Kritiky.cz > Profily osob > Rozhovory > Národní třída - ROZHOVOR S JAROSLAVEM RUDIŠEM, autorem knižní předlohy a spoluscenáristou

Národní třída - ROZHOVOR S JAROSLAVEM RUDIŠEM, autorem knižní předlohy a spoluscenáristou

Rudis

Přestože to ve vašem pří­pa­dě není popr­vé, v minu­los­ti se tak sta­lo i s Grandhotelem nebo Aloisem Nebelem, vaše nove­la Národní tří­da byla zpra­co­vá­na jako celo­ve­čer­ní film. Jaký je to pro spi­so­va­te­le pocit? Ať už popr­vé, nebo potře­tí?

Samozřejmě že mám vel­kou radost, že ty pří­běhy něko­ho dále inspi­ru­jí. U Národní tří­dy by mě nikdy nena­padlo, že by z ní mohl být film. Původně jsem napsal tako­vou krát­kou povíd­ku o chláp­ko­vi, co se rád pere a před­vá­dí a pou­ču­je ostat­ní o živo­tě, ale záro­veň je hod­ně sečtě­lý. Takový smut­ný rváč, co je už sám pou­če­ný o živo­tě, co má na těle i duši už hod­ně jizev a hod­ně toho ví o ději­nách, vál­kách a bitvách a cítí, jak se všech­no dnes zase kle­pe. Přečetl si to reži­sér Jiří Honzírek a nadchlo ho to, a tak v roce 2012 vznik­la diva­del­ní hra pro jeho Divadlo Feste v Brně, pořád se tam mimo­cho­dem hra­je. A pak jsem ten diva­del­ní text o rok poz­dě­ji jen lehce pře­psal do kni­hy, kte­rá je mojí asi nej­sy­ro­věj­ší a nejdiv­něj­ší. Vlastně je to celé mono­log, kte­rý Vandam ze sebe valí a před kte­rým se nejde scho­vat.

U všech fil­mo­vých adap­ta­cí vašich knih jste se podí­lel také na scé­ná­ři. Jak pro­bí­ha­la v tom­to ohle­du spo­lu­prá­ce se Štěpánem Altrichterem? Jaké je pře­pi­so­vat své posta­vy a dotvá­řet dějo­vé záplet­ky pro scé­nář? A uva­žo­val jste, že bys­te rov­nou mís­to kni­hy napsal fil­mo­vý scé­nář?

Baví mě ty pohy­by v teré­nu, zkou­šet se vydat vždyc­ky tro­chu jinam, smě­rem k fil­mu, diva­dlu, komik­su, hud­bě. Se Štěpánem jsme si hned poro­zu­mě­li, bylo nám taky jas­né, že pro film musí­me ten pří­běh hod­ně pře­psat. Našel v kni­ze Vandamův humor i smu­tek, jeho drs­nost i křeh­kost, obo­jí jsme se sna­ži­li ve fil­mu posí­lit. Pár čis­tě fil­mo­vých scé­ná­řů jsem spo­luna­psal, všech­ny vlast­ně v něm­či­ně v Berlíně s kama­rá­dem Martinem Behnkem, jehož kape­la Bruno Nagel Studio zní také ve fil­mu Národní tří­da. Takové to tem­né ber­lín­ské tech­no. Podle jed­no­ho naše­ho scé­ná­ře vznik­la loni detek­tiv­ka pro němec­kou tele­vi­zi ARD. Další spí zatím v šuplí­ku. Já jsem pře­ce jen spíš spi­so­va­tel než sce­náris­ta. Ale stej­ně mi to nedá. S Martinem máme roze­psa­ný seri­ál a teď bych rád napsal scé­nář s Petrem Pýchou, mým nej­star­ším kama­rá­dem z mé rod­né Lomnice nad Popelkou. Známe se od šes­ti let. Vyrostli jsme přes potok a napsa­li jsme spo­lu pár diva­del­ních a roz­hla­so­vých her. Petr letos dostal Českého lva za scé­nář k fil­mu Všechno bude. Námět už máme.

Filmové adap­ta­ce čas­to kniž­ní před­lo­hy přes­ně neko­pí­ru­jí, jak je tomu v tom­to pří­pa­dě? Bylo těž­ké pře­vést na plát­no nove­lu, ve kte­ré hlav­ní hrdi­na vede v pod­sta­tě vnitř­ní mono­log?

