Kritiky.cz > Filmy > Retro filmové recenze > Občanský průkaz – autentičtější než Vyprávěj

Občanský průkaz – autentičtější než Vyprávěj

Prukaz

Další fil­mo­vý výlet do časů husá­kov­ské nor­ma­li­za­ce, kte­rý by měli povin­ně zhléd­nout všich­ni fanouš­ci retro seri­á­lu Vyprávěj. Na roz­díl od nekon­flikt­ní­ho tele­viz­ní­ho nos­tal­gic­ké­ho vzpo­mí­ná­ní na báječ­ná léta soci­a­lis­mu, uka­zu­je totiž nový sní­mek Ondřeje Trojana odvrá­ce­nou stra­nu živo­ta v reži­mu, kte­rý pro mno­hé mož­ná nená­pad­ně, ale zato důsled­ně, doká­zal trestat jaké­ko­liv poku­sy o jina­kost, kte­ré se vymy­ka­ly ide­o­lo­gic­ké­mu pře­svěd­če­ní a dik­tá­tor­ským man­ti­ne­lům uvě­do­mě­lé tříd­ní spo­leč­nos­ti. Vzniklo tak poměr­ně kom­plex­ní svě­dec­tví o zvrá­ce­né době, kdy big beat a dlou­hé vla­sy byly a pri­o­ri vní­má­ny jako rebe­lie, občan­ský prů­kaz byl pro­střed­kem k poli­cej­ní buze­ra­ci a mod­rá kníž­ka vymod­le­nou svá­tos­tí, díky kte­ré šlo pří­mé­mu vymý­vá­ní moz­ků ale­spoň na chví­li unik­nout.

Producent a reži­sér Ondřej Trojan se k téma­tu roz­krý­vá­ní komu­nis­tic­ké devasta­ce spo­leč­nos­ti vra­cí ve své režij­ní fil­mo­gra­fii už podru­hé v podo­bě hra­né­ho celo­ve­čer­ní­ho fil­mu pro kina. Jeho debut z roku 1990 Pějme píseň doho­la, pod­le scé­ná­ře mlad­ších spo­lu­žá­ků Jana Hřebejka a Petra Jarchovského, měl nádech nahořk­lé kome­die a skr­ze vzta­hy něko­li­ka postav na pio­nýr­ském tábo­ře nabí­zel zají­ma­vou para­le­lu k podob­ně degra­do­va­ným vaz­bám uvnitř celé­ho soci­a­lis­tic­ké­ho sys­té­mu. Publikem poně­kud neprá­vem opo­me­nu­tý sní­mek, kte­rý v hek­tic­ké pore­vo­luč­ní době bohu­žel zapa­dl, ale nazna­čil jeden z prv­ních zásad­ních poku­sů vyrov­nat se s odka­zem minu­lé­ho reži­mu (mezi dal­ší­mi bychom nemě­li urči­tě zapo­me­nout uvést tře­ba Vorlův Kouř dokon­če­ný a uve­de­ný ve stej­ném roce). Je až pří­znač­né (kupří­kla­du gra­fic­ká podo­ba kolá­že na pla­ká­tu jeho debu­tu a novin­ky), že po letech, zno­vu pro­střed­nic­tvím mla­dých hrdi­nů, se Trojan vrá­til k násled­né­mu kri­tic­ké­mu ohléd­nu­tí na dobu své­ho dospí­vá­ní za časů tota­li­ty, opět pod­le scé­ná­ře Petra Jarchovského, kte­rý zadap­to­val his­tor­ka­mi nabi­tou kni­hu Občanský prů­kaz Petra Šabacha. Její rozko­ša­tě­lý děj nako­nec musel z prag­ma­tic­kých rea­li­zač­ních důvo­dů zúžit na rozpě­tí jen něko­li­ka roků dru­hé polo­vi­ny 70. let, pro­to­že Šabachova před­lo­ha je ságou, kte­rá se roz­pro­stí­rá v řádu něko­li­ka dese­ti­le­tí i gene­ra­cí a posti­hu­je pro­mě­ny řady postav v prů­bě­hu dobo­vých i společensko-politických pro­měn.

Nicméně zůsta­la ústřed­ní čtve­ři­ce neroz­luč­ných kama­rá­dů Petr, Aleš, Popelka a Míťa (ztvár­ni­li je neher­ci), kte­rá prá­vě dovr­ši­la pat­náct let a vstu­pu­je do dospě­los­ti díky pro­pa­gan­dis­tic­ky poja­té­mu aktu pře­dá­vá­ní občan­ských prů­ka­zů od pří­sluš­ní­ků Veřejné bez­peč­nos­ti. Ačkoliv klu­kům je celá tahle estrá­da v kul­tu­rá­ku pro legra­ci, záhy zjiš­ťu­jí, že tahle rudá kníž­ka se pro pány v uni­for­mách a celý stra­nic­ký apa­rát sta­la jen nástro­jem, jak si při­dr­žet na uzdě všech­ny ty, kte­ří si bla­hoby­tu výdo­byt­ků soci­a­lis­mu neu­mí dosta­teč­ně  pro­kla­ma­tiv­ně vážit. O tři roky poz­dě­ji už jim navíc bude mno­hem hůře, pro­to­že pocho­pí, že nor­ma­li­zač­ní záko­ny je mohou defi­ni­tiv­ně semlít, pokud se včas nevy­hnou dvou­le­té povin­né vojen­ské služ­bě. Snaha neztra­tit dva roky živo­ta, nene­chat si vymýt moz­ky, strach ze šika­ny i ztrá­ta jaké­ko­liv per­spek­ti­vy v téhle spo­leč­nos­ti pak nut­ně vedou k odmít­nu­tí dal­ší par­ti­ci­pa­ce na pře­ží­vá­ní v tomhle maras­mu.

Po zhléd­nu­tí Občanského prů­ka­zu mož­ná lec­ko­ho napad­ne srov­ná­ní s Hřebejkovými Pelíšky, kte­ré Trojan pro­du­ko­val. Jak by ne, když auto­rem kniž­ních předob­ra­zů byl v obou pří­pa­dech prá­vě Švabach. Což záro­veň vysvět­lu­je, že i styl, kte­rý Jarchovský v rám­ci mož­nos­tí kva­lit­ně zpra­co­val do podo­by chro­no­lo­gic­ké­ho vyprá­vě­ní, je v zákla­dě pořád posta­ven na mozai­ko­vi­tém sle­du his­to­rek. V obou pří­pa­dech ale fil­mo­ví tvůr­ci doká­za­li udr­žet pří­běh kon­zis­tent­ní, ačko­liv do děje vstu­pu­je i řada ved­lej­ších figur, kte­ré jej záhy po své scén­ce zase opouš­tě­jí, může­me se v zása­dě iden­ti­fi­ko­vat s jed­nou kon­krét­ní rodi­nou, v pří­pa­dě Občanského prů­ka­zu to jsou Hájkovi (Syn Petr, jeho mlad­ší bra­tr, mamin­ka v podá­ní Ani Geislerové a zdán­li­vě nečin­ný tatí­nek v přes­né kre­a­ci Martina Myšičky). Vytýkat tedy for­mál­ní­mu poje­tí fil­mu půdo­rys dení­ku je pod­pá­sov­ka, pro­to­že udr­žet pozor­nost divá­ků na tak roz­sáh­lé plo­še udá­los­tí a postav je jinak prak­tic­ky téměř nemož­né. Taky bych si nedo­vo­lil sou­hla­sit s tvr­ze­ním někte­rých recen­zen­tů, že Trojanův sní­mek jen roz­ví­jí „vzpo­mín­ko­vé pásmo, kde odpo­čin­ko­vý žánr – „kome­die, kte­rá pohla­dí na duši“ je kom­plex­ním pohle­dem na to, co a jak jsme žili. V těch­to inten­cích fun­gu­je prá­vě tele­viz­ní retro Vyprávěj. Kritické momen­ty naší his­to­rie se okra­jo­vě dotknou pro­ta­go­nis­tů, ale jinak v zása­dě jde o tele­no­ve­lu, kte­rá sice reflek­tu­je dobu, ale veskr­ze upřed­nost­ňu­je vzta­ho­vé sché­ma, společensko-politické poza­dí jsou jen výprav­né stu­di­o­vé kuli­sy, odpo­ví­da­jí­cí deko­ra­ce a věr­né rekvi­zi­ty, kte­ré mají divá­ka vtáh­nout do seri­á­lu na zákla­dě pri­már­ní a pri­mi­tiv­ní aso­ci­a­tiv­ní vzpo­mín­ky: tak tohle jsme doma taky měli. Občanský prů­kaz jde mno­hem hlou­bě­ji pod povrch nud­né­ho ste­re­o­ty­pu živo­ta postav. Pod náno­sem všed­nos­ti se ale u hrdi­nů obje­vu­jí tou­hy, kte­ré nará­ží na ome­ze­ní v jejich rea­li­za­ci, ať už v zážit­cích ve škol­ním pro­stře­dí, kde sta­čí jeden debil­ní prás­kač, aby str­hl lavi­nu faleš­ných pode­zře­ní, obvi­ně­ní a tres­tů pro nevin­né (viz osud mla­dé pocti­vě se cho­va­jí­cí uči­tel­ky v podá­ní Kristýny Lišky-Bokové), ana­lo­gic­ky k těm­to výstu­pům se dějí repre­se i ve svě­tě dospě­lých, např. když ve zvra­to­vém momen­tu pří­bě­hu zjis­tí­me, že tatí­nek plá­no­val už dáv­no emi­gra­ci, pro níž se výjezd­ní dolož­ky do Jugoslávie a prázd­ni­ny u moře sta­ly doko­na­lou zámin­kou, nebýt udá­ní a násled­né kon­t­ro­ly na stát­ní hra­ni­ci, kte­rá vše odha­lí a defi­ni­tiv­ně tak pohřbí sen o lep­ším živo­tě v demo­kra­tic­kém zahra­ni­čí. A jsem pře­svěd­čen, že prá­vě ona rovi­na spo­lu­pro­ží­vá­ní těch­to tra­gic­kých ran díky opti­ce mla­dých vypra­vě­čů, má jedi­ně šan­ci oslo­vit dneš­ní stu­den­ty, kte­ří dobu reál­né­ho soci­a­lis­mu už neza­ži­li, ale díky zpro­střed­ko­va­ným obra­zům na plát­ně nyní mohou poro­zu­mět tomu, jaká nesvo­bo­da a nespra­ve­dl­nost zde teh­dy za minu­lé­ho reži­mu pano­va­ly. Trojanův sní­mek má navíc ješ­tě tu výho­du, že uka­zu­je prá­vě i ony sympto­my teh­dej­ší doby (fron­ty na maso, před Tuzexem apod.), na roz­díl tře­ba od čis­tě under­groun­do­vě poja­té­ho sním­ku Petra Nikolaeva …a bude hůř, pod­le kni­hy Jana Pelce, kde jsme ale úpl­ně vydě­le­ni od běž­né­ho živo­ta spo­leč­nos­ti a pohy­bu­je­me se pou­ze v pro­stře­dí máni­ček a hipí­ků, kte­ří dáv­no zre­zig­no­va­li a uká­za­li apa­rát­ní moci vzty­če­ný pro­střed­ní­ček. Jejich život­ní filo­zo­fie byla ale čas­to zvrá­ce­ně nihi­lis­tic­ká samo o sobě, což se nut­ně muse­lo odra­zit v tom, jak mno­zí z nich dopad­li – uchlastá­ni nebo v dro­go­vých rau­ších, což bra­li jako bez­na­děj­nou alter­na­ti­vu úni­ku, nehle­dě na to, jest­li se sta­li ješ­tě poté obě­tí poli­cej­ních per­ze­ku­cí. Hrdinové Občanského prů­ka­zu dozrá­va­jí a řadu věcí si uvě­do­mu­jí postup­ně, zejmé­na ve chví­lích, kdy nará­ží na pomy­sl­né ost­na­té drá­ty stát­ní­ho zří­ze­ní, čili zákon a pořá­dek, jemuž nero­zu­mí, pro­to­že pře­ce chtě­jí jenom to, co nám dnes při­jde při­ro­ze­né – být šťast­ni a tro­chu si užít. To že se jejich jed­ná­ní čas­to tím pádem neslu­ču­je s pokři­ve­nou morál­kou star­ších obča­nů, je prá­vě onen cen­ný pře­sah Trojanova díla, kte­rý je nej­pře­svěd­či­věj­ším svě­dec­tvím, jak nás, kte­ří jsme ten­krát žili a pama­tu­je­me si na to dob­ře, pra­vi­dla soci­a­lis­tic­ké­ho zří­ze­ní masí­ro­va­la. Nejhorší by vlast­ně bylo, kdy­bychom zapo­mně­li a nebo ješ­tě hůř, kdy­bychom si ty časy ide­a­li­zo­va­li, k čemuž má ale bohu­žel nepří­jem­ně nakro­če­no zrov­na Vyprávěj. Trojanův sní­mek tedy chá­pu v tom­to kon­tex­tu jako varo­vá­ní pro naši nedba­lost, kte­ré bychom měli při­po­mí­nat pra­vi­del­ně a zejmé­na když se blí­ží vol­by.

Občanský prů­kaz rov­něž niko­ho nezba­vu­je viny, že se špat­ně naro­dil a holt to v tom ten­krát musel pře­tr­pět. Nepere naše vlast­ní svě­do­mí, to už je katar­ze, kte­rou si musí kaž­dý divák pro­jít sám v sobě. Tak jako nedáv­no zno­vu reprí­zo­va­ná Hollého a Křižanova Tichá bolest (1990) uka­zu­je tou­hu po svo­bo­dě i jak dopa­dá pěst děl­nic­ké tří­dy a pozna­me­ná­vá lid­ské osu­dy tragé­di­e­mi a život zavr­že­ných utr­pe­ním. Podobným zou­fal­stvím, tak jako přes­nou atmo­sfé­rou „totá­če“, na mne půso­bí i výsled­né sle­do­vá­ní Občanského prů­ka­zu. Jestli mu dnes někte­ří zejmé­na mlad­ší kri­ti­ko­vé vyčí­ta­jí oká­za­lou pre­ciz­nost v reá­li­ích, pak je to spí­še pochva­la a důkaz toho, že ve své nafou­ka­nos­ti „sjíž­dě­jí“ čte­ní sním­ku po povrchu, ale pře­hléd­nou při­tom posel­ství, kte­ré gene­ru­je obsah, byť to může znít jak­ko­liv pate­tic­ky.  A pra­ný­řo­va­né herec­ké výko­ny bych nao­pak pochvá­lil, jen málo kdy se poda­ří dorov­nat úrov­ni neher­ců pro­fe­si­o­ná­ly, ale zde jed­no­znač­ně ku pro­spě­chu věci a ote­vře­ní se tím jis­té auten­ti­ci­tě. Občanský prů­kaz roz­hod­ně není polo­pa­tic­kou líbi­vou oma­lo­ván­kou. Záleží spíš na tom, jest­li máte ocho­tu naslou­chat a jest­li doká­že­te si to pod­stat­né z jeho dvou a čtvrt­ho­di­no­vé­ho zážit­ku vytáh­nou sami. Jak kdy­si pra­vil vel­ký bás­ník Holan: Jak vel­kou lží­ci máš, tolik nabe­reš.

P.S.: A mimo­cho­dem o dob­rém vku­su tvůr­ců i jejich zdra­vém sebe­vě­do­mí vypo­ví­dá také soun­d­track, kde se vel­mi šťast­ně poda­ři­lo zís­kat prá­va k pís­ni Boba Dylana Most Of The Time, kte­rá, ačko­liv byla slo­že­na až v roce 1989, přes­to jako ústřed­ní melo­die pad­ne k jiným popu­lár­ním dobo­vým hitům (Black Sabbath či Sweet) a skvě­le akcen­tu­je emo­ci­ál­ní momen­ty ve fil­mu.


Foto: Falcon

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,92635 s | počet dotazů: 223 | paměť: 52138 KB. | 24.06.2021 - 05:39:18