Lída Baarová – Recenze – 40%

Zdroj fotek: cinemart.cz

Osudem Lídy Baarové se sní­mek zabý­vá od oka­mži­ku, kdy jela do Berlína za svou prv­ní němec­kou fil­mo­vou rolí, a kon­čí po vál­ce, kdy čeli­la v čes­ko­slo­ven­ském věze­ní nař­če­ní z vlas­ti­zra­dy. Důraz je kla­den zpr­vu na její mile­nec­ký vztah s žena­tým němec­kým her­cem Gustavem Fröhlichem, nicmé­ně těžiš­tě fil­mu se poslé­ze pře­su­ne k její afé­r­ce s (tak­též žena­tým) říš­ským minis­trem pro­pa­gan­dy Josephem Goebbelsem.

---

Celé je to orá­mo­vá­no tím, že šest­a­osm­de­sá­ti­le­tá Lída (v podá­ní Zdenky Procházkové) to celé vyprá­ví v rám­ci roz­ho­vo­ru něja­ké stu­dent­ce, kte­rá o ní chce psát diplom­ku. To jed­nak tvůr­cům umož­ni­lo prů­běž­ně film pro­klá­dat hereč­či­ným vyprá­vě­ním, kte­ré (mnoh­dy zby­teč­ně) popi­su­je to, co se na plát­ně děje, a usnad­ňu­je tím her­cům prá­ci, pro­to­že namís­to toho, aby něja­kou emo­ci zahrá­li, tak se jed­no­du­še popí­še. A v závě­ru se Lída zmí­ní i o poten­ci­ál­ně lži­vé pod­sta­tě vyprá­vě­ní své­ho pří­bě­hu („vždyc­ky se sem tam něco při­dá nebo ube­re“), čímž se zas tvůr­ci pře­dem vypo­řá­dá­va­jí s těmi, kte­ří by tře­ba chtě­li tvr­do­hla­vě tvr­dit, že to takhle ve sku­teč­nos­ti neby­lo.

Film do našich kin při­chá­zí s čes­kým dabin­gem, v němž téměř všech­na něm­či­na byla nahra­ze­na češ­ti­nou (pone­chá­na byla váž­ně jen spo­ra­dic­ky), kdy ti, co dabo­va­li sami sebe, dopad­li ješ­tě rela­tiv­ně dob­ře, včet­ně Pavla Kříže v roli Hitlera, kte­rý je ve fil­mu pří­liš málo na to, aby něko­mu jeho čes­ká mlu­va stih­la vadit. Důstojně z toho ješ­tě vyšel i Gustav Fröhlich, nada­bo­va­ný Martinem Stránským. Zásadní pro­blém při­chá­zí až s nástu­pem Goebbelse, jemuž svůj hlas pro­půj­čil Viktor Preiss, jehož dob­rác­ké a hra­vé vyja­d­řo­vá­ní se ale k démo­nic­ké­mu a od pohle­du sliz­ké­mu kanc­lé­řo­vi vůbec neho­dí a ve spo­lu­prá­ci s výko­nem rakous­ké­ho her­ce Karla Markovicse z něj dělá spíš necha­risma­tic­ké­ho zou­fal­ce, kte­ré­ho je utr­pe­ní sly­šet pla­kat do tele­fo­nu.

Podstatnou slož­kou sním­ku je výpra­va, kte­rá je sice oká­za­lej­ší než u vět­ši­ny čes­ké pro­duk­ce, nicmé­ně pořád to nesta­čí na to, aby šlo mlu­vit o výprav­ném his­to­ric­kém fil­mu. Dojde sice na pár scén s nema­lým počtem sta­tis­tů, na pár hez­kých zábě­rů (letec­ký pře­let nad Orlím hníz­dem), leč vět­ši­na fil­mu pořád vypa­dá i přes všech­ny ty kos­týmy a dobo­vé deko­ra­ce spíš jako něja­ká draž­ší tele­viz­ní insce­na­ce, při­čemž vytvo­ře­ní toho­to dojmu hod­ně napo­má­há pří­liš upo­za­dě­ná kame­ra Petra Hojdy. Naopak až pře­hna­ně dra­ma­tic­ká a exal­to­va­ná je hud­ba Ondřeje Soukupa – tře­ba když popr­vé nastou­pí Hitler s Goebbelsem, zazní jim k tomu tak bru­tál­ně tem­ný motiv, že extra­va­gant­něj­ší vol­bou by byl snad už jen Imperial March ze Star Wars (a samo­zřej­mě nemů­že chy­bět Ride of the Valkyries od Richarda Wagnera). Že film ve své výprav­nos­ti nedo­sa­hu­je úrov­ně zahra­nič­ních fil­mo­vých vel­ko­pro­duk­cí nebo dra­hých his­to­ric­kých seri­á­lů je nicmé­ně pocho­pi­tel­né (a kdy­by někdo chtěl tvr­dit opak, tak je blá­zen) a navíc jde o ten nejmen­ší pro­blém.

Mnohem zásad­něj­ší je to, že jen málo scén ve fil­mu je nad­prů­měr­ných (tře­ba pasá­že s Magdou Goebbelsovou), vel­ká spous­ta z nich je veskr­ze prů­měr­ná a řada dal­ších vylo­že­ně sla­bá, a to nejen z hle­dis­ka toho, jak byly napsa­né, ale hlav­ně z hle­dis­ka výsled­né rea­li­za­ce. Vášnivá poste­lo­vá scé­na Lídy s Goebbelsem (v níž nej­od­váž­něj­ší je záběr na nahá záda hlav­ní hrdin­ky) je pro­stři­há­vá­na s detail­ním zábě­rem ohně plá­po­la­jí­cí­ho v krbu (asi aby kaž­dé­mu došlo, že jejich lás­ka byla sku­teč­ně spa­lu­jí­cí), v němž se pro­lí­na­jí oba jejich obli­če­je, ozý­va­jí se do toho jejich ero­tic­ké vzde­chy a na poza­dí hra­je stra­ši­del­ná hud­ba, tak­že to půso­bí spíš jako z něja­ké­ho satan­ské­ho horo­ru.

Období vál­ky je zce­la pře­sko­če­no (s výjim­kou zmín­ky, že Lída teh­dy toči­la v Itálii) a veš­ke­ré udá­los­ti poté (včet­ně Lídina zatče­ní, vyslý­chá­ní a sou­ze­ní) jsou vylí­če­ny hroz­ně zkrat­ko­vi­tě, resp. nejsou téměř pří­tom­ny. Ale hlav­ně že se vešla dlou­há, až gro­tesk­ní sek­ven­ce ze začát­ku, v níž se hereč­ka učí mlu­vit němec­ky bez čes­ké­ho pří­zvu­ku (v čes­kém dabin­gu obzvlášť potřeb­ná), vrcho­lí­cí jejím ste­pem na němec­kou lido­vou a sbo­ro­vým zpě­vem nad­še­ných čle­nů fil­mo­vé­ho štá­bu.

Příjezd Lídy s její mamin­kou do Berlína je ztvár­něn pomo­cí nepří­liš kva­lit­ních dobo­vých zázna­mů, do nichž byly obě hereč­ky digi­tál­ně doklí­čo­va­né, což je doce­la úsměv­né (nezá­měr­ně). Simona Stašová v roli mamin­ky se sice sna­ží, ale má nejmé­ně vděč­nou úlo­hu – její posta­va je zce­la odtr­že­ná od rea­li­ty, jako kdy­by vůbec nebra­la v potaz váž­nou situ­a­ci v Německu, a její dia­lo­go­vé výmě­ny s Lídou jsou za hra­ni­cí hrubé mani­pu­la­ce („Já jsem se slav­nou hereč­kou nikdy nesta­la, tak mi ten sen teď spl­níš ty.“). Přesto by se dalo leda­cos vydo­lo­vat ze scé­ny její smr­ti, ale to by její infarkt a násled­ný pád u výsle­chu nesmě­li poli­cis­té, kte­ří ji vyslý­cha­li, oko­men­to­vat slo­vy „A sak­ra,“ čímž onu scé­nu obra­li o veš­ke­rou dra­ma­tič­nost a spíš jí při­da­li na nechtě­né vtip­nos­ti.

Vypořádávání se s Židy během Křišťálové noci (v němž nechy­bí scé­na dědeč­ka zastře­le­né­ho před zra­ky svých vnou­čá­tek) mělo poten­ci­ál, ale zrov­na dva­krát půso­bi­vé nebo emo­ci­o­nál­ně vypja­té také není, nehle­dě na to, že je zavr­še­no zábě­rem na vnitřek židov­ské syna­go­gy s odpor­ně laci­ným kame­ro­vým efek­tem plá­po­la­jí­cí­ho ohníč­ku.

Tímto sty­lem by se dalo pokra­čo­vat ješ­tě dlou­ho a vypích­nout dal­ší a dal­ší scé­ny, kte­ré jsou z nejed­no­ho důvo­du nefunkč­ní nebo podiv­né. Zařadit by se k tomu dalo i to, že někte­ré pasá­že byly prav­dě­po­dob­ně vystři­že­ny, v důsled­ku čehož např. Lída během své­ho odcho­du od Gustava Fröhlicha vykřik­ne: „Po tom potra­tu teď už nemůžu mít dítě!“, aniž by před­tím došlo na jakou­ko­li zmín­ku o potra­tu. Z podob­né­ho soud­ku je posta­va Jiřího Mádla coby asi­s­ten­ta němec­ké­ho reži­sé­ra, kte­rý se nená­pad­ně mih­ne v pár scé­nách a s Lídou pro­ho­dí zhru­ba dvě věty. Ve dvou tře­ti­nách fil­mu jí pak náho­dou zachrá­ní před pře­je­tím vla­kem a o minu­tu poz­dě­ji je do ní po uši zami­lo­va­ný a nasa­zu­je vlast­ní život, aby jí pomohl dostat se ze země, za což je odmě­něn mož­nos­tí sáh­nout jí na prsa, a do kon­ce fil­mu se už zno­vu neob­je­ví.

Ke kla­dům tak lze při­číst oprav­du jen něko­lik málo scén, jimž nelze vyčíst nic tak­to zásad­ní­ho, v nichž dia­lo­gy ale­spoň tro­chu sto­jí za to a ješ­tě se v nich tře­ba dob­ře hra­je. Karl Markovics je vel­mi dob­rý, stej­ně tak i Gedeon Burkhard v roli Gustava, Martin Huba jako Lídin tatí­nek, Anna Fialová coby její sest­ra a zda­ři­lé výko­ny před­vá­dí i vět­ši­na zná­mých her­ců v dal­ších ved­lej­ších rolích, a koneč­ně i Táňa Pauhofová v roli hlav­ní, kte­rá sice zvlá­dá poměr­ně širo­kou šká­lu emo­cí, leč nej­čas­tě­ji stří­dá svá­di­vý pohled a vyku­le­né oči.

Lída Baarová je mož­ná nej­vět­ší udá­los­tí čes­ké­ho fil­mu něko­li­ka měsí­ců, nicmé­ně jde o udá­lost sku­teč­ně jen dílem mar­ke­tingu, roz­počtu, herec­ké­ho ansám­blu a jmé­na reži­sé­ra, niko­li dílem kva­li­ty. Zklamává o to víc, jaká oče­ká­vá­ní svou nema­lou pro­pa­ga­cí vytvá­ří, avšak nelze jí upřít, že bude dost prav­dě­po­dob­ně tak jako tak mimo­řád­ně úspěš­ná. Není ale dosta­teč­ně dob­rá, aby ji stá­lo za to dopo­ru­čit, a ani dosta­teč­ně špat­ná, aby se jí dalo zlo­my­sl­ně vysmí­vat.

Blog auto­ra: http://www.filmspot.cz/