Mank - Už i David Fincher natačí pro Netflix

Mank

Hollywood 30. let vypa­dá úpl­ně jinak, když se na něj podí­vá­te oči­ma sar­kas­tic­ké­ho sce­náris­ty a alko­ho­li­ka H. J. Mankiewicze (Gary Oldman), kte­rý prá­vě dokon­ču­je své­ho Občana Kanea...

Novinka reži­sé­ra Davida Finchera Mank mapu­je pří­běh sce­náris­ty H. J. Mankiewicze spo­je­ný s rea­li­za­cí scé­ná­ře jed­no­ho z nej­lep­ších a pře­de­vším nej­zá­sad­něj­ších fil­mů v ději­nách kine­ma­to­gra­fie, jehož sce­náris­tou byl prá­vě Mankiewicz. Občan Kane reži­sé­ra a spo­lusce­náris­ty Orsona Wellese je kla­si­ka, kte­rá se pra­vi­del­ně umís­ťu­je na sezna­mu nej­lep­ších fil­mů všech dob. Tento film z roku 1941 je ohled­ně fil­mo­vých vypra­věč­ských postu­pů a tech­nic­ké­ho zpra­co­vá­ní oprav­du zásad­ním mil­ní­kem a ani po téměř 80 letech neztra­til nic na svém kouz­lu a prá­vem nadá­le bývá uzná­ván nový­mi a nový­mi fanouš­ky.

Scénář k Mankovi napsal Davidův otec Jack Fincher v 90. letech a David Fincher ho měl v plá­nu rea­li­zo­vat hned po svém fil­mu Hra, při­čemž měl do role Mankiewicze tou dobou vyhléd­nu­té­ho Kevina Spaceyho. Film ale nikdy rea­li­zo­ván nebyl (důvod byl ten, že se stu­dia bála zafi­nan­co­vat čer­no­bí­lý film a báli se pro­pa­dá­ku, vel­mi prav­dě­po­dob­ně k tomu smě­řo­val i fakt, že film Ed Wood Tima Burtona v roce 1994 v kinech napros­to pro­pa­dl) a Jack Fincher umřel v roce 2003 a rea­li­za­ce pro­jek­tu se tak nikdy nedo­žil. Fincher se tak mezi­tím ujmul postup­ně jiných pro­jek­tů (Klub rvá­čů, Podivuhodný pří­pad Benjamina Buttona, Sociální síť, Zmizelá), nako­nec si ale v roce 2019 defi­ni­tiv­ně plácl s Netflixem, kte­rý mu umož­nil Manka rea­li­zo­vat. Fincher tak oprášil scé­nář své­ho otce, mís­to Kevina Spaceyho do hlav­ní role Mankiewicze zís­kal Garyho Oldmana a defi­ni­tiv­ně tak jeho novin­ka dora­zi­la na Netflix. Je to tak tro­chu ško­da, pro­to­že je Fincher jed­ním z těch fil­ma­řů, kte­rý jed­no­du­še pat­ří na vel­ká plát­na a fakt, že tak jeho nový film dora­zí pou­ze na stre­a­mo­va­cí služ­by tro­chu zamr­zí (podob­ně jako loni když Martin Scorsese své­ho dlou­ho­do­bě plá­no­va­né­ho Irčana ujal prá­vě u Netflixu a dodnes mám pocit, že bych si tenhle slab­ší Scorseseho odvar na vel­kém plát­ně pře­ce jen užil tro­chu víc). Je ale pořád prav­dou, že to je cena za to, že film vznik­nout mohl. A tak jsme se letos toho Manka pře­ce jenom moh­li dočkat. A je to pec­ka..... tak tro­chu!

Mank sku­teč­ně vypa­dá jako film vystři­že­ný z 30/40. let 20. sto­le­tí, kte­rý je ale záro­veň nato­čen moder­ním Fincherovým stylem- Milovníci star­ších fil­mů si tenhle film sku­teč­ně uži­jí a jde o vylo­že­nou pas­tvu pro oči fanouš­ků fil­mo­vé tvor­by prv­ní polo­vi­ny 20. sto­le­tí. Nejenom, že ten film tak vypa­dá, záro­veň má ale i atmo­sfé­ru fil­mů této dáv­né éry a Fincher tak nato­čil poctu této dáv­né době. Filmařské postu­py (střih, vede­ní kame­ry a dokon­ce i zvuk) jed­no­du­še sku­teč­ně vyvo­lá­va­jí pocit ztra­ce­né fil­mo­vé relikvie, kte­rá v Hollywoodu kdy­si dáv­no vznik­la a byla obje­ve­na až prá­vě teď.

Ten film vypa­dá jed­no­du­še narám­ně. Výprava dobo­vé­ho Hollywoodu, jed­not­li­vé kos­týmy a pře­de­vším ta nesku­teč­ná vizu­ál­ní strán­ka se sku­teč­ně sta­ra­jí o to, že Mank jeden z vizu­ál­ně nej­při­taž­li­věj­ších fil­mů roku. Kameraman Erik Messerschmidt dosá­hl vrcho­lu a jeho prv­ní celo­ve­čer­ní film (před­tím už točil s Fincherem seri­ál Mindhunter) je tak vizu­ál­ně kou­zel­ný, že bys­te si hned něko­lik zábě­rů poza­sta­vi­li a jenom se jimi kocha­li. Fincherova novin­ka je pros­tě sku­teč­ně nád­her­ná a vizu­ál­ně vta­hu­jí­cí.

Skladatelé Trent Reznor a Atticus Ross opět spo­lu­pra­co­va­li s Fincherem a opět vytvo­ři­li napros­to paměti­hod­ný soun­d­track, kte­rý je ódou na uši a do fil­mu skvě­le pasu­je. Využili jenom dobo­vé nástro­je a ješ­tě více tak napo­má­ha­jí dobo­vé atmo­sfé­ře fil­mu. A pře­de­vším má Mank sku­teč­ně nesku­teč­ný zvuk. Osobně u roz­bo­rů fil­mu vět­ši­nou zvuk nehod­no­tím, pokud není bůhví­jak špat­ný nebo bůhví­jak doko­na­lý. V pří­pa­dě Manka ale na zmín­ku o zvu­ku dojít pros­tě muse­lo, pro­to­že si zde zvu­ka­ři se zvu­kem nesku­teč­ně vyhrá­li a měl jsem sku­teč­ně pocit, že se zvu­kem pra­co­va­lo úpl­ně stej­ně jako kdy­si ve fil­mech, kte­ré vznik­li prá­vě ve 30/40. letech 20. sto­le­tí (sázím svo­jí sbír­ku pono­žek, že to tak sku­teč­ně bylo, žád­né ofi­ci­ál­ní potvr­ze­ní se mi nalézt nepo­da­ři­lo). A prá­vě i ta prá­ce se zvu­kem tomu fil­mu dává straš­ně hod­ně.

Gary Oldman je jako H. J. Mankiewicz jed­no­du­še parád­ní. Reálnému Mankiewiczovi zrov­na dva­krát podob­ný není a přes­to je to sku­teč­ně cas­tingo­vá tre­fa, kdy Oldman napros­to věro­hod­ně pro­dá­vá Mankiewicze jako alko­ho­li­ka, jenž tak tro­chu boju­je s pří­liš ambi­ci­óz­ním Orsonem Wellesem (poz­dě­ji tyhle dva navíc ved­li kon­flikt o to, kdo film vlast­ně ve sku­teč­nos­ti napsal), samot­ným stu­di­em i sám se sebou. Největší sran­da je ovšem to, že Oldman ve svých 62 letech hra­je Mankiewicze v době, kdy mu bylo kolem 40 let, ale přes­to v té roli napros­to skvě­le fun­gu­je. Mankiewicz byl vel­mi kom­pli­ko­va­ný cha­rak­ter, kte­rý své pro­blémy řešil v zása­dě alko­ho­lem a Oldman zde před­vá­dí nesku­teč­ný herec­ký kon­cert, že je doslo­va radost na něj pohle­dět. Z pohle­du Mankiewicze navíc dosta­ne­me uni­kát­ní pohled na Hollywood- Ten je zde sice pořád pre­zen­to­ván jako továr­na na sny, tenhle film ale doká­že před­vést i jeho odvrá­ce­nou stra­nu. Zároveň film dává mož­nost nahléd­nout do živo­ta teh­dej­ší holly­wo­od­ské eli­ty a její pohled napří­klad na teh­dy aktu­ál­ní Velkou hos­po­dář­skou kri­zi, postup­ný vzrůst Hitlera k moci či počá­tek 2. svě­to­vé vál­ky.

Jestli je ale někdo hvězda celé­ho fil­mu tak je to Amanda Seyfried. Ta zde ztvár­ňu­je hereč­ku Marion Davies a v době, kdy si měl Mankiewicze zahrát Kevin Spacey si tuto roli měla zahrát Jodie Foster. Seyfried jsem vždyc­ky bral jako napros­to sym­pa­tic­kou hereč­ku, kte­rá ale furt čeká na svo­jí prů­lo­mo­vou roli. A vzhle­dem k tomu jak úžas­ná zde Seyfried je dou­fám, že dosta­ne nomi­na­ci na Oscara a víc herec­kých pří­le­ži­tos­tí. Seyfried je v té roli napros­to kou­zel­ná a její úžas­ná che­mie s Oldmanem a pře­de­vším zají­ma­vý vztah Mankiewicze a Davisové mi dělal straš­nou radost a jest­li se Seyfried nako­nec zís­ká Oscara, vůbec se tomu divit nebu­du a budu nesku­teč­ně rád.

Mank je jinak též plný vel­mi dob­rých ved­lej­ších herců-Tom Burke je na Orsona Wellese vel­mi tref­ná vol­ba, Arliss Howard jako Louis B. Mayer jed­no­du­chá tre­fa do čer­né­ho. Oba tyto páno­vé tyhle dvě fil­mo­vé iko­ny ztě­les­ni­li napros­to věro­hod­ně (pře­de­vším Burkeovi toho Wellse fakt uvě­ří­te!). Charles Dance jako William Randolph Heart (ame­ric­ký byz­ny­s­men jehož živo­tem byl inspi­ro­ván pří­běh fil­mo­vé posta­vy Charlese Fostera Kanea) je parád­ní. Tom Pelphrey jako Mankův bra­tr Joe Mankiewicz (poz­dě­ji úspěš­ný reži­sér a sce­náris­ta) je také úžas­ná vol­ba a jeho vztah s bra­t­rem je pro­dán napros­to bra­vur­ně. A pak je Lily Collins jako Rita Alexander, Mankova sekre­tář­ka, jejíž úlo­ha je zde napros­to zásad­ní a Collins defi­ni­tiv­ně před­vá­dí, že v ní jaká­si for­ma herec­ké­ho talen­tu sku­teč­ně je. Zamrzí mož­ná fakt, že ze vzta­hu Manka a jeho ženy Sary (Tuppence Middleton) šlo vytřís­kat víc, přes­to i Middleton je ale do role zvo­le­na bra­vur­ně a jis­tou for­mu věro­hod­né man­žel­ské a milost­né che­mie se dvo­ji­ci Oldman/Middleton pře­ce jen vybu­do­vat poda­ří.

Líbil se mi nápad, že když se stří­dá aktu­ál­ní dějo­vá linie a fla­shbac­ky do minu­los­ti Mankiewiczovy kari­é­ry, vždy když se sko­čí do fla­shbac­ku se obje­ví infor­ma­ce ohled­ně aktu­ál­ní pasá­že podob­ně jako u obra­zu v literárním/technickém scénáři-Ext. stu­dio Paramount- Den-1930- (Retrospektiva). Líbí se mi jak Fincher tenhle film točil s lás­kou a citem (pře­ce jen jde pořád o jeho osob­ní pro­jekt, kte­rý chys­tal dlou­ho a jehož exis­ten­ce je svá­zá­na s odka­zem jeho otce) a přes­to se mu poved­lo ho pořád nato­čit sty­lo­vě a čás­teč­ně pře­ce jen oso­bi­tě.

Mám s Mankem ale bohu­žel jeden zásad­ní problém- Fincherovy fil­my se dají (podob­ně jako ten­to názor zto­tož­ňu­je vel­ká záso­ba Fincherových fanouš­ků) sku­teč­ně dělit na tra­dič­něj­ší žánrov­ky (Vetřelec 3, Hra, Úkryt, Muži, kte­ří nená­vi­dí ženy) a pře­lo­mo­vá díla, kte­ré z něko­li­ka důvo­dů pla­tí za zásad­ní mil­ní­ky kine­ma­to­gra­fie (Sedm, Klub rvá­čů, Podivuhodný pří­pad Benjamina Buttona). Mank za mně osob­ně pře­ce jen spa­dá do kolon­ky tra­dič­něj­ší žánrov­ky a i přes­to, že se zde Fincherův ruko­pis pozná, chví­le­mi jsem se pře­ce jen ztrá­cel v tom, že sku­teč­ně kou­kám na Fincherův film. Fincher si tenhle film pře­ce jen nato­čil tak tro­chu pro sebe a spl­nil si sen, záro­veň mám ale pocit, že tenhle film nebu­de extrém­ně vděč­ný těm divá­kům, kte­ří tuhle dobu vůbec nezna­jí a pozna­jí z ní snad jenom Sněhurku a sedm trpas­lí­ků. To ale není vylo­že­né nega­ti­vum, jen je to jeden zásad­ní fakt ohled­ně toho, že tenhle film sku­teč­ně nebu­de divác­ky extrém­ně vděč­ný v pří­pa­dě, že ten daný divák nekou­ká na sta­ré artov­ky. Čím více má člo­věk nakou­ká­no, čím víc má pro tuhle éru sla­bost, tím vět­ší je šan­ce, že si Manka sku­teč­ně uži­je. O to více ale pros­tě budou strá­dat opač­ní lidé. Je to sku­teč­ně film pro cine­fi­ly, kte­ří mají nakou­ká­no Chaplina, Čaroděje ze země Oz nebo Jih pro­ti Severu.

Zároveň si sto­jím za tím, že se scé­ná­řem Manka sku­teč­ně není kdo­ví­ja­ký pro­blém a Jack Fincher svůj jedi­ný scé­nář napsal skvě­le, navíc s oči­vid­nou váš­ní a zažra­nos­tí do toho­to zají­ma­vé­ho poza­dí jed­no­ho z nej­zá­sad­něj­ších fil­mů kine­ma­to­gra­fie jakým bez­po­chy­by je prá­vě Občan Kane. S Mankem mám ale ten pro­blém, že dle mého názor kla­de sku­teč­ně spí­še vět­ší důraz na vizu­ál­ní podá­ní a ten pří­běh jde kvů­li němu vět­ši­nou spí­še pře­ce jen na dru­hou kolej. Ten film má pří­běh, něco se tam pořád děje, dia­lo­gy se vět­ši­nu času nád­her­ně poslou­cha­jí (i když v jis­tých ohle­dech mi jejich kva­li­ta při­šla mono­tón­ně stří­da­jí­cí a někte­ré mi při­šli až pří­liš pře­hna­né a sku­teč­ně jsem občas pochy­bo­val, zda někdo takhle sku­teč­ně mlu­vil ve 40. letech) a Fincher ve svém scé­ná­ři (kte­rý se dle vše­ho od té doby téměř upra­vit neměl) tenhle zají­ma­vý pří­běh sku­teč­ně zpra­co­val narám­ně. Ale samot­ný bra­vur­ní scé­nář neu­dě­lá auto­ma­tic­ky bra­vur­ní film.

Mankovi se ohled­ně sil­né­ho režij­ní­ho poje­tí, nád­her­né kame­ry, dechbe­rou­cí výpra­vy, parád­ní hud­by a úžas­né­mu herec­ké­mu obsa­ze­ní s dvo­ji­cí Gary Oldman/ Amanda Seyfried na vrchu. Jenomže od Finchera jsem pořád zvyk­lý na vět­ší vizu­ál­ní a pře­sa­ho­vé bom­by, kte­ré na roz­díl od Manka navíc vět­ši­nou neje­dou tak na jis­to­tu (par­don, ale tenhle film sku­teč­ně kdo­ví­jak odváž­ný není). Mank v zása­dě od začát­ku nemá šan­ci čím­ko­liv pře­kva­pit, pro­to­že do nové­ho Finchera už v pod­sta­tě jde­te s tím, že dosta­ne­me vizu­ál­ně nesku­teč­ně vypi­lo­va­nou podí­va­nou a vyso­kou fil­mař­skou, kte­rá navíc ten­to­krát bude vylo­že­nou ódou na radost pro cine­fi­ly, kte­ří se nebo­jí nakou­ká­vat si star­ší Hollywood. Jack Fincher své­mu syno­vi zane­chal bra­vur­ní scé­nář, kte­rý jeho syn po téměř 3 deká­dách pro­mě­nil v půso­bi­vý audi­o­vi­zu­ál­ní záži­tek. Skutečně mu nemů­že­te vyčí­tat, že by nebyl pře­krás­ný a Mank je film, kte­rý si hejt neza­slou­ží ani z polo­vi­ny. Jen záro­veň sku­teč­ně nevi­dím důvod, proč se do Manka abso­lut­ně zami­lo­vat, pro­to­že ten osvěd­če­ný Fincherovský tah na bran­ku ve finá­le v pra­vé ryzí for­mě pros­tě nedo­ra­zí a závěr, kte­rý mě měl emo­ci­o­nál­ně dostat do kolen pros­tě neza­fun­go­val. Vlastně jsem byl celou dobu nesku­teč­ně spo­ko­jen a ve finá­le mi došlo, že mě to na kole­na nedo­sta­lo vůbec. Je to pros­tě ško­da, jest­li ale Mank nako­nec posbí­rá vět­ši­nu Oscarů (pře­de­vším v tech­nic­kých kate­go­ri­ích) tak s tím nebu­du mít sku­teč­ně vůbec pro­blém. Protože k té vrchol­né doko­na­los­ti sku­teč­ně ve finá­le moc nechy­bí. Měl bych Manka prvo­plá­no­vě milo­vat, nako­nec ho ale pou­ze uzná­vám a cením Finchera za to, že si svůj vysně­ný pro­jekt pře­ce jen za jis­tou daň (Netflix) nato­čil. Příště chci ale od Finchera pře­ce jen tro­chu víc. Tenhle geni­ál­ní fil­mař má totiž na kon­tě pořád výraz­ně paměti­hod­něj­ší kous­ky!

Trailer:

Verdikt: 4 z 5


Photo © Netflix

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


|

Stránka načtena za 1,29914 s | počet dotazů: 221 | paměť: 46865 KB. | 17.01.2021 - 10:48:55