Můj soused zabiják 2 - Aneb jak se vraždí ambiciózní pokračování :-(

Pokud se dob­ře pama­tu­ju, film jako tako­vý by měl být „za kaž­dých okol­nos­tí“ chá­pán jako umě­lec­ké dílo, byť se může při­ho­dit, že své­ho kon­zu­men­ta koli­krát neo­slo­ví. V prvé řadě je tře­ba oce­nit sna­hu tvůr­ců vytvo­řit hod­not­ný výsle­dek a najít v jeho okén­kách nepří­mo řeče­nou myš­len­ku. No... eh... zatím­co v rám­ci evrop­ské kine­ma­to­gra­fie bych s tím­to tvr­ze­ním ješ­tě jakž­takž sou­hla­sil - co se týče fil­mař­ské­ho byz­ny­su v zámo­ří, zde bych musel nao­pak zajmout zce­la opač­né sta­no­vis­ko (ačko­liv mi bloc­kbuste­rov­ská filo­so­fie cel­kem impo­nu­je). V USA pře­ci jen kra­lu­je tzv. „řeč peněz“, čemuž logic­ky odpo­ví­dá i úro­veň zdej­ší kul­tur­ní tvor­by. A tak zatím­co prv­ní díl Mého sou­se­da zabi­já­ka jsme ješ­tě moh­li při­jmout s ote­vře­nou náru­čí (tedy ale­spoň já), zaple­sat u něj nad skvě­lý­mi hláš­ka­mi, Perryho „vozem­bou­chy“ a poko­chat se krás­ně pře­hrá­va­jí­cím Willisem, dru­há část se roz­hod­la vykro­čit zce­la jinou ces­tou a v prů­bě­hu své sto­pá­že jako by drze zkou­še­la trpě­li­vost pří­z­niv­ců původ­ní­ho sním­ku.

Pravda... v dneš­ní době lze jen v mini­mu pří­pa­dech před­po­klá­dat, že urči­té pokra­čo­vá­ní před­čí své­ho před­chůd­ce, a tak asi ani niko­ho neu­ra­zím, když se při­znám, že jsem před pro­jek­cí toho­to vele­dí­la ani žád­ný zázrak neo­če­ká­val (přes­to­že prv­ní díl řadím mezi nej­lep­ší kome­die posled­ní doby). Jak řekl můj kole­ga: vše stě­žej­ní bylo vybu­do­vá­no v jed­nič­ce - padlo v ní něko­lik výstře­lů, vět­ši­na „zlých“ zařva­la a ti méně „zlí“ byli v čele s ustra­še­ným Ozem vyslá­ni vstříc růžo­vou­č­ké­mu hap­py endu ve sty­lu „A žili šťast­ně a zao­pat­ře­ně až do smr­ti“. Není žád­ným tajem­stvím, že se má zvě­da­vost v prů­bě­hu natá­če­ní upnu­la pře­de­vším na to, jak se scé­náris­té doká­ží vypo­řá­dat s tou­to zdán­li­vou uza­vře­nos­tí jed­not­li­vých osu­dů a co zají­ma­vé­ho ze svých kebu­lí vypo­tí.

Jak už to tak ale bývá, zados­tiu­či­ně­ní se v této sou­vis­los­ti dočka­li šibal­sky se usmí­va­jí­cí skep­ti­ci. Finální podo­ba je tako­vá, že kdy­bych ji ohod­no­til slo­vem „prů­měr­ná“, vlast­ní svě­do­mí by mi neda­lo spát a noc co noc by mi způ­so­bo­va­lo noč­ní můry. Bohužel... říká se mi to oprav­du těž­ce - zvláš­tě pak když jsem vel­ký fanou­šek Willisových fil­mů a věr­ný divák tele­viz­ní­ho sit­co­mu Přátelé - ale tohle pokra­čo­vá­ní nesa­há své­mu vzo­ru ani po kot­ní­ky.

A kde se to mis­tr tesař utnul? No... to je asi vel­mi sla­bé slo­vo. Můj sou­sed zabi­ják 2 zao­stá­vá za jed­nič­kou snad ve všech mož­ných ohle­dech - a není to dáno jen tím, že tvůr­ci bez­o­styš­ně vykrá­da­jí původ­ní film (recyklo­vá­no je toho hod­ně - včet­ně pří­bě­hu a úhlav­ní­ho zápo­rá­ka), ale hlav­ně záslu­hou toho, že je v něm zbo­ře­no takřka všech­no, co čini­lo jeho před­chůd­ce při­taž­li­vým. A to se týká zejmé­na samot­ných postav.

Nejrazantnější změ­nu zažil za ty dva roky fil­mo­vé­ho živo­ta někdej­ší nájem­ný zabi­ják Jimmy Tulipán, nyní šikov­ná domá­cí hos­po­dyň­ka (či spí­še puť­ka), běha­jí­cí po domě s vysa­va­čem, jin­dy s pra­chov­kou či vařeč­kou. Časy, kdy Willisův Tudeski budil respekt jen pou­ho­pou­hým pohle­dem, jsou nená­vrat­ně ztra­ce­ny v pro­pad­liš­ti dějin. No a když se k tomu vše­mu ješ­tě při­dá žlu­tý pře­liv na hla­vě „a l