Pokud se dobře pamatuju, film jako takový by měl být „za každých okolností“ chápán jako umělecké dílo, byť se může přihodit, že svého konzumenta kolikrát neosloví. V prvé řadě je třeba ocenit snahu tvůrců vytvořit hodnotný výsledek a najít v jeho okénkách nepřímo řečenou myšlenku. No... eh... zatímco v rámci evropské kinematografie bych s tímto tvrzením ještě jakžtakž souhlasil - co se týče filmařského byznysu v zámoří, zde bych musel naopak zajmout zcela opačné stanovisko (ačkoliv mi blockbusterovská filosofie celkem imponuje). V USA přeci jen kraluje tzv. „řeč peněz“, čemuž logicky odpovídá i úroveň zdejší kulturní tvorby. A tak zatímco první díl Mého souseda zabijáka jsme ještě mohli přijmout s otevřenou náručí (tedy alespoň já), zaplesat u něj nad skvělými hláškami, Perryho „vozembouchy“ a pokochat se krásně přehrávajícím Willisem, druhá část se rozhodla vykročit zcela jinou cestou a v průběhu své stopáže jako by drze zkoušela trpělivost příznivců původního snímku.
Pravda... v dnešní době lze jen v minimu případech předpokládat, že určité pokračování předčí svého předchůdce, a tak asi ani nikoho neurazím, když se přiznám, že jsem před projekcí tohoto veledíla ani žádný zázrak neočekával (přestože první díl řadím mezi nejlepší komedie poslední doby). Jak řekl můj kolega: vše stěžejní bylo vybudováno v jedničce - padlo v ní několik výstřelů, většina „zlých“ zařvala a ti méně „zlí“ byli v čele s ustrašeným Ozem vysláni vstříc růžovoučkému happy endu ve stylu „A žili šťastně a zaopatřeně až do smrti“. Není žádným tajemstvím, že se má zvědavost v průběhu natáčení upnula především na to, jak se scénáristé dokáží vypořádat s touto zdánlivou uzavřeností jednotlivých osudů a co zajímavého ze svých kebulí vypotí.
Jak už to tak ale bývá, zadostiučinění se v této souvislosti dočkali šibalsky se usmívající skeptici. Finální podoba je taková, že kdybych ji ohodnotil slovem „průměrná“, vlastní svědomí by mi nedalo spát a noc co noc by mi způsobovalo noční můry. Bohužel... říká se mi to opravdu těžce - zvláště pak když jsem velký fanoušek Willisových filmů a věrný divák televizního sitcomu Přátelé - ale tohle pokračování nesahá svému vzoru ani po kotníky.
A kde se to mistr tesař utnul? No... to je asi velmi slabé slovo. Můj soused zabiják 2 zaostává za jedničkou snad ve všech možných ohledech - a není to dáno jen tím, že tvůrci bezostyšně vykrádají původní film (recyklováno je toho hodně - včetně příběhu a úhlavního záporáka), ale hlavně zásluhou toho, že je v něm zbořeno takřka všechno, co činilo jeho předchůdce přitažlivým. A to se týká zejména samotných postav.
Nejrazantnější změnu zažil za ty dva roky filmového života někdejší nájemný zabiják Jimmy Tulipán, nyní šikovná domácí hospodyňka (či spíše puťka), běhající po domě s vysavačem, jindy s prachovkou či vařečkou. Časy, kdy Willisův Tudeski budil respekt jen pouhopouhým pohledem, jsou nenávratně ztraceny v propadlišti dějin. No a když se k tomu všemu ještě přidá žlutý přeliv na hlavě „a l
Nejnovější komentáře