze mlu­vit? To je tako­vé spor­né. Věřím, že kdy­by se mi kni­ha líbi­la, mlu­vit by se o ní dalo doce­la snad­no. Když však čte­te kni­hu s nechu­tí a s přá­ním, abys­te už došli na posled­ní strán­ku, pochy­bu­ji, že si bude roz­vlek­lý děj pama­to­vat.

Je lehce zapa­ma­to­va­tel­ná a čti­vá? Za mě kni­ha není abso­lut­ně čti­vá. Celkové zpra­co­vá­ní mi nepři­šlo vůbec zají­ma­vé. Zapamatovatelná doce­la je, i když já jsem rad­ši hned zapo­mně­la, jak mě kni­ha neba­vi­la.

Co kni­ha čte­ná­řo­vi může dát? Myslím, že nic, co by čte­ná­ři nemoh­la dát jaká­ko­li jiná kni­ha.

Co pře­kva­pi­lo? Místy se mi líbi­lo, jak v někte­rých čás­tí byla kni­ha mile poe­tic­ká. Občas mi to při­šlo pří­liš, ale v někte­rých úse­cích se to hodi­lo.

Co zkla­ma­lo? Zklamala mě kni­ha cel­ko­vě. Jak pří­bě­hem, zpra­co­vá­ním, čti­vos­tí. Bohužel, tahle kni­ha u mě neu­spě­la.

„ ‚Já vím, co všech­no ve vás je,‘ řekl Petr.
‚Ach, to je mno­hem snad­něj­ší. Já to o vás také vím. O dru­hém to člo­věk vždyc­ky ví líp.‘“ (stra­na 41)

Popiš kni­hu 2 slo­vy: mlá­dí, lás­ka

Můj názor: Kniha pro mě byla jed­no vel­ké zkla­má­ní. Do čte­ní jsem se muse­la nutit a z pře­čte­ní téhle kni­hy jsem nemě­la vůbec žád­nou radost. Nebylo v ní nic, co by mě něja­ký způ­so­bem oslo­vi­lo. Hodnocení, kte­ré jsem kni­ze dala, jsem dala jenom kvů­li tomu, že jsem bra­la myš­len­ku toho, že je hlav­ní hrdi­na pro­ti vál­ce. Jinak pro mě kni­ha byla totál­ní pro­pa­dák a zase bych vám ji nedo­po­ru­či­la.

Procentuální hod­no­ce­ní: 31%

„Radost snad­no zapo­mí­ná na minu­lé hrů­zy.“ (stra­na 65)