Kritiky.cz > Filmové recenze > Retro filmové recenze > Pán Prstenů - Společenstvo Prstenu

Pán Prstenů - Společenstvo Prstenu

PanPrstenu

  Filmové zpra­co­vá­ní pro­slu­lé fan­ta­sy tri­lo­gie Pána Prstenů od Johna Ronalda Reuela Tolkiena aneb prv­ní sku­teč­ně vyni­ka­jí­cí pře­ve­de­ní fan­ta­sy svě­ta na fil­mo­vá plát­na.

Jestliže pochá­zí­te z této pla­ne­ty nebo na ní ale­spoň krát­ko­do­bě pře­bý­vá­te, tak vám nemoh­lo unik­nout, že se natá­čí film Pán Prstenů. Respektive sou­běž­ně se natá­čí tři fil­mo­vá díla, tím pádem jsou už hoto­va všech­na pokra­čo­vá­ní, ale jejich pre­mi­ér se dočká­me vždy za rok od uve­de­ní před­cho­zí­ho dílu. Je to pocho­pi­tel­ný krok, kniž­ní tri­lo­gie je totiž veli­ce roz­sáh­lá a tak je nemož­ná vměst­nat vše do jed­no­ho fil­mu (Společenstvo Prstenu samo o sobě trvá sko­ro tři hodi­ny, ale to v žád­ném pří­pa­dě nezna­me­ná, že se bude­te nudit. Film je dyna­mic­ký a str­hu­jí­cí a vůbec mi nepři­šlo, že je tak dlou­hý). J. R. R. Tolkien je beze­spo­ru nej­zná­měj­ším auto­rem fan­ta­sy všech dob (a já se tu veřej­ně při­zná­vám, že i když mám fan­ta­sy rád, tak jsem od něj nic neče­tl. Není to pro­to, že by se mi jeho kni­hy nelí­bi­ly, ale dostal jsem Pána Prstenů ve ško­le jako povin­nou čet­bu a tím pádem už moh­la být kni­ha sebe­lep­ší a stej­ně by mě neza­u­ja­la. Z nepo­cho­pi­tel­né­ho aktu rebel­ství jsem pros­tě a jed­no­du­še tri­lo­gie neče­tl a teď toho litu­ji). Pána Prstenů a Hobita se pro­da­lo něko­lik mili­ó­nů kusů a tato díla se sta­la nejčte­něj­ší­mi fan­ta­sy poči­ny vůbec. Samozřejmě, že vyvstá­vá na mys­li otáz­ka, zda je mož­no si film vychut­nat i bez toho, že bys­te si pře­čet­li kníž­ku. Myslím, že dá, ale něco mi říká, že záži­tek z Pána Prstenů Společenstva Prstenu se zná­so­bí, pokud si knihu(y) ješ­tě před jeho shléd­nu­tím pře­čte­te. Ale i bez toho se jed­ná o napros­to str­hu­jí­cí fan­ta­sy dob­ro­druž­ství, kte­rá se dosud dala pro­žít jen v naší mys­li při čte­ní knih. Určitě si vyba­vu­je­te situ­a­ci, kdy sedí­te nad kni­hou, hltá­te kaž­dé slo­vo a napros­to se děsí­te oka­mži­ku, kdy oto­čí­te na posled­ní strán­ku a z hrů­zou si uvě­do­mí­te, že jste dočet­li…. Já osob­ně mám fan­ta­sy lite­ra­tu­ru moc rád. Speciálně pak onu kla­sic­kou, kte­rou přes­ně Pán Prstenů je. Boj dob­ra pro­ti zla. Kdy zlo je repre­zen­to­vá­no tem­nou bytos­tí a dob­ro zná­zor­ňu­je sku­pi­na dob­ro­dru­hů. Ať si kdo chce, co chce říká, to je ta nej­lep­ší dějo­vá linie pro fan­ta­sy. Nic jiné­ho nemá tu správ­nou atmo­sfé­ru, kte­rá je pro fan­ta­sy tak důle­ži­tá. Ale než se tu roz­ply­nu bla­hem, tak rych­le k fil­mu.