Lehké to úpl­ně neby­lo. Museli jsme se od kni­hy dost odpou­tat, jinak by to nefun­go­va­lo. Posílili jsme tře­ba posta­vu Lucky, hos­pod­ské ze Severky, kte­rou má Vandam rád, a sna­ží se jí pomo­ci s dlu­hy. Lucka je hod­ně sil­ná, eman­ci­po­va­ná žena, kte­rá si nechce nechat kecat do živo­ta. Ale mě by to ani neba­vi­lo se otroc­ky držet toho, co jsem už napsal. Jsem rád, že Štěpán měl od začát­ku jas­nou vizi, kam bude pří­běh smě­řo­vat.

Novela Národní tří­da je snad vaší nej­pře­klá­da­něj­ší kni­hou, vyšla němec­ky, holand­sky, fran­couz­sky, pol­sky, špa­něl­sky či maďar­sky, něko­li­krát byla uve­de­na jako diva­del­ní hra, hrá­la se i ve stát­ním diva­dle v Drážďanech. Jak si vysvět­lu­je­te uni­ver­zál­nost toho­to pří­bě­hu?

Je to oprav­du moje nej­pře­klá­da­něj­ší kni­ha a vel­ký ohlas měla hlav­ně v Německu. Koncem září bude mít Národní tří­da pre­mi­é­ru v diva­dle v Postupimi, to bude mys­lím šes­té uve­de­ní v němec­kém diva­dle, hrá­li ji ale taky ve Vratislavi nebo teď v Barceloně. Taky pod­le ní vznik­la roz­hla­so­vá hra ve WDR v Kolíně nad Rýnem. Já mys­lím, že to sou­vi­sí s rokem 1989, s těmi nadě­je­mi a tou­ha­mi a pak násled­ný­mi frustra­ce­mi. A s Vandamem jako dra­ma­tic­kou posta­vou, jejíž pří­běh lze vyklá­dat na mno­ho způ­sobů. A také mož­ná s tím, že je to tem­né a drs­né a záro­veň i vtip­né. A taky, že tam je i ta div­ná, nena­pl­ně­ná lás­ka mezi Vandamem a Luckou. Prostě to napě­tí.

A jak bys­te tedy přes­ně cha­rak­te­ri­zo­val hlav­ní posta­vu své kni­hy? Je to sym­pa­tic­ký rváč, nebo jen nena­pra­vi­tel­ný gau­ner? Vy hod­ně ces­tu­je­te po Evropě, potká­vá­te Vandama napříč evrop­ským kon­ti­nen­tem?

Vandam je smut­ný, tra­gic­ký hrdi­na. To nási­lí a ty jeho machis­tic­ké kecy i ten jeho drs­ný humor jsou jen tako­vou mas­kou, kte­rou si nasa­zu­je. Za tím vším se ukrý­vá zra­ně­ný člo­věk. A tako­vé potká­te všu­de, v Praze, v Berlíně i v Barceloně.

A co Hynek Čermák jako Vandam? Do jaké míry se ten­to herec při­blí­žil vaše­mu kniž­ní­mu hrdi­no­vi?

Nadchlo mě, jak Hynek Čermák nače­tl audi­ok­ni­hu. Od začát­ku jsem byl pře­svěd­če­ný, že on je i ten správ­ný fil­mo­vý Vandam. Ona je to doce­la slo­ži­tá posta­va, i když se to moc tře­ba hned nezdá, Vandam machru­je, pere se, doká­že být drs­ný a vtip­ný, ale je v něm ukry­tý i vel­ký smu­tek a melan­cho­lie. Myslím, že to zvlád­nul skvě­le.

Hynek Čermák jako Vandam dochá­zí snad den­ně do hos­po­dy Severka, jmé­no této hos­po­dy se pro­sla­vi­lo už v seri­á­lu Most. Jak a kdy vzni­kl název hos­po­dy Severka pro Národní tří­du?

Vandamův pří­běh ze Severky jsem napsal před sed­mi lety pro Divadlo Feste. A mys­lel jsem na Severku, kam cho­dil můj kama­rád, kte­rý mě k napsá­ní Vandama inspi­ro­val. Kolem jed­né Severky jsem taky v Brně pořád cho­dil, dva roky jsem tam ten­krát byd­lel a ten pří­běh tam taky napsal. Když pak v roce 2013 vyšla kni­ha, hod­ně lidí se mi ozva­lo, že i u nich je Severka, a ať tam při­je­du, že tam potkám jak Vandama, tak Lucku nebo Vandamova kámo­še Mrazáka. A jed­na Severka je i v Mostě. Ten seri­ál je skvě­lý a mys­lím, že Vandam by si s jeho hrdi­ny u piva dob­ře rozu­měl.

Ve fil­mu je pou­ži­ta sklad­ba Umakartu Vlci u dve­ří ze stej­no­jmen­né­ho alba. Umakart před lety vytvo­řil i hit Václava Neckáře Půlnoční pro film Alois Nebel. Jak se dostá­va­jí pís­nič­ky Umakartu do vašich fil­mů, jaká je vaše spo­lu­prá­ce s Umakartem?

S klu­ky z Umakartu jsme jed­na gene­ra­ce a mys­lím, že se navzá­jem inspi­ru­je­me a taky spo­lu rádi spo­lu­pra­cu­je­me. V kape­le hra­je Jaromír 99, s ním jsem udě­lal komiks Alois Nebel. Ale taky tu hra­jí Dušan Neuwerth, Tomáš Neuwerth a Jura Hradil, se kte­rý­mi s Jaromírem hra­je­me v kape­le Kafka Band. Společně jsme pro diva­dlo v němec­kých Brémách zadap­to­va­li romá­ny Franze Kafky Zámek a Amerika a nato­či­li dvě des­ky. Píseň Vlci u dve­ří mě při psa­ní Národní tří­dy vel­mi inspi­ro­va­la, ten tem­ný, bez­vý­chod­ný síd­lišt­ní text k ní napsal bás­ník Jan Těsnohlídek, kte­ré­ho mám taky vel­mi rád. A já z něj citu­ju v úvo­du kni­hy. Tak jsem moc rád, že pís­nič­ka teď zní na úpl­ném kon­ci fil­mu, hez­ky se tím ten oblouk uza­ví­rá.

Nedávno vám vyšel prv­ní němec­ky psa­ný román Winterbergova posled­ní ces­ta a hned jste se oci­tl mezi pěti­cí nomi­no­va­ných na letoš­ní cenu kniž­ní­ho veletr­hu v Lipsku v kate­go­rii belet­rie. Co pro vás ten­to ohrom­ný úspěch zna­me­nal, kam vás to posu­nu­lo a co plá­nu­je­te dál?

S tím se vůbec neda­lo počí­tat. Přineslo mi to urči­tě hod­ně nových čte­ná­řů. Knížka se pořád dob­ře pro­dá­vá a pár lidí se dokon­ce vyda­lo po jejích sto­pách vla­kem z Berlína přes Liberec, Vídeň a Brno až do Sarajeva. Tam všu­de se tenhle želez­nič­ní román ode­hrá­vá. Asi zůsta­nu jako autor jazy­ko­vě roz­kro­če­ný mezi češ­ti­nou a něm­či­nou. Žiju už del­ší dobu mezi Berlínem a Lomnicí nad Popelkou a něm­či­na a češ­ti­na jsou jazy­ky, ve kte­rých už dlou­ho také pra­cu­ju, mys­lím a ve kte­rých se mi zda­jí sny. Příští rok mi vyjde v Německu komiks, na kte­rém pra­cu­je­me s rakous­kým výtvar­ní­kem Nicolasem Mahlerem. Jak Winterberg, tak komiks vyjdou samo­zřej­mě taky čes­ky.

Film Národní tří­da se dostá­vá do kin v napros­to neu­vě­ři­tel­ný čas – k 30. výro­čí same­to­vé revo­lu­ce na Národní tří­dě. Jak se tako­vá věc může vůbec poda­řit? A jak se nad tím­to zamýš­lí­te vy?

Jsem šťast­ný, že jsem rok 1989 mohl zažít, byl to neu­vě­ři­tel­ný rock’n’roll. Vandam je mož­ná z vývo­je spo­leč­nos­ti tro­chu frustro­va­ný, sedí v hos­po­dě a nadá­vá, jako spous­ta z nás. Ale i on se nako­nec zved­ne a zku­sí s tím něco dělat. I když po svém. Přes všech­ny pro­blémy si mys­lím, že se nám tu žije a dýchá dob­ře a že prav­da a lás­ka nejsou spros­tá slo­va a že vždyc­ky zví­tě­zí nad lží a nená­vis­tí.


Ohodnoťte článek


Části seriálu: Národní třída


Tiskové materiály

Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Související příspěvky: