Ovidiova poslední láska - kniha

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Rusavi začí­ná vyprá­vět pří­běh o svém páno­vi a dru­ho­vi Ovidiovi, při­čemž se sta­la i jeho druž­kou, a to posled­ní. Zemřel jí v náru­čí za jed­no­ho jar­ní­ho rána. Odpřísáhla při všech bozích, že to co vyprá­ví je sva­tosva­tou prav­dou. Musela to vyprá­vět, pro­to­že cíti­la vel­kou tesk­no­tu po svém páno­vi, při­čemž dodá­va­la, že Ovidius byl jed­ním z nej­las­ka­věj­ších a nej­lep­ších lidí, jaké kdy pozna­la. Chtěla tak ošá­lit i své srd­ce před­sta­va­mi, že je stá­le s ním a kdy­ko­liv může při­jít, ale to samo­zřej­mě už prav­da neby­la. Jednoho dne šla Rusavi s mat­kou popr­vé po měs­tě, kte­ré bylo jejich domo­vem. Sice byla mat­ce v patách, ale i přes­to, že byla vyso­ká, tak se jí mamin­ka ztra­ti­la z dohle­du.

Všímala si archi­tek­to­nic­kých prv­ků, ale i lidí a jejich mluvě, a to tak důklad­ně, že najed­nou byla sama. Zděšeně se roz­hlí­že­la a naštěs­tí jí brzo uvi­dě­la a tak k ní běže­la a poslé­ze ji obja­la, tak tu jí vytrysk­ly slzy úle­vy, že je vše zas tak, jak má být. Hledaly babič­ku Amatheiu, ale i když se poptá­va­li, nic se nedo­zvě­dě­ly, tak­že si muse­ly najít mís­to na pře­no­co­vá­ní. Usadili se v jed­nom z výklen­ků, ale stej­ně měly špat­ný spá­nek. Ráno bylo doce­la roz­pa­či­té, pro­to­že je vyhá­něl muž, kte­ré­mu to tam nej­spíš pat­ři­lo.

Moc mu nero­zu­mě­ly, pro­to­že mlu­vil zvlášt­ní smě­si­cí řečti­ny a get­šti­ny. Nicméně z toho jeho kři­ku pozna­ly, že je vyhá­ní. Když při­šly na trh, pře­chá­zel jim sice zrak z té krá­sy, ale nikde nevi­dě­ly žád­ný stá­nek s jíd­lem a při­tom jim hla­dy už dosti kru­če­lo. Zeptaly se jed­né ženy, kde je něja­ký trh s jíd­lem a ta jim ochot­ně popsa­la ces­tu. V jed­né zastr­če­né ulič­ce posbí­ra­ly pení­ze, kte­ré měly od babič­ky. U jed­no­ho stán­ku si nabra­ly peče­né hous­ky a ryby, ale zapla­ti­ly tolik, že by si moh­ly kou­pit sko­ro všech­no zbo­ží, kte­ré tam trhov­ky­ně měla.

Druhého dne se vyda­ly na pro­hlíd­ku měs­ta, řek­ně­me s tako­vou prů­vod­ky­ní jmé­nem Glauké, kte­rá ze začát­ku neby­la moc pří­vě­ti­vá, ale když jí zapla­ti­ly, už se s ní dalo vcel­ku mlu­vit. Glauké je tedy ved­la k amfi­te­át­ru nebo­li diva­dlo, kde se hrá­ly hry, pře­váž­ně tedy o svát­cích, pří­pad­ně se zde pro­vá­dě­ly slav­nos­ti na počest bohů. V momen­tál­ním sta­vu se však už dlou­ho nehrá­lo z důvo­du častých úto­ků nepřá­tel. Glauké se divi­la, že nezna­jí tako­vou zásad­ní věc jako je diva­dlo. Ptala se jich tedy, odkud při­šly. Rusavi už měla na jazy­ku odpo­vě­di, ale mat­ka jí dáva­la zna­me­ní, aby o tom radě­ji poml­če­la.

Matka Glauké říka­la tako­vé polo­prav­dy až lži, což se Rusavi divi­la, ale jeli­kož byla zvyk­lá mat­ku poslou­chat, tak to necha­la být. Glauké je vza­la také na náku­py oble­če­ní, pro­to­že to, co měly na sobě, se abso­lut­ně neho­di­lo mezi míst­ní lid. Glauké navíc zís­ka­la svou odmě­nu od pro­dej­ky­ně, kam je doved­la – ta jí za při­ve­de­ní zákaz­nic vtisk­la do dla­ně pení­ze. Ono to neby­lo ješ­tě hoto­vé oble­če­ní, spí­še lát­ky, ze kte­rých si mat­ka spo­lu s Rusavi muse­ly oděv zpra­co­vat. Matka se poté pta­la Glauké, jak to mají udě­lat. Bylo to jed­no­du­ché, sta­či­lo jen pár stehů a tka­nic. Ještě před­tím absol­vo­va­ly očis­tu v moři.

Tato kni­ha mě neo­slo­vi­la, pro­to­že i když mám ráda Řecko doby, kdy exis­to­va­lo na sta­ro­by­lé úrov­ni, tak tohle mi úpl­ně nesed­lo. Nicméně bych to dopo­ru­či­la těm, kte­rým řec­ká kul­tu­ra něco říká, a mají ji rádi. Kniha má 288 stran.

Věnovalo nakla­da­tel­ství Atlantis.

• Autor: Jaromíra Sekotová
• Žánr: pro děti
• Nakladatelství: Atlantis
• Datum vydá­ní: 1993

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře