Ostrov - Ani vynikající, ani špatný... Prostě nešťastný.

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Michael Bay je jed­ním z mála fil­mo­vých tvůr­ců, kte­ří to umí pořád­ně (a koli­krát až nezdra­vě) roz­jet. Tam, kde se ostat­ní spo­lé­ha­jí na rych­lost­ní stu­peň čís­lo dvě či tři, tam už má Bay pře­řa­ze­no na pět­ku, popř. i šest­ku. Intelektuálními kri­ti­ky opo­vr­ho­va­ný reži­sér kul­tov­ní Skály se s ničím nezdr­žu­je, ze star­tu nasa­zu­je vyso­ké tem­po a z něho sle­vu­je až teh­dy, když už se musí váž­ně kon­čit. Jen málo­kte­rý reži­sér to umí roz­pa­rá­dit nato­lik, že si divák při­pa­dá jak na kli­ka­té hor­ské drá­ze. Jen mini­mum tvůr­ců doká­že dosáh­nout toho, aby divák změk­nul a v urči­tém oka­mži­ku pova­žo­val akč­ní film za umě­lec­ké dílo. Nutno však dodat… a neje­nom z toho důvo­du, aby to nevy­pa­da­lo, že jsem do Baye udě­la­nej - nena­jde se mno­ho fil­ma­řů, kte­ří umí tak „nád­her­ně“ posí­rat kon­ce.

Obávám se, že Bay je ješ­tě tragič­těj­ší než „Nový Spielberg“. Někdejší tvůr­ce Coca-Cola reklam se s tím­to pro­blé­mem potý­ká už od svých kine­ma­to­gra­fic­kých počát­ků. Potvrdili to neje­nom dru­zí Mizerové a jejich zby­teč­ný (i když vel­ko­le­pý) pří­da­vek v podo­bě „demo­li­ce luxus­ní vily“, ale také Pearl Harbor a dokon­ce i tolik opě­vo­va­ná Skála s pole­tu­jí­cím Nicolasem Cageem. Bayova neschop­nost zakon­čit dob­ře roz­je­tý mate­ri­ál se bohu­žel pro­mít­la i do jeho posled­ní­ho sním­ku.

Ostrov se zpo­čát­ku tvá­ří jako kla­sic­ký vězeň­ský film. Zdání však kla­me. Děj sním­ku se ode­hrá­vá v poměr­ně blíz­ké budouc­nos­ti, kdy lid­stvo postih­la neblí­že spe­ci­fi­ko­va­ná zká­za v podo­bě che­mic­ké kon­ta­mi­na­ce. Zbytky zachrá­ně­ných jedin­ců jsou sou­stře­dě­ny do doko­na­le izo­lo­va­né­ho a moder­ně zaří­ze­né­ho objek­tu upro­střed skal­na­té pus­ti­ny. V tom­to pro­stře­dí pře­ží­vá i ústřed­ní dvo­ji­ce fil­mu v podá­ní Ewana McGregora a krás­né Scarlett Johanssonové.

Život ve „vile“ je pod­mí­něn vel­mi přís­né­mu řádu. Namátkou sto­jí za zmín­ku neměn­ný pra­cov­ní har­mo­no­gram, neu­stá­lý dozor, stej­né oša­ce­ní, účel­ně sesta­vo­va­ný jídel­ní­ček a zákaz vzá­jem­né­ho sbli­žo­vá­ní. Jak je všem „utla­čo­va­ným“ vtlou­ká­no do hla­vy - vězeň­ský způ­sob živo­ta má vést k opě­tov­né­mu obno­ve­ní lid­ské spo­leč­nos­ti a k eli­mi­na­ci tzv. nezdra­vých člán­ků.

Plán na Nový Život je doko­na­le stro­jo­vý a takřka bez­chyb­ný. Ne nadar­mo se ale tvr­dí, že ono vybrou­še­né nee­xis­tu­je.

McGregorův Lincoln 6-Echo je snad jako jedi­ný ze všech utvr­zen v pře­svěd­če­ní, že zde něco nehra­je a že je cosi shni­lé­ho v kom­ple­xu obrov­ském. Jeho tuše­ní se změ­ní ve vědě­ní, když při jed­né ze svých pra­cov­ních vychá­zek nara­zí na okříd­le­ný hmyz. Na hmyz, kte­rý by pře­ce… pod­le vše­ho… neměl v důsled­ku náka­zy exis­to­vat. Lincolnovy pochy­by se rázem zdvoj­ná­so­bí, a aby si byl jejich nosi­tel pat­řič­ně jis­tý, roz­hod­ne se pod­stou­pit neo­hlá­še­ný šmí­ring „hor­ních pater“.

Lincolna čeká boles­ti­vé pro­zře­ní, když zjis­tí, že žád­ná kon­ta­mi­na­ce nikdy neby­la a že ona budo­va není líh­ní nové civi­li­za­ce, ale jen jakým­si kur­ní­kem, kde se usklad­ňu­jí naklo­no­va­né kopie ven­kov­ních lidí a před­ně pak spo­třeb­ní zbo­ží s vizit­kou „náhrad­ní orgá­ny přes­ně na vaši míru“…

Co se bude dít dál, je napros­to jas­né.

Zdrhačka.

Kdybychom Ostrov posu­zo­va­li na zákla­dě jed­not­li­vých fází a výsled­ný dojem zprů­měr­ňo­va­li, dosta­li bychom veskr­ze pozi­tiv­ní hod­no­ce­ní a čís­li­ci pohy­bu­jí­cí se v řádu „Osmdesát a výše“. I když by se jed­na­lo o zřej­mě nej­ob­jek­tiv­něj­ší postup, těž­ko jej mohu schvá­lit a upřed­nost­nit ve finál­ním zúčto­vá­ní. Cožpak lze obdi­vo­vat film, po jehož skon­če­ní máte pocit, že si z vás někdo vystře­lil?

Ostrov je přes­ně tako­vý a naský­tá dvě napros­to odliš­né tvá­ře. Ta prv­ní – sto­mi­nu­to­vá – je zábav­ná, umně vystup­ňo­va­ná a myš­len­ko­vě dosta­ču­jí­cí, kdež­to ta dru­há – sko­ro pět­krát tak krat­ší – plu­je v man­ti­ne­lech doko­na­lé béč­ko­vé pro­duk­ce.

Bay to pros­tě zase zpac­kal a jako by se snad zale­kl mož­nos­ti zaš­ně­ro­vat sní­mek ve sty­lu prv­ní­ho Matrixu. Místo toho zví­tě­zi­ly kla­sic­ké zámoř­ské ingre­di­en­ce: pohád­ko­vý finiš, mír­ně pře­táh­nu­tá sto­páž a tuna pro­va­ře­ných klišé, kde se nai­vi­tou nešet­ří a kde má kaž­dý logic­ký kiks veli­kost XXL.

Předchozí odsta­vec by mohl lec­ko­ho při­mět k neprá­vo­plat­ným pochy­bám o cel­ko­vé kva­li­tě. On totiž Ostrov není vůbec špat­ný film, a odmyslíme-li si jeho posled­ních dva­cet minut, zůsta­ne nám pou­ze to hez­ké a pove­de­né (což se ale zpět­ně dost těž­ko vní­má). Bayova akč­ní sci-fi se pře­kva­pi­vě vymy­ká stan­dard­ní­mu uprch­lí­kov­ské­mu sché­ma­tu a roz­hod­ně nepřed­sta­vu­je jen dal­ší, nepa­tr­ně odliš­nou vari­a­ci na téma „Jsem honěn a při­tom by měli honit toho bez­ruké­ho“. Bay se pokou­ší vyma­nit z pomy­sl­né ška­tul­ky fil­mo­vé­ho pyro­tech­ni­ka, čemuž pod­ři­zu­je i styl své­ho vyprá­vě­ní. První polo­vi­na sním­ku důklad­ně popí­rá všech­no z toho, co bylo napsá­no v úvod­ním odstav­ci. Jindy výbuš­ný reži­sér se drží na kon­stant­ně níz­ké rych­los­ti a s nepa­tr­ně při­šlápnu­tým pedá­lem vyčká­vá na ten správ­ný moment.

A onen oka­mžik nastá­vá až po dob­rých šede­sá­ti minu­tách. Do té doby sle­du­je­me coko­liv, jen ne typic­ký výplod Michaela Baye. Žádné explo­ze, žád­ná střel­ba – jen slo­va a stříz­li­vý režij­ní styl. První polo­vi­na sním­ku pře­kva­pu­je svou umír­ně­nos­tí. Bay se v ní zamě­řu­je na postup­ně vygra­do­va­ný pří­běh, na jeho filo­zo­fic­ký pod­text a na cel­ko­vou vizuálně-estetickou strán­ku (všim­ně­te si zají­ma­vé prá­ce se svět­lem a hoj­ně pou­ží­va­ných žlu­tých fil­trů). Nebývale vel­ký pro­stor je věno­ván i samot­ným posta­vám.

Uspokojivý dojem pokra­ču­je i po „změ­ně stran“. Jakmile se hrdi­no­vé odvá­ží k útě­ku, pro­bou­zí se sta­rý zná­mý Bay a s ním při­chá­zí na řadu i kla­sic­ký doping (zbě­si­lý střih, šíle­ná kame­ra, vyso­ké tem­po…). Úprk z klo­no­va­cí líh­ně je sice ješ­tě tako­vý nemast­ný nesla­ný a dost mož­ná až pode­zře­le poklid­ný, ale jakmi­le se děj fil­mu pře­su­ne do vyso­ké měst­ské zástav­by, nastá­va­jí pro „pop­cor­ňá­ky“ uči­ně­né orgie.

K tomu­to úče­lu slou­ží úchvat­ná pat­nác­ti­mi­nu­to­vá honič­ka, kte­rá se ode­hrá­vá nej­pr­ve na sil­nič­ním asfal­tu a poslé­ze na léta­jí­cích trys­ko­vých skútrech. Svižně nato­če­ná „jazda“ je vrchol­nou pasá­ží celé­ho fil­mu. Bay se s ničím nemaz­lí a podob­ně jako v dru­hých Mizerech, i zde doka­zu­je, že má dál­nič­ní honič­ky v malíč­ku. Hrdinové uni­ka­jí na kami­ó­nu a z jeho pří­vě­su odpa­dá­va­jí těž­ké kovo­vé kula­ti­ny. Auta pro­ná­sle­do­va­te­lů jsou likvi­do­vá­na nej­drs­něj­ším mož­ným způ­so­bem. Bay krá­jí, drtí a roz­měl­ňu­je – po plát­ně se míha­jí stře­py, kusy plechů, pne­u­ma­ti­ky a pat­řič­ný pro­stor dostá­vá i olym­pij­ská cho­re­o­gra­fie Aleše Valenty. Akce neu­stá­vá ani v oka­mži­ku uvol­ně­ní posled­ní kula­ti­ny a vyhla­do­vě­lý Bay pře­řa­zu­je na šest­ku. Honička ve vzduš­ném doprav­ním pro­sto­ru je sice méně destruk­tiv­ní (ale­spoň v porov­ná­ní s před­cho­zí­mi udá­lost­mi), ale zato o mno­ho lépe zakon­če­ná. Průlet pro­skle­ným věžá­kem uko­jí i toho nej­ná­roč­něj­ší­ho pří­z­niv­ce efekt­ních demo­li­cí.

Po násled­ném bungee-jumpingu se děj fil­mu opět zpo­ma­lí, aby moh­ly být vysvět­le­ny posled­ní pří­bě­ho­vé zále­ži­tos­ti. V této fázi je sní­mek ješ­tě stá­le zábav­ný a zají­ma­vý.

Pak ale dojde na reduk­ci počtu Ewanů McGregorů a po ní se to celé zvrt­ne. Poslední dva­ce­ti­mi­nu­tov­ka je plejá­dou nej­vět­ších logic­kých nesmys­lů a ztě­les­ně­ním kře­čo­vi­té sna­hy „dohnat to za kaž­dou cenu do abso­lut­ně šťast­né­ho kon­ce“. Pomyslným hovín­kem na dor­tu je zřej­mě nepo­cho­pi­tel­ně „tvár­ná“ posta­va Djimona Hounsoua a scé­na s pro­pa­šo­va­nou pis­to­lí na ope­rač­ní sál.

A to je obrov­ská ško­da… Nebýt závě­reč­né­ho zkra­tu, při­sou­dil bych sním­ku mini­mál­ně osm­de­sát pro­cent. Ostrov měl vel­ké ambi­ce na to, aby se stal i něčím víc než jen pou­hým let­ním bloc­kbus­te­rem na ždí­má­ní peněz (viz Já, robot). To se ale nesta­lo a nepo­cho­pi­tel­ný závěr všech­no pohřbil. A nejde ani tak o to, že film skon­čil tak, jak skon­čil, ale před­ně mám na mys­li to, jak toho bylo docí­le­no.

Inu…
…věč­ná ško­da a zby­teč­ná slo­va.

Recenze sepsá­na: 29. 10. 2005

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře