Nikdy neodvracej zrak (Werk ohne Autor) – Recenze – 80%

Nikdyneodvracejzrakrecenzefilmu
Německý režisér a scenárista Florian Henckel von Donnersmarck získal v roce 2007 za svůj celovečerní debut s názvem Životy těch druhých Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. O tři roky později se neúspěšně pokusil prorazit v Hollywoodu s nepovedeným akčním thrillerem Cizinec s Johnnym Deppem a Angelinou Jolie. Nyní se vrátil se snímkem Nikdy neodvracej zrak na německou půdu, což mu rozhodně prospělo a opět mu to vyneslo nominaci na Oscara pro nejlepší zahraniční film (byť tentokrát ho o sošku připravila konkurenční mexická Roma).

Film Nikdy neodvracej zrak je výpravným životopisným dramatem, v němž sledujeme osudy jeho hlavního hrdiny, německého malíře Kurta (volně inspirovaného žijícím malířem Gerhardem Richterem a po většinu filmu ztvárněného hercem Tomem Schillingem), vyprávěné na pozadí třech různých období německé historie. Konkrétně od jeho dětství v nacistickém Německu ve druhé polovině třicátých let, přes studium výtvarné akademie v NDR a po útěku do Západního Německa i akademie v Düsseldorfu, až po jeho první veřejnou výstavu pořádanou v letech šedesátých. Souběžně s ním se však snímek od začátku věnuje i vedlejší postavě nacistického (a později komunistického) lékaře Carla (Sebastian Koch), jenž v Kurtově životě sehraje zásadní roli.
Nikdy neodvracej zrak (Werk ohne Autor) – Recenze
Zdroj fotek: cinemart.cz

Snímek především oslavuje uměleckou svobodu i sílu umění samotného, s nímž se Kurt poprvé setkává ve chvíli, kdy ho jeho teta vezme jako malého chlapce na nacisty pořádanou výstavu „zvrhlého umění“, na níž jsou jakákoli abstraktní a modernistická díla, odporující představám strohého realismu, automaticky odsouzena coby úpadková tvorba duševně pokřivených dekadentních zaostalců. Absurdní ignorantská zaslepenost výstavy, stejně jako nacistická zvěrstva, jimiž úvodní segment vrcholí, pak tvoří kontrast k pozitivní a novým vjemům otevřené optice vnímavého klučiny a především jeho přirozeně euforické tety (Saskia Rosendahl), snadno schopné nacházet krásu a poetiku i ve všedních a prostých prožitcích.

Po válce se právě dospělý Kurt přesouvá od mechanického malování rudých transparentů na akademii v Drážďanech, kde válečné hrůzy (okrajově stále přítomné prostřednictvím postavy Carla) střídá osudová romantická linie mezi Kurtem a studentkou z vyšší společenské třídy jménem Ellie (Paula Beer), jenž postupně přeroste v hutné rodinné drama. Spolu s úprkem obou milenců na západ, zapříčiněného Kurtem, jenž se cítí být svázán a omezován režimem potlačujícím umělecký rozkvět i nuceným dodržováním zásad socialistického realismu a touží po tvorbě moderního umění, je však tato rovina ponechána (leč nikoli zapomenuta) ve východním bloku, film si vezme další bílé plátno a rozehraje na něm trochu jiný film, jímž v novém prostředí naváže na předchozí dění.

Kurt nakonec postupně zjišťuje, že vysněné moderní umění pro něj není to pravé, a zbytek filmu je tím pádem z větší části o hledání sebe sama a reflektování vlastní minulosti ve vztahu k přítomnosti. Do děje zároveň vstupují nové postavy převážně univerzitního charakteru, včetně mentorské postavy profesora, který hrdinu poučí, že hodnotu uměleckého díla neurčuje jen jeho provedení, ale hlavně niterný osobní příběh, který stojí za jeho vznikem a obohacuje jej o kontext, jenž ospravedlňuje a vysvětluje jeho existenci. Film tímto poselstvím říká, že aby to vůbec za něco stálo, tak by umělec neměl pracovat na něčem, co nevychází z něj samotného. Lze to ovšem chápat i jako obhajobu tvorby, která by měla být i přes zdánlivou bezcennost považována za hodnotnou jen kvůli tomu, že za jejím stvořením stojí bytostný a prožitý osobní vklad jejího tvůrce, byť na ní nemusí být na pohled zřetelný.

Nikdy neodvracej zrak (Werk ohne Autor) – Recenze

Záměrem snímku přitom ale rozhodně nebylo obhájit tímto způsobem sebe sama – subjektivně působící sdělení je diskutabilní už ve vztahu k výtvarnému umění a při aplikaci na filmovou tvorbu se stává prakticky nepoužitelným, neb kvalita filmů stojí na větším množství kritérií než na míře sebereflexe jejich tvůrců. Pro hodnocení filmu Nikdy neodvracej zrakrozhodně není příliš určující, nakolik v něm hraje roli zájem Floriana Henckela von Donnersmarcka o výtvarné umění, nadšení do díla malíře Gerharda Richtera nebo potřeba vyjadřovat se k zásadním milníkům německé historie minulého století, ačkoli jde bezesporu o aspekty utvářející jeho výslednou podobu. Mnohem podstatnější jsou totiž Donnersmarckova zručná režie, chytře vystavěný scénář a vypravěčský um, vynikající řemeslné zpracování (téměř všudypřítomná a emocionální zážitek podtrhující hudba Maxe Richtera, na Oscara nominovaná kamera Caleba Deschanela) a perfektní herecké výkony, díky nimž o kvalitách snímku již spíš nemůže být pochyb.

Komplexní příběh, obsahující řadu scenáristicky vyšperkovaných scén, v sobě splétá značné množství motivů a rovin, intimnějšími momenty vyváženou kombinaci národních i osobních dramat, inteligentně napsané dialogy i zvraty zapříčiňující na několika místech poměrně nečekaný vývoj událostí. Problematické je akorát nakládání s některými vedlejšími až okrajovými postavami - např. Kurtovi spolužáci na Düsseldorfské škole jsou představeni skoro nadbytečně jen proto, aby se o hodinu později mohli objevit v jedné krátké scéně. Démonický Carl může zas někomu připadat jako příliš jednorozměrná zlá svině.

Nikdy neodvracej zrak (Werk ohne Autor) – Recenze

Při délce mírně přesahující tři hodiny se snímek lehce potýká s rozvláčností, a to hlavně ve své druhé polovině, ačkoli v závěru by klidně snesl i pár minut navíc, věnovaných nějakému údernějšímu vyústění. To je sice zprostředkováno nápaditě a originálně vybudovanou pointou, leč z hlediska očekávatelné silné katarze zůstane u pouhého naznačení, což v některých divácích pravděpodobně nevyvolá dostatečné uspokojení.

Drama Nikdy neodvracej zrak je silným a působivým filmem, který exceluje v jednotlivostech, avšak vzhledem ke své obsahové a vypravěčské košatosti nezvládá všechny ty jednotlivosti propojit a završit zcela bezešvě a nedosahuje tím pádem na mistrovskou příběhovou soudržnost a emocionální intenzitu Životů těch druhých – i tak to ale zvládá velmi dobře a zaslouží si místo mezi současnou evropskou špičkou. Zpracován je sice poměrně konzervativně, místy až didakticky doslovně (zas je ale aspoň velmi divácký a srozumitelný, konzistentní ve svém stylu a míchání nálad), a rozhodně není nějakým filmařsky či vypravěčsky inovativním nebo v jakémkoli ohledu přelomovým dílem. Což ale ani není nutně potřeba – bohatě stačí, že je natočený, napsaný a zahraný po všech stránkách mimořádně zdařile.




Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,56223 s | počet dotazů: 221 | paměť: 46759 KB. | 27.01.2021 - 04:44:35