LFO - 55 %

Radioamatérský nad­še­nec Robert si ve své sklep­ní pra­cov­ně pohrá­vá se zvu­ky a bere svůj koní­ček zce­la váž­ně. Tak váž­ně, že ho nic jiné­ho neza­jí­má a zkou­má­ní zvu­ko­vých frek­ven­cí mu při­pa­dá jako vědec­ká prá­ce. Zdá se mu, že uči­nil objev, kte­rým může ovlá­dat mysl lidí. Na prv­ní pohled ustra­še­ný a ničím neza­jí­ma­vý Robert se novým vyná­le­zem nato­lik nadchne, že si vybe­re své nové sou­se­dy, Linn a Simona, pro vyzkou­še­ní nové meto­dy. Všechno fun­gu­je, jak potře­bu­je, a je jen otáz­kou času, jak Robert s novým vyná­le­zem nalo­ží. Linn a Simon se ale z pří­jem­ných lidí začí­na­jí měnit na ubo­hé lout­ky, kte­ré si sice chví­le­mi uvě­do­mu­jí, že děla­jí div­né čin­nos­ti, ale ani jeden z nich se nedo­ká­že z vli­vu tajem­ných vln vyma­nit. Prapodivné sou­ži­tí poma­te­né­ho radi­o­a­ma­té­ra a ovla­da­tel­ných sou­se­dů je občas naru­še­no posta­vou býva­lé Robertovy ženy Carly. Robert totiž není zda­le­ka tako­vé nevi­ňát­ko, jak se na prv­ní pohled zdá, a uká­že se, že má nejen tem­nou minu­lost, ale také vel­ké život­ní cíle.

Tvůrcem sci-fi fil­mu je švéd­ský spi­so­va­tel a reži­sér Antonio Tublén, kte­rý je auto­rem námě­tu, scé­ná­ře, hud­by a film si také sám zre­ží­ro­val. Střízlivý a cel­kem jed­no­du­chý scé­nář je posta­ven na čtyřech aktiv­ních posta­vách, kte­ré se pohy­bu­jí jen v kuli­sách jed­no­ho domu. Na vel­mi malé plo­še se postup­ně roz­ví­jí cha­rak­ter hlav­ní­ho hrdi­ny i uži­tí jeho spe­ci­ál­ní ovliv­ňo­va­cí meto­dy. Carla, Linn i Simon svým cho­vá­ním i názo­ry sice chvil­ka­mi vytvá­ří humor­ně trap­né situ­a­ce, ale sou­čas­ně uka­zu­jí na zvrá­ce­nou pova­hu Roberta. Ten půso­bí zpo­čát­ku nená­pad­ným dojmem, neagre­siv­ně ale výsle­dek jeho čin­nos­ti uka­zu­je jeho nebez­peč­nost.

Kombinace nená­pad­né oso­by s úchyl­ka­mi její­ho šíle­né­ho moz­ku, kte­rý zne­u­ží­vá lidi pro své poku­sy a násled­ně pro uspo­ko­je­ní své tou­hy po neko­neč­né moci, byla a je dra­ma­tic­ky pro­vo­ku­jí­cí. Autor fil­mu obda­řil posta­vu Roberta nená­pad­nou vizá­ží a nevý­raz­ným cho­vá­ním. Na prv­ní pohled nepů­so­bí nebez­peč­ně a také prv­ní zkouš­ky s ovlá­dá­ním lidí zvu­ko­vou frek­ven­cí vypa­dá jako začá­tek kome­die s tajem­ným hrdi­nou. S narůs­ta­jí­cím počtem scén s ovlá­dá­ním myš­le­ní lidí, kdy je vidět, jak se z rozum­ných lidí stá­va­jí bez­du­ché lout­ky, začí­ná humor ustu­po­vat do popře­dí a obje­vu­je se nejis­to­ta budouc­nos­ti. V posta­vě Linn se spo­ju­je důvě­ři­vost i urči­té pochyb­nos­ti o svém cho­vá­ní. Stejně jako její muž Simon se však nedo­ká­že pro­ti ovlá­dá­ní své mys­li posta­vit.

Myšlenky na zne­u­ží­vá­ní nebez­peč­ných vyná­le­zů nejsou ničím novým a jsou vděč­ným námě­tem pro lite­rár­ní i fil­mo­vá sci-fi díla. Tentokrát se šíle­né­mu pseu­do­věd­ci pone­chá­vá vol­ná ruka k vyu­ži­tí půso­bi­vých zvu­ko­vých frek­ven­cí v kom­bi­na­ci s hyp­no­tic­kým sta­vem, kdy člo­věk při­způ­so­bu­je své cho­vá­ní pod­le poky­nů hyp­no­ti­zé­ra. Samotné úko­ly, kte­ré musí Linn a Simon plnit, nejsou nebez­peč­né. Jsou směš­né až degra­du­jí­cí. Nebezpečnost celé­ho vyná­le­zu a šíle­né­ho Roberta se napl­ní až v samot­ném kon­ci fil­mu, kdy se v něko­li­ka minu­tách uká­že mož­ný celo­svě­to­vý dopad uve­de­né „taš­ka­ři­ce“.

Do fil­mu obsa­dil reži­sér méně zná­mé švéd­ské her­ce a něko­lik zná­mých. Herecký pro­jev neher­ců jejich epi­zod­ním rolím neva­dí. Carlu civil­ně zahrá­la Ahnna Rasch stej­ně jako Patrik Karlson zvlá­dl Roberta. Izabella Jo Tschig (Lynn) a Per Löfberg (Simon) dáva­jí svým posta­vám od počát­ku málo ener­gie a pří­jem­né cho­vá­ní kom­bi­nu­jí s neo­sob­ním pohle­dem. Ovládání se tak nej­ví­ce pro­je­vu­je v obsa­hu jejich slov­ní­ho pro­je­vu.

LFO je ori­gi­nál­ní pře­de­vším svým námě­tem a úspor­nou for­mou zpra­co­vá­ní. Nekonají se žád­né fil­mo­vé tri­ky ani žád­né letec­ké zábě­ry. Jednoduché a čis­té zábě­ry sní­ma­jí něko­lik her­ců a děj se poma­lu pro­kou­sá­vá ke koneč­né šoku­jí­cí prav­dě. Minimalistické poje­ní mi naru­ši­lo výraz­né uží­vá­ní zvu­ků, kte­ré pod­kres­lo­va­ly vel­ké množ­ství scén. Je mož­né, že hla­di­nu zvu­ků zvo­lil Antonio Tublén záměr­ně, aby pod­tr­hl základ­ní myš­len­ku a zvu­ky byly pro divá­ky nepří­jem­né. Jako je nepří­jem­ná myš­len­ka, že člo­vě­ka může někdo jiný ovlá­dat.

Film je zají­ma­vou změ­nou a kon­tras­tem k finanč­ně náklad­ným vel­ko­fil­mům s výraz­ným herec­kým obsa­ze­ním, ale s absen­cí něja­ké závaz­něj­ší myš­len­ky. Antonio Tublén doka­zu­je, že pení­ze nejsou všech­no. Doufám, že se mu poda­ří pro dal­ší při­pra­vo­va­né pro­jek­ty sehnat víc peněz a k zají­ma­vé myš­len­ce se při­da­jí i výbor­né herec­ké výko­ny.