Nenávist (The Grudge) – Recenze – 30%

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Za vzni­kem ame­ric­ké­ho horo­ru Nenávistje původ­ně japon­ská horo­ro­vá série Džuon(jejíž prv­ní díl vyšel v roce 2000), na kte­rou Američané cel­kem záhy zare­a­go­va­li pro­střed­nic­tvím něko­li­ka pře­dě­lá­vek, z nichž prv­ní dva díly byly v letech 2005 a 2007 uve­de­ny pod titu­ly Nenávist a Smrtící nená­vist 2i v čes­kých kinech. Po tři­nác­ti letech se nyní Nenávist do našich kin vra­cí v moder­něj­ším kabá­tě, ve zřej­mém poku­su o restart, kte­rý ale prak­tic­ky nepři­ná­ší nic nové­ho a jen recyklu­je sta­rý, okou­ka­ný a již něko­li­krát pře­žvý­ka­ný mate­ri­ál.

© Sony Pictures

Opět jde o jaký­si dům, v němž síd­lí pro­kle­tí, kte­ré sed­ne na kaž­dé­ho, kdo do toho domu vejde, a pak ho i s jeho blíz­ký­mi ohro­žu­je na živo­tě, zatím­co se dotyč­né­mu zje­vu­jí mrt­vol­né říha­jí­cí pří­zra­ky. Tentokrát je hlav­ní hrdin­kou ovdo­vě­lá poli­cist­ka (Andrea Riseborough), kte­rá se na sto­pu ono­ho domu dosta­ne v sou­vis­los­ti s vyšet­řo­vá­ním jis­té­ho záhad­né­ho úmr­tí, čímž uvrh­ne do nebez­pe­čí sebe i své­ho malé­ho syn­ka (kte­rý ale ve fil­mu téměř nevy­stu­pu­je). Souběžně s jejím pát­rá­ním nicmé­ně sle­du­je­me i osu­dy třech jiných rodin, před­cho­zích oby­va­tel téhož domu, což činí z Nenávisti téměř povíd­ko­vý film.

Nelineární vyprá­vě­ní obsa­hu­jí­cí obrov­ské množ­ství fla­shbac­ků je na sním­ku tím zda­le­ka nej­za­jí­ma­věj­ším, nicmé­ně i tak jde pou­ze o ozvlášt­ně­ní, kte­ré fil­mu nepři­dá­vá žád­nou poin­tu, pou­ze tro­chu zamo­tá­vá jeho pří­běh (v němž se zřej­mě zamo­ta­li i sami tvůr­ci – pokud jsem to správ­ně pocho­pil, tak jed­na žena muse­la stát v kuchy­ni s uříz­nu­tý­mi prs­ty a krvá­ce­jí­cí rukou nejmé­ně něko­lik týd­nů, než byla v tom­to sta­vu nale­ze­na).

© Sony Pictures

Největším pro­hřeš­kem je nicmé­ně to, že reži­sér a sce­náris­ta Nicolas Pesce (původ­ně nezá­vis­lý tvůr­ce horo­rů) v Nenávistitéměř nijak nepra­cu­je s napě­tím a vět­ši­nu horo­ro­vých scén sta­ví na lekač­kách (ticho a tma a najed­nou něja­ký bubák hla­si­tě zařve do kame­ry), kte­ré jsou nicmé­ně poměr­ně funkč­ní a cel­kem hez­ky budo­va­né, tak­že pokud si v horo­rech ujíž­dí­te prá­vě na tomhle, pak vás Nenávistv tom­to ohle­du prav­dě­po­dob­ně uspo­ko­jí. Zároveň je vidět, že Nicolas Pesce ctil původ­ní mate­ri­ál a sem tam na něj odka­zu­je (ať už úvo­dem, zasa­ze­ným do Japonska, nebo pro­střed­nic­tvím urči­tých rekvi­zit), což mu slou­ží ke cti, byť by ale bylo mno­hem lep­ší, kdy­by tře­ba při­šel kro­mě toho i s něčím ino­va­tiv­ním.

Nelze se tudíž ubrá­nit poci­tu, že nová Nenávistpůso­bí jako vyčpě­lý odvar z odva­ru, u něhož se dá dob­ře lekat, leč o stra­chu v něm nemů­že být pří­liš řeč – ten nebu­de­te cítit ani z obav o neza­jí­ma­vé posta­vy, ani z pří­tom­nos­ti nezná­mé­ho (a pra­má­lo vyu­ži­té­ho) pro­kle­té­ho zla, nýbrž pou­ze z té nejis­to­ty, ve kte­rém oka­mži­ku se lek­ne­te příš­tě.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře