Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Pád Třetí říše - recenze

Pád Třetí říše - recenze

Není moc vída­né, aby se po celém svě­tě tak vzru­še­ně hovo­ři­lo o němec­kém fil­mu, aniž by to v jeho názvu někdo chtěl. Pád Třetí říše to však doká­zal, a tak, ješ­tě před­tím než si bude­me moci spo­leč­ně zatryl­ko­vat Good bye, Hitler!, pojď­me pro­zkou­mat, co za tím sto­jí.Důvodem, proč se o Pádu Třetí říše mlu­ví vše­mi svě­to­vý­mi jazy­ky a píše v maďar­ském Neonacistickém týde­ní­ku pro seni­o­ry počí­na­je po novozéland­ské vydá­ní Kačera Donalda kon­če, je fakt, že si prá­vě samot­ní Němci před pár lety usmys­le­li, že by se na dru­hou svě­to­vou vál­ku, respek­ti­ve její závěr, moh­li podí­vat i přes kukát­ka vlast­ních kamer, kte­ré sice dnes už nema­jí přes objek­tiv rudě (och, jaký sofis­ti­ko­va­ný para­dox!) narý­so­va­ný háko­vý kříž,
přes­to Vám asi kaž­dý z nich nebu­de na potká­ní vyklá­dat, jaké že byli Němci svi­ně. Nutno však dodat, že „pří­běh“ se pev­ně drží dobo­vých reá­lií a stan­dar­dů, tak­že něja­ké zásad­ní zlo­my na posled­ní chví­li a skan­dál­ní odha­le­ní, že Winston Churchill byl žena a ješ­tě k tomu Braunová, bude­te muset hle­dat jin­de.
Film začí­ná v roce 1942 (aby se o chví­li poz­dě­ji pře­ne­sl k posled­ním něko­li­ka málo měsí­cům exis­ten­ce Třetí říše), kdy si Adolf Hitler vybí­rá v úkry­tu své­ho bun­k­ru, roman­tic­ky posta­ve­né­ho v odlehlém lesí­ku, svou osob­ní sekre­tář­ku. Mezi šes­ti kan­di­dát­ka­mi byla i Traudl Junge, kte­rou si fűhrer i přes její roz­pa­či­tost při při­jí­ma­cím říze­ní nako­nec vybral.
Traudl Junge tak moh­la být s Hitlerem ve vzá­jem­ném sty­ku prak­tic­ky až do jeho smr­ti. Poté ve zdra­ví pře­ži­la pová­leč­né sou­dy, kde svo­je činy omlu­vi­la mla­dic­kou zasle­pe­nos­tí a ješ­tě před svou smr­tí (když se i přes rako­vi­nu, kte­rou ke kon­ci živo­ta trpě­la, doži­la roku 2002 - nedo­ži­tých dva­a­osm­de­sá­ti) napsa­la o své dáv­né prá­ci kníž­ku, ze kte­ré Pád Třetí říše čer­pá.

Když Traudl vstou­pi­la do bun­k­ru, bylo jí a jejím pěti kole­gy­ním řeče­no, ať se na chví­li posa­dí, že fűhrer prá­vě krmí své­ho psa. A o tom film je... Ne, vy tam, nemám na mys­li psa!
Režisér Oliver Hirschbiegel nám totiž despo­tic­ké­ho, šovi­nis­tic­ké­ho, mul­ti­ma­so­vé­ho a citů pozbý­va­jí­cí­ho vra­ha uka­zu­je vel­mi výji­meč­ným způ­so­bem, a totiž lid­ským a prav­dě­po­dob­ným. Adolf Hitler zde nejez­dí po Evropě osob­ně otá­čet ply­no­vým kohout­kem a nepod­pa­lu­je tu zdra­vý rozum lidí svý­mi pla­men­ný­mi pro­je­vy, nýbrž půso­bí reál­ným dojmem neu­stá­lým stre­sem vyčer­pa­né­ho člo­vě­ka – člo­vě­ka s lid­skou duší, bohu­žel s duší píchlou a zali­tou tím nej­od­por­něj­ším hni­sem, o kte­rém jste kdy sly­še­li. Celý ten­to aspik však zvlá­dl Bruno Ganz pře­trans­for­mo­vat na fil­mo­vé plát­no v tako­vém sty­lu, že se jen může­me pou­smát nad situ­a­cí, kte­rá by nasta­la, kdy­by ame­ric­ké­ho Oscara za nej­lep­ší muž­ský herec­ký výkon zís­kal Adolf Hitler. Škoda pro svě­to­vý cynis­mus, že se tak nesta­lo, Bruno Ganz by si ho neza­slou­žil o nic méně než Jamie Foxx. Ganz se už však nálep­ky Hitlera asi jen tak nezba­ví a názo­ry, že byl zro­zen pro roli fűhre­ra bude muset brát s poleh­ču­jí­cím úsmě­vem až do kon­ce své­ho živo­ta, asi i kdy­by už jen dabo­val paňá­ky v Sezame, ote­vři se. Nutno však dodat, že nejen on hra­je svou roli dojmem, jako­by její reál­nou před­lo­hu kole­go­vé věd­ci za rohem v labo­ra­to­ři resue­rek­to­va­li a posla­li na plac s kry­cím jmé­nem a umě­lou iden­ti­tou her­ce němec­ké kine­ma­to­gra­fie; v tomhle film bodu­je.

Ze všech mož­ných zákou­tí se ozý­va­lo jak je Pád Třetí říše poci­to­vě sil­ným fil­mem… je? Pokud bre­čí­te a hrů­zou kři­čí­te u váleč­ných doku­men­tů, běží­cích občas na ČT2, tak si při něm naplá­če­te Ženevské jeze­ro. V pří­pa­dě, že Vám váleč­né doku­men­ty při­jdou nud­né, neo­so­lí­te si ani polév­ku.
Ač film řád­ně pou­ží­vá tra­dič­ní fil­mo­vé prv­ky, ač obsa­hu­je něko­lik vylo­že­ně pozo­ru­hod­ných udá­los­tí (bez­sta­rost­ný život němec­kých špi­ček, vrcho­lí­cí při dis­ko­té­ko­vém hopsá­ní za ryt­mu pada­jí­cích bomb na Mnichov...dopředu déle jas­né­ho koneč­né­ho nezda­ru ve vál­ce, kte­rý si ke kon­ci nebyl zejmé­na Hitler scho­pen při­pus­tit a jako už vál­kou a sám sebou dosti zde­for­mo­va­ný člo­věk, pro­pa­dal neu­stá­lým před­sta­vám své mys­li v zásad­ní obrat, a když mu koneč­ně došlo, že už není mož­nos­ti zvra­tu, film o chví­li poz­dě­ji skončil...scéna sebe­vraž­dy němec­ké­ho důstoj­ní­ka v ošetřovně...a pří­stup pana a paní Goebbelsových k pádu nacis­mu je také vskut­ku suges­tiv­ní zále­ži­tos­tí), ač v něm her­ci Hrají a ač při­ná­ší na celou věc lehce upra­ve­ný pohled, což se cení, půso­bí spí­še jako rekon­struk­ce nebo doku­ment.

Pád Třetí říše je dvě a půl hodi­ny dlou­hý film, kte­rý sle­du­je pád doslo­va celé Třetí říše, nejen posled­ních pár dní živo­ta Adolfa Hitlera, tak­že bude­te mít mož­nost sle­do­vat oprav­du vel­ký počet figur, což má za pří­či­nu roz­vlek­lost, neu­ce­le­nost a nekom­pakt­nost veš­ke­ré­ho dění na plát­ně před Vámi. Ztotožňování se s hlav­ním hrdi­nou zde asi není moc na pořa­du dne, kaž­do­pád­ně k němu bude­te mít prav­dě­po­dob­ně mno­hem blí­že než k „nevin­né“ sekre­tář­ce. Jak vál­ka skon­čí, kaž­dý ví a já bych se ani přes všech­ny pozi­ti­va toho­to fil­mu nebál ozna­čit Pád Třetí říše za film nud­něj­ší a del­ší, než by bylo vhod­né. Ubrat na sto­pá­ži i na šíř­ce zábě­ru, ve kte­rém Oliver Hirschbiegel pád Třetí říše sle­du­je a měli bychom tu film hod­ný vyso­ce pozi­tiv­ních ohla­sů, kte­rých dosa­hu­je a nomi­na­ce na Oscara za nej­lep­ší nean­g­lic­ky mlu­ve­ný sní­mek roku 2004, kte­ré již dosá­hl.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,36960 s | počet dotazů: 214 | paměť: 54296 KB. | 17.04.2021 - 07:55:15
X