Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Domacírady
Kritiky.cz > Profily osob > Rozhovory > Martha Issová - Dukla 61 je příběhem lidí, kteří skutečně žili a zemřeli kvůli lidskému selhání

Martha Issová - Dukla 61 je příběhem lidí, kteří skutečně žili a zemřeli kvůli lidskému selhání

Issova

Věděla jste něco o dukel­ské tragé­dii před­tím, než jste si pře­čet­la scé­nář?

Přiznám se, že než jsem pře­čet­la scé­nář k Dukle 61, nemě­la jsem o té tragé­dii ani tuše­ní. Myslím, že to sou­vi­sí mimo jiné s tím, že komu­nis­tic­kou stra­nou ovlá­da­ný tisk v té době zame­tal podob­né zále­ži­tos­ti pod kobe­rec, pro­to­že neby­lo v jeho zájmu o tako­vých věcech infor­mo­vat. I pro­to jsem ráda, že Dukla vznik­la.

Co praž­skou hol­ku nej­ví­ce pře­kva­pi­lo na pří­bě­hu z drs­né­ho hor­nic­ké­ho regi­o­nu?

Máte sice prav­du, ale praž­ská hol­ka se naro­di­la rodi­čům, kte­ří v Ostravě pro­ži­li poměr­ně zásad­ních osm let své­ho mla­dé­ho živo­ta, pro­to­že moje mamin­ka šla po stu­di­ích na DAMU do angaž­má Divadla Petra Bezruče. Táta sice dodě­lá­val ško­lu a poslé­ze pra­co­val v Praze, ale trá­vil tam s ní také hod­ně času. A pro­to­že to byla doba pro ně for­mu­jí­cí a v Ostravě začát­kem 70. let se toho dělo mno­ho zají­ma­vé­ho, byl ten kraj sou­čás­tí i mého živo­ta, pro­to­že se o tom čase doma hod­ně mlu­vi­lo a jez­di­la k nám do Prahy spous­ta ost­rav­ských kámo­šů. Takže se dá říct, že s tím měs­tem jsem odjak­ži­va nějak spo­je­ná. Díky tomu jsem měla i urči­tou před­sta­vu o haví­řích v té době, pro­to­že byli nedíl­nou sou­čás­tí toho vše­ho. Žádnou selan­ku jsem si roz­hod­ně nepřed­sta­vo­va­la.

Ve fil­mu mlu­ví­te v seve­ro­mo­rav­ském náře­čí. Jak jste se s tím popa­so­va­la? A obec­ně – jak moc náře­čí for­mu­je posta­vu?

Já mám tyhle úko­ly straš­ně ráda. Naučit se mlu­vit nebo hýbat nebo pro­je­vo­vat jako někdo úpl­ně jiný. A zvlášť co se týče jazy­ka, je to pro mne zábav­né, pro­to­že mám cel­kem dob­rý hudeb­ní sluch, a je to pro mne výzva doká­zat si plně osvo­jit mlu­vu, kte­rou člo­věk nikdy před­tím nepo­u­ží­val. Navíc v pří­pa­dě Dukly nade mnou bděl něja­ký anděl stráž­ný, kte­rý mě měsíc před natá­če­ním dove­dl k paní Zdeně Miklušové, mamin­ce her­ce Roberta Mikluše, kte­rý v Dukle také hra­je. Ta, jak jsem zjis­ti­la, je roze­ná Ostravačka s pře­krás­ným pří­zvu­kem a čis­tě ost­rav­skou duší, man­žel­ka býva­lé­ho haví­ře, kte­rý pra­co­val pří­mo na Dukle. Seznámily jsme se po před­sta­ve­ní, kte­ré jsme v Ostravě hrá­li s Dejvickým diva­dlem, a Zdena nás pro­táh­la noč­ní Ostravou. Někdy kolem čtvr­té ráno mi bylo jas­né, že nikdo jiný mě ost­rav­sky mlu­vit lépe nena­u­čí, a to se také sta­lo! Pracovaly jsme na tom pil­ně a Zdena byla tvr­dá, ale vyni­ka­jí­cí uči­tel­ka. A byla i mou vel­kou inspi­ra­cí pro posta­vu Marie. Patří jí můj veli­ký dík!

Poprvé (pokud se neple­tu) jste si zahrá­la roli mat­ky, navíc mat­ky dospě­lé­ho syna, což při Vašem věku a dív­čí vizá­ži může divá­ky pře­kva­pit. Jakou mat­kou je Vaše fil­mo­vá Marie?

Matku urči­tě popr­vé nehra­ji, už jich mám za sebou něko­lik, ale je prav­da, že je to popr­vé, kdy hra­ju mat­ku čtyř dětí, z nichž ten nej­star­ší je dospě­lý člo­věk. Ale v té době na tom neby­lo nic zvlášt­ní­ho, ženy mého věku, tedy šestatři­ce­ti­le­té, byly už běž­ně i babič­ka­mi. Moje mamin­ka poro­di­la star­ší­ho bra­t­ra, když ji bylo dva­cet čty­ři, a měla nad poste­lí napsá­no: sta­rá prvo­ro­dič­ka. Jinak Marie je mat­ka prak­tic­ká, úspor­ná, drs­ná, a ačko­li to tak lec­kdy nevy­pa­dá, vel­mi milu­jí­cí.

Co pro Vás bylo herec­ky nej­slo­ži­těj­ší? Nářečí, kos­týmy, nebo kon­text pří­bě­hu?

Nejsložitější bylo zamas­ko­vat a ke kon­ci natá­če­ní i se nasou­kat do kos­tý­mu se zvět­šu­jí­cím se těho­ten­ským bříš­kem. Co se náře­čí týče, bylo to slo­ži­té, ale jak jsem už řek­la, mám tyhle úko­ly ráda a přá­la bych si jich dostá­vat mno­hem víc!

Co je pro Vás hlav­ním sdě­le­ním, chcete-li posel­stvím fil­mu?

Nejlepší je, když si to sdě­le­ní najde kaž­dý sám. Tak ale­spoň vní­mám smy­sl umě­ní, že kaž­dý v tom vidí něco jiné­ho, co na něj půso­bí. Pro mne je na tom sil­né, že je to pří­běh lidí, kte­ří sku­teč­ně žili a zemře­li kvů­li lid­ské­mu selhá­ní, navíc se o tom ješ­tě nijak moc nemlu­vi­lo, a tak mám pocit, že tím fil­mem může­me při­nést klid jejich duším i srd­cím těch, kte­ří tu po nich zůsta­li.

V čem jsou výho­dy a nevý­ho­dy, režíruje-li Vás Váš život­ní part­ner?

Když mi David tu roli nabí­dl, měla jsem ohrom­nou radost, ale záro­veň jsem cíti­la vel­kou odpo­věd­nost a bála jsem se, aby mě při prá­ci nesva­zo­va­la. Ten pocit ze mě spa­dl prv­ní den natá­če­ní. Práce s Davidem mě nesmír­ně těši­la, bavi­la a inspi­ro­va­la. Je to můj nej­ob­lí­be­něj­ší reži­sér.


Tiskové informace. Většinou od distributorů, ale občas i z televizí a festivalů.

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 1,49758 s | počet dotazů: 237 | paměť: 53488 KB. | 21.09.2021 - 17:16:48