Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Domacírady
Kritiky.cz > Profily osob > Rozhovory > Návštěva žurnalisty Dana Jolina u Terryho Gilliama

Návštěva žurnalisty Dana Jolina u Terryho Gilliama

Terry

Návštěva žur­na­lis­ty Dana Jolina u Terryho Gilliama

Filmy Terryho Gilliama býva­jí vel­mi oso­bi­té. Vizionářský fan­tas­ta sto­jí za mno­ha divá­ky i kri­ti­ky oce­ňo­va­ný­mi fil­my, jako jsou Brazil (1985) či Král rybář (1991).

Sedmasedmdesátiletý Terry Gilliam žije v sever­ním Londýně. Jeho úto­čiš­tě se nachá­zí v nej­vyš­ším pat­ře jeho domo­va a je z vel­ké vět­ši­ny doslo­va zava­le­né kni­ha­mi. A mezi tím vším se nachá­ze­jí stříp­ky Gilliamovy his­to­rie. „Maggie, moje žena, to nená­vi­dí,“ říká mi napůl omluv­ně Gilliam poté, co jsem jsem ho jed­no odpo­led­ne kon­cem dub­na na jeho pozvá­ní navští­vil. „Mám tu straš­ně sra­ček.“

To není úpl­ně slo­vo, kte­ré by vět­ši­na lidí v ofi­ci­ál­ním roz­ho­vo­ru pou­ži­la. V Gilliamově „dou­pě­ti“ se cítí­te jako v relikvi­á­ři kou­zel­ných arte­fak­tů nebo zvlášt­ním svě­tě divů. Vedle sebe tu vidí­te sta­ro­vě­kou řec­kou hel­mi­ci, kte­rou měl v roce 1981 ve fil­mu Zloději času Sean Connery jako král Agamemnon či mini­a­tur­ní model okříd­le­né­ho anděl­ské­ho brně­ní, kte­ré měl ve fil­mu Brazil na sobě Jonathan Pryce. Nejpozoruhodnější je troj­hla­vé ope­ře­né mon­strum, na kte­rém seděl Robin Williams v nesmír­ně extra­va­gant­ním Dobrodružství Barona Prášila (1988).

Jestli panu­je vše­o­bec­ný názor, že Terry Gilliam při natá­če­ní svých fil­mů nic nepo­va­žu­je za nemož­né, tak veš­ke­ré své hra­ni­ce posu­nul hou­žev­na­tos­tí, kte­rou věno­val své­mu nej­no­věj­ší­mu a prav­dě­po­dob­ně nej­o­če­ká­va­něj­ší­mu fil­mu. Cesta toho­to fil­mu zača­la před téměř 29 lety. Natáčení zača­lo v roce 2000 s Johnnym Deppem jako hlav­ní herec­kou hvězdou, jen aby pro­duk­ce bojo­va­la s povod­ně­mi a nemo­ce­mi a natá­če­ní po 6 dnech ukon­či­la (s doku­men­ta­ris­ty na pla­ce, díky nimž vzni­kl fas­ci­nu­jí­cí doku­ment o natá­če­ní fil­mu s názvem Ztracen v La Mancha). Dalších 8 let Gilliamovi trva­lo, aby zís­kal zpět prá­va. A dal­ších neko­neč­ných 8 let trva­la ces­ta fil­mu než padla prv­ní klap­ka. Nyní je film koneč­ně hoto­vý – ve vel­mi odliš­né podo­bě než jeho tvůr­ce původ­ně zamýš­lel – a před­sta­ví se jako závě­reč­ný film na letoš­ním Mezinárodním fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Cannes.

Seděli jsme s Gilliamem u sto­lu (samo­zřej­mě topí­cí­ho se pod hora­mi knih), když jsem spat­řil foto­gra­fii. Je na ní Gilliam ve Španělsku. Na hla­vě má otlu­če­ný klo­bouk, ten, kte­rý měl při prv­ním poku­su o nato­če­ní Muže, kte­rý zabil Dona Quijota a divá­ci si ho moh­li všim­nout v doku­men­tu Ztracen v La Mancha. Ale z téhle fot­ky je patr­né, že byla poří­ze­na nedáv­no. Ve sku­teč­nos­ti zhru­ba před rokem. Na fot­ce se Gilliam usmí­vá a sto­jí ved­le pro­vi­zor­ní dře­vě­né cedu­le, na kte­ré jsou bar­vou vyve­de­ná dvě slo­va: „Quixote Vive“.

