Kritiky.cz > Filmové recenze > Nabarvené ptáče – Recenze – 90%

Nabarvené ptáče – Recenze – 90%

AA003 Jan DobrovskC3BD 1

Filmu Nabarvené ptáče, ať už si o něm myslíte cokoli, nelze upřít jednu věc – že jde v rámci současné české kinematografie o zcela výjimečný počin. Výjimečný tím, že jde o výsostně umělecký film světové úrovně, jaké se u nás točily naposledy v 60. letech, i že jde o první český snímek za pětadvacet let, jemuž se podařilo dostat do hlavní soutěže na filmovém festivalu v Benátkách a způsobit ve světě rozruch, rozbouřit emoce a vyvolat četné diskuze (po benátské premiéře byl uveden i na festivalu v Torontu, čeká ho promítání na řadě dalších prestižních festivalů a americký časopis The Hollywood Reporterjej zařadil mezi dvacet nejlepších snímků letošní podzimní festivalové sezony).
 
Nabarvené ptáče – Recenze
© Jan Dobrovský

Režisér, scenárista a producent Václav Marhoul (Mazaný Filip, Tobruk) strávil nad Nabarveným ptáčetemjedenáct let, pokud do toho započítáme veškeré přípravy, několikanásobné přepisování scénáře, usilování o získání práv na zfilmování stejnojmenného románu Jerzyho Kosińského, jenž posloužil Nabarvenému ptáčeti jako předloha, a samotné nelehké natáčení včetně postprodukce. Výsledkem Marhoulova nesmírně osobního, těžce vydřeného a monumentálního projektu je černobílé, nekompromisní, divácky náročné a téměř tři hodiny trvající syrové drama, v němž se mluví sotva deset minut, a jenž testuje odolnost publika nejen svou délkou a formou, ale i nejrůznějšími krutými výjevy, páchanými mimo jiné i na zvířatech a na postavě malého chlapce (s nímž je i pro jeho tmavší barvu pleti nakládáno jako s titulním ptáčetem, jemuž hoch obarví křídla a které je pro svou odlišnost uklováno vlastním hejnem k smrti).

O násilí ve filmu Nabarvené ptáčese psalo a debatovalo mnohem víc než o jakémkoli z jeho dalších atributů a kvalit, takže kvůli údajné surovosti a odpornosti činů ve filmu prezentovaných jej mnozí předem zavrhli, v čemž je ještě podpořily zvěsti (často uměle zveličené a zavádějící) o divácích, kteří při projekci v Benátkách plni znechucení předčasně opustili sál. Věc se má tak, že Nabarvené ptáče opravdu je poměrně drsný film, tudíž může být pro útlocitnější jedince velmi špatně stravitelný, ale rozhodně není ani zdaleka tak násilný či krvavý jako leckteré, třeba i několik desítek let staré válečné filmy, akční filmy či horory (přičemž ty současné jsou mnohdy ještě podstatně brutálnější než ty staré). Ty nejdrastičtější scény se navíc odehrávají mimo záběr kamery, nikdy nejsou samoúčelné, neopájí se explicitností a snaží se vyvolat spíš znepokojení než šok.
 
Nabarvené ptáče – Recenze
© Jan Dobrovský

K násilí se tu zkrátka přistupuje ještě překvapivě decentně a s opatrnou mírností, čímž se Nabarvené ptáčeliší od své kontroverzní románové předlohy (jež mimochodem není autobiografická, byť to o ní její autor tvrdil), která se naopak v detailních popisech nejrůznějších surovostí a brutalit sadisticky vyžívá, jako by šlo o něco fascinujícího a děsivě vzrušujícího. Dalších odlišností oproti předloze je vícero – děj filmu je například zcela lineární a ukotvený v přítomné realitě, zatímco kniha obsahuje i četné vzpomínky či snové pasáže. Ve filmu byl vypuštěn vnitřní monolog hlavního hrdiny, jehož prostřednictvím v románu popisoval své pocity a prezentoval své myšlenky a uvažování. I příběh o zhruba desetiletém chlapci, jenž na počátku čtyřicátých let minulého století přichází o domov a vydává se na cestu napříč východní Evropou, se dočkal několika drobných změn, jeho realizace se však od knižního zpracování liší velmi výrazně.

Děj filmu je řazen do kapitol, oddělených od sebe výraznými zatmívačkami, což napomáhá rytmizaci filmu, upomíná to na jeho knižní předlohu a zároveň jde díky tomu snímek číst jako určitou parafrázi křížové cesty (včetně toho, že si hrdina v poslední čtvrtině snímku lehá na koleje a rozpažuje, což je zjevný odkaz na ukřižování). V každé kapitole přichází osamělý chlapec do nové lokace a setkává se zde s novými lidmi (tudíž všechny české i zahraniční herecké hvězdy v obsazení, jako jsou Stellan Skarsgård, Harvey Keitel, Barry Pepper, Udo Kier, ale třeba i Jitka Čvančarová nebo Pavel Kříž, jsou přítomny nanejvýš na pár minut). Pokaždé se setkává i s novými formami utrpení, nelidské agrese a zla, které lidé páchají na něm i na sobě navzájem kvůli různým strachům, předsudkům, úzkostem, chtíči, zášti či nevědomosti. V každé kapitole se ale vyskytuje i někdo, kdo má s hrdinou soucit a pokusí se mu pomoct (čímž je to násilí a zlo v lidech vyvažováno). Některé scény pak průběžně připomínají, že na pozadí chlapcova putování probíhá druhá světová válka, přičemž u některých z nich ani není osobně přítomen, leč i tak mají vliv na následné dění, které se ho posléze již týká.
 
Nabarvené ptáče – Recenze
© Jan Dobrovský

Film se přitom zřejmě snaží přimět diváky k tomu, aby nebyli lhostejní k násilí na hlavním hrdinovi (potažmo k násilí na dětech páchaném kdekoli ve světě), leč schválně tak činí pouze prostřednictvím realistických vizuálních vjemů, aniž by si pomáhal doprovodnou hudbou (ta zní výhradně jen tehdy, když ji má na svědomí přímo některá z postav) nebo jinými berličkami. Záměrně se nesnaží probouzet v divácích silné emoce a spíš se je pokouší konfrontovat s tvrdou realitou, oproštěnou od patosu a jakékoli manipulativní stylizace, a spoléhá na to, že to bude stačit – a je v tom poměrně úspěšný. Počítá se i s tím, že leckdo může při sledování opakujících se výjevů všelijakého bití, mučení a týrání po určité době otupět, což film tematizuje právě skrze hlavního hrdinu. Ten je na počátku obyčejným chlapcem, který ale postupně přichází o životní jistoty i hodnoty (od domova přes víru v Boha až po vlastní identitu) a s každou další zkušeností se stává rezignovanějším, apatičtějším a navíc i bezcitnějším – přičemž co se týče krutosti a nenávisti, tak od svého okolí a svých trapitelů ledacos pochytí a později sám využije.

Tato proměna hlavního hrdiny je naštěstí jasně patrná i navzdory hereckému výkonu debutujícího Petra Kotlára, jenž byl coby talentovaný neherec patrně veden především ke zdůraznění oné otupělosti a netečnosti, v důsledku čehož se v úvodních pasážích filmu tváří v podstatě skoro stejně jako ke konci (akorát v závěru je víc zamračený), takže jeho přibývající traumata a vnitřní pochody je nutno spíš odtušit z kontextu a z jeho činů, neb z Kotlárova (dost možná záměrně) od emocí odstřiženého výrazového projevu je příliš vyčíst nelze. Jinak hrdinovy motivace a záměry jsou většinou zřetelné a srozumitelné i bez přítomnosti vypravěčského komentáře, jenž by pravděpodobně působil příliš doslovně.

Po technické stránce pak nezbývá než obdivovat preciznost veškerých aspektů snímku, který uhrane zaprvé neskutečně skvělou, bohatou a dobově realistickou výpravou a zadruhé vynikající a vizuálními symboly zaplněnou kamerou Vladimíra Smutného, jenž filmu dokázal dodat krásu a poetičnost, aniž by přitom jeho záběry působily povznášejícím, líbivým dojmem a zobrazovaný obsah jakkoli zlehčovaly. Pozoruhodná je řeč, jíž některé postavy hovoří (tvůrci ji popisují jako mezislovanštinu), která byla zvolena proto, aby si zle jednající postavy ve filmu nikdo nemohl spojit s konkrétním národem (a hlavní hrdina jí rozumí, přestože sám mluví česky).
 
Nabarvené ptáče – Recenze
© Jan Dobrovský

Režii Václava Marhoula se dá vytknout nanejvýš občasná ztráta tempa (film je vyprávěn pozvolně, sem tam se ale vyloženě na okamžik zastaví) a absence vlastního filmařského rukopisu, kdy film především odkazuje na styly nejrůznějších slavných českých i zahraničních filmařů, aniž by se stejnou měrou pokoušel mít vlastní tvář. Vzpomenout si lze přinejmenším na Františka Vláčila (zejména Markéta Lazarová), Karla Kachyňu (zejména Práče a Kočár do Vídně) či Jana Němce (zejména Démanty noci), jistou inspiraci je však možné postřehnout i ve vizuálním stylu Bély Tarra či Andreje Tarkovského (kteří ale tvořili duchovní, transcendentální filmy, zatímco Nabarvené ptáče je naopak hodně fyzické a materiální).

Nabarvené ptáče má pověst filmu, který rozděluje diváky, neb ne každému sedne. Což je rozhodně pravda. Dále jde o snímek, jenž je velkolepý, jak z hlediska formy, tak z hlediska obsahu, protože jeho příběh zahrnuje obrovské množství témat, motivů a postav, celou paletu lidských vlastností a lidských typů. Je to film o hledání domova a alespoň slabého náznaku naděje ve světě plném špatností a o snaze nepřijít při tom hledání o to, kým člověk je. Je to bílá vrána současné české kinematografie, kterou můžete klidně cupovat i velebit, ale každopádně se vyplatí dát jí šanci (pokud jste odhodláni ji ustát), protože představuje v kontextu domácí tvorby unikát, jaký tu dlouho nebyl a pravděpodobně zas dlouho nebude.






Ohodnoťte článek


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Související příspěvky:

  • PlayAllspoluprace125. února 2007 Goyovy přízraky - Recenze Miloš Forman, živoucí režisérská legenda se zvučným jménem. Jako jedni z mála vyvolených jsme mohli zhlédnout nové dílo tohoto velikána, které nese název Goyovy přízraky. Tento film má u […]
  • Ochránci | Guardians [30%]15. května 2017 Ochránci | Guardians [30%] Rusko se snaží v poslední době tak trochu dohnat Hollywood co se týče velkých popcornových podívaných. Před pár lety se do Ameriky dostal v Rusku neskutečně úspěšný Stalingrad a nyní […]
  • Shazam! – Recenze – 60%3. dubna 2019 Shazam! – Recenze – 60% Čtrnáctiletý Billy (Asher Angel) žije ve Philadelphii, kde si prošel řadou pěstounských rodin, ale ze všech dříve nebo později utekl. Nyní žije v domě manželského páru, který se kromě něj […]
  • Slunovrat (Midsommar) – Recenze – 70%27. července 2019 Slunovrat (Midsommar) – Recenze – 70% Slunovrat je druhým filmem talentovaného amerického režiséra a scenáristy Ariho Astera, jenž debutoval loni se snímkem Děsivé dědictví. A stejně jako u Děsivého dědictví i zde platí, že […]
  • Saw II8. února 2006 Saw II Po každém úspěšném filmu následuje skoro vždy nějaké jeho pokračování. K loňskému velice úspěšnému hororu se natočilo pokračování, které má splňovat touhy lidí po pokračování úspěšné […]
  • Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood) – Recenze – 80%12. srpna 2019 Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood) – Recenze – 80% Ve svém devátém filmu s názvem Tenkrát v Hollywoodu se režisér a scenárista Quentin Tarantino vyznává ze své lásky k americké kinematografii, a to konkrétně k období od […]
  • Iron Man 2 [60%]21. května 2010 Iron Man 2 [60%] Maturitní kolorit mi letošní pravidelnou dávku cinefilství zkrouhl na minimum po stránce nejen časové, ale především i finanční. Rovnou jsem tedy obešel už tolikatero způsoby zatracený […]
  • Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – Recenze – 80%3. října 2019 Jiří Suchý – Lehce s životem se prát – Recenze – 80% Dokumentární film Olgy Sommerové (Magický hlas rebelky, Červená), věnovaný osobě a tvorbě Jiřího Suchého, je filmem divácky nesmírně vděčným, což dokládá i Divácká cena, jíž snímek obdržel […]
  • n200806141042 110. srpna 2008 Vlci (Skinwalkers) Otázka: „Co má společného tento film s filmem Vlk z roku 1994?“ Odpověď: „Absolutně nic až na lykantropii.“ Příběh je, jak jste odhadli z úvodu, velmi prostý. Dvě skupiny vlkodlaků […]
  • Transformers – víc, než se zdá18. srpna 2007 Transformers – víc, než se zdá Ano, na počátku byla opravdu hračka. Je tomu už celých čtyřiadvacet let od zrodu jednoho unikátního návrhu. Tedy robota, co se během pár okamžiků dokáže přeskládat na autíčko. Kdo mohl […]