Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Noční hlídka - Aneb první ruský blockbuster!

Noční hlídka - Aneb první ruský blockbuster!

nocni hlidka00

Nechcu nějak machro­vat – navíc nemám kří­d­la – ale jen zříd­kakdy se mi při­ho­dí, abych měl z něja­ké­ho fil­mu vyslo­ve­ně guláš. Nebudu-li počí­tat ty sním­ky, kte­ré si obvykle pouš­tím po něja­kém tom návra­tu z hospůd­ky a kdy je má kon­cen­t­ro­va­nost mini­mál­ní, a rov­něž titu­ly věhlas­né­ho reži­sé­ra Davida Lynche, k jejichž pocho­pe­ní vyža­du­ji ale­spoň tro­ji­tou pro­jek­ci, napo­sled… …napo­sled mě vyša­cho­va­la adap­ta­ce tele­viz­ní­ho seri­á­lu Mission: Impossible (mám samo­zřej­mě na mys­li špi­o­náž­něj­ší prv­ní díl). Pokud mě paměť nekla­me, tuto zku­še­nost a dneš­ní den dělí sko­ro pěti­le­tý časo­vý krá­ter.

   

Dnešního veče­ra (slův­ko „dneš­ní“ chá­pej­te jako rela­tiv­ní) byla tato pro­ta­hu­jí­cí se trh­li­na zasta­ve­na a já zjis­til, že nechá­pa­vost může být vyvo­lá­na neje­nom titu­lem, kte­rý se hono­sí prec­lí­kov­ským pří­bě­hem, ale nao­pak také fil­mem se zdán­li­vě jed­no­du­chým dějem, jehož vyprá­vě­ní je poja­to jaxi taxi zmat­kář­sky.

Noční hlíd­ka reži­sé­ra Timura Bekmambetova před­sta­vu­je pou­ze prv­ní útr­žek z plá­no­va­né tri­lo­gie a byla nato­če­na na moti­vy stej­no­jmen­né kni­hy spi­so­va­te­le Sergeie Lukyanenka (dru­hý fil­mo­vý díl se už nachá­zí ve fázi post­pro­duk­ce). Stejně jako si kni­ha (kon­ci­po­va­ná obdob­ně jako tex­ty naše­ho Jiřího Kulhánka) zís­ka­la vyso­kou obli­bu mezi rus­kým lidem, stej­ně tak si našla své čet­né pří­z­niv­ce její fil­mo­vá pře­dě­láv­ka. V Leninově zemi si sní­mek brzy vydo­byl sta­tus „kul­tov­ní“ a do zahra­ni­čí pak při­ces­to­val s neo­fi­ci­ál­ní vizit­kou „Evropský Matrix se vším všu­dy“.

Divák zna­lý pás­ku (za něhož se nyní pova­žu­ji) a hlav­ně nerus­ké­ho půvo­du (tuto pod­mín­ku rov­něž spl­ňu­ji) si ale vel­mi rych­le uvě­do­mí, že onen ame­ric­ký Matrix je pře­ce jenom chut­něj­ší než ten evrop­ský. Příčin nalez­ne­me rov­nou něko­lik: za prvé pře­plá­ca­ná záplet­ka, za dru­hé absen­ce pra­vé­ho hrdi­ny a za tře­tí níz­ký roz­po­čet. Zatímco ori­gi­nál­ní Matrix při­šel stu­dio na sto melou­nů, Noční hlíd­ka stá­la sko­ro dva­cet­krát méně.

Z pohle­du vel­ko­le­posti a vizu­ál­ní pro­pra­co­va­nos­ti má tak dílo bra­trů Wachovských jed­no­znač­ně navrch, neboť kam se vra­zí více peněz, tam je i více omáč­ky. Bylo by však hloupé odsu­zo­vat výtvor našich slo­van­ských sou­se­dů jenom pro­to, že do jeho tvor­by neby­lo vměst­ná­no „tro­chu“ více chech­tá­ků. Naopak – Bekmambetov doka­zu­je, že i s malým kašpár­kem lze zahrát vel­ké diva­dlo a někte­ré efekty/triky (výbuch elek­trár­ny, pole­tu­jí­cí vozi­dlo, pavou­č­ci a zejmé­na exhi­bič­ní prů­le­ty kame­rou) jsou toho důka­zem.

Přestože v Rusku neda­jí na Noční hlíd­ku dopus­tit, mě samot­né­ho – abych se při­znal a uleh­čil své­mu svě­do­mí – až tak nevza­la. Jak vyply­nu­lo z úvo­du a z kra­tič­ké­ho srov­ná­ní s Matrixem, nej­vět­ší sla­bi­nou sním­ku je jeho vel­ko­le­post. Zatímco kni­ha pra­cu­je s vel­kým svě­tem tak, že k tomu vyu­ží­vá něko­lik sto­vek obou­stran­ně popsa­ných lis­tů, samot­ný film doplá­cí na to, že se pokou­ší během rela­tiv­ně krát­ké sto­pá­že zachy­tit vše nej­dů­le­ži­těj­ší z před­lo­hy. Bekmambetov je navíc vel­mi roz­tr­ži­tý a s důle­ži­tý­mi fak­ty žong­lu­je nato­lik rych­le, že by výsled­ná podo­ba sním­ku moh­la poslou­žit jako výcvi­ko­vý pro­gram ke ško­le­ní agen­tů FBI a k pro­vě­řo­vá­ní jejich vní­ma­vos­ti.

Proces kopí­ro­vá­ní knih na plát­no bývá vždy pro­ble­ma­tic­ký a nezá­vi­dě­ní­hod­ný. Těžko říci, jak by sní­mek dopa­dl, kdy­by Bekmambetov pro­ve­dl něko­lik zásad­ních škr­tů a zamě­řil se sku­teč­ně jen na to nej­zbyt­něj­ší. Příběh vylí­če­ný kni­hou a její­mi dal­ší­mi dvě­ma část­mi totiž nepřed­sta­vu­je žád­nou jed­no­hub­ku, a přes­to­že by se základ­ní myš­len­ka celé tri­lo­gie dala shr­nout do jedi­né věty, fik­tiv­ní svět oko­lo (jenž je obyd­len čaro­děj­ni­ce­mi, upí­ry, rytí­ři, vlkodla­ky a kdo ví, čím vším ješ­tě) je nato­lik roz­mách­lý, že by si zaslou­žil (coby úvod) fil­my dva a niko­liv jen jeden.

To samé pla­tí i pro tuto recen­zi. Vzhledem k ději, jehož nos­ná kost­ra čítá něko­lik sto­vek obrat­lů, je vel­mi nároč­né zamě­řit se na jeho popis a vypo­tit o něm něco solid­ní­ho v jed­nom či dvou odstav­cích. Kořeny Noční hlíd­ky jsou zapuš­tě­ny v půdě, kte­rou léta zavla­ho­val J. R. R. Tolkien. Oprostím-li se od ved­lej­ších zále­ži­tos­tí a růz­ných dějo­vých uzlí­ků, vel­mi stro­ze lze říci, že sní­mek vyprá­ví o dvou sku­pi­nách nad­lid­sky obda­ře­ných jedin­ců (ano, chá­pe­te správ­ně – to jsou ti upí­ři a spol.). Jedni si říka­jí Světlí a dru­zí Tmaví. Zatímco Světlí roz­plé­ta­jí své sítě po výcho­du slun­ce a jejich úmys­ly mají dob­rác­ký cha­rak­ter, noci čer­né naský­ta­jí rej pro dru­ži­nu dru­hou. Obě tyto sku­pi­ny se navzá­jem respek­tu­jí a na zákla­dě toho, že oba tábo­ry dis­po­nu­jí napros­to totož­nou sílou, nepouš­tě­jí se do žád­ných zby­teč­ných sou­bo­jů.

Aby byl zajiš­těn bez­pro­blé­mo­vý vztah mezi obě­ma dru­ži­na­mi, exis­tu­jí jakési hlíd­ky (noč­ní a den­ní) a jejich cílem je potí­rat jaké­ko­liv nepo­ko­je mezi dočas­ně smí­ře­ný­mi stra­na­mi. A proč dočas­ně? No… dáv­ná legen­da tvr­dí, že jed­no­ho dne se na Zemi obje­ví vyvo­le­ný jedi­nec, kte­rý se sta­ne roz­ho­du­jí­cím člán­kem v dlou­ho­le­té (ne)válce „Bílých a Černých“. Kdo vyhra­je a kdo nao­pak pro­hra­je, o tom roz­hod­ne jeho vlast­ní vol­ba. Zařadí-li se do řad Temných, pak zví­tě­zí Oni – jestli­že se však včle­ní mezi Světlé, nasta­ne výsle­dek opač­ný.

Jak už bylo řeče­no - bude zále­žet jen na jeho vlast­ní vol­bě…

Jestliže jste si při pro­čí­tá­ní před­cho­zích odstav­ců vzpo­mně­li na Matrix a Pána prs­te­nů, nejed­ná se o žád­ný defekt, ale o pro­stin­kou sku­teč­nost, že auto­ro­vi kniž­ní před­lo­hy zřej­mě vyschl gej­zír adap­to­vá­ní hod­ných nápa­dů. Z hle­dis­ka dějo­vé­ho je Noční hlíd­ka jeden vel­ký sle­pe­nec mno­ho­krát vidě­né­ho a za mini­mál­ní odliš­nost může vdě­čit občas­ným vlast­ním nápa­dům a nako­nec i pro­po­je­ní žán­ru fan­ta­sy s prv­ky akce, horo­ru a snad i sci-fi. Přílišné ori­gi­na­li­ty nepo­bra­la ani samot­ná vizu­ál­ní strán­ka, kte­rá je odko­je­na mlí­kem z prsou Michaela Baye (viz prů­le­ty kame­rou, kte­ré nema­jí v rám­ci děje opod­stat­ně­ní) a z pomy­sl­ných bra­da­vek scé­náris­ty Davida S. Goyera (muž, kte­rý pro­bu­dil fil­mo­vé­ho Bladea). Film může kaž­dé­mu při­po­mí­nat něco jiné­ho, ale roz­hod­ně se nese­tká­vá­me s „vlast­ním“ poči­nem své­ho žán­ru (či svých žánrů?). Co se týče mě, spat­řil jsem v něm prv­ky Matrixu (záplet­ka), Bladea (pro­stře­dí a posta­vy), Pána prs­te­nů (fan­ta­sy základ a úvod­ní bitev­ní sek­ven­ce) a pak i Mužů v čer­ném (prin­cip „poli­cej­ní“ hlíd­ky).

Jak tedy vyply­nu­lo – Noční hlíd­ka není „svůj“ film a to, co ji lehce povy­šu­je nad prů­měr, je fakt, že se jed­ná o Ruský sní­mek s poměr­ně vyda­ře­ný­mi efek­ty a sym­pa­tic­ky odpor­nou atmo­sfé­rou. Vše, co ten­to počin nabí­zí, má pře­ko­pí­ro­va­nou podo­bu již nabíd­nu­té­ho a zále­ží jen na samot­ném divá­ko­vi, zda­li bude mít zájem vidět něco, co již dáv­no zhléd­nul někde jin­de a navíc v lep­ším podá­ní.

Záleží jen na vaší vol­bě...

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,15726 s | počet dotazů: 211 | paměť: 54348 KB. | 19.04.2021 - 04:07:01
X