Partnerské stránky: Simpsonovi.Blog | Rick a Morty | Domacírady
Kritiky.cz > Recenze knih > Leïla Slimani: Něžná píseň. Ta, která vám zůstane temně otištěna v duši na celý život

Leïla Slimani: Něžná píseň. Ta, která vám zůstane temně otištěna v duši na celý život

nezna

Růžovoučká kníž­ka, pří­běh dětí, chůvy a její rodi­ny, pusin­ky na oba­lu a bum bác! Hned prv­ní kapi­to­la, což­pak o to, hned prv­ní věta je jak ze sever­ské­ho kri­mi. No, nebu­du ji tady psát, ale můj prv­ní čte­nář­ský dojem byl: „Proboha, proč autor­ka pro­zra­di­la konec pří­bě­hu hned v prv­ní větě?“ S dal­ší­mi a dal­ší­mi strán­ka­mi jsem pocho­pi­la. Protože prá­vě tak moh­la vznik­nou ta sub­til­ní psy­cho­lo­gie,  drob­no­kres­ba duší dvou žen, občas oko­ře­ně­ná pohle­dem muže. Ale ty dvě ženy. Myriam a Louisa. Matka a chů­va. Jak se pro­lí­na­ly jejich živo­ty, tak soci­ál­ně odliš­né, že kde­si ke kon­ci kni­hy se dozví­te to, co jen mat­ně tuší­te. Myriam vůbec netu­ši­la, jak jejich chů­va žije. Teprve potom ji došlo, že i ona má něja­ký svůj sou­kro­mý život, o kte­rém pra­nic nikdo nevě­děl. Který si – ani neu­mě­li před­sta­vit, že má.

Užijete si nej­čer­něj­ších, ale také nej­při­ro­ze­něj­ších myš­le­nek!

Za všech­ny sem dám asi ukáz­ku. Ne, o tomhle se běž­ně mezi mat­ka­mi nemlu­ví: „Nedokázala odhad­nout roz­sah toho, co mělo při­jít. Se dvě­ma dět­mi bylo všech­no slo­ži­těj­ší: náku­py, kou­pá­ní, návště­va u léka­ře, úklid. Nahromadily se účty. Myriam teď býva­la zachmu­ře­ná. Začala nená­vi­dět vycház­ky do par­ku. Zimní dny se jí zdá­ly neko­neč­né. Miliny vrto­chy ji dová­dě­ly k nepří­čet­nos­ti, Adamovo žvatlá­ní jí bylo lhos­tej­né. Každým dnem stá­le sil­ně­ji poci­ťo­va­la potře­bu jít se pro­jít úpl­ně sama a dostá­va­la chuť roz­kři­čet se na uli­ci jako šíle­ná. „Sežerou mě zaži­va,“ říka­la si někdy… Žárlila na man­že­la. Po veče­rech na něj napja­tě čeká­va­la u dve­ří. Celou hodi­nu si stě­žo­va­la na kři­čí­cí děti, malý byt, nedo­sta­tek vol­né­ho času.

A o tomhle už vůbec ne: Kolem vymrz­lé skluzav­ky se shu­ku­jí chůvy a jejich dět­ská armá­da. Ve svých nadu­ca­ných bun­dách, kte­ré jim brá­ní v pohy­bu, pobí­ha­jí děti jako tlus­té japon­ské panen­ky, s fia­lo­vý­mi prs­ty a nudí u nosu. Vydechují bílou páru a roz­plý­va­jí se nad tím. Miminka v plné pol­ní pozo­ru­jí z kočár­ků své star­ší sou­ro­zen­ce. Možná poci­ťu­jí stesk a netr­pě­li­vost. Jistě se nemo­hou dočkat, až budou moci špl­hat po dře­vě­ném žeb­ří­ku a tro­chu se zahřát…

… Jsou tu i mat­ky s roz­tě­ka­ný­mi pohle­dy. Ženy, kte­ré nedáv­ný porod odsu­nul na okraj svě­ta a jež tady na lavič­ce cítí tíhu své­ho ješ­tě stá­le povis­lé­ho bři­cha.  Nesou své tělo plné boles­ti a výměš­ků, tělo pách­nou­cí zkys­lým mlé­kem a krví. Vláčí ho za sebou, tohle tělo, kte­ré­mu nedo­pře­ji odpo­či­nek ani péči…

… Nějací muži tu jsou také, ale mezi nimi a lavič­ka­mi, pís­ko­viš­těm a dět­mi tvo­ří ženy nepro­nik­nu­tel­ný obran­ný obal. Potulující se muži, muži, kte­ří se zají­ma­jí o svět ženu­šek, vzbu­zu­jí nedů­vě­ru. Ti, kte­ří se usmí­va­jí na děti a poku­ku­jí po jejich buc­la­tých tvá­řič­kách a nohou, jsou ode­hná­ní. Babičky nad tím vzdycha­jí: „Všichni tihle pedo­fi­lo­vé, co jich dneska je. To za nás neby­lo.“

Stále máte pod kůží div­né pnu­tí!

Je zvlášt­ní, jak prá­vě tím, že od začát­ku víme, k čemu celý pří­běh smě­řu­je, půso­bí čte­ná­ři div­né pnu­tí pod kůží. Sleduje mezi řád­ky i věci, kte­ré by jinak nesle­do­val. Nejenže je to bra­vur­ně napsa­ný pří­běh, kte­rý je pou­ta­vý sám o sobě i díky tomu, co jsem tu vypsa­la jako ukáz­ky, ale pře­de­vším je cen­ný tím, jaký emoč­ní otisk ve mně zane­chal – a ten pochá­zí prá­vě z toho, co vycí­tí­te mezi řád­ky.  Vůbec se nedi­vím tomu, že autor­ka za tuto kni­hu byla lite­rár­ně oce­ně­na, pro­to­že spl­ňu­je přes­ně to, co tako­vý román má mít. Zanechává neza­po­me­nu­tel­ný otisk. A doži­vot­ní schí­zu. Ne, neod­ra­zu­ju vás od poří­ze­ní chůvy pro své děti, ale pře­ce jen, než dojem z této kni­hy zapad­ne pra­chem, na něco tako­vé­ho bych jako mat­ka dětí ani nepo­mys­le­la…

To troš­ku pře­há­ním, ale přes­to něco syro­vé­ho tato kni­ha ve čte­ná­ři zane­chá. Pocit, že nikdy neví­me o tom dru­hém nic úpl­ně přes­ně. Že sta­rá trau­ma­ta žijí svým živo­tem, že i to, co nave­nek vypa­dá doko­na­le, může být vykou­pe­no zou­fal­stvím v duši. Že být mat­kou, neřknu-li, být chů­vou, s sebou při­ná­ší podiv­né sta­vy mys­li a ne kaž­dý je schop­ný je unést.

Příliš dob­ré­ho i pří­liš zlé­ho

Dalo by se říci, že Něžná píseň je pří­bě­hem o vel­kém množ­ství las­ka­vos­ti a dob­rých věcí v živo­tě… a o o vel­kém tla­ku a frustra­ci na stra­ně dru­hé. A že celý ten pří­běh by se dal ohod­no­tit jako obrazná a do extré­mu zave­de­ná koláž mateř­ství a duše kaž­dé una­ve­né ženy. A pak roz­běh­ně­te svou fan­ta­zii a pro­žij­te život s mla­dou rodi­nou v Paříži, kte­rá si prá­vě poří­di­la rodi­nu a mat­ka se šla rea­li­zo­vat do prá­ce – vždyť jejich chů­va zaří­dí všech­no od péče o děti po dobrou veče­ři a úklid.

Jak jen se moh­lo stát, že to takhle dopadlo?

To je otáz­ka, kte­rá vám bude znít v hla­vě celou dobu jako Sherlocku Holmesovi… A jsem si jis­tá, že kaž­dý čte­nář­ka uvi­dí ty pra­vé důvo­dy někde jin­de, dle svých vlast­ních zku­še­nos­tí. Ono tu totiž není nic tak úpl­ně jas­né, mno­ho toho nechá­vá autor­ka na vlast­ním úsud­ku.
Není nad to si takhle nezá­vis­le a ve smyš­le­ném svě­tě spřá­dat kon­spi­rač­ní teo­rie, že?

O autor­ce:

Leïla Slimani (1981) se naro­di­la a vyrůs­ta­la v maroc­kém Rabatu v zámož­né rodi­ně, otec pra­co­val jako ban­kéř a mat­ka byla jed­nou z prv­ních žen-lékařek v Maroku. Leila po matu­ri­tě na Francouzském lyceu v Rabatu odje­la stu­do­vat do Francie. Vystudovala Institut poli­to­lo­gic­kých stu­dií v Paříži, chví­li se pokou­še­la pro­sa­dit i jako hereč­ka. Roku 2008 zača­la pra­co­vat pro redak­ci týde­ní­ku Jeuna Afrique, kde svý­mi člán­ky pokrý­va­la oblast sever­ní Afriky. Od roku 2012 pokra­ču­je v prá­ci pro časo­pis jen exter­ně, napl­no se věnu­je psa­ní. Její prv­ní román V lido­žrou­to­vě zahra­dě (vyjde v Argu), vzbu­dil vel­kou ode­zvu u lite­rár­ních kri­ti­ků, kte­ří o něm psa­li jako o šoku­jí­cí ver­zi Paní Bovaryové naší doby. Za dru­hou kni­hu Něžná píseň, zís­ka­la Goncourtovu cenu za nej­lep­ší román.

Vydalo nakla­da­tel­ství Argo, 2017, www.argo.cz

Knižní milovnice, která knihy ráda čte, upravuje k dokonalosti, ba i píše. Redaktorka časopisová, webová i knižní, copywriterka i spisovatelka. Vše pěkné ve svém životě předávám dál....
Redaktorka webu Tvojechvilka.cz

Opravdu si myslíte, že umíte psát lépe, častěji a čtiveji?  Tak své komentáře, články, recenze… pište pro nás!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site is protected by reCAPTCHA and the Google Privacy Policy and Terms of Service apply.


|

Stránka načtena za 2,63182 s | počet dotazů: 229 | paměť: 53292 KB. | 04.12.2021 - 09:12:49