Kurz manželské touhy – Recenze – 30 %

Nová kome­die reži­sé­ra a sce­náris­ty Radka Bajgara (Teorie tyg­ra, Teroristka) a sce­nárist­ky Mirky Zlatníkové se ode­hrá­vá v pří­rod­ním hote­lo­vém rela­xač­ním resor­tu, kam při­jíž­dí pěti­ce man­žel­ských dvo­jic na týden­ní poby­to­vý part­ner­ský kurz vede­ný tera­pe­u­tem Mazlem (Vojtěch Kotek). Jeho cílem má být navrá­tit part­ne­rům v kri­zi vzá­jem­nou vášeň a tou­hu a zre­ge­ne­ro­vat tak jejich una­ve­né a vyho­ře­lé vzta­hy. Mazlovou oblí­be­nou prak­ti­kou je „meto­da pev­né­ho obje­tí“, během níž se mají part­ne­ři po něko­lik minut sil­ně objí­mat. U jed­no­ho z účast­ní­cích se párů tvo­ře­ném Helenou a Bedřichem (Lenka Vlasáková, Stanislav Majer) však Bedřich na kon­ci časo­vé­ho limi­tu neče­ka­ně zko­la­bu­je a je odve­zen v umě­lém kóma­tu do nemoc­ni­ce, pro­to­že mu Helena při objí­má­ní tla­či­la na krč­ní tepnu tak inten­ziv­ně, že mu do moz­ku neprou­di­lo dost krve. Jako pokus o vraž­du to při­je­de vyšet­řo­vat dvo­ji­ce své­ráz­ných poli­cis­tů (Jana Plodková a Radek Holub).

Photo © Logline Production

 

Kurz man­žel­ské tou­hy (jehož původ­ní název byl Teorie tou­hy) měl ide­o­vě nava­zo­vat na Teorii tyg­ra, s níž jej nicmé­ně pojí pou­ze část herec­ké­ho obsa­ze­ní (např. Jiří Bartoška ve ved­lej­ší roli maji­te­le ono­ho resor­tu) a téma pro­ble­ma­tic­kých man­žel­ství. Tentokrát se totiž man­žel­ské páry spíš sna­ží najít způ­so­by, jak si vzta­hy udr­žet, než aby z nich utí­ka­ly – při­čemž po úni­ku reál­ně tou­ží pou­ze hlav­ní hrdin­ka Helena, jejíž na pohled har­mo­nic­ké sou­ži­tí s man­že­lem je ve sku­teč­nos­ti toxic­ké a extrém­ně sva­zu­jí­cí. Ani ona a ani ostat­ní páry se však žád­né nápra­vy nedo­čka­jí a na kon­ci z hote­lu odjíž­dě­jí zhru­ba ve stej­ném roz­po­lo­že­ní, v jakém do něj při­je­ly.

Jednotliví účast­ní­ci se vět­ši­nou buď s nedo­stat­ky svých part­ne­rů jed­no­du­še smí­ří (pro­to­že despo­tis­mus a ome­zo­vá­ní osob­ní svo­bo­dy sní­mek kri­ti­zu­je, zatím­co koke­to­vá­ní s jiný­mi na hra­ni­ci nevě­ry či poni­žu­jí­cí jed­ná­ní vůči part­ner­ce de fac­to omlou­vá), nebo vlast­ně žád­né váž­né pro­blémy vůbec nemě­li a vou­cher na kurz dosta­li jako dárek, pří­pad­ně jej vyhrá­li v sou­tě­ži. V pod­sta­tě ani nejde o film o páro­vé tera­pii, pro­to­že až na úvod­ní roz­jí­má­ní a násled­né objí­ma­cí cvi­če­ní (kte­ré je vědec­ky nepod­lo­že­né a řadou psy­cho­lo­gů odmí­ta­né) v něm žád­ná z postav nepro­ži­je nic dal­ší­ho, co by odpo­ví­da­lo nápl­ni tera­pe­u­tic­ké­ho kur­zu.

 

Těžiště sním­ku Kurz man­žel­ské tou­hy totiž spo­čí­vá v kri­mi­nál­ní záplet­ce, během níž poli­cis­té prů­běž­ně vyslý­cha­jí jed­not­li­vé účast­ní­ky kur­zu i hote­lo­vý per­so­nál, pokou­še­jí se rekon­stru­o­vat celou udá­lost, pát­ra­jí po mož­ném Helenině moti­vu a sna­ží se zjis­tit, jest­li šlo o vraž­du, nebo o neho­du. Už takhle z popi­su to nicmé­ně zní o dost zají­ma­vě­ji, než jak je to ztvár­ně­no v samot­ném fil­mu, kte­rý se záro­veň sna­ží být vzta­ho­vou kome­dií, ale ve výsled­ku neob­sto­jí ani jako kome­die (pro­to­že se točí kolem váž­ně poja­tých závaž­ných věcí a humo­ru obsa­hu­je pomá­lu), ani jako napí­na­vá poli­cej­ní detek­tiv­ka (pro­to­že jeho děj je mimo­řád­ně sla­bý a vyšet­řo­vá­ní postrá­dá sys­te­ma­tic­ký řád i jakou­ko­li atmo­sfé­ru).

Žánrová nevy­rov­na­nost a tonál­ní zma­te­nost fil­mu (a též jeho hudeb­ní­ho dopro­vo­du) vyplou­vá na povrch v celé své straš­li­vos­ti pře­de­vším ve scé­nách, v nichž spo­lu mají inter­a­go­vat ty posta­vy, kte­ré mají půso­bit rea­lis­tic­ky, s jiný­mi posta­va­mi, jež jsou zas čis­tě kome­di­ál­ní­mi figur­ka­mi. Výsledkem je div­ný koč­ko­pes, v němž vám nezá­le­ží v pod­sta­tě na nikom a nejmé­ně na tom, jak to na kon­ci dopad­ne, neb psy­cho­lo­gic­ká i kri­mi­nál­ní rovi­na fil­mu je zou­fa­le povrch­ní, a hlav­ně se v něm nedá s nikým pořád­ně sou­cí­tit.

 

V tom­též fil­mu se tak vysky­tu­je žena-oběť, kte­rá si pro­chá­zí dost trau­ma­tic­kou situ­a­cí, žije hod­ně nešťast­ný život a navíc si začí­ná uvě­do­mo­vat, že si mož­ná pod­vě­do­mě pře­je man­že­lo­vu smrt, což je rea­li­zo­vá­no bez jaké­ko­li nad­sáz­ky či humo­ru, a sou­čas­ně s ní i muž-stavař (z jiné­ho páru), kte­rý se víc zají­má o dis­po­zi­ci budo­vy než o svou man­žel­ku, na naráž­ky ohled­ně jejích pří­pad­ných milen­ců rea­gu­je bod­rým „kdo orá pole mé, šet­ří plu­hu mého“ a pak se naštve, když ji uvi­dí vychá­zet z vyhří­va­né­ho bazé­nu s jiným chla­pem, což má být nao­pak kome­di­ál­ně sty­li­zo­va­né a legrač­ní. Jiný muž je zas myš­len­ka­mi niko­li u své ženy, nýbrž u jed­né z pra­cov­nic v resor­tu, s níž se patr­ně zná z dří­vějš­ka – nic bliž­ší­ho se však nedo­zví­me, pro­to­že dotyč­ná zaměst­nan­ky­ně se na začát­ku pou­ze mih­ne v něko­li­ka zábě­rech (včet­ně samo­ú­čel­né nahé scé­ny v sau­ně) a násle­du­jí­cí zhru­ba hodi­nu se ve fil­mu vůbec nevy­sky­tu­je. Její pří­tom­nost tudíž půso­bí spíš jako nut­ná výplň urče­ná k nata­že­ní sním­ku ale­spoň na 90 minut.

Podobně výpl­ňo­vých věcí je ostat­ně ve fil­mu víc – poli­cist­ce ztvár­ně­né Janou Plodkovou kupří­kla­du kaž­dou chví­li vola­jí něja­cí řeme­sl­ní­ci ohled­ně rekon­struk­ce stře­chy (a její hovo­ry pak čas­to vyři­zu­je zmí­ně­ný sta­vař), což ale k niče­mu neve­de a nemá to žád­nou poin­tu, žád­né vyús­tě­ní. Nehledě na to, že tato posta­va poli­cist­ky je vykres­le­na jako zatý­ká­ním posed­lá wor­ko­ho­lič­ka, kte­rá zkrát­ka nemá pokoj, dokud nemů­že něko­mu nasa­dit pou­ta, což zas půso­bí jako sce­náris­tic­ká ber­lič­ka slou­ží­cí k tomu, aby oba poli­cis­té setr­va­li v resor­tu namís­to něko­li­ka hodin celý týden a v případu-nepřípadu se podrob­ně vrta­li, jako kdy­by zrov­na nemě­li nic lep­ší­ho na prá­ci (tře­ba být doma a řešit s řeme­sl­ní­ky opra­vu stře­chy).