„Quijote žije“.

Dlouhé a slo­ži­té zro­ze­ní Muže, kte­rý zabil Dona Quijota zača­lo v roce 1989, brzy potom, kdy Terry Gilliam dokon­čil Dobrodružství Barona Prášila. Poté, co na plát­na kin při­ne­sl neu­vě­ři­tel­né dob­ro­druž­ství jed­no­ho z nej­vět­ších lhá­řů svě­ta, oci­tl se v jeho rukou jeden z nej­vět­ších lite­rár­ním fan­tas­tů: Don Quijote de La Mancha Miguela de Cervantese, kte­rý popr­vé zaú­to­čil na větr­né mlý­ny ze strá­nek slav­né­ho romá­nu v roce 1605 za trpě­li­vé pod­po­ry věr­né­ho Sancha Panzy.

„Quijote je člo­věk, kte­rý nevi­dí svět, jako ostat­ní lidé,“ říká Gilliam. „Je uvěz­něn v rytíř­ství, je pro­duk­tem knih, kte­ré čte a je to člo­věk, kte­rý obje­vu­je rea­li­tu, přes­to­že stá­le zako­pá­vá a padá. Přišlo mi to jako pří­běh, kte­rý bych měl vyprá­vět.“

Gilliam zavo­lal výkon­né­mu pro­du­cen­to­vi Jakeovi Ebertsovi – „fan­tas­tic­kej chlap“ – a řekl mu: „Dvě jmé­na: Quijote a Gilliam“. A pak řekl: „20 mili­o­nů dola­rů“, jeho před­po­klá­da­ný roz­po­čet. Eberts odpo­vě­děl: „Hotovo. Máš je.“ Takže Gilliam si řekl, že teď má smy­sl, aby si sku­teč­ně pře­če­tl román, kte­rý navrh­nul zfil­mo­vat.

„Jakmile jsem se do toho zače­tl, uvě­do­mil jsem si, jak je nemys­li­tel­né tohle točit,“ smě­je se Gilliam. Ale nedal se zastra­šit. A tak začal dlou­hý pro­ces adap­ta­ce před­lo­hy. Na prv­ní ver­zi scé­ná­ře spo­lu­pra­co­val s Charlesem McKeownem, se kte­rým pra­co­val na fil­mu Brazil. „První ver­ze byla v pod­sta­tě o ban­dě sta­rých lidí v něja­ké špa­něl­ské ves­nič­ce, kte­ří pose­dá­va­li v kavár­ně a mlu­vi­li o živo­tě: Kdybych já byl udě­lal tohle,… Kdybych byl tohle nedě­lal,… A chlá­pek Quijote se roz­ho­dl, že nebu­de ten, kdo jen říká: Kdybych jen… Tohle byl posled­ní výkřik. Doslova. Protože po Baronu Prášilovi jsem se cítil totál­ně vyčer­pa­ný. Říkal jsem si: Jsem sta­rej. Je po všem. Můj posled­ní výkřik!“

Poté, jak dodá­vá Gilliam, „jsme celý tenhle pokus pros­tě vyho­di­li“. Do „posled­ní­ho výkři­ku“ bylo vel­mi dale­ko. Od roku 1998 začal pra­co­vat s novým spo­lu­au­to­rem, Tonym Grisonim, se kte­rým pra­co­val na fil­mech Strach a hnus v Las Vegas, Kletba brat­ří Grimmů a Krajina pří­li­vu.

Spolu pře­psa­li celý pří­běh, díky čemuž nový hlav­ní hrdi­na – reklam­ní agent Toby – ces­tu­je zpět v čase do počát­ku 17. sto­le­tí na špa­něl­ský dvůr ve sty­lu krá­le Artuše, kde se stá­vá sku­teč­ným Sanchou „sku­teč­né­ho“ Quijota. Tohle byla Johnnyho ver­ze, jak ji nazý­vá Gilliam a mys­lí tím Deppa, kte­rý si zahrál Tobbyho /Sancha Panzu spo­lu s fran­couz­ským her­cem Jeanem Rochefortem jako Quijotem. Natáčení zača­lo kon­cem září roku 2000 v Bardenas Reales de Navarra, asi 4 hodi­ny sever­ně od Madridu a sta­lo se vel­mi zná­mou a ješ­tě lépe zdo­ku­men­to­va­nou kata­stro­fou.

Na kon­ci doku­men­tu Ztracen v La Mancha, reží­ro­va­ném Keithem Fultonem a Louisem Pepem, zjev­ně vyčer­pa­ný Gilliam říká: „Není lep­ší se na to vykaš­lat?“ A o šest­náct let poz­dě­ji se musí­te ptát: Proč se na to nevy­kaš­lal? Co je na tom pří­bě­hu tak zvlášt­ní­ho, že ho tak pohl­til?

„Nevím. Prostě je to jed­na z těch zvláš­ních věcí. Jako lás­ka,“ smě­je se Gilliam. „Vlastně je to hor­ší než lás­ka, pro­to­že si nepa­ma­tu­ju, že bych na téhle ces­tě zažil nějak moc zábav­ných momen­tů. Myslím, že to, co mě ve sku­teč­nos­ti pohá­ně­lo, bylo, když mi všich­ni rozum­ní lidé říka­li: Prostě to vzdej. Nechci být rozum­ný a když chce­te nato­čit Quijota, tak jak bys­te vůbec moh­li být rozum­ní? Je to pros­té. Já jsem Quijote.“

Gilliam pou­ka­zu­je na to, že čím víc s Grisonim o svém Quijotovi pře­mýš­le­li, tím víc se z toho stá­val auto­bi­o­gra­fic­ký film. Takže Muž, kte­rý zabil Dona Quijota 2018, změ­nil Tobyho (nyní ztvár­něn Adamem Driverem) ve fil­mo­vé­ho tvůr­ce, kte­rý před 10 lety skli­dil úspěch se svým stu­dent­ským fil­mem, což nebyl tak úpl­ně lís­tek do Hollywoodu, i když si to Toby mys­lel. Teď, o 10 let poz­dě­ji je z Tobyho vyčer­pa­ný, pře­pra­co­va­ný reklam­ní reži­sér, kte­rý stá­le ve svých rekla­mách vyu­ží­vá scé­ny a posta­vy z Cervantesova romá­nu.

Ale po návra­tu do La Mancha, kde svůj stu­dent­ský film nato­čil, Toby zjiš­ťu­je, že na lidi, kte­ré do své­ho fil­mu obsa­dil jako her­ce, to mělo nega­tiv­ní vliv. Sny, kdy­si  nevin­né dce­ry maji­te­le baru (ztvár­ně­na por­tu­gal­skou hereč­kou Joanou Ribeiro), o slá­vě a bohat­ství, se změ­ni­ly v noč­ní můru. A sta­rý výrob­ce obu­vi Javier (Jonathan Pryce), kte­ré­ho teh­dy obsa­dil do role Dona Quijota, žije v kla­mu a ilu­zi, že Quijotem oprav­du je. Takže Tobyho pova­žu­je za Sancha Panzu a vta­hu­je ho na ces­tu vzda­lu­jí­cí se od rea­li­ty, kte­rá může vést k sebe­ob­je­ve­ní nebo sebez­ni­če­ní.

Úprava scé­ná­ře uči­ni­la film rea­lis­tič­těj­ší, záro­veň to uleh­či­lo dodr­žet roz­po­čet a pod­le Gilliama se film stal také zají­ma­věj­ší. Quijote je nyní chlá­pek, jehož mozek je zapá­le­ný spíš do fil­mů než do rytíř­ské lite­ra­tu­ry – „což se nám zdá­lo jako lep­ší nápad, pro­to­že fil­my jsou nové kni­hy o rytíř­ství“. A Toby je nyní „chláp­kem, kte­rý nato­čil film, býval čis­tým sníl­kem, kte­rý milo­val umě­ní, ale stal se člo­vě­kem, kte­ré­ho zni­čil úspěch a kte­rý svůj talent uto­pil v rekla­mách“.

Ne, že by si o sobě Gilliam mys­lel, že ho úspěch zni­čil, „ale rozu­mím všem lidem, kte­ré ano a rozu­mím všem poku­še­ním, kte­rá nás obklo­pu­jí.“ Tobyho vliv na malou špa­něl­skou ves­ni­ci při­rov­ná­vá k vlast­ním vzpo­mín­kám, když v roce 1975 natá­čel film Monty Python a Svatý Grál ve Skotsku, když se stal sou­čás­tí šes­ti­člen­né par­tič­ky, kte­rá v té době měni­la svět. „Když při­je­dou fil­ma­ři z Londýna, pros­tě obrá­tí lidem živo­ty vzhů­ru noha­ma. A Toby – Quijote ho pro­vá­zí celý život. Natočil film o Quijotovi, točí rekla­my s Quijotem. Je jako já: závis­lý na Quijotovi.“

Během uply­nu­lých 18 let, od kra­chu natá­če­ní v roce 2000, pro­šel pří­běh i posta­vy Quijota a Tobyho / Sancho Panzy mno­ha rein­kar­na­ce­mi. V roce 2005 byl pro roli Quijota zva­žo­ván Gerard Deparieu, v roce 2008 se uva­žo­va­lo o obsa­ze­ní Gilliamova pří­te­le Michaela Palina, při­čemž role Tobyho byla stá­le urče­na pro Johnnyho Deppa.

Ke kom­plet­ní změ­ně v uva­žo­va­ném obsa­ze­ní došlo v roce 2010, kdy měly být hlav­ní role svě­ře­ny Robertu Duvallovi a Ewanu McGregorovi… tedy než se zjis­ti­lo, že nejsou pro rea­li­za­ci dosta­teč­né finanč­ní pro­střed­ky.

O čty­ři roky poz­dě­ji byl do role Quijota ohlá­šen John Hurt a do role Tobyho měla být obsa­ze­ná v té době stou­pa­jí­cí herec­ká hvězda Jack O’Connell. V září 2015 byla Johnu Hurtovi dia­gnos­ti­ko­vá­na rako­vi­na a pro­duk­ce fil­mu byla opět zasta­ve­na. John Hurt zemřel o čty­ři měsí­ce poz­dě­ji.

V květ­nu 2016 Terry Gilliam a pro­du­cen­ti – včet­ně pro­du­cent­ky Amy Gilliam, Terryho nej­star­ší dce­ry – ozná­mi­li plá­no­va­nou rea­li­za­ci fil­mu s novým obsa­ze­ním: Adam Driver jako Toby a Michael Palin jako Quijote. Začátek natá­če­ní byl sta­no­ven na říjen 2016.

Kvůli nesho­dám s por­tu­gal­ským pro­du­cen­tem Paulem Brancem došlo opět ke zpož­dě­ní a kon­cem září 2016 Branco defi­ni­tiv­ně od fil­mu odstou­pil. Bohužel Michael Palin již také nebyl scho­pen déle čekat.

Když bylo koneč­ně sta­no­ve­no spuš­tě­ní natá­če­ní na bře­zen 2017, Gilliam do role Quijota obsa­dil hlav­ní­ho hrdi­nu ze své­ho mis­trov­ské­ho díla, Brazil: Quijotem se stal Jonathan Pryce.

„Jonathan se mě víc než 15 let sna­žil pře­svěd­čit, abych mu svě­řil roli Quijota,“ odha­lu­je Gilliam. „Bylo to sko­ro trap­né! Vždycky vypa­dal jinak, než jsem potře­bo­val, byl pří­liš mla­dý, málo hube­ný a já měl vždy v hla­vě ilu­stra­ce Gustave Dorého. Takže tohle byl pro mě vždy pro­blém. Vlastně to bylo vždyc­ky tak, že Jonathan měl celou dobu obrov­ský zájem tuhle roli hrát a když odpa­dl Paulo Branco a Mike Palin už nemohl déle čekat, tak se uká­za­lo, že Jonathan čeká stá­le. V té době hrál ve West Endu v diva­del­ní hře The Caretaker. Šel jsem se na něj podí­vat a byl v tom kurev­sky dob­rý. Vypadal skvě­le, zhub­nul a já si najed­nou říkal: Sakra, mož­ná jsem to podě­lal.“

Gilliam nemohl být z nové­ho před­sta­vi­te­le Quijota nad­še­něj­ší. „Nedovedu si před­sta­vit niko­ho, kdo by ho zahrál tak dob­ře. Je to úžas­né. Stále jsem Jonathana chvá­lil, jak hra­je všech­ny shake­spea­rov­ské posta­vy v jed­né oso­bě. Je fan­tas­tic­ký a čiše­la z něj radost. A spo­lu­prá­ce Jonathana s Adamem (Driver) byla bri­lant­ní. Nakonec tu roli dostal ten pra­vej.“

Adama Drivera oslo­vi­la Amy Gilliam, kte­rá navrh­la otci, aby se s ním setkal. „Když jsem se s Adamem potkal, ihned mi vysko­či­lo v hla­vě: To je ten chlap, kte­ré­ho jsem hle­dal! Byl jeden z těch zvlášt­ních lidí. Mám tím na mys­li, že Jack O’Connell by Tobyho ztvár­nil urči­tým způ­so­bem. Toby Ewana McGregora by byl jiný. Ale když jsem se setkal s Adamem, nevím, co to kur­va bylo, ale pomys­lel jsem si: Tohle je ten chlap! Viděl jsem ho jen ve Star Wars (Síla se pro­bou­zí), což nebyl pro roli Tobyho zrov­na dob­rý začá­tek a on byl napros­to odliš­ný od toho, co jsem mys­lel, že chci. Ale bum! Prostě se mi líbil. A taky pomoh­lo, že byl nad­še­ný. Mám rád, když je někdo pro něco nad­še­ný!“

Obsazení zbyt­ku klí­čo­vých rolí, včet­ně Stellana Skarsgaarda do role Tobyho šéfa a Olgy Kurylenko do role šéfo­vy man­žel­ky Jacqui (s níž má Toby poměr), „bylo vel­mi rych­lé“, říká Gilliam.

Stejně rych­le vznik­lo špa­něl­ské obsa­ze­ní, včet­ně Óscara Jaenada jako záhad­né­ho ciká­na a Sergi Lópeze jako far­má­ře. Role trpí­cí Angelicy při­padla Joaně Ribeiro. Tu Gilliamovi navrh­nul por­tu­gal­ský cas­tingo­vý reži­sér. „Šel jsem s ní na kávu a bylo to podob­né jako, když jsem se setkal s Adamem. Našel jsem ji. Hotovo.“

Než Gilliam spus­til kame­ry (s kame­ra­ma­nem Nicolou Pecorinim, kte­rý se ke Quijotovi vrá­til po 17 letech a s humor­ným nad­hle­dem si do titul­ků v tom­to fil­mu dal pro­střed­ní jmé­no „Sancho“), již věděl, že loka­ce pro natáč­ní fil­mu našel ve Španělsku, Portugalsku a na ost­ro­vě Fuerteventura. Vyhlédl si je rok před­tím.

Na roz­díl od prv­ní­ho natá­če­ní mohl Gilliam říct: „Příroda nás neza­bi­la. Mohla. Mohlo se to opět stát, ale nesta­lo. Ale… Bylo to těž­ké. Jsem frustro­va­ný, pro­to­že proč to celé pro­bo­ha muse­lo být takhle? Mluvili jsme o tom. Takové jako teď to pře­ce mělo být už před lety. I když jsem byl frustro­va­ný, sna­žil jsem se, abych půso­bil odpo­ča­tě, zábav­ně a vysmá­tě. I to je část mé prá­ce.“

Pro hlav­ní dva her­ce neby­lo natá­če­ní tou nej­snaz­ší zku­še­nos­tí. Adam Driver byl zpo­čát­ku pod tla­kem, cítil vůči reži­sé­ro­vi, kte­rý se něko­lik dese­ti­le­tí sna­ží rea­li­zo­vat svou vizi, obrov­skou zod­po­věd­nost. „Adam odvá­děl per­fekt­ní prá­ci, ale byl pod vel­kým tla­kem,“ říká Gilliam. „Řekl mi: Už 27 let se to sna­žíš nato­čit a fakt cítím zod­po­věd­nost. Strašně moc Tě nechci zkla­mat. Ze začát­ku byl svá­za­ný a pře­hna­ně sebe­kri­tic­ký. Chvíli mu trva­lo než si v roli začal uží­vat. Ale to roz­hod­ně není kri­ti­ka jeho smě­rem, pro­to­že odvá­děl per­fekt­ní prá­ci.“

Gilliam měl pocit, že Adam Driver absor­bo­val do své­ho výko­nu i část Gilliamovy pova­hy: „Myslím, že to je nej­víc vidět, když říká – kur­va! To jsem celý já. A taky někte­ré výbuchy. To má taky ze mě!“

Jonathan Pryce se mezi­tím musel potý­kat se zvlád­nu­tím jízdy na koni a s hod­ně fyzic­ky nároč­ný­mi akč­ní­mi scé­na­mi v těž­ké Quijotově zbro­ji (oblé­kal stej­ný kos­tým, kte­rý měl při natá­če­ní Rochefort v roce 2000). Navíc na natá­če­ní dora­zil se zaban­dá­žo­va­ným kole­nem, pro­to­že nedáv­no před natá­če­ním absol­vo­val ope­ra­ci nohy. Ale netr­va­lo to dlou­ho a Pryce byl brzo nabi­tý hrdin­ským duchem Cervantesova nezlom­né­ho bojov­ní­ka.

„Zpočátku, když jsme ho posa­di­li na koně, jsme s ním všich­ni zachá­ze­li opa­tr­ně, jak když vede­te malé­ho chlap­ce na oslí­ko­vi,“ říká Gilliam. „Snažili jsme se ho šet­řit, pro­to­že nebyl po fyzic­ké strán­ce v pořád­ku. A pak při­šel natá­če­cí den, kdy má popr­vé bojo­vat s větr­ným mlýnem. Musel jet po úzké ces­tě, udě­lat ostrou otoč­ku a bum! Nejdřív Jonathan řekl, že tohle udě­lat nemů­že. Tak jsme pou­ži­li kaska­dé­ra. Ale nefun­go­va­lo to. Bylo poznat, že to není Jonathan. A pak… Jonathan to zvlád­nul. Vyjíždí na ten kopec v plném cva­lu, bri­lant­ně se oto­čí a řve. Prostě tanec! Všichni jsme vsta­li a tles­ka­li. Jakmile se do her­ce vli­je adre­na­lin z posta­vy, kte­rou hra­je, doká­že coko­liv. Právě tohle bylo úžas­né.“

Quijot už pod ruka­ma Gilliama koneč­ně ožil, ale Terryho sta­ros­ti neskon­či­ly. Pár týd­nů před pre­mi­é­rou fil­mu na fil­mo­vém fes­ti­va­lu v Cannes stál před posled­ní pře­káž­kou. Paulo Branco, por­tu­gal­ský pro­du­cent, kvů­li kte­ré­mu zkra­cho­va­lo plá­no­va­né natá­če­ní v roce 2016, podal žalo­bu k sou­du, aby Muž, kte­rý zabil Dona Quijota, nemohl být na pro­slu­lém fes­ti­va­lu pro­mí­tán. Vznesl pro­ti Gilliamovi žalo­bu, že on a jeho spo­leč­nost Alfama Films Production vlast­ní na film výhrad­ní prá­va.

Dokonce i po všech těch letech, po úspěš­ném dokon­če­ní natá­če­ní, mož­ná na vrcho­lu tri­um­fu, Quijota Terryho Gilliama pro­ná­sle­du­jí pro­blémy. „Místo abych se těšil a uží­val si, že je moje dlou­há ces­ta s tímhle pro­jek­tem u kon­ce, věnu­ji veš­ke­rou mou ener­gii a čas jed­ná­ní s Brancem“, říká reži­sér.

(Pozn. V době vydá­ní toho­to roz­ho­vo­ru nebyl znám výsle­dek soud­ní­ho jed­ná­ní. Nyní již víme, že soud dal Gilliamovi za prav­du a Muž, kte­rý zabil Dona Quijota bude v Cannes slav­nost­ně uve­den. Premiéra v čes­kých kinech se usku­teč­ní 5. čer­ven­ce 2018).

„Promítli jsme naše­ho Quijota dosta­teč­né­mu množ­ství lidí, tak­že vím, že fun­gu­je, byli nad­še­ní,“ říká Gilliam. „Španělská stři­hač­ka Teresa Font si náš film zami­lo­va­la, i mno­ho dal­ších. Takže mi to pomoh­lo, věděl jsem, že jsem na správ­né ces­tě. Teď už jen chci, aby film vidě­lo sku­teč­né, objek­tiv­ní pub­li­kum.“

Satirický, surre­a­lis­tic­ký. Muž, kte­rý zabil Dona Quijota je smě­si­cí všech Gilliamových pře­lo­mo­vých fil­mů. Odráží se v něm mix Krále rybá­ře, Dobrodružství Barona práši­la i Brazil. „Mám vlast­ně kom­plet­ní bale­ní,“ smě­je se Gilliam. Film také v mno­ha ohle­dech odrá­ží život své­ho stvo­ři­te­le. „Všechny mé fil­my vlast­ně nako­nec byly o tom, co se dělo při jejich natá­če­ní,“ tvr­dí Gilliam.

Za pár měsí­ců bude Gilliamovi 78 let, ale je stá­le plný živo­ta. Přestože zatím nepo­tvr­dil, zda a jaký bude jeho dal­ší pro­jekt, sli­bu­je: „Nekončím!“ Takže Muž, kte­rý zabil Dona Quijota nebu­de jeho posled­ním výkři­kem? „Ne, kur­va!“ říká. „Já zno­vu začí­nám!“

Gilliam Vive.

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 3,18518 s | počet dotazů: 238 | paměť: 53429 KB. | 27.09.2021 - 12:14:25