Manolito a Blbeček pobaví nejen malé ale i velké

Tak u téhle kníž­ky jsem se náram­ně poba­vi­la, a abych řek­la prav­du, tak jsem se občas při­stih­la i u toho, že mně i smí­chy tek­ly slzy po tvá­ři. Ještě nikdy jsem se u žád­né kni­hy nepo­ba­vi­la a neu­vol­ni­la tak jako prá­vě u čte­ní Manolita.

Možná tomu tak tro­chu při­spě­lo i to, že i já mám mlad­ší­ho sou­ro­zen­ce - bra­t­ra, a když jsem byla malá, pro­ží­va­la jsem dost podob­né poci­ty a lapá­lie jako náš hlav­ní hrdi­na Manolito.

„A jsme tu, uli­ce Maria Condeho 4. Tady žije ten kluk, co se jme­nu­je Manolito García, jeho bra­tr Blbeček, mamin­ka Catalina, tatí­nek Manolo, Luisa s Bernabém (ten s těma prda­ma) a děde­ček Nicolás,“ a dodal jsem, „což je tenhle, co tu spí jak šíp­ko­vá Růženka. V kni­ze ho nazý­vám Superprostata, ale s tím bude brzy utrum, pro­to­že půjde na ope­ra­ci.“

Prostřednictvím této kni­hy se stá­vá­me tichý­mi svěd­ky jed­not­li­vých dob­ro­druž­ství, jež den za dnem chtě nechtě pro­ží­va­jí dva neroz­luč­ní brat­ři, Manolito a jeho mlad­ší bra­tr, kte­ré­ho s obli­bou nazý­vá „Blbeček“. Někdy jsou pří­ho­dy úsměv­né, jin­dy nao­pak čte­ná­ři hrů­zou trne krev v žilách.

Díky Manolitovi máme mož­nost nahléd­nout do jeho vlast­ních myš­le­nek, a i když mlčí, víme přes­ně, na co mys­lí, a jaký má na celou situ­a­ci svůj vlast­ní názor a pohled např. o tom, jak vidí své­ho mlad­ší­ho bra­t­ra „Blbečka“.

Jediná prav­da prav­dou­cí, kte­rou pro­hlá­si­la moje máma od tý doby, co se zná­me (už to bude něja­kých deset let), je, že Blbeček je ten nej­vět­ší exot na celý pla­ne­tě. Má žízeň, když není voda. chce se mu spát, když není postel. má hlad, když není jíd­lo, a chce se mu kakat, když není záchod, nikdy to nemů­že vydr­žet. Když má žízeň, musí­me jít do jaké­ho­ko­liv baru. Když má hlad, musí­me mu kou­pit kolá­ček. Když ztra­tí dud­lík, musí­me jít do poho­to­vost­ní lékár­ny, i kdy­by byly čty­ři hodi­ny ráno, a když musí jít na záchod, jedi­ný, co udě­lá je, že si dá ruce doza­du a zrud­ne. a jak říká moje máma, děj se vůle boží....

Jednoho dne musí děde­ček nastou­pit do nemoc­ni­ce na plá­no­va­nou ope­ra­ci pro­sta­ty, a to ješ­tě chlap­ci netu­ší, jak ten­to dědeč­kův pobyt v nemoc­ni­ci zamí­chá s jejich vlast­ní­mi osu­dy a živo­ty jed­not­li­vých hrdi­nů.

V kni­ze nalez­ne­te nespo­čet tref­ných pozná­mek malé­ho roš­ťá­ka, spous­tu úsměv­ných roz­ho­vo­rů, ale i dět­skou upřím­nost a bez­pro­střed­nost, jako je tře­ba roz­ho­vor „Blbečka“ s dědeč­kem před nástu­pem do nemoc­ni­ce.

„Chlapečkova pod­lož­ka,“ pro­hlá­sil.

„Takže se hod­láš po dobu mé nepří­tom­nos­ti vyčů­rat do mé poste­le?“ otá­zal se děda.

„Jo, chla­pe­ček hod­lá čůrat.“

Takovej je zkrát­ka Blbeček: správ­ně drzý dítě a zce­la bez kom­plexů.

A jeli­kož je mamin­ka nechtě­la s sebou vlá­čet do nemoc­ni­ce, neboť moc dob­ře zna­la své děti, i to jací ve sku­teč­nos­ti jsou, opus­ti­la je a necha­la jen tak před dveř­mi své vlast­ní sest­ry.

Moje máma (nebo dle zmín­ky v před­cho­zí kapi­to­le Blbečkova máma, pro­to­že to vypa­dá, že mají oči jen jeden pro dru­hý­ho, zkrát­ka máma mýho brá­chy), nám sba­li­la do baťůž­ku něja­ký spod­ky, načeš si nás změ­ři­la, jako by nás našla někde na rohu a neby­li jsme její vlast­ní děti....

V oka­mži­ku, kdy je před svý­mi dveř­mi obje­vi­la tetič­ka, a je sezná­me­na s onou slad­kou sku­teč­nost, že je bude muset pár dní hlí­dat, a aniž by se jí pře­dem někdo zeptal, zda má čas a může; začí­ná pro tyto malé klu­ky čas vel­kých a neza­po­me­nu­tel­ných dob­ro­druž­ství, a nejen pro ně, změ­ní to i dopo­sud poklid­ný a nalin­ko­va­ný život tetič­ky a strýč­ka.

Já osob­ně obdi­vu­ji mamin­ku (i když je to jen vymyš­le­ný pří­běh a posta­va), jakým způ­so­bem necha­la své děti sestře, s kte­rou si navíc neby­la moc blíz­ká,  moc se spo­lu nemu­se­ly, a kte­rá nemě­la ani své vlast­ní děti, a tím pádem i žád­né zku­še­nos­ti s hlí­dá­ním dětí a péčí o ně.

Být na jejím mís­tě a v obdob­né situ­a­ci, asi bych své rato­les­ti vza­la s sebou, a tak vel­ké rizi­ko radě­ji nepod­stu­po­va­la. Na dru­hou stra­nu ji i plně chá­pu, že už asi byla nato­lik zou­fa­lá a una­ve­ná, na všech­no SAMA, a že si pros­tě potře­bo­va­la na pár dní dát „oraz“, odpo­či­nout si a nabrat nové síly.

Buďme však rádi, že se mamin­ka roz­hod­la, jak se roz­hod­la, pro­to­že pak bychom s kluka­ma nemoh­li zažít tolik báječ­ných věcí, a při jejich čte­ní se smí­chy popa­dat za bři­cho.

Ano, tím nastá­vá obdo­bí vel­kých pří­bě­hů a zvra­tů. Všichni účast­ní­ci jsou pro­ti své vůli vta­že­ni do situ­a­ce, kte­rou nemů­žou žád­ným způ­so­bem ovliv­nit, jen se jí podří­dit a vydr­žet.

Tetička se strýč­kem nema­jí žád­né vlast­ní děti, pro­to­že je mít nemů­žou; a opro­ti mamin­ce mají jen povrch­ní sta­ros­ti a jiné život­ní hod­no­ty. Doma tedy mís­to dětí mají ale­spoň něko­lik zví­ře­cích maz­líč­ků, kte­ří jim jsou nade­vše, a co si bude­me poví­dat, lec­kdy to lás­kou k nim i tak tro­chu pře­há­ní.

Teta, nikdy nespo­ko­je­ná s mamin­či­nou výcho­vou a sty­lem oblé­ká­ní klu­ků, se cho­pí pří­le­ži­tos­ti, a roz­hod­ne se vše napra­vit, a klu­kům tak tro­chu při­lep­šit. Celá odhod­la­ná se s nimi vydá­vá naku­po­vat do vel­ké­ho obcho­du, kde nás doko­na­le dosta­ne a odzbro­jí drob­ná neho­da v kabin­ce s oble­če­ním, jež ve finá­le vydě­sí všech­ny zákaz­ní­ky tam­ní­ho obchoďá­ku. O kata­stro­fy v této kni­ze pros­tě není nou­ze.... prá­vě nao­pak!

A co se asi tak může stát, když dáte dohro­ma­dy dva nepo­sed­né a roz­pus­ti­lé klu­ky, a domá­cí zví­řec­tvo? Další kata­stro­fa!

Na to, co se dělo po Luisině pří­cho­du, nikdy neza­po­me­ne­me. Z Luisiných chla­peč­ků, kte­ré si vždy přá­la mít, se najed­nou sta­la mon­stra, kte­rých se chtě­la zba­vit. A to, pokud mož­no, oka­mži­tě!

Díky vli­vu těch­to nepří­z­ni­vých okol­nos­tí a náhod se může­me dále poba­vit nad pří­ho­dou, jak jako opuš­tě­ní sirot­ci před nemoc­ni­cí žeb­ra­jí, jen aby zís­ka­li pení­ze na cuk­rát­ka, na kte­rá momen­tál­ně dosta­li obrov­skou chuť, ale v kap­se ani koru­na....

Co všech­no může zapří­či­nit jed­na obrov­ská krá­dež v bytě tetič­ky? Najdou si nako­nec všich­ni hrdi­no­vé opět ces­tu k sobě? Usmíří se mamin­ka se sestrou? A co všech­no tako­vé malé děti doká­žou, když chtě­jí vidět doma šťast­nou a spo­ko­je­nou svo­jí mamin­ku? Jsou schop­ni tyto děti pře­kro­čit i meze sluš­nos­ti, jen aby jí vypl­ni­ly její vel­ké přá­ní?

O podob­né pří­ho­dy není v kni­ze nou­ze, a čte­nář, ať už malý nebo vel­kým se jen těž­ko ubrá­ní obrov­ské nálo­ži humor­ných pří­bě­hů, a bude je hltat jeden po dru­hým, stej­ně jako já s dce­ra­mi.

Kniha není nejen svě­dec­tvím a kro­ni­kou bez­sta­rost­né­ho a šťast­né­ho dět­ství, ale i zrca­dlem jed­not­li­vých mezi­lid­ských vzta­hů. Někdy se až moc honí­me za kari­é­rou, leskem a bohat­stvím, aniž bychom si udě­la­li čas na své nej­bliž­ší, abychom se zepta­li, zda s něčím nepo­tře­bu­jí pomoc a tu pomoc jim sku­teč­ně nabíd­nout.....

„Manolito a blbe­ček“ dopo­ru­ču­ji nejen všem malým a začí­na­jí­cím čte­ná­řům, ale i dospě­lým, kte­ří se chtě­jí skvě­le poba­vit. Kniha je napsá­na sro­zu­mi­tel­ně z pohle­du malé­ho klu­ka, kte­ré­mu je při­způ­so­ben nejen jazyk, ale i občas­né pra­vo­pis­né chyb­ky. Díky tomu, že je psán dět­ským jazy­kem a dět­ský­ma oči­ma, si své malé čte­ná­ře zís­ká vel­mi rych­le. Navíc je kni­ha dopl­ně­na o spous­tu zábav­ných ilu­stra­cí, jež zpes­t­řu­jí a dotvá­ře­jí kouz­lo samot­né kni­hy.

S touhle kni­hou se roz­hod­ně nudit nebu­de­te a bude­te se k ní stá­le vra­cet.

MANOLITO A BLBEČEK

Napsala: Elvira Lindo

Ilustroval: Emilio Urberuaga

Nakladatel: Omega

Rok vydá­ní: 2017

Počet stran: 232

ISBN: 978-80-7390-661-0

---