Vděčnou nápl­ní je i pro­tě­žo­vá­ní růz­ných pří­rod­ních zákou­tí nejme­no­va­né­ho resor­tu a vyzdvi­ho­vá­ní vyba­ve­nos­ti jeho záze­mí od něko­li­ka saun a bazé­nů po masáž­ní salon a gol­fo­vé hřiš­tě. Vyloženě jako celo­ve­čer­ní rekla­ma sní­mek nepů­so­bí jen díky tomu, že resor­tu záro­veň pro­vá­dí med­vě­dí služ­bu tema­ti­zo­vá­ním zaměst­ná­vá­ní nepro­fe­si­o­nál­ních tera­pe­u­tů, kvů­li nimž se pak resort musí vypo­řá­dá­vat s růz­ný­mi neho­da­mi účast­ní­ků jejich kur­zů.

Humor je ve fil­mu pří­to­men jen spo­ra­dic­ky a vel­mi sla­bě, v lep­ším pří­pa­dě ve for­mě krát­kých dia­lo­gů a izo­lo­va­ných prů­po­ví­dek nebo kome­di­ál­ních herec­kých výko­nů, v hor­ším pří­pa­dě pro­střed­nic­tvím posta­vy autis­tic­ké recepč­ní (Ivana Uhlířová), kte­rá má být zřej­mě sran­dov­ní jenom tím, že je autist­ka. Scénář kro­mě toho trpí i na pří­liš­né množ­ství postav, kte­ré jsou čas­to pou­ze plo­chý­mi, nekon­zis­tent­ně jed­na­jí­cí­mi a nejas­ně moti­vo­va­ný­mi figur­ka­mi, v něko­li­ka pří­pa­dech při­ži­vu­jí­cí­mi leckte­ré ste­re­o­ty­py. Kolem a kolem je tak Kurz man­žel­ské tou­hypře­de­vším ukáz­kou líné a odby­té sce­náris­ti­ky, bez ladu a skla­du splé­ta­jí­cí pod­prů­měr­nou vzta­ho­vou kome­dii, prů­měr­né psy­cho­lo­gic­ké dra­ma a komediálně-kriminální linii na úrov­ni libo­vol­né epi­zo­dy Strážmistra Topinky. Ničemu se nevě­nu­je pořád­ně a ve finá­le tak půso­bí nevy­rov­na­ně a prázd­ně.

Z tro­ji­ce celo­ve­čer­ních fil­mů Radka Bajgara je Kurz man­žel­skétou­hy nejmé­ně vyda­ře­ný, neb v něm lze oce­nit nanej­výš solid­ní tech­nic­kou strán­ku a výcho­zí nápad zasa­dit vyšet­řo­vá­ní poten­ci­ál­ní vraž­dy do pro­stře­dí tera­pe­u­tic­ké­ho kur­zu, sta­vě­jí­cí­ho na pou­ží­vá­ní kon­tro­verz­ní a kri­ti­zo­va­né meto­dy. Realizace nicmé­ně výraz­ně pokul­há­vá na sna­ze obsáh­nout více­ro vzá­jem­ně nela­dí­cích žánrů, z nichž ani jeden není dosta­teč­ně vytě­žen, kvů­li čemuž sní­mek není scho­pen poskyt­nout emo­ce, napě­tí, roman­ti­ku, ani dosta­tek pří­le­ži­tos­tí ke smí­chu, a neu­spo­ko­jí ani jako kome­die s kri­mi­nál­ní záplet­kou, ani jako psy­cho­lo­gic­ké dra­ma o ženě uvěz­ně­né v trýzni­vém a zhoub­ném vzta­hu.

 

Photo © Logline Production

---

---