Michael Gates Gill - Jak mi Starbucks zachránil život

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Michael Gates Gill (dále jen MGG) byl své­ho času doce­la vel­ký hajz­lík. Žil si živo­tem hor­ních dese­ti tisíc, tykal si se spo­le­čen­skou sme­tán­kou své doby, kupo­val si dra­há auta a na ne tak „šťast­né“ jedin­ce se díval dost skrz prs­ty. Typ člo­vě­ka, kte­ré­ho můž­te mít buď chuť napo­do­bit, nebo kop­nout do zad­ku (pří­pad­ně obo­je).

Jenže žád­né stro­my neros­tou až do nebe, že?

MGG sice pra­co­val v pres­tiž­ní reklam­ní spo­leč­nos­ti a dělal pro všech­ny ty Fordy a Diory a jánevím­co­ješ­tě, nicmé­ně zase tak extra boha­tý asi nebyl, pro­to­že jeho život s sebou nesl dost výraz­né nákla­dy. Předně chtěl, aby jeho děti stu­do­va­ly vejš­ku, což v rea­li­tě USA zna­me­ná pla­tit, pla­tit a ... pla­tit (a že dětí měl požeh­na­ně). Navíc si tak jak­si zapo­mněl hra­dit něco tak pros­té­ho, jako je zdra­vot­ní pojiš­tě­ní (což v USA samo­zřej­mě není povin­nost). Když pak při­šla z prá­ce výpo­věď, nebo­hý MGG zjis­til, že jeho život je v tros­kách, neboť sehnat prá­ci po pade­sát­ce je pro­blém a udr­žet si stá­va­jí­cí život­ní stan­dard pro­blém ješ­tě vět­ší.

Průšvih je tu...

Na kaž­dý prů­švih ale exis­tu­je i něja­ké řeše­ní - MGG se naskyt­lo při jed­nom pose­ze­ní nad posled­ním luxu­sem, kte­rý si mohl dopřát, tedy nad pose­ze­ním u kávy ve Starbucksu. Tehdy tam totiž zrov­na hle­da­li „nové talen­ty“ a zou­fa­lý MGG, jeden z bos­sů teh­dej­ší­ho reklam­ní­ho prů­mys­lu v USA, se při­hlá­sil. A uspěl.

A o tom, jak se mu v prá­ci ved­lo je vlast­ně celý zby­tek kni­hy.

Asi nebu­de moc obtíž­né zjis­tit, že se mu ved­lo dob­ře (název kni­hy pro­zra­zu­je mno­hé). Zápletka tedy zní cel­kem zají­ma­vě a kdy­bych nevě­děl, že to vše je sku­teč­ný pří­běh, asi bych ohr­nul nos nad tou kýčo­vi­tos­tí. Takhle je to ale jiná.

Kniha se čte sviž­ně a rych­le, MGG vždy vylí­čí část své­ho pří­bě­hu ve Starbucksu a ten­to chro­no­lo­gic­ký chod udá­los­tí občas vystří­dá něja­ká vzpo­mín­ka na mlá­dí ve sty­lu, „jak jsem potkal Hemingwaye, co dělá má dce­ra za fil­my, jak kaž­dý znal mého otce, apod...“ Čte se to sku­teč­ně zají­ma­vě a pou­ta­vě. Chvílemi jsem sice tro­chu nabyl dojmu, že MGG dělá Starbucksu až moc oka­tou rekla­mu (a upřím­ně, tak tro­chu si to mys­lím pořád), ale když si uvě­do­mí­me zásad­ní věc, že MGG žije v zemi, kde když vám fir­ma pla­tí zdra­vot­ní pojiš­tě­ní (plus při­spí­vá i na vaše potom­ky!), tak to půso­bí jako hoto­vý zázrak, není se moc čemu pit.

Nicméně kni­ha jako rekla­ma fun­gu­je, a to moc dob­ře. Po jejím pře­čte­ní jsem neo­do­lal a do Starbucksu na kávu zašel. Není to tam zlé, ale ty jejich vel­ké hrn­ce kávy mi moc pod nos nejdou, dávám před­nost něče­mu tro­chu jiné­mu.

Zásadní otáz­ka: pře­číst x nepře­číst? Určitě pře­číst! Aspoň člo­věk zís­ká dojem, že z kaž­dé­ho pádu se lze otře­pat a že pra­co­vat s „low class“ čer­no­chy v nád­ná­rod­ním řetěz­ci v pochyb­né čtvr­ti nemu­sí být žád­ná vel­ká hrůza.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

{} [+]

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře