Machete zabíjí | Machete Kills [35%]

Machete hlá­sí návrat. Jeho klid­něj­ší život totiž moc dlou­ho nevy­dr­žel. Zadržení zko­rum­po­va­ných armád­ních pří­sluš­ní­ků nedo­padlo pod­le před­stav a jeho part­ner­ka zapla­ti­la živo­tem. Machete však nemá čas na to pří­liš dlou­ho smut­nit. Povolává si ho k sobě sám Americký pre­zi­dent, kte­rý pro něj má důle­ži­tý úkol. V mexi­ku totiž pře­bý­vá nebez­peč­ný tero­ris­ta, kte­rý má nuk­le­ár­ní hla­vi­ci namí­ře­nou na Washington a má v úmys­lu jí co nejdří­ve odpá­lit a zni­čit tak tisí­cov­ky lid­ských živo­tů. Jak ale brzy Machete zjiš­ťu­je, ten sku­teč­ný zlo­či­nec sto­jí­cí za celým plá­nem je někdo úpl­ně jiný...

Jednička Machete byla poměr­ně zábav­nou pře­pá­le­nou jed­no­hub­kou, kte­rá poba­vi­la, zejmé­na pro­to, že si pros­tě na nic moc nehrá­la a ser­ví­ro­va­la jed­nu absurd­ní chu­ťov­ku za dru­hou. Zkrátka sní­mek, kte­rý v těch­to vodách popu­lár­ní pro­duk­ce nemá moc co dělat. Potíž je ovšem v tom, že Rodriguez to zkou­ší podru­hé, ovšem s typic­kou Hollywoodskou mate­ma­ti­kou.

Machete zabí­jí je tak vět­ším, hla­si­těj­ším, krva­věj­ším a dá se říci že i hvězd­ně­ji našla­pa­něj­ším pokra­čo­vá­ním, kte­ré však bohu­žel ztrá­cí to kouz­lo, kte­rým jed­nič­ka zau­ja­la. Snaží se totiž být ve všech ohle­dech lep­ší, což však kon­čí dale­ko pře­pá­le­něj­ším sním­kem kte­rý ztrá­cí i ten zby­tek vku­su a soudrž­nos­ti co tato znač­ka měla. A tak i když je v detai­lu Machete zabí­jí dale­ko lep­ší než prv­ní dob­ro­druž­ství nej­vět­ší­ho mexic­ké­ho zabi­já­ka, v hro­ma­dě to tak jako napo­pr­vé jed­no­du­še nefun­gu­je, půso­bí to mož­ná až pří­liš nesoudrž­ne a čas­to to pře­kra­ču­je za hra­ni­ci dob­ré­ho vku­su nato­lik, že to pře­stá­vá být zába­va. A to i přes­to, že se ve sním­ku obje­vu­je Mel Gibson jako poměr­ně hod­ně solid­ní zápo­rák a Charlie Sheen, par­don tedy Carlos Estevez, jako badass ame­ric­ký pre­zi­dent.

Druhé dob­ro­druž­ství toho­to mexi­ká­na navíc trpí fak­tem, že se sna­ží vypa­dat tak laci­ně jako jed­nič­ka, avšak to pros­tě něja­kým způ­so­bem nefun­gu­je tak­též. Všechny ty naráž­ky, drob­né úkro­ky a odka­zy jak na běží­cím páse, ať už audi­o­vi­zu­ál­ní nebo ve for­mě dia­lo­gu, pak vyzní­va­jí úpl­ně na prázd­no. A to je setsa­kra­ment­ská ško­da.

Machete zabí­jí je tak doce­la zkla­má­ním. Po obstoj­né jed­nič­ce při­chá­zí pokra­čo­vá­ní, kte­ré pohl­til jeho vlast­ní stín. Nafouklá jed­no­hub­ka kte­rá se dosta­la pří­liš blíz­ko ke slun­ci a její kří­d­la se pro­mě­ni­la v popel a poho­ře­la tak zaslou­že­ně i v kinech. Bylo by zají­ma­vé sle­do­vat, jak moc by se Robert Rodriguez nechal unést při vesmír­ném drob­ro­druž­ství se svě­tel­ný­mi mače­ta­mi, nicmé­ně to už je jiná pís­nič­ka. Pokud se tak vylo­že­ně nenu­dí­te nebo nepo­tře­bu­je­te vidět solid­ní zástup hvězd kte­ré při­jdou pro­ho­dit dva tři ště­ky před­tím, než se odkli­dí za dopro­vo­du hek­to­li­t­rů digi­tál­ní krve, dopo­ru­ču­ji večer­ní zába­vu pohle­dat tro­chu někde jin­de. Tady to i přes účast někte­rých špič­ko­vě absurd­ních postav pros­tě nejde.

Originál člán­ku ZDE.