MARTIN FINGER JINDŘICH

(zatím nehodnoceno)

Loading...

Vaše posta­va je pro celou tri­lo­gii zásad­ní, jste vlast­ně „mlad­ší ver­zí“ Jiřího Kodeta v Pelíškách. Jak bys­te Jindřicha popsal?

Jindřich Rohn je člo­věk pev­ných zásad, kte­rý kvů­li své­mu vlas­te­nec­tví trpěl, ať už za nacis­tů v lágrech, nebo za komu­nis­tů, když při­šel o prá­ci. Ale záro­veň se k tomu­to jeho tem­pe­ra­men­tu a pře­svěd­če­ní řadí i jeho cha­rak­ter. Od Petra Jarchovského vím, že jeho předob­raz, Petrův děde­ček, byl člo­věk prch­li­vý, vznět­li­vý cho­le­rik. Hodně mi o něm vyprá­věl. Tohle potom nej­víc odná­ší jeho blíz­cí, rodi­na a jeho děti. Ten cha­rak­ter, kte­rý hra­ju, je pro mě hod­ně zají­ma­vý prá­vě tím, že na jed­nu stra­nu to je člo­věk pev­ných zásad, kte­rý vždy sto­jí na dob­ré stra­ně, ale na dru­hou doká­že svým dik­tá­tor­stvím deptat svo­ji rodi­nu.

Pomohlo vám vědět tolik o předob­ra­zu Jindřicha, dědeč­ko­vi Petra Jarchovského?

To ano, ale tře­ba předob­raz Pelíšků a pana Kodeta, kte­rý tu roli hrál pře­de mnou, mi moc nepři­dal. Nicméně urči­té uklid­ně­ní při­šlo po prv­ních natá­če­cích dnech ze stra­ny jak Petra Jarchovského, tak Honzy Hřebejka. Ze vše­ho nej­ví­ce mě ale potě­ši­lo, když mě mamin­ka Petra Jarchovského uvi­dě­la ve scé­ně, kdy komu­nis­to­vi Zikovi na chod­bě nadá­vám do komu­nis­tů a posí­lám ho na Sibiř. Řekla totiž: „To je on. To je Jindřich.“ A to jsou věci, kte­ré mi dodá­va­jí sebe­vě­do­mí a pocit, že to snad dělám dob­ře nebo se vydá­vám správ­ným smě­rem.

Jaká byla vaše prv­ní reak­ce, když vám roli Jindřicha nabíd­li?

Když mi zate­le­fo­no­va­li, tak ješ­tě ani neby­lo jis­té, zda se bude oprav­du točit. Dokonce jsem neměl ani před­sta­vu, jak ohrom­ný pro­jekt to je. Jsou to vlast­ně tři fil­my. A ani jsem netu­šil, kte­rou posta­vu budu hrát. Tehdy jsem věděl, že se roz­ho­do­va­lo mezi mnou a Ondrou Sokolem, kdo bude Jindřich a kdo Jiří. Dostal jsem scé­nář k prv­ní­mu dílu. Ten jsem si pře­če­tl a potom bylo straš­ně dlou­ho ticho. Pak jsem se na jed­nom natá­če­ní potkal s Honzou Hřebejkem, kte­rý mi říká: „A počí­táš teda s tím Zahradnictvím? Máš tam toho oprav­du hod­ně. Abys měl čas.“ Teprve potom jsem se do toho plně vrh­nul a zjis­til jsem, jak je to mon­stróz­ní. A tak jsem se začal těšit a záro­veň jsem měl sta­že­né půl­ky.

Která z těch dvou postav vás víc zau­ja­la?

Nejdříve jsem si pře­če­tl prv­ní díl, kte­rý je hod­ně o Jiřím. Je to krás­ně pro­kres­le­ná posta­va. Hlavně ten pří­běh a že je co hrát. Tak se mi líbi­la tahle. Když jsem si ale pře­če­tl všech­no ostat­ní, tak jsem zjis­til, že Jindřich je taky exce­lent­ní role. Jsem člo­věk, kte­rý si doká­že před­sta­vit straš­nou spous­tu věcí a even­tu­a­lit. Čili nemám vysně­né role. Nechávám to na jiných. Když jsem herec, tak je mým úko­lem zjis­tit, jak mě vidí ten dru­hý, pro­to­že mám o sobě něja­kou před­sta­vu. Strašně mě baví, když mi dá reži­sér naje­vo, že ve mně tuto posta­vu vidí.

Jindřich toho v živo­tě pro­žil hod­ně, dokon­ce strá­vil šest let v lág­ru. Bylo těž­ké vcí­tit se do tak­to živo­tem zkou­še­né posta­vy?

Bylo to těž­ké. Jednu z nej­těž­ších scén jsme toči­li hned zkra­je natá­če­ní, kdy dlou­hým mono­lo­gem popi­su­ju své ženě Vilmě, kte­rou hra­je Aňa Geislerová, co jsem pro­žil během jed­no­ho nále­tu v lág­ru. Jak to bylo hroz­né. Samozřejmě, nikdy nemůžu dospět do sta­dia, kdy si doká­žu před­sta­vit, jaké to teh­dy bylo. Nicméně, něja­kou před­sta­vu urči­té otu­pě­los­ti a vyho­ře­ní po pro­ži­tí tako­vé hrů­zy jsem měl. Když to pak hra­ju, není to o vel­kých emo­cích. Právě nao­pak. A tak nějak jsem to vní­mal, když při­šel Jindřich z vál­ky. Ty prv­ní hodi­ny a dny. Pak zase dostá­vá s postu­pu­jí­cím časem elán do živo­ta, když si uvě­do­mí, že pře­žil a byd­lí se svo­jí rodi­nou. A potom dosta­ne ťaf­ku od komu­nis­tů. Má to oprav­du naho­ru a dolů.

Jindřich pro­jde nejen psy­chic­kou, ale i fyzic­kou pro­mě­nou. Když se vrá­tí z kon­cen­t­rač­ní­ho tábo­ra, je vyhub­lý, scé­nář vám dokon­ce pře­de­pi­so­val vlézt v tom­to zubo­že­ném sta­vu nahý do vany. Měl jste z této scé­ny oba­vy?

Mám to už ve své herec­ké kari­é­ře za sebou něko­li­krát. A i před kame­rou. Hrál jsem Edvarda Beneše v Českém sto­le­tí. Tam jsem byl dokon­ce odha­le­ný úpl­ně čel­ně na kame­ru. Tady to bylo brá­no zbo­ku a zeza­du. Mám vždyc­ky něja­ký stud, ale pokud to má něja­ký význam a smy­sl, jako­že tady mělo, tak jsem nevá­hal ani chví­li a šel jsem do toho.

Během tri­lo­gie Zahradnictví zestár­ne­te o 25 let. Jaký je to pocit, pozo­ro­vat, jak vás mas­ké­ři postup­ně mění?

Skvělý. Mám tyto pro­mě­ny na herec­tví rád. To je to herec­tví totál­ní pro­mě­ny. To, že si člo­věk do sebe vstře­bá všech­ny ty vje­my, rozu­mo­vě, poci­to­vě i emo­ci­o­nál­ně. A potom se do posta­vy pro­mě­ní a záro­veň tam v sobě má punc své osob­nos­ti. Když se to ješ­tě pod­po­ří mas­kou, tak to úpl­ně zbož­ňu­ju, pro­to­že ta straš­ně moc pomů­že. Podívám se na sebe do zrca­dla a to mi hod­ně napo­ví, jak to mám hrát. Maskér Zdeněk Klika je napros­to exce­lent­ní.

Vaši fil­mo­vou man­žel­ku Vilmu si zahrá­la Aňa Geislerová. Byla pro vás tato spo­lu­prá­ce pří­jem­ná?

Pro mě je krás­né, že jsem si mohl zahrát s divou čes­ké­ho fil­mu! Myslím, že to bylo hez­ké setká­ní a part­ne­ře­ní. Před rokem bych se nena­dál, že si zahra­ju s Aňou, že bude moje man­žel­ka. To je úpl­ně úžas­né.

Když si vzpo­me­ne­te na natá­če­ní Zahradnictví, co vám nej­ví­ce utkvě­lo v pamě­ti?

Těch věcí je víc. Strašně jsem se tře­ba bál toho, že Jindřich je vel­mi zdat­ný kla­ví­ris­ta. Já sice na kla­vír nehra­ju, ale zku­še­nost, že se doká­žu nau­čit, už mám, tak jsem do toho šel. Pracoval jsem na tom a dřel, ale straš­ně jsem se toho natá­če­cí­ho dne bál, pro­to­že jsem věděl, že se spus­tí kame­ry a Honza Hřebejk řek­ne, že to chce jinak, rych­le­ji, poma­le­ji… A v tom jsem si nevě­řil. Naštěstí se to pak vyře­ši­lo tak, že jsem hrát nemu­sel. To byla úle­va! Další kri­zo­vý moment nastal, když jsem si při natá­če­ní hnul kole­nem. Byla to tako­vá lehce akč­ní scé­na, kdy jsme se s Karlem Dobrým, kte­rý hra­je mého bra­t­ra, rva­li. To jsem se vydě­sil, jak to půjde dál. Trochu se muse­lo při­způ­so­bit natá­če­ní, někde se čeka­lo, někde se o mně jen mlu­vi­lo a když se tře­ba ve fil­mu obje­vím popr­vé po návra­tu z lág­ru, což se toči­lo asi 14 dnů po té neho­dě, kdy jsem cho­dil o ber­lích, tak to Honza vyře­šil tak, že mi dal do ruky hůl. Jindřich šel pochod smr­ti, kte­rý pře­žil, tak se to k tomu hodi­lo.

Jak bys­te divá­kům Zahradnictví popsal?

Je to pří­běh oby­čej­ných lidí a rodi­ny, kte­ří na poza­dí vel­kých his­to­ric­kých udá­los­tí, jako jsou vál­ka, dik­ta­tu­ra komu­nis­tic­ké­ho reži­mu, doká­žou držet pohro­ma­dě a navzá­jem si pomá­hat. Prožívají svo­je vnitř­ní vel­ká i malá život­ní dra­ma­ta, což je mys­lím přes­ně to, co by se moh­lo divá­kům líbit. Protože nej­líp se zto­tož­ňu­jí s kon­krét­ním osu­dem něja­ké­ho člo­vě­ka. Navíc na tak­to obsáh­lé plo­še, od roku 1939 do roku 1959.

Odebírat

Přihlášení

Upozornit na

nové navazující komentáře nové odpovědi ne mé komentáře

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

Label

Jméno*

E-mail*

Webová stránka

0 Komentáře

Inline Feedbacks

Zobrazit všechny komentáře