PÁN KOMERCE A HARRY MACHR

V sou­vis­los­ti s nad­chá­ze­jí­cí „význam­nou“ udá­los­tí, kdy se na obra­zov­ce TV NOVA obje­ví prv­ní díl Pána prs­te­nů, Společenstvo prs­te­nu, jsem tro­chu oprášil sta­ré sou­bo­ry na svém dis­ku a našel člá­nek, kte­rý jsem napsal 10. červ­na 2002 pro časo­pis Antiworld, jemuž šéf­re­dak­to­ru­ji.
Jelikož už byl napsán hod­ně dáv­no, veš­ke­ré cita­ce a vyjá­d­ře­ní nemuse­jí vždy sto­pro­cent­ně odpo­ví­dat sku­teč­nos­ti, nicmé­ně jeho hlav­ní myš­len­ka zůsta­la zacho­vá­na.
Pokud bys­te o mém časo­pi­se chtě­li vědět víc, najde­te jej na adre­se www.dukeweb.org/antiworld (snad mi Simca tuto malou reklam­ku odpus­tí :-)).Pán prs­te­nů a Harry Potter. Kdo by dnes neznal tyto dva snad nej­zná­měj­ší fil­my po celém svě­tě. A když říkám nej­zná­měj­ší, zce­la jis­tě nejsem dale­ko od prav­dy. Pokud posled­ní dobou něco ovládlo svět, tak to jsou tito dva mla­dí hrdi­no­vé – hobit Frodo Pytlík a čaro­děj­ný učeň Harry Potter.

Začnu tako­vou malou pří­ho­dou, kte­rá se mi nedáv­no sta­la, sho­dou okol­nos­tí těs­ně po uve­de­ní těch­to dvou fil­mů do kin. Byla sobo­ta a já jsem se jako tra­dič­ně vydal ven na pro­cház­ku. Jel jsem na pře­dem sta­no­ve­né mís­to urče­ní, kde jsme se měli setkat s mým bra­tran­cem. Do ono­ho mís­ta setká­ní pro­bí­ha­lo vše tra­dič­ně v nor­má­lu. Když jsme se s úspě­chem shle­da­li, roz­hod­li jsme se, že půjde­me na „prů­zkum“ do měs­ta. A tím to zača­lo. Nejdříve jsme nara­zi­li na jed­nu tra­fi­ku, ve kte­ré, kam jste pohléd­li, jste moh­li nalézt podo­biz­ny výše uve­de­ných dvou postav. Karty Harry Potter, samo­lep­ky Harry Potter, žvý­kač­ky Harry Potter, samo­lep­ky Pán prs­te­nů, album Pána prs­te­nů atd. atd. Zkrátka a dob­ře, tito dva byli všu­de! No nic, řek­li jsme si a pokra­čo­va­li dál v naší ces­tě. Když jsme nara­zi­li na dru­hou tra­fi­ku v tom­to sty­lu, už nám to bylo tro­chu podiv­né. Ale dru­hou tra­fi­kou to zda­le­ka nekon­či­lo. Míjeli jsme jed­nu za dru­hou, dru­hou za tře­tí a čtvr­tou za pátou a ve všech ten stej­ný pří­pad – Pán prs­te­nů a Harry Potter! To už nás poma­lu, ale jis­tě začí­na­lo doží­rat, a když jsme na tyto dva nara­zi­li i v obcho­dě s potra­vi­na­mi, bylo jas­né, že sop­ky musí vybuch­nout. A taky, že ano! Začali jsme nadá­vat, že všu­de jen samý Pán prs­te­nů a Harry Potter. Skoro nic jiné­ho člo­věk nevi­dí. Ale proč? Je to tolik nut­né?

Já osob­ně nesná­ším jakou­ko­li komer­ci a v jakém­ko­li množ­ství. Nemám rád rekla­my, kte­ré neu­stá­le pře­ru­šu­jí fil­my, nemám rád rekla­my v rádiu, kde se má hrát a ne kecat nesmys­ly napří­klad o žen­ských potře­bách! Nemám rád rekla­my na inter­ne­tu, pro­to­že mě zdr­žu­jí a obtě­žu­jí při prá­ci a taky nesná­ším komer­ci v hud­bě, jeli­kož hud­ba, jaká­ko­li hud­ba, by se měla dělat pro potě­še­ní sebe sama a pro potě­še­ní dru­hých a ne jen kvů­li penězům! Ale tohle všech­no je nic ve srov­ná­ní s komer­cí, jakou se dopouš­tí na těch­to dvou dílech!

Rozhodně nemůžu tvr­dit, že by to neby­la dob­rá díla, to ne. Já osob­ně jsem Pána prs­te­nů viděl a na Harryho Pottera jsem se chys­tal (nako­nec to však nevy­šlo). Oba dva jsou to uni­ká­ty a zce­la jis­tě si zaslou­ží to nej­vyš­ší ohod­no­ce­ní, už vzhle­dem k jejich tvůr­cům (Tolkien a Rowlingová), ale proč se kolem toho musí dělat tako­vé cirá­ty? Dám vám tako­vý malý pří­klad s Novým Zélandem. Před Pánem prs­te­nů poma­lu ani nikdo nevě­děl, kde tato země leží, jak vypa­dá a kdo v ní žije. Ale jakmi­le se ten­to film dostal do kin a shlédly ho masy lidí, tak hned všich­ni vědí o Novém Zélandu. Je to pře­ce země hobi­tů, ne?!? A ten, kdo tohle neví, je magor. „A Petříčku, kam bys chtěl jet letos na dovo­le­nou? Zase do Chorvatska?“ „Ne tati, do Nového Zélandu, do kra­je Pána prs­te­nů!“

Nevím proč, ale celý ten­to feno­mén mi při­pa­dá poně­kud uje­tý a nesmy­sl­ný. Jak by tato dvě díla moh­la být krás­ná a svým způ­so­bem i vzác­ná, kdy­by zůsta­lo jen u jejich kniž­ní podo­by! Ale ne, teď už dokon­ce i sta­ré podo­by těch­to knih dostá­va­jí novou image. „Lepší, při­taž­li­věj­ší, láka­věj­ší ke kou­pi“ a hlav­ně, a to už bez uvo­zo­vek, více komerč­něj­ší. Takový je ale bohu­žel člo­věk, že dává vždy jen na vněj­ší podo­bu, ale to, co je uvnitř, jaké hod­no­ty to či ono v sobě skrý­vá, to už je podruž­né a nepod­stat­né. Důležitý je pře­ce obal a dál už je jed­no, co je pod ním.

Kdyby to šlo, rád bych zjis­til, jest­li by tato dvě díla byla také tak pro­slu­lá, zná­má a úspěš­ná, jen z jejich kniž­ní podo­by a bez této maso­vé kam­pa­ně. Docela o tom pochy­bu­ji, i když to nikdy nezjis­tím. Také bych si doce­la přál, aby z našich živo­tů zmi­ze­la komer­ce, což se mi asi taky nespl­ní, pro­to­že komer­ce a rekla­my jako tako­vé, jsou už nato­lik zažra­né do mys­li člo­vě­ka, že se sta­ly jeho život­ním sty­lem. Oblékáme se pod­le rekla­my, pije­me pod­le rekla­my, jíme pod­le rekla­my, tele­fo­nu­je­me pod­le rekla­my, léčí­me se pod­le rekla­my, poslou­chá­me hud­bu pod­le rekla­my, milu­je­me se pod­le rekla­my, naku­pu­je­me pod­le rekla­my. Komerce nás ovlá­dá, ať chce­me nebo nechce­me. A stej­ně tak jsme se necha­li ovlád­nout pod zášti­tou rekla­my a davo­vé psy­chó­zy, kte­rá vybuch­la jako nača­so­va­ná bom­ba a pohl­ti­la téměř vše, co moh­la, „Pánem komer­ce a Harry Machrem“! A násled­ky z toho­to výbuchu bude­me poci­ťo­vat zřej­mě ješ­tě hod­ně dlou­ho, do doby, než vybuch­ne dal­ší komerč­ní bom­ba, kte­rá sme­te tu původ­ní a nahra­dí ji novou. Pak zapo­me­ne­me na Froda a na Harryho a bude­me milo­vat a obdi­vo­vat jiné­ho hrdi­nu, kte­rý nám dá pocit, že dob­ro pře­ce jen vždyc­ky zví­tě­zí…

A na závěr ješ­tě vzkaz všem těm, kte­ří se jak­ko­li podí­le­li na nato­če­ní těch­to fil­mů, na všech mož­ných i nemož­ných rekla­mách k těm­to dvě­ma dílům, na pla­ká­tech, na časo­pi­sech, na samo­lep­kách a podob­ně: Myslíte si, že jejich auto­ři, když je psa­li, chtě­li, aby se z jejich hrdi­nů sta­la továr­na na pra­chy?!? Pokud ano, tak to nejsou spi­so­va­te­lé. Spisovatel píše pro radost, ne aby si tím vydě­lá­val těž­ké pení­ze! Já to vím, pro­to­že nejdří­ve jsem Antiworld chtěl psát jen, když za něj někdo zapla­tí (vzpo­meň­me prv­ní a dru­hé čís­lo). Ale pak mě to zača­lo bavit a psal jsem to s chu­tí a potě­še­ním a na něja­ké pení­ze jsem se vykaš­lal! Je mi jed­no, že zapla­tím za tisk a za papír, a že z toho nic nemám. Ano, nemám, nemám z toho finan­ce, ale zato z toho mám mno­hem víc – pocit sebe­u­spo­ko­je­ní. Pocit, že jsem něco vytvo­řil, že dělám něco, co mě baví. A hlav­ně pocit, že mě někdo čte. Stejný pocit má i můj spo­lu­pra­cov­ník happyG., jinak by tohle asi nedě­lal. Tento pocit je totiž k neza­pla­ce­ní.

---