Sen letící želvy - Debutový román české autorky o filmech, snech, lásce, kočkách a psech, a o vrahovi mladých žen.

„Někdy mám pocit, že jsem tro­chu šíle­ná, ale kdo tenhle pocit občas nemá? Nejspíš jen ten, kdo oprav­du šíle­ný je.“ (str. 46)

Viktor trpí nespa­vos­tí a straš­ně by chtěl napsat scé­nář k fil­mu, kte­rý ho pro­sla­ví. Jeho žena Elena je jeho úpl­ným opa­kem. Je ener­ge­tic­ká a umí si uží­vat živo­ta. I když má své­ho muže ráda, jed­nou pozná něko­ho, kdo ji napros­to okouz­lí. Zároveň do děje vstu­pu­je Oscar, Viktorův bra­tr, kte­rý tou­ží po nezná­mé ženě. Mezitím se také v Praze obje­vil vrah, kte­rý vraž­dí mla­dé ženy.

Knížka pro mě byla vel­kým pře­kva­pe­ním. Především to bylo kvů­li vel­mi zají­ma­vé­mu názvu. Překvapilo mě také to, že autor­ka je Češka. Kniha byla vel­mi čti­vá a zají­ma­vá, ako­rát si mys­lím, že tam autor­ka dala dohro­ma­dy straš­ně moc věcí mís­to toho, aby řeši­la jed­nu hlav­ní věc.

„Často pře­mýš­lel, proč jsou spo­lu – co mají vlast­ně spo­leč­né­ho? Nebo jsou oprav­du jako čer­ná a bílá, kte­ré smí­chá­ním tvo­ří per­fekt­ní nekon­flikt­ní šedou?“ (str. 117)

Primárně bych řek­la, že to byl román a pak tam byla tako­vá detek­tiv­ní odbočka. Čtyři jed­no­strán­ko­vé kapi­to­lu z pohle­du vra­ha a na kon­ci zjiš­tě­ní, kdo to vlast­ně byl. Nechci říkat, že by ta detek­tiv­ní lin­ka byla špat­ná, ale pod­le mě to moh­lo mít mno­hem vět­ší poten­ci­ál, kdy­by se to tam řeši­lo víc. Moc tam o tom psa­né neby­lo, což asi byla ško­da.

Co mě teda vytá­če­lo, bylo, že kapi­to­ly z pohle­du Viktora byly psa­né jako on a kapi­to­ly z pohle­du Eleny byly psa­né jako já. Přišlo mi to jako ruši­vá lin­ka a zastá­vám názor, že by kni­ha měla mít jenom jeden z těch­to dvou pohle­dů vyprá­vě­ní.

Kniha neby­la špat­ná, doce­la se mi líbi­la. Jako let­ní kni­ha, kte­rá se vám bude pří­jem­ně číst je dob­rá, ale nehle­da­la jsem v tom něja­kou hlub­ší myš­len­ku. Knihu bych dopo­ru­či­la těm, kdo si chce pře­číst něco od čes­ké autor­ky, kte­rá napsa­la něco, co vás potě­ší, ale víc­krát se k tomu už nej­spíš nevrá­tí­te.

„A zpí­va­jí při­tom, že život je vlast­ně jenom růz­ně sil­ný pláč, jedi­né zrn­ko nadě­je je, že člo­věk nebu­de pla­kat dlou­ho.“ (str. 300)

• Žánr: Romány
• Literatura čes­ká
• Vydáno: 2018, Kniha Zlín
• Počet stran: 296
• Vazba kni­hy: pev­ná / váza­ná s pře­ba­lem
• ISBN: 978-80-7473-648-3