Miami Vice

Podle legen­dár­ní­ho seri­á­lu Miami Vice, kte­rý se sla­vil vel­ké úspě­chy v osm­de­sá­tých letech minu­lé­ho sto­le­tí vzni­kl v roce 2006 film. Ten ovšem na roz­díl od své před­lo­hy není odleh­če­ný humo­rem a ani samot­né Miami není zná­zor­ně­né jako pro­slu­ně­né mís­to plné lidí v pes­t­ro­ba­rev­ných polo­ko­ši­lích. Režisér Michael Mann to pojal po svém, zváž­nil a při­tla­čil na dra­ma­tic­kou rovi­nu. Ovšem bohu­žel, děj není tak zají­ma­vý, aby vás držel při­pou­ta­né k fil­mu přes dvě hodi­ny.On pří­běh o dvou ultradrs­ných detek­ti­vech, Sonnym (Colin Farrell) a Ricovi (Jamie Foxx), kte­ří se infil­tru­jí do zlo­či­nec­ké orga­ni­za­ce, není zrov­na ori­gi­nál­ní. Ani to, že se Sonny zami­lu­je do chrá­něn­ky vůd­ce mafi­á­nů, asij­ské krás­ky Isabelly (Gong Li) nepat­ří zrov­na k pře­kva­pe­ním. Podobné námě­ty mají snad všech­ny kri­mi­nál­ní seri­á­ly, kte­ré se v posled­ních dva­ce­ti letech obje­vi­ly. On by to nebyl žád­ný vel­ký prů­švih, pokud by šlo o čis­to­krev­ný akč­ní film, jen­že Miami Vice je spí­še kri­mi­nál­ní dra­ma. Přestřelek je tu málo, auto­mo­bi­lo­vou honič­ku, aby člo­věk pohle­dal, fanou­šek sviš­tí­cích kulek a mega­lo­man­ských výbuchů si na své roz­hod­ně nepři­jde.

Mann se sna­ží spí­še sou­stře­dit na vzta­hy mezi posta­va­mi, ale je to až pří­liš povrch­ní, aby divá­ka hlou­bě­ji zají­ma­lo, kte­rým smě­rem se budou ubí­rat. V jed­nu chví­li se dvo­ji­ce pomi­lu­je, pak si pro­mlu­ví o obcho­du, ve kte­rém troš­ku vyu­ži­jí pře­de­šlé­ho sexu­ál­ní aktu a tím budo­vá­ní emo­ci­o­nál­ních vazeb has­ne. Ve fil­mu této dél­ky je roz­hod­ně mno­hem více pro­sto­ru podrob­něj­ší roze­brá­ní psy­cho­lo­gie postav.

Po pár desít­kách minut má člo­věk jed­no­du­še pocit, že se stá­le nic důle­ži­těj­ší­ho nedě­je. Slovní pře­střel­ky, kte­ré se týka­jí dro­go­vé­ho obcho­du jsou sice poměr­ně zají­ma­vé, ale časem začnou být nud­né, a pokud nejste zrov­na spe­ci­a­lis­ta na eko­no­mic­kou pro­ble­ma­ti­kou dea­ler­ství s nar­ko­ti­ky a zbra­ně­mi, tak vás to asi omr­zí. Ne, snad, že by tu neby­ly zají­ma­věj­ší momen­ty. Když napří­klad Isabella a její šéf/milenec roze­bí­ra­jí obchod a nara­zí při­tom na Sonnyho a začnou řešit jeho budouc­nost (on uva­žu­je o tom, že ho nechá zlik­vi­do­vat, ona se sna­ží tvá­řit, že je jí to lhos­tej­né, ale při­tom se mezi řád­ky sna­ží zachrá­nit mu život), ucí­tí­te ten správ­ný dra­ma­tic­ký náboj. Jenže tako­vých chvi­lek není moc.

Ve finá­le dojde ale­spoň na sviž­nou pře­střel­ku, kte­rá je sice zma­te­ná tak, že někdy pros­tě netu­ší­te, kdo to zrov­na schy­tal, ale má spád. Ovšem není tak úchvat­ná, aby zachrá­ni­la cel­ko­vý dojem. A jest­li dou­fá­te v emo­ci­o­nál­ní vyvr­cho­le­ní v závě­ru fil­mu, tak to se neko­ná, Sonny sice Isabellu zachrá­ní od věze­ní, ale jejich roz­lou­če­ní není zrov­na pro­cí­tě­né, i když Gong Li se v očích zra­čí smu­tek, zra­ně­nost, bolest ze zra­dy, ale i urči­tý opti­mis­mus, když odjíž­dí do bez­pe­čí.

Dvě věci ale pochva­lu zaslou­ží. Ta prv­ní je čis­tě vizu­ál­ní, kame­ra si oblí­bi­la polo­do­ku­men­tár­ní styl, obraz je roz­tře­se­ný, někdy zabe­re úhel, kte­rý půso­bí jako by ten, kdo sto­jí za kame­rou uklou­zl (napří­klad při scé­ně ve spr­še uvi­dí­te na pár vte­řin jen kou­sek zad a pra­men mokrých vla­sů), čímž je postup­ně dosa­že­no toho, že jste více vta­že­ni do dění. Většina scén se také ode­hrá­vá v potem­ně­lém pro­stře­dí (a i když je to ve dne, máte pocit urči­té stís­ně­nos­ti), jedi­né výjim­ky jsou, když se obje­ví letec­ké zábě­ry, kte­ré jsou nao­pak pes­t­ro­ba­rev­né a téměř éte­ric­ké. Druhé plus je za herec­ké obsa­ze­ní. S Jamiem Foxxem reži­sér pra­co­val už na osca­ro­vém Collateralu, Colin Farell vypa­dá troš­ku nezvykle, má „tať­kov­ský“ knír a umaš­tě­né del­ší vla­sy uče­sa­né doza­du a někdy se tvá­ří, že ho to natá­če­ní zrov­na moc neba­vi­lo, ale pře­ce jen stá­le podá­vá nad­prů­měr­ný výkon. Nejvíce mě ale okouz­li­la Gong Li, kte­ré sedí polo­ha jak křeh­ké ženy v náru­čí muže, tak chlad­né obchod­ni­ce, pro kte­rou jsou pení­ze na prv­ním mís­tě.

Michael Mann mě troš­ku zkla­mal, dra­ma­ta mu jdou, ale ten­to­krát se nepřed­ve­dl v nej­lep­ším svět­le. Miami Vice mělo být oči­vid­ně řád­né dra­ma, ale k tomu, aby fun­go­va­lo je potře­ba lépe nastí­nit vzta­hy mezi zúčast­ně­ný­mi cha­rak­te­ry. Ale ty jsou zná­zor­ně­ny pří­liš zběž­ně a neú­pl­ně. A i když se her­ci sna­ží, nohy jim pod­ko­pá­va­jí stro­hé a povrch­ní dia­lo­gy.