Kritiky.cz > Profily osob > Rozhovory > Otázky a odpovědi s Václavem Marhoulem k filmu Nabarvené ptáče

Otázky a odpovědi s Václavem Marhoulem k filmu Nabarvené ptáče

NabarvenePtace2

Proč Nabarvené ptá­če? Co pro vás zna­me­ná kni­ha Jerzyho Kosińského?

Kosińského román mě vel­mi sil­ně a hlu­bo­ce zasá­hl. Jako sce­náris­ta, reži­sér a v pod­sta­tě i jako pro­du­cent činím svá roz­hod­nu­tí ze srd­ce. Nikdy nekal­ku­lu­ju, nikdy nespe­ku­lu­ju. Ihned po pře­čte­ní kni­hy jsem si řekl: „Musím to nato­čit. Prostě musím.“ Nabarvené ptá­če není váleč­ný film a ani to není film o holo­caus­tu. Myslím, že se jed­ná o zce­la nad­ča­so­vý a veskr­ze uni­ver­zál­ní pří­běh – pří­běh o sou­bo­ji mezi tem­no­tou a svět­lem, dob­rem a zlem, sku­teč­nou vírou a orga­ni­zo­va­ným nábo­žen­stvím a mezi mno­ha dal­ší­mi pro­ti­kla­dy. Příběh mě při­měl klást si mno­ho nepří­jem­ných otá­zek, na něž jsem si musel sám odpo­ví­dat. Měl jsem pochyb­nos­ti o poslá­ní a osu­du Homo sapi­ens jakož­to živo­čiš­né­ho dru­hu a tyto pochyb­nos­ti byly nato­lik boles­ti­vé, že jsem se musel držet něče­ho pozi­tiv­ní­ho.

A prá­vě v tom spo­čí­vá ono kouz­lo: svět­lo jsem spat­řil jedi­ně ve tmě. Konfrontací se zlem jsem dospěl k neotře­si­tel­né­mu pře­svěd­če­ní, že dob­ro a lás­ka musí bez­pod­mí­neč­ně exis­to­vat. Alespoň tak pří­běh Nabarveného ptá­če­te chá­pu.  Domnívám se, že nadě­je spo­čí­vá ve svět­le, jež pro­stu­pu­je vše­mi těmi hrůza­mi. Mým úko­lem tedy bylo vzít fil­mo­vé divá­ky na ces­tu a dovést je prá­vě k této nadě­ji. Byla to pro mě výzva „živo­ta či smr­ti“.

Kniha byla vní­má­na jako auto­bi­o­gra­fic­ká, nicmé­ně Kosiński byl násled­ně obvi­něn z toho, že si vět­ši­nu popi­so­va­ných situ­a­cí vymys­lel, že napsal belet­rii a že si vybá­jil ony hrůz­né zážit­ky, kte­ré sám nikdy neza­žil.

Ano, vím. Kosiński udě­lal během své­ho živo­ta chy­bu, když řekl, že se jed­na­lo o jeho vlast­ní auto­bi­o­gra­fii. Nebyla to prav­da. Ale abychom pocho­pi­li, proč to vlast­ně řekl, musí­me bez­pod­mí­neč­ně znát jeho život, jeho ducha i jeho myš­len­ky. To, zda kni­ha odrá­ží jeho vlast­ní zku­še­nos­ti či niko­liv, je pro mě zce­la nepod­stat­né, pro­to­že stě­žej­ním prv­kem umě­lec­ké­ho díla není živo­to­pis­ná prav­da, nýbrž oprav­do­vost. Dokonce ani fil­my, kte­ré se prá­vem pyš­ní tím, že jsou „pod­le sku­teč­né­ho pří­bě­hu“, neodrá­že­jí rea­li­tu. Bez fan­ta­zie, ať už úmy­sl­né, či niko­liv, je umě­ní zho­la nemož­né. Koneckonců, kaž­dý tvůr­ce vždy do díla vná­ší urči­tou míru este­ti­za­ce.

