Pán prstenů: Dvě věže - Není to horší... Není to lepší... Je to zkrátka jiné...

Peter Jackson je bůh! Věřte tomu, nebo ne, ale tenhle chla­pík vypá­lil všem ryb­ník. Ještě nedáv­no zatra­co­va­ný reži­sér ryzích béček se Společenstvem Prstenu kata­pul­to­val mezi nej­už­ší holly­wo­od­skou eli­tu a dru­hým pokra­čo­vá­ním s podti­tu­lem Dvě věže jen potvr­dil má slo­va, že v prv­ním pří­pa­dě nešlo o lecja­kou náho­du. Čeká-li někdo, že v této recen­zi nalez­ne vět­ší­ho množ­ství námi­tek vzta­že­ných vůči kva­li­tě zpra­co­vá­ní, může se let­mo mrk­nout na závě­reč­ný ver­dikt a pře­číst si člá­nek nepro­pí­ra­jí­cí titul s tak zvuč­ným jmé­nem. Ano, napsat obsáh­lej­ší snůš­ku slůvek k dru­hé­mu dílu Pána prs­te­nů je zále­ži­tost dosti nezá­vi­dě­hod­ná, ale přes­to se musím při­znat, že tou­to šan­cí pří­liš nepo­hrd­nu.

Po pří­bě­ho­vé strán­ce se výraz­něj­ších odchy­lek nedo­čká­me. Dvě věže totiž sviž­ně nava­zu­jí na konec Společenstva Prstenu a vel­mi věr­ně popi­su­jí udá­los­ti, kte­ré před­chá­ze­jí závě­reč­né finá­lo­vé bitvě u Helmova žle­bu. Frodo a jeho věr­ný slu­ha Sam putu­jí napříč Středozemí a sna­ží se dostát své­ho cíle - zni­čit Prsten moci v Hoře osu­du. Jejich ces­tu jim však neče­ka­ně zkom­pli­ku­je náh­le se zje­vi­vší Glum, chtě­jí­cí zís­kat nazpět své­ho miláš­ka. Elf Legolas (zná­mý to lučišt­ník s neko­neč­nou záso­bou šípů) a trpas­lík Gimli se nao­pak pokou­ší ve sprin­tér­ském tem­pu dohnat uni­ka­jí­cí tlu­pů sku­ru­tů se zaja­tou dvo­ji­cí hobi­tů. A zku­še­ný hra­ni­čář Aragorn, kte­rý je rov­něž dopro­vá­zí, si poma­lu, ale jis­tě kles­tí ces­tič­ku k vysně­né­mu trů­nu míru­mi­lov­né­ho krá­le. Z hle­dis­ka kniž­ní před­lo­hy se zkrát­ka vše ubí­rá správ­ným smě­rem...

A pro­to se nesmí­me divit, že vel­ko­le­pou vřa­vou u Helmova žle­bu nic nekon­čí, ale prá­vě začí­ná. Druhý díl Tolkienovy ságy je i pro­ten­to­krát utnut v nej­ne­vhod­něj­ší oka­mžik, resp. ve chví­li, kdy je divák nezna­lý kni­hy zasko­čen náh­lým kon­cem a v útro­bách své mys­li litu­je tak „krát­ké“ sto­pá­že. Zásluhou neú­pros­ně dlou­hých pro­dlev mezi jed­not­li­vý­mi díly se tak klí­čo­vé bitvy o osud Středozemě dočká­me nejdří­ve až za rok.

Vzhledem ke kva­li­tě Společenstva Prstenu bylo na deva­de­sát devět pro­cent jas­né, že Dvě věže budou nemé­ně vyni­ka­jí­cím fil­mo­vým zážit­kem. Nejsem si však jist, zda­li je srov­ná­ní s o rok star­ším brat­říč­kem vhod­né. Peter Jackson totiž nato­čil zce­la jiný film, kte­rý si z prv­ní­ho Pána prs­te­nů vypůj­čil jen roze­hra­nou záplet­ku a vět­ši­nu ústřed­ních postav. Zřejmě nej­pod­stat­něj­ší změ­nou je obmě­na osob na postu hlav­ní­ho hrdi­ny. Ač je Frodo tím, kdo má zame­zit blí­ží­cí se zká­ze a na koho by se měla logic­ky upí­nat nej­vět­ší pozor­nost, ve Dvou věžích je jeho výkon zasti­ňo­ván věro­hod­ně hra­jí­cím Glumem a ome­zo­ván na napros­té mini­mum v důsled­ku toho, že se dru­hý díl sou­stře­ďu­je pře­de­vším na posta­vu Aragorna.

Zajímavý je ovšem i způ­sob, jakým jsou Dvě věže pro­stří­há­va­né. Peter Jackson pojal tří­ho­di­no­vou výprav­nou pohád­ku „seri­á­lo­vým“ způ­so­bem a původ­ní Společenstvo Prstenu pone­chal roz­me­ta­né do tří sku­pi­nek. Každé z nich vyme­zil na plát­ně urči­tý fil­mo­vý pro­stor. Chvíli tedy sle­du­je­me Pipina a Smíška, jak se sna­ží při­mět Stromovouse k účas­ti v boji pro­ti dese­ti­ti­sí­cům skře­tů, o pár minu­tek poz­dě­ji jsme svěd­ky Frodova setká­ní s bra­t­rem zesnu­lé­ho Boromira a konec­kon­ců nej­čas­tě­ji náš zrak kon­zu­mu­je scé­ny se zby­lou tro­ji­cí hrdi­nů.