  Podle vše­ho je film poměr­ně věr­nou kopií kniž­ní před­lo­hy (samo­zřej­mě až na něko­lik detai­lů) a doko­na­le se mu daří pře­vá­dět svět z kni­hy na fil­mo­vé plát­no. Vše je tak jak má být. Temný pán je sku­teč­ně ztě­les­ně­ním zla, jeho skře­tí armá­da je odpor­ná (oprav­du musím vyzdvih­nout mas­ky), kouz­la jsou všu­dypří­tom­ná, svět je roz­ma­ni­tý. Ale na čem hlav­ně sto­jí fan­ta­sy? Samozřejmě, že na vykres­le­ní hlav­ních hrdi­nů. A to se sku­teč­ně poved­lo na výbor­nou. Hlavní cha­rak­te­ry jsou doko­na­le pro­pra­co­vá­ny a per­fekt­ně zahrá­ny. Je to sko­ro až nemož­ná, ale mé před­sta­vy o posta­vách vystu­pu­jí­cích ve fan­ta­sy byly zhmot­ně­ny na plát­ně. Čtveřice hobi­tů (půl­čí­ků) vede­ná Frodem Pytlíkem je tako­vá jak bys­te si hobi­ty před­sta­vo­va­li, malí, ale hou­žev­na­tí a roz­to­mi­lí. Elfové jsou moud­ří, roz­váž­ní, ušlech­ti­lí a mystic­ky krás­ní (to dvoj­ná­sob pla­tí pro prin­cez­nu Arwen a lučišt­ní­ka Legolase). Hraničáři jsou odváž­ní, bojov­ní, hrdí a sil­ní. Trpaslíci zase tvr­do­hla­vý a nezdol­ný. Čaroděj půso­bí vše­vě­dou­cím a upřím­ným dojmem, ale občas z něj jde strach. Nedá se to více méně popsat slo­vy. Jak jsem řekl, jde o doko­na­lé pře­ve­de­ní cha­rak­te­rů z fan­ta­sy knih na fil­mo­vá plát­na.

Nerad bych vám popi­so­val pří­běh pří­liš detail­ně. Stačí říci, že jde o věč­ný boj dob­ra a zla. Devět hrdi­nů se vydá­vá spl­nit poslá­ní, kte­ré roz­hod­ne o osu­du mno­ha bytos­tí, ale v ces­tě jim sto­jí nesmír­né zlo. Jistě, typic­ký pří­běh pro fan­ta­sy, jen­že tak je to správ­né. Je nám dáno, to co máme rádi a to v míře vrcho­va­té.

Než jsem film viděl, tak jsem se doce­la obá­val, co mohu čekat. Popravdě vzpo­mí­ná­te si na něja­ké dob­ře odve­de­né fil­mo­vé fan­ta­sy? Tak si to pro­jde­me, není to dlou­hý seznam. Barbar Conan – pěk­ná odde­cho­vá akč­ní podí­va­ná, ale čis­to­krev­ná fan­ta­sy? V žád­ném pří­pa­dě. Barbar Ničitel? Naopak pří­liš moc pohád­ko­vé, vše­ho moc ško­dí. Rudá Sonja? To samé, co Barbar Conan, jen hlav­ní hrdi­na není muž, ale žena. Dračí srd­ce? Dobrý film, to roz­hod­ně, ale obraz vtip­né­ho mlu­ví­cí­ho draka není to pra­vé oře­cho­vé (pro pokra­čo­vá­ní pla­tí to samé). Dračí dou­pě? Šlo to, ale žád­ný zázrak se neko­nal. Poměrně dob­rá fan­ta­sy, ale něco jí chy­bě­lo. Něco pod­stat­né­ho – nádech hrdin­ství a atmo­sfé­ra, kte­rá se dosud dala pocí­tit jen při čte­ní kni­hy, ale  Pán Prstenů Společenstvo Prstenu to nabí­zí. Jde totiž o nej­lep­ší fil­mo­vou fan­ta­sy všech dob. Opravdu nevím, co si mys­lí skal­ní fanouš­ci kniž­ní­ho Pána Prstenů (a ne, že by se neda­lo oče­ká­vat, že budou reptat a budou se sna­žit najít něja­kou chy­bič­ku, aby nikdo nemohl říct, že film je důstoj­ným nástup­cem kni­hy), ale já osob­ně jsem nad­še­ný. Pán Prstenů Společenstvo Prstenu při­ne­sl to, co mi dlou­ho chy­bě­lo. Čistokrevnou, per­fekt­ně pro­ve­de­nou fan­ta­sy, kde skře­ti pada­jí pod elfský­mi šípy, meči hra­ni­čá­řů a seke­ra­mi trpas­lí­ky, kde se hobi­ti utká­va­jí s Černými rytí­ři, kde čaro­dě­jo­vé sesí­la­jí moc­ná kouz­la na bytos­ti zla. „Skutečný“ svět fan­ta­sy je koneč­ně i ve vizu­ál­ní for­mě.

Knihy to mají o mno­ho jed­no­duš­ší. Vše závi­sí na čte­ná­ři a jeho před­sta­vi­vos­ti. Film to má o mno­ho ztí­že­né. Někdo si může před­sta­vo­vat hobi­ta tak a někdo zase jinak. Pán Prstenů Společenstvo prs­te­nů nabí­zí napros­to uspo­ko­ju­jí­cí obra­zo­vé ztvár­ně­ní lite­rár­ní­ho svě­ta. Jak už jsem psal, posta­vy jsou tako­vé, jak jsem si je před­sta­vo­val (a mými oblí­ben­ci jsou elfo­vé, jsou pros­tě doko­na­lí – vyso­cí, hrdí, neo­hro­že­ní, moc­ní a krás­ní), ale i pro­stře­dí je vizu­ál­ně str­hu­jí­cí. Ať už je to tem­ný Mordor nebo pře­krás­ný les v němž pře­bý­vá moc­ná elfská kou­zel­ni­ce. Oči doslo­va pře­chá­ze­jí. Někdy bude­te zírat až v němém údi­vu nad fan­tas­tic­kou kra­ji­nou.

Další dvě důle­ži­té slož­ky jsou samo­zřej­mě spe­ci­ál­ní efek­ty a sou­bo­je. Speciální efek­ty jsou na veli­ce vyso­ké úrov­ni a auto­ři se z val­né čás­ti vyhnu­li trap­ným obludám, kte­ré zná­me z tele­viz­ních seri­á­lů a sna­ži­li se pro­pra­co­vat elek­tro­nic­ky vytvo­ře­né bytos­ti, tak aby byly „uvě­ři­tel­né“ a nut­no říct, že se jim to poda­ři­lo. Kouzla jsou vytvo­ře­na , aby půso­bi­ly efekt­ně a to se jim daří. Souboje jsou dal­ším z mno­ha pozi­tiv fil­mu. Jsou dyna­mic­ké a str­hu­jí­cí. Tomu napo­má­há kame­ra, kte­rá při­bli­žu­je detai­ly a zpo­ma­le­né zábě­ry při­dá­va­jí bojům na atrak­tiv­nos­ti.

Herecké výko­ny posou­dím jen ve struč­nos­ti, pro­to­že ve fil­mu se obje­vu­je tolik cha­rak­te­rů, že bych s jejich, ale­spoň, troš­ku detail­ním roz­bo­rem, zabral dal­ších deset strá­nek. Musím herec­kým akté­rům podě­ko­vat za krás­ný záži­tek. Uvědomuji si jak těž­ké je ztě­les­nit tak obtíž­né role, ale všem se to poda­ři­lo. Nemohu kri­ti­zo­vat ani jed­no­ho z nich. Všichni odved­li dobrou, respek­ti­ve vyni­ka­jí­cí prá­ci a tím ješ­tě doda­li dílu na doko­na­los­ti. Speciálně mě zau­jal Orlando Bloom v roli Legolase. Má neu­vě­ři­tel­né cha­risma a vyza­řu­je z něj něco zvlášt­ní­ho. Froda Pytlíka si zahrá­la dět­ská hvězda Elijah Wood, jehož obrov­ské nevin­né mod­ré oči sedí půl­čí­ko­vi jako „uši­té“. Ian McKellen skvě­le ztvár­nil Gandalfa. Sympatického hra­ni­čá­ře Aragorna hra­je Viggo Mortensen. V roli bojov­ní­ka Boromira uvi­dí­me Seana Beana. John Rhys-Davies ztvár­ňu­je trpas­lí­ka Gimliho. Další zná­mou tvá­ří je Hugo Weaving jako Lord Elrond. Jemnější pohla­ví dosta­lo o pozná­ní méně pří­le­ži­tos­tí, ale i tak mini­mál­ně na dvě dív­ky nemo­hu než upo­zor­nit. Liv Tyler hra­je elfí prin­cez­nu Arwen a Cate Blanchett elfí kou­zel­ni­ci Galadriel.

  Jistě vám neu­ni­kl klip, kte­rý nazpí­va­la Enya a ve stej­ném duchu se nese i zby­tek fil­mo­vých melo­dií. Hudba je smě­si­cí magic­ký tónů, kte­ré dotvá­ře­jí cel­ko­vý, už tak vyni­ka­jí­cí, dojem z celé­ho díla. Tajemná hud­ba, kte­rá se v dra­ma­tic­kých situ­a­cích rych­le mění. Co více si přát.

Není těž­ké uhod­nout, že jsem Pánem Prstenů Společenstvem Prstenu nad­šen. Jsem. A to opráv­ně­ně. Protože se beze­spo­ru jed­ná o nej­lep­ší fan­ta­sy, kte­rá kdy byla nato­če­na. Přesně takhle jsem si před­sta­vo­val fil­mo­vé zpra­co­vá­ní fan­ta­sy svě­ta. Povedlo se. Konečně. Už se moc těším na dal­ší dvě pokra­čo­vá­ní. A pro­to­že byly všech­ny tři fil­my toče­ny sou­čas­ně, ve stej­ném obsa­ze­ní a se stej­ným štá­bem, vůbec se nebo­jím o kva­li­tu dal­ších dílů. Dočkám se sice až za dlou­hý rok (vlast­ně už ne celý), ale urči­tě to bude stát za to.

Nakonec se musím při­znat (já se dnes pořád k něče­mu při­zná­vám, nemo­hu si pomoct) k jed­no­mu špat­né­mu poci­tu, kte­rý z fil­mu mám. Nenechte se mýlit, není způ­so­bem dílem jako tako­vým, to ne. Jak bych to vysvět­lil. Jde o to, že mám hroz­nou depre­si. A je to pocho­pi­tel­né. I když vím, že jde o čis­tou fik­ci, tak mě pros­tě ubí­jí, vědo­mí toho, jak nud­ný život je. Hrdinové fil­mo­vé­ho svě­ta si pro­ží­va­jí tako­vá dob­ro­druž­ství a my tvrd­ne­me ve svých pane­lo­vých „kle­cích“ pro­ží­vá­me si své ste­re­o­typ­ní živo­ty (já si ho sice sna­žím neu­stá­le zpes­t­řo­vat, ale pořád to není to pra­vé „oře­cho­vé“). Copak my někdy bude­me moci pora­zit tem­né­ho pána? Nebo i něco z troš­ku reál­něj­ší oblas­ti – pora­zit tero­ris­ty, vydat se do budouc­nos­ti nebo minu­los­ti? Bojovat za svou lás­ku (pozor, už začí­nám být sen­ti­men­tál­ní). Těžko. Naším nej­vět­ším vzru­še­ním v živo­tě bude, když nám někdo ukrad­ne peně­žen­ku (ne, že by v té mojí něco našel). Radši už nebu­du moc pře­mýš­let, pro­to­že bych z toho musel zeší­let (poz­dě). Lidi já nechci žít tak nud­ný a oby­čej­ný život!!!!! Toto malé zamyš­le­ní jsem si pros­tě nemohl odpus­tit. Fantasie vs sku­teč­nost….


Recenze sepsá­na 16. 11. 2002


Ohodnoťte článek




Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Další naše články...