Během pří­prav na natá­če­ní jsem pře­če­tl mno­ho knih, belet­rii i lite­ra­tu­ru fak­tu, kte­ré mi pomoh­ly poro­zu­mět dané době a pro­stře­dí. Rád bych zmí­nil kni­hu his­to­ri­ka Timothyho Snydera s názvem Bloodlands, kte­rá věc­ně a v rám­ci kon­tex­tu popi­su­je vše, co se ve východ­ní Evropě před více než sedm­de­sá­ti lety dělo. Strašlivá zvěr­stva... Bylo to vel­mi sil­né čte­ní. Události, kte­ré popi­su­je, nena­lez­ne­me ani v Nabarveném ptá­če­ti, a co je ješ­tě hor­ší, nejed­ná se vůbec o lite­rár­ní fik­ci. Kniha jed­no­du­še popi­su­je straš­li­vá, zdr­cu­jí­cí fak­ta s vědo­mím, že se to všech­no sku­teč­ně sta­lo a že se to sta­ne zno­vu. Žádné umě­lec­ké dílo nemů­že podá­vat tak­to suro­vou rea­li­tu. Není to jeho úče­lem a vždy to vede k neú­spě­chu. Umění však k těm­to pří­bě­hům doká­že při­stu­po­vat empa­tic­ky a pře­de­vším prav­di­vě.

Jak jste zís­kal prá­va na natá­če­ní kni­hy?

Zjistit, kdo je drži­te­lem autor­ských práv Jerzyho Kosińského, trva­lo osm měsí­ců. V žád­ném pří­pa­dě to nebyl snad­ný úkol, ale nako­nec jsme našli auto­ri­zo­va­nou orga­ni­za­ci se síd­lem v Chicagu Spertusův insti­tut pro židov­ské uče­ní a vede­ní Napsal jsem jim zdvo­ři­lý dopis, v němž jsem se dotá­zal, zda by bylo mož­né začít jed­nat. Upřímně řeče­no jsem neče­kal žád­nou odpo­věď, tak­že jsem byl veli­ce mile pře­kva­pen, když mi do Prahy při­šla pozván­ka na spo­leč­né setká­ní. A tak jsem na jaře roku 2009 čekal v recep­ci před jejich kan­ce­lá­ře­mi v jed­nom mra­kodra­pu. Čekal jsem asi jen dvě minu­ty, než mě asi­s­tent­ka zaved­la do kon­fe­renč­ní míst­nos­ti, kam poz­dě­ji vstou­pi­li tři páno­vé... A pak začal „výslech“. Všechny otáz­ky se toči­ly kolem toho, proč mám zájem kni­hu zfil­mo­vat. Proč? Proč jsem si ji vybral? Jak mám vše naplá­no­va­né? Proč jsem o poten­ci­á­lu dané­ho mate­ri­á­lu tak ská­lo­pev­ně pře­svěd­čen? Když se za tím zpět­ně ohléd­nu, je mi jas­né, že se chtě­li ujis­tit, že mi nejde jen o finanč­ní spe­ku­la­ce, že nemám zájem o zisk nebo o to, abych těžil z kon­tro­verz­ních aspek­tů díla, ale že mám o pří­běh sku­teč­ně váž­ný zájem. Jedním z fak­to­rů, kte­ré hovo­ři­ly v můj pro­spěch, moh­la být i sku­teč­nost, že pochá­zím z východ­ní Evropy, tak­že si zřej­mě mys­le­li, že prav­dě­po­dob­ně budu mít k téma­tu nále­ži­tý vztah. Otázky mi klad­li asi hodi­nu, načež se šli pora­dit mezi sebou.  Vrátili se asi po dese­ti minu­tách a řek­li mi: „Dáme vám je.“ Během násle­du­jí­cích čtr­nác­ti měsí­ců jsme muse­li dojed­nat všech­ny pod­mín­ky i cenu: byla to obtíž­ná, ale féro­vá jed­ná­ní. Práva jsem nako­nec zís­kal po dva­ce­ti dvou měsí­cích.

Liší se film od kni­hy? Jak dlou­ho jste pra­co­val na scé­ná­ři?

Film není na roz­díl od romá­nu zalo­žen na slo­vech, ale na obra­zech; navíc žád­ná fil­mo­vá adap­ta­ce nemů­že přes­ně odpo­ví­dat tomu, co si čte­nář vytvo­ří ve své fan­ta­zii. Kamera je v tom­to napros­to nekom­pro­mis­ní: nabí­zí pohled reži­sé­ra a niko­ho jiné­ho. Adaptace může být úspěš­ná jedi­ně teh­dy, pokud má este­tic­ká kon­cep­ce fil­mu, vypra­věč­ský styl a posel­ství pří­bě­hu na divá­ka opě­tov­ný emo­ci­o­nál­ní a inte­lek­tu­ál­ní dopad podob­ný tomu, jaký měla kni­ha na čte­ná­ře. Celkem jsem napsal sedm­náct ver­zí scé­ná­ře a celý pro­ces trval tři roky.

Kniha je plná kru­tých a zne­po­ko­ju­jí­cích scén. Jak jste k těm­to čas­to bru­tál­ním for­mám nási­lí při­stu­po­val?

Celou dobu jsem se pokou­šel o vhod­nou míru a objek­ti­vi­za­ci. Chtěl jsem, aby pub­li­kum doká­za­lo ony bru­tál­ní scé­ny unést. Doufal jsem, že čer­no­bí­lé obra­zy, rámo­vá­ní, tem­po děje a roz­leh­lé pro­stře­dí ven­ko­va poskyt­ne divá­kům emo­ci­o­nál­ní pro­stor, aby moh­li reflek­to­vat dotyč­né akty nási­lí, kte­ré chla­pec vidí a kte­rým je vysta­ven. Vyhnul jsem se šoku­jí­cím, rych­lým efek­tům (kte­ré sni­žu­jí míru odpo­věd­nos­ti) a jaké­mu­ko­li bez­dů­vod­né­mu pro­ta­ho­vá­ní scén (což by na divá­ka mělo pří­liš sil­ný dopad). Pevně věřím, že se divá­ci nikdy nebu­dou cítit jako v pas­ti a že na ně žád­ná z vylí­če­ných udá­los­tí nebu­de půso­bit nevy­hnu­tel­ným dojmem.

Nabarvené ptá­če je medi­ta­cí o zlu, ale také o jeho pra­vém opa­ku: o dob­ru, empa­tii a lás­ce. V jejich nepří­tom­nos­ti se k těm­to hod­no­tám nevy­hnu­tel­ně obra­cí­me. Když vidí­me v Nabarveném ptá­če­ti zábles­ky dob­ra a lás­ky, váží­me si jejich pod­sta­ty a tou­ží­me po tom, aby jich bylo více. Toto je pozi­tiv­ní posel­ství fil­mu – lid­ská tou­ha po dob­ru. Když Chlapec volá: „Chci jít domů!“ my také chce­me jít domů, na bez­peč­né mís­to plné lás­ky. Cokoliv jiné­ho se zdá být absurd­ní.

Pochopitelně jsem vel­mi zne­po­ko­jen otáz­ka­mi, kte­ré ten­to mate­ri­ál vyvo­lá­vá. Mají psy­cho­lo­go­vé sku­teč­ně prav­du, když tvr­dí, že se obra­cí­me ke zlu, nehrozí-li nám nebez­pe­čí tres­tu? Je zlo v boji o život jako tako­vý nevy­hnu­tel­né? Jaké okol­nos­ti nám umož­ňu­jí zra­dit naše vlast­ní zása­dy? Odpovědi na tyto otáz­ky stá­le hle­dám, a pře­de­vším pak v této době.

V Nabarveném ptá­če­ti je to ješ­tě boles­ti­věj­ší, když tak­to kru­tý pří­běh dopa­dá na malé dítě.

Dospělí mají svou minu­lost, kte­ré jsou si vědo­mi, a záro­veň si doká­žou před­sta­vit budouc­nost. U dítě­te to ale nepla­tí. Minulost je pro ně neu­vě­ři­tel­ně měl­ké vod­ní těle­so, v němž nelze pla­vat. A budouc­nost si nedo­ká­že před­sta­vit vůbec. Dítě je v pod­sta­tě schop­no mys­let jen pár dní dopře­du. Co bude za měsíc, je pro ně nepo­zna­tel­né. Řada kli­nic­kých psy­cho­lo­gů však dospě­la k závě­ru, že děti para­dox­ně při­jí­ma­jí tvr­dou rea­li­tu mno­hem snad­ně­ji než dospě­lí. Berou věci tak, jak jsou. A to je samo­zřej­mě schop­nost, kte­rá dětem pomá­há pře­žít díky tomu, že jim umož­ňu­je uvě­řit, že ty hroz­né věci, jež se dějí kolem nich, jsou nor­mál­ní. Něco tako­vé­ho se děje i naší hlav­ní posta­vě, Chlapci, kte­rý se sice zachrá­ní, ale mož­ná je nevrat­ně poško­zen tou samou odol­nos­tí, kte­rá mu umož­ni­la všech­ny ty hrůz­né zku­še­nos­ti vydr­žet. Já jsem však pře­svěd­čen, že vždy exis­tu­je ces­ta zpět.

V kni­ze, stej­ně jako ve fil­mu, je Chlapec jakým­si sym­bo­lem, před­sta­vi­te­lem všech těch sto­vek tisíc dětí, kte­ré pro­ži­ly vál­ku, puto­va­ly zni­če­nou Evropou, ztra­ti­ly rodi­če a mož­ná se už s nimi nikdy neshle­da­ly. A to samé se děje po celém svě­tě, všu­de tam, kde je něja­ký váleč­ný kon­flikt.

Jak jste s vaším hlav­ním her­cem natá­čel všech­ny ty zne­po­ko­ju­jí­cí a kru­té scé­ny?

U něko­li­ka nej­pro­ble­ma­tič­těj­ších scén nebyl Chlapec vůbec pří­to­men. Kamera sle­du­je akci z jeho mís­ta a vyja­dřu­je tak jeho sub­jek­tiv­ní vidě­ní. Ve scé­nách zachy­cu­jí­cích nási­lí a sex jsem zase pou­žil dospě­lé­ho dublé­ra.

Proč nebyl váš film nato­čen v ang­lič­ti­ně?

Od samé­ho začát­ku jsem byl pře­svěd­čen o tom, že ang­lič­ti­na by v Nabarveném ptá­če­ti zce­la zni­či­la jakou­ko­li auten­tič­nost. Sám Kosiński v před­mluvě své kni­hy uvá­dí, že pří­běh se ode­hrá­vá kde­si ve východ­ní Evropě, kde lidé mlu­ví zvlášt­ním dia­lek­tem. Z toho­to důvo­du jsem se roz­ho­dl pou­žít jakési „slo­van­ské espe­ran­to“, umě­le vytvo­ře­ný jazyk. Dalším důvo­dem toho­to roz­hod­nu­tí byla sku­teč­nost, že jsem si nepřál, aby se jaký­ko­li sku­teč­ný slo­van­ský národ východ­ní Evropy s tím­to pří­bě­hem iden­ti­fi­ko­val na národ­ní úrov­ni.

Použil jste čer­no­bí­lý 35mm film. Proč?

Patřím mezi ty fil­ma­ře, kte­ří jsou navzdo­ry dneš­ním úžas­ným mož­nos­tem digi­tál­ní­ho natá­če­ní pře­svěd­če­ni o tom, že nega­tiv je v zása­dě nena­hra­di­tel­ný a že dodá­vá fil­mu jis­té kouz­lo. Negativ je auten­tič­těj­ší, zejmé­na u sním­ku, jako je Nabarvené ptá­če, kte­rý je čer­no­bí­lý prá­vě s ohle­dem na umoc­ně­ní základ­ní vypra­věč­ské linie. Natáčet film v bar­vě by byla napros­tá kata­stro­fa. Vypadalo by to zce­la nepře­svěd­či­vě, faleš­ně a komerč­ně.

Hlavní roli dítě­te hra­je Petr Kotlár, kte­ré­ho jste nena­šli při cas­tingu, ale při náhod­ném setká­ní. Jak k tomu došlo?

Došlo k tomu něko­lik let před natá­če­ním v Českém Krumlově, kam jez­dím psát všech­ny své scé­ná­ře. Toto mís­to je téměř magic­ké a má jedi­neč­ný genius loci. A tam jsem ho jed­no­ho krás­né­ho dne uvi­děl... A cítil jsem, vylo­že­ně cítil, stej­ně jako při čet­bě té kni­hy, že obsa­ze­ní toho­to dítě­te bude správ­ným roz­hod­nu­tím. Byl to zkrát­ka on, Chlapec. Bylo to vel­ké rizi­ko... Petr Kotlár, nehe­rec, malý hoch bez jakých­ko­li zku­še­nos­tí před kame­rou. Vím, že to zní bláz­ni­vě, ale tak to zkrát­ka bylo.

Jak jste Petra při­pra­vo­val na tak nároč­nou fil­mo­vou prá­ci?

Udělal jsem jen dvě věci. Nejprve jsme pro­ved­li kame­ro­vé zkouš­ky. Nevěděl jsem, jest­li bude vůbec scho­pen před­stou­pit před kame­ru. Bylo mož­né, že i přes svou evi­dent­ně sil­nou, extro­vert­ní pova­hu a upřím­nou tou­hu hrát zkrát­ka ztuh­ne. Říkal jsem si, že jsem blá­zen, pro­to­že jsem za pár měsí­ců už musel natá­čet, a při­tom jsem všech­no vsa­dil na jed­nu kar­tu, na něj, a to jen na zákla­dě intu­i­ce. Neměl jsem v zálo­ze niko­ho jiné­ho. A pak mi, díky­bo­hu, nesmír­ně pomoh­la jed­na zná­má čes­ká hereč­ka, kte­rá s ním celý den pra­co­va­la. Zkoušeli jsme hlav­ní emo­ce a jejím úko­lem bylo pomo­ci mu vyjá­d­řit poci­ty stra­chu, smut­ku, smí­chu, slz... A poved­lo se. Petr to zvlá­dl napros­to skvě­le. A tou dru­hou věcí byly psy­cho­lo­gic­ké tes­ty, kte­ré jsem ho nechal udě­lat. A těmi také pro­šel zce­la bez pro­blé­mů. Po celou dobu natá­če­ní, během kaž­dé­ho ze 102 natá­če­cích dnů v prů­bě­hu téměř dvou let, měl u sebe dopro­vod, kte­rý se o něj mezi scé­na­mi sta­ral. Ani na sekun­du se nesta­lo, že by seděl na natá­če­ní sám a nevě­děl, co má dělat.

A z pozi­ce reži­sé­ra jsem ho mohl vést i pro­střed­nic­tvím jeho milo­va­né­ho psa Dodíka. Když jsem napří­klad potře­bo­val, aby byl smut­ný, řekl jsem mu: „Petře, před­stav si, že ti Dodík ute­kl a ty ho nikdy nemů­žeš najít.“

Spolu s Petrem hra­je ve fil­mu mno­ho význam­ných mezi­ná­rod­ních hvězd: Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Udo Kier, Julian Sands, Barry Pepper... Jak jste je při­měl k účas­ti na fil­mu, nebál jste se je zkra­je oslo­vit?

Když jsem psal scé­nář, při­šla řada i na posta­vu němec­ké­ho vojá­ka Hanse. Okamžitě jsem cítil, že ide­ál­ní oso­bou pro tuto roli by byl prá­vě Stellan. Nějakou dobu jsem o tom pře­mýš­lel, ale pak jsem si uvě­do­mil, že jeli­kož se jed­ná o mezi­ná­rod­ně uzná­va­ný román, mohu se bez vět­ších roz­pa­ků uchá­zet o jaké­ho­ko­li her­ce. A tak jsem to udě­lal. Některé z nich jsem kon­tak­to­val pro­střed­nic­tvím agent­ky Tatjany Detlofsonové, ale Stellana jsem oslo­vil osob­ně. My jsme se totiž o šest­a­dva­cet let dří­ve setka­li v Praze, zce­la náho­dou. Od té doby jsme se nevi­dě­li a mezi­tím se z něj sta­la mezi­ná­rod­ní hvězda. Zatelefonoval jsem mu, a když jsem se mu před­sta­vil, oka­mži­tě vyhr­kl: „Můj bože, Václave!“  Načež mi řekl, ať mu klid­ně pošlu scé­nář, že si ho proč­te a pak se uvi­dí. Stellan byl tedy prv­ní, kdo potvr­dil zájem o roli ve fil­mu, a ten­to zájem byl při jed­ná­ních se vše­mi ostat­ní­mi veli­ce důle­ži­tý. Pro všech­ny bylo samo­zřej­mě klí­čo­vé, aby se jim v prv­ní řadě líbil scé­nář.

Jedinými věhlas­ný­mi her­ci, kte­ří se setká­va­jí ve stej­né scé­ně, jsou Harvey Keitel a Julian Sands. Všichni ostat­ní se obje­vu­jí v ději jed­not­li­vě, v deví­ti samo­stat­ných kapi­to­lách fil­mu.

Slyšel jsem, že jste vymys­lel spe­ci­ál­ní ritu­ál na osla­vu posled­ní natá­če­né scé­ny kaž­dé­ho stě­žej­ní­ho her­ce. Je to prav­da?

Vzniklo to zce­la náho­dou poté, co jsme dokon­či­li natá­če­ní kapi­to­ly nazva­né Mlynář. Po posled­ní scé­ně jsme se s celým štá­bem roz­lou­či­li s Udo Kierem. A najed­nou do mě něco vje­lo a já jsem ho popa­dl kolem pasu, zve­dl jsem ho do vzdu­chu a zatřá­sl jsem s ním jako s pyt­lem bram­bor. A tak se z toho stal náš ritu­ál. Každého muž­ské­ho her­ce jsem po posled­ní scé­ně vždyc­ky zved­nul a zatřá­sl jsem jím.

Co pro vás bylo během těch téměř jede­nác­ti let nej­těž­ší výzvou?

Ze zce­la pocho­pi­tel­ných důvo­dů to bylo finan­co­vá­ní, kte­ré trva­lo čty­ři roky. Kontaktoval jsem desít­ky a desít­ky pro­du­cen­tů po celé Evropě, ale zce­la bez úspě­chu. Upřímně řeče­no, nade­šly i oka­mži­ky, kdy jsem si říkal, že to vzdám, nebo jsem si s tou myš­len­kou ve slab­ších chví­lích mini­mál­ně pohrá­val. Ale hlu­bo­ko uvnitř jsem věděl, že to stej­ně neu­dě­lám. Nemohl jsem to udě­lat. Nabarvené ptá­če byla moje lás­ka, na kte­ré bylo tře­ba pra­co­vat. A všech­no, co jsem cítil a čím mě tato kni­ha oslo­vo­va­la, se zkrát­ka muse­lo dostat na plát­no.


Ohodnoťte článek


Části seriálu: Nabarvené ptáče


Tiskové materiály

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Související příspěvky:

  • Divadlo Sklep: Böhmen und Mähren30. dubna 2016 Divadlo Sklep: Böhmen und Mähren Divadlo Sklep po dlouhém čase opět spolupracuje s Českou televizí a na obrazovkách uvidí diváci  třídílný seriál "Böhmen und Mähren, právě dnes". Pořad vznikl u příležitosti 45. výročí […]
  • Nabarvené ptáče - TVŮRČÍ ŠTÁB10. září 2019 Nabarvené ptáče - TVŮRČÍ ŠTÁB Václav Marhoul Scenárista, producent, režisér Nabarvené ptáče je třetím celovečerním filmem, pod kterým je Václav Marhoul (1960, Praha) podepsán coby scenárista, producent a režisér. […]
  • Nabarvené ptáče - PROHLÁŠENÍ REŽISÉRA10. září 2019 Nabarvené ptáče - PROHLÁŠENÍ REŽISÉRA Po přečtení původního románu Nabarvené ptáče je mnoho lidí v šoku z toho, jakým způsobem je v něm popisováno násilí a brutalita. Pojetí násilí v podání Jerzyho Kosińského může být sice […]
  • Divadlo Sklep: Böhmen und Mähren30. dubna 2016 Divadlo Sklep: Böhmen und Mähren Ke včerejší novinářské konferenci jsme natočili i video. https://www.youtube.com/watch?v=8UnzL3J5f1M
  • ROZHOVOR: JITKA NĚMCOVÁ6. března 2017 ROZHOVOR: JITKA NĚMCOVÁ ROZHOVOR: JITKA NĚMCOVÁ Kdo přišel s nápadem natočit film o Vláďovi Mišíkovi? Točila jsem o Zuzaně Michnové, ta byla na prvním místě, a pak jsem si řekla, že bych natočila ještě o […]
  • Rozhovor s Csongorem Kassaiem, tatínkem Danky4. července 2016 Rozhovor s Csongorem Kassaiem, tatínkem Danky Ve filmu Učitelka hrajete otce Danky Kučerové, dívky, která je učitelkou Drazděchovou šikanována nejvíce. Jak se vám postava jejího otce, který je sice vystaven velkému tlaku, ale jde mu […]
  • Hastrman - Rozhovor s Milošem Urbanem, autorem románu Hastrman20. dubna 2018 Hastrman - Rozhovor s Milošem Urbanem, autorem románu Hastrman Vnímat krajinu srdcem Těžko můžeme začít jiným než zvědavým dotazem po vašem hodnocení filmového Hastrmana. Líbí se mi hodně. Myslím, že je to hodně jiný film, než jaké tu běžně […]
  • Zdeněk Troška - rozhovor k filmu Babovřesky 321. ledna 2015 Zdeněk Troška - rozhovor k filmu Babovřesky 3 Zdeněk Troška je v Česku nejpopulárnější, ale také kritiky asi nejsledovanější režisér. On si však z kritiků nic nedělá a vždy říká, že ještě než vůbec začne točit, kritici mají své […]
  • ROZHOVOR: ADAM MIŠÍK6. března 2017 ROZHOVOR: ADAM MIŠÍK S jakými pocity jste přijal skutečnost, že se bude točit o vašem otci film? Myslím, že si to zaslouží. Bude mu sedmdesát a to je docela zásadní věk. Asi už se hodilo, aby o něm někdo něco […]
  • Rozhovor s režisérem Martinem Kotíkem o zfilmování Hurvínka14. července 2017 Rozhovor s režisérem Martinem Kotíkem o zfilmování Hurvínka Proč jste se rozhodl právě pro Hurvínka a jak těžké pro vás bylo vytvořit nový příběh, tak, aby ctil legendu a zároveň byl moderní? Mám rád situační a rodinné komedie a miluji animované […]