Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Rozčarování | Futurama
Kritiky.cz > Filmy > Filmové recenze > Mezinárodní filmový festival Sitges 2018 – První dojmy 2 (Dragged Across Concrete, Složka 64,…)

Mezinárodní filmový festival Sitges 2018 – První dojmy 2 (Dragged Across Concrete, Složka 64,…)

162864146 5b448d
162864146 5b448d
Osmý den festivalu se pomalu blíží ke konci, zbývají tři dny. V tomto textu si můžete přečíst druhou várku prvních dojmů z dalších deseti filmů promítaných ve španělském Sitges, po níž bude po skončení festivalu následovat ještě třetí várka. Únava už je znát, takže na dopolední projekce se chodí přes tiskové oddělení, kde mají kávovar. Jít aspoň někdy spát před půlnocí je jen zbožné přání – to je tak, když chodíte i na filmy, co začínají v půl jedenácté večer. Poslední noc chceme s kolegy strávit sledováním nočního filmového maratonu, tak uvidíme, jak dlouho to vydržíme.

Dragged Across Concrete
© Summit Entertainment

Dragged Across Concrete (S. Craig Zahler, USA) – Nový počin od režiséra filmů Blok 99 a Kosti a skalp s Melem Gibsonem a Vincem Vaughnem v hlavních rolích. Po vyloženě fantastickém Bloku 99 je snímek Dragged Across Concrete dramaticky umírněnější a polevil i v brutalitě a hutnosti, zas to ale dohání ze široka pojatým stylem vyprávění. Celý děj se dá v podstatě shrnout jako jednorázová sledovací akce dvou suspendovaných policejních parťáků, kteří se s vidinou velkého zisku namočí do zločineckého podniku, jenž jim postupně přeroste přes hlavu. Hodinovou historku (skvělou) nicméně režisér a scenárista S. Craig Zahler pojal jako procedurální krimi-drama s téměř trojnásobnou délkou, v němž každá zásadní postava musí mít dlouhou expozici s jasně definovanou historií, motivacemi a rodinným zázemím (v Bloku 99 měl takovou postavu jednu, zatímco tady jsou nejméně tři, což trochu ředí narativní dynamiku), a to i u těch hrdinů, u nichž by to nebylo nutně třeba (celé desetiminutové intermezzo s Jennifer Carpenter, vrcholící bankovním přepadením, je samo o sobě vynikajícím a silně působivým krátkých filmem, který má ale ve vztahu k okolnímu dění minimální důležitost). Chytře režírovanému, důmyslně vystavěnému, průraznému a důsledně poctivému komplexnímu filmu tak občas schází tempo (zejména v dialogových pasážích) a ve smyslu spoře dávkovaného násilí i moment překvapení, kdy scény směřující k něčemu krvavému lze mnohdy odhadnout dopředu. Děj se přesto vyvíjí nepředvídatelně a všechny aspekty filmu jsou těžce profesionální. Vince Vaughn má tentokrát mnohem uhlazenější roli, Mel Gibson je mu skvělým spoluhráčem a těší i kritika přehnané politické korektnosti ve spojitosti se zmedializovanou policejní brutalitou. Jen to oproti Bloku 99 není úplně omračující a emocionálně zničující, ačkoli to je laťka, kterou pravděpodobně ani překonat nešlo. (80%)

Mladí zabijáci (Sam Levinson, USA) – Nečekejte akční thriller, jde totiž zejména o společenskou satiru o soukromí na internetu a o životě náctiletých Američanek na sociálních sítích, která by se ráda považovala za ostrou a kousavou, ale je přitom mělká asi jako fotky modelek na Instagramu, pózujících před zrcadlem. Prostřednictvím příběhu o pěti středoškolačkách na téma obětí internetových hackerů, kteří nabourávají online úložiště a vytahují privátní data uživatelů na veřejnost, nastavuje zrcadlo Americe a zhýrale oprsklému životnímu stylu její zpovykané mládeže, ale místo toho, aby jej kritizovala, tak jej podporuje a obhajuje. Snímek sice vrcholí v posledních patnácti minutách novodobým honem na čarodějnice (proto se děj odehrává v Salemu, mrk, mrk), při němž konečně dojde na trochu akce, je ale potřeba se k němu prokousat více než hodinovou dialogovou expozicí, v níž jsou osmnáctileté hlavní hrdinky opakovaně představovány jako nesympatické a namyšlené cuchty s módním vkusem luxusních prostitutek, co všechno a všechny posílají někam, ale když si někdo dovolí poslat někam je, tak brečí a tváří se ublíženě. Tragédie pak spočívá v marné snaze filmu přesvědčit diváka, aby jim fandil. Za zmínku stojí místy docela nápaditá režie a kamera, pár hezky natočených scén (přepadení rodinného domu v jednom záběru) a trefně namířená kritika pokrytců, kteří odsuzují jiné lidi bez znalosti kontextu a argumentů, a přitom mají sami co skrývat. Postmoderní plochá zábava vizuálně odpovídající posledním dílům Očisty, kterou ocení hlavně ti, co se dokáží s jejími hrdinkami identifikovat. (40%)

Mladí zabijáci / Assassination Nation
© Universal Pictures

Luciferina (Gonzalo Calzada, Argentina) - Horor o mladé a hezké jeptišce, co má dar vidět aury lidí, a která se po sebevraždě své matky vrací k sestře a zraněnému otci do rodného domu, kde hnije dávné tajemství. Nic z toho ale není podstatné (aury, otec, matka, sestra, ani dům s tajemstvím), protože tyhle všechny motivy film v polovině zahazuje (do té doby se nestane nic moc a veškeré hororové atributy se objevují výhradně jen v podobě snů a přeludů) a druhou polovinu přesouvá na úplně jinou lokaci, kde rozehrává okultní halucinogenní jízdu s ďáblem, vymítáním, drogami a rituálním sexem, což zní sice dobře, ale realizováno je to nepřehledně a fádně (až na posledních zhruba dvacet minut). Zmatenému konceptu a příběhu se spoustou nejasností ještě nasazuje korunu skutečnost, že jde patrně o první díl plánované trilogie, takže je možné, že se ledacos ještě vrátí a dovysvětlí v dalších dílech, ale to bohužel při hodnocení Luciferiny nehraje příliš velkou roli. (40%)

Složka 64 (Christoffer Boe, Dánsko) – Čtvrtý film kriminální série podle románů Jussiho Adler-Olsena, pokračování snímků Žena v kleci, Zabijáci a Vzkaz v láhvi. Předchozí díly série beru jako vzájemně zaměnitelné, mírně nadprůměrné adaptace mnohem komplexnějších knižních předloh, jejichž kriminální zápletka obvykle trpěla tím, že divák byl před dvojicí vyšetřovatelů v hlavních rolích vždy o krok napřed, a které se kromě standardního pátrání po pachatelích nějakého starého případu nikdy nepokoušely o nic hlubšího, zkrátka slušné žánrovky. To se nyní mění se čtvrtým dílem, zdaleka nejlepším v sérii, jehož děj sice začíná obligátním nálezem tří starých mrtvol a pátráním po jejich vrahovi, ale pak enormně nakyne do netušených rozměrů, v nichž hrají roli spiknutí zastřešené skutečnými událostmi, paralely s kampaní MeToo, téma rovnoprávnosti v multikulturním světě i kritika institucionalizovaného nakládání s "padlými ženami". Postavy konečně procházejí nějakým vývojem, dost zásadním na to, aby věčně zachmuřený Carl nebyl pořád ten samý asociální bručoun, příběh má netušenou hloubku a skvěle vymyšlené a výborně pointované situace, napínavé vyprávění má průběžně gradující spád a jediné, co se tomu dá vytknout, je místy poněkud rutinní, ale jinak naprosto suverénní režie. (90%)

Journal 64
© Nordisk Film Distribution

St. Agatha (Darren Lynn Bousman, USA) - Nudně režírovaný a hloupě napsaný horor od režiséra druhého, třetího a čtvrtého dílu Saw, u nějž je nesmyslný už prvotní námět (jeptišky dohlížejí na těhotné dívky a záleží jim na tom, aby porodily zdravé děti, ale přitom je neváhají během těhotenství různě mučit a mrzačit jen proto, že si zakládají na "přísném režimu"), a který události v pečovatelském domě zcela zbytečně každou chvíli přerušuje a prodlužuje scénami z minulosti hlavní hrdinky, aniž by jejich existenci dostatečně ospravedlnil. Postavy se chovají nelogicky podle toho, jak jim zrovna scénář přikazuje, takže řádové sestry v jednu chvíli slyší každé šustnutí, ale jindy jsou jakoby hluché a slepé. Finále je hrozně naivní, až směšné. Z hereckých výkonů stojí za zmínku jen Carolyn Hennesy v roli démonicky vlídné Matky představené, ostatní ale při plochosti svých charakterů bohužel nemají moc co hrát. (30%)

The Spy Gone North (Jong-bin Yoon, Jižní Korea) - Skutečnými událostmi inspirovaný příběh jihokorejského tajného agenta, který v devadesátých letech dostal za úkol infiltrovat pohlaváry severní Korey za účelem politické a válečné špionáže a obstarání informací potvrzujících existenci severokorejského nukleárního programu, a to v přestrojení za obchodníka disponujícího vládními tajemstvími a nabídkou marketingové propagace severokorejských výrobků u jižních sousedů. Dějově našlapané, nesmírně komplexní a dynamické vyprávění vyžaduje alespoň základní orientaci v politickém a geografickém kontextu, protože na přílišné vysvětlování není čas. Tvůrci v čele s více než schopným režisérem a scenáristou a herecky přesným obsazením nakládají suverénně a prakticky bezchybně realizovaný dobový špionský thriller, v němž napínavě gradující děj, vystavěný z velké části na dramaticky našponovaných obchodních a politických setkáních hlavního hrdiny se severokorejskou vládní elitou, posouvají ještě o úroveň výš výjimečně dokonalé pasáže ze schůzek s absolutním nadvládcem Kim Čong-ilem a ze severokorejských měst, kde se tře komunistická bída s nouzí na pozadí imperátorsky velkolepých exteriérů. Po všech stránkách skvělý film o zásadních změnách ve vztahu dvou zemí na Korejském poloostrově ke kapitalismu i k sobě navzájem (akorát dění na jihu není tolik poutavé jako dění na severu), o politických rozhodnutích na nejvyšších místech a o životě ve státě, kde vyjadřovat politický nesouhlas znamená riskovat život. (90%)

Gongjak / The Spy Gone North
© CJ Entertainment

Ederlezic Rising (Lazar Bodroža, Srbsko) - Erotické sci-fi béčko, co se marně snaží maskovat za hluboký artfilm. Pilot nákladní vesmírné lodi má za úkol podniknout sám několikaletou cestu na Alfa Centauri, a aby se nenudil, je mu přiřazena robotická společnice (hraná pornoherečkou Stoyou), která mu má sloužit jako ko-pilotka, psycholožka a sexuální trenažer. Chlapovi vadí její předprogramované vzorce chování, a tak se pokusí z ní vymazat část programu, aby z ní udělal člověka. Obehraná otázka, zda jsou roboti schopni zamilovat se, získává v tomto případě podobu nudně režírovaného, ošklivě nasnímaného a myšlenkově povrchního žvástu, v němž není nouze o dlouhé repetitivní a pseudo-umělecké scény, v nichž se nic neděje ani v rovině dějové, ani v rovině symbolické. Extrémně zjednodušená psychologie postav je k smíchu, herecké výkony podprůměrné, tempo vyprávění vzhledem k celkové bezobsažnosti zbytečně utahané. Pozitivní je aspoň místy triková stránka (na srbské poměry) a estetický přístup k nahotě. Vyloženě pornografie to ale není, na to je tento snímek příliš chladný, nevzrušivý a bez viditelných penetrací. (20%)

Keepers (Kristoffer Nyholm, Velká Británie) – Skutečnou událostí inspirovaná báchorka starých mořských vlků o třech strážcích majáku, kteří záhadně zmizeli z izolovaného ostrova. Stroze realistický a spíš psychologický než dramatický film nicméně líčí důvody onoho "záhadného" zmizení jako čistě prozaické a prostřednictvím charakterních hereckých výkonů tří mužů v hlavních rolích (jeden z nich je Gerard Butler) vypráví o tom, jak lidi postupně mění a ničí mamon, strach, svědomí a samota. (60%)

Keepers
© Lionsgate
Ghosthunter (Ben Lawrence, Austrálie) – Dokument, jehož hlavní protagonista sice dělá lovce paranormálních aktivit a má na to firmu, ale to není předmětem tohoto filmu a je tomu věnováno jen necelých deset minut. Hlavním tématem je totiž pátrání po jeho otci, na kterého nemá příliš vzpomínek. Snaha dopátrat se otcova bydliště nakonec nabere nečekané obrátky, po nichž film eskaluje do terapeutické eseje o hledání vlastní identity, o traumatech z dětství, pokřivených rodinných vztazích a následcích, které takové věci na člověku zanechají. Standardně natočený a průměrně poutavý dokument o jednom muži, jeho rodině a její pohnuté historii. (60%)

El año de la plaga(C. Martín Ferrera, Španělsko/Mexiko/Belgie) - Nekoukatelná, amatérsky laciná variace na Invazi lupičů těl, akorát že místo mimozemšťanů jsou lidé přeměňováni virem šířeným ze zmutovaného eukalyptu z vesmíru. V celém filmu není ani jedna akční scéna a 95% děje je věnováno dementní konverzační telenovele s primitivními dialogy, v níž nesympatický hlavní hrdina a jeho ještě méně sympatická ex-přítelkyně nemají vůbec nic společného, nemají si co říct a neexistuje důvod, proč by měli být spolu. Romantický trojúhelník nevyužitý, stejně jako dvě třetiny dalších nakousnutých motivů. Vyloženě slabí herci televizně deklamují o ničem, režie i scénář za hranicí trapnosti, neexistující triky ani masky, od začátku do konce příšerně zoufalá nuda, kdy se dlouho vůbec nic neděje (nezajímavá expozice postav zabírá víc než polovinu filmu), a když už se něco dít začne, je to patetické a k smíchu. Subjektivně tříhodinový film, skoro se to nedá přežít. (0%)


Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 1,80640 s | počet dotazů: 236 | paměť: 56883 KB. | 29.06.2022 - 02:07:56