Místy se pro­je­vu­jí­cí ste­re­o­typ pro­střed­nic­tvím těch či oněch scén je úspěš­ně kom­pen­zo­ván hned tře­mi trum­fy, kte­ré ze Dvou věží činí mno­hem tem­něj­ší a akč­něj­ší pokra­čo­vá­ní. Tím prv­ním je efekt­ně nato­če­ný sou­boj Balroga s Gandalfem, kte­rý je po vzá­jem­né výmě­ně úde­rů zavr­šen vítěz­stvím sym­pa­tic­ké­ho vou­sa­té­ho čaro­dě­je a jeho násled­nou koru­no­va­cí do bílé­ho řádu. Druhým aspek­tem, díky něhož si Dvě věže jis­tě vyslou­ží Oscara v kate­go­rii tri­ko­vých efek­tů, je počí­ta­čem ztvár­ně­ná posta­va Gluma. To, co pro­gra­má­to­ři doká­za­li, je při­nejmen­ším hod­né samo­stat­né­ho člán­ku, neboť výsle­dek jejich něko­li­ka­mě­síč­ní prá­ce půso­bí mno­hem při­ro­ze­ně­ji než v pří­pa­dě Final Fantasy. Glum na plát­ně před­vá­dí úžas­ný herec­ký výkon a jakož­to Prstenem roz­pol­ce­ná osob­nost vrhá stín i na své­ho „páneš­ka“ Froda a jeho slu­hu Sama.

Poslední jis­to­tou úspě­chu je pak tři­ce­ti­mi­nu­to­vá bitva u Helmova žle­bu, kte­rá je po vzo­ru cel­ko­vé­ho poje­tí sním­ku pro­lí­ná­na s úto­kem entů na Železný pas. Jackson s výraz­nou pomo­cí počí­ta­čo­vé tri­ko­vé tech­no­lo­gie roze­hrá­vá na plát­ně jeden z nej­masiv­něj­ších fil­mo­vých ata­ků a k udr­že­ní řád­ně našpo­no­va­né nála­dy si vypo­má­há pohle­dy z pta­čí per­spek­ti­vy, jež zachy­cu­jí duni­vý pochod Sarumanovy dese­ti­ti­sí­co­vé armá­dy, podrob­ný­mi stu­di­e­mi skře­tích chru­pů a rov­něž zábě­ry s potřeb­nou dáv­kou pate­tič­nos­ti.

Ani Jacksonovo vele­dí­lo se však nevy­va­ro­va­lo kla­sic­kých chyb, a pro­to ve fil­mu nara­zí­me hned na něko­lik dis­ku­ta­bil­ních pasá­ží (pří­chod elfů do Helmova žle­bu, slejdu­jí­cí Legolas ap.). Nedostatky, kte­ré nepa­tr­ně kazi­ly dojem z jinak skvě­lé­ho Společenstva Prstenu, byly buď­to nadob­ro odstra­ně­ny, ane­bo byl jejich výskyt ve Dvou věžích ome­zen na napros­té mini­mum. Mírně zne­klid­ňu­jí­cím prv­kem je sama o sobě tupost skře­tí armá­dy a v nepo­sled­ní řadě i nad­měr­ná pate­tič­nost, pro­je­vu­jí­cí se např. ve scé­ně s cvá­la­jí­cím bílým hřeb­cem. Poměrně zbrkle je ve sním­ku vylí­če­no i něko­lik udá­los­tí, kte­ré by si jis­tě zaslou­ži­ly podrob­něj­ší roz­bor (viz. vykres­le­ní vzta­hu Éowyn k Aragornovi). Naštěstí pro všech­ny pří­z­niv­ce Pána prs­te­nů jsou všech­ny zápo­ry a nedo­stat­ky zapo­me­nu­ty divá­kem ve chví­li, kdy se sní­mek pře­houp­ne do své dru­hé fáze, v níž bude­te jen s ústy doko­řán a zata­je­ným dechem sle­do­vat moc­ně gra­du­jí­cí finiš s nad­měr­ným výsky­tem veskr­ze sil­ných momen­tů.

A jaké je resumé? Ptám se sám sebe, jest­li je u tako­vé­ho titu­lu vůbec nezbyt­né. Já sám jsem měl o bodo­vém pří­dě­lu jas­no již před vstu­pem do kina a po zhléd­nu­tí Dvou věží jsem zjis­til, že je roz­sah naší stup­ni­ce pro film tako­vé­ho měřít­ka zce­la nedo­sta­teč­ný. Peter Jackson zkrát­ka opět nato­čil dílo, kte­ré se výraz­nou měrou zapí­še do dějin fil­mo­vé kine­ma­to­gra­fie.

---

Foto: New Line Cinema

